ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.74.2010:71
sp. zn. 7 As 74/2010 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: MVDr. P. P.,
zastoupený Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové,
proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 22. 7. 2010, č. j. 63 A 10/2010 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2400 Kč, a to k rukám jeho advokáta do patnácti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 63 A 10/2010 - 39, zrušil pro vady řízení rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje
(dále jen „stěžovatel“) ze dne 14. 5. 2010, č. j. OD 439/10-2/67.1/10094/NL, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu
v Turnově, odboru dopravního (dále jen „městský úřad“), ze dne 26. 2. 2010, č. j. OD/08/13997,
jímž nebylo vyhověno návrhu účastníka řízení na povolení obnovy řízení ve věci řízení
o přestupku, o němž bylo rozhodnuto příkazem ze dne 19. 5. 2008, kterým byl účastník řízení
uznán vinným skutkem kvalifikovaným jako přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) bod 4 . zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že způsob, jakým je měřena rychlost v obvodu obce Turnova či obecně na veřejné komunikaci,
není „obecně známou skutečností“ podle ust. §50 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen správní řád“), a tudíž dokazování musí být vedeno i tímto směrem,
a to bez ohledu na to, zda je obhajoba v tomto směru uplatněna (§3 správního řádu). Negativně
lze okruh takových skutečností vymezit tím, že skutečnost obecně známá nemůže být takovou
skutečností, jež je známa jen správnímu orgánu z jeho úřední činnosti (jak uvedl stěžovatel
v odůvodnění napadeného rozhodnutí). Krajský soud dále uvedl, že pokud výsledek měření
rychlosti jízdy vozidla na veřejné komunikaci je výsledkem činnosti soukromé osoby, byť by byla
nadána úředním certifikátem, nelze výsledek takového měření užít jako důkaz v řízení
o přestupku podle zákona o přestupcích s přihlédnutím k ust. §79 odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008., (dále jen „zákon o silničním provozu“). Citované
ustanovení stanoví, že „k měření rychlosti vozidel je oprávněna policie a obecní policie; obecní
policie přitom postupuje v součinnosti s policií“. Pokud by takové měření bylo jako důkazu užito,
pak by se jednalo o důkaz opatřený v rozporu se zákonem, a tudíž nepoužitelný v daném řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 - 67, publ.
pod č. 1607/2008 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz). V případě řízení o povolení obnovy
řízení a za situace, kdy je až po právní moci rozhodnutí zjištěno, že důkaz byl opatřen v rozporu
se zákonem (§79 odst. 8 zákona o silničním provozu), by se jednalo o novou, dříve neznámou,
skutečnost podle ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Krajský soud z obsahu správního
spisu zjistil, že účastník řízení poprvé, byť nepříliš jasně (správní orgán měl ale reagovat a žádat
na účastníkovi řízení rozvedení důvodů, proč žádá doplnit důkazy o smlouvu o provozování
zařízení na měření rychlosti) hovoří o otázce praxe (asi) při měření rychlosti již při jednání dne
9. 2. 2010. Poté, již jako odvolací námitku, uplatnil nesouhlas se způsobem měření rychlosti
v doplnění svého odvolání ze dne 18. 3. 2010, ve kterém podrobně rozvedl, z jakých skutkových
a právních důvodů se domnívá, že důkaz o rychlosti jízdy byl opatřen v rozporu se zákonem.
Stěžovatel se v rozhodnutí o odvolání k této odvolací námitce v podstatě až v závěru stručně
a bez dalšího uvedl, že měření rychlosti provádí výhradně městská policie, což je mu známo
z jeho vlastní úřední činnosti (§50 správního řádu). Zřejmě měl na mysli obsah spisu, který
se týká přestupkové věci jiné osoby a který byl ke správnímu spisu předloženému krajskému
soudu připojen. Podle krajského soudu tento velmi stručný odkaz nelze pokládat za uvedení
podkladů rozhodnutí ani za rozvedení úvah, kterými se správní orgán řídil při hodnocení důkazů
(správní uvážení), jak má na mysli ust. §68 odst. 3 správního řádu. To samo o sobě způsobuje,
že ohledně tohoto odvolacího důvodu (zákonnost obstarání důkazu o rychlosti vozidla)
je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů. Proto rajský soud
nemůže spolehlivě určit, jaké podklady tvoří základ skutkových úvah stěžovatele, zda jsou
skutkové závěry úplné či nikoli a zda stěžovatel správně aplikoval právní normy. Přitom otázka
způsobu měření rychlosti, tj. zda měření prováděl pracovník smluvní firmy či policista, je jednou
ze stěžejních otázek, neboť doklad o naměřené rychlosti je podstatným důkazem pro skutkové
závěry a pro právní posouzení věci. Krajský soud sice pro nepřezkoumatelnost části napadeného
rozhodnutí nemohl spolehlivě zjistit, z jakých skutečností čerpal stěžovatel své závěry o plné
průkaznosti a nevyvratitelnosti dokladu o měření, avšak ve správním spise jsou uloženy i další
listiny, které zmíněný důkaz zpochybňují. Jsou to především smlouvy (z 15. 2. 2007
a z 31. 3. 2008), jejichž znění by mohlo reálně zpochybnit závěry správních orgánů obou stupňů
o tom, že měření prováděl výhradně příslušník městské policie. Např. se jedná o čl. VI obou
smluv (Předmět smlouvy o poskytování služeb), ve kterém se pronajímatel (obchodní společnost)
zavazuje mimo jiné i k „obstarání měření“ a dokumentaci rychlosti. Dále čl. X, bod 4 smlouvy
z 15. 2. 2007 hovoří o osobách „provádějících měření“ a jejich povinnosti vždy na výzvu druhé
smluvní strany (nájemce) poskytnout součinnost, přičemž smlouva má na mysli osobu
v pracovním či obdobném poměru k pronajímateli, což by se přirozeně netýkalo příslušníků
městské policie. Ani připojené Organizační ujednání (z 1. 3. 2007) nečiní v tom směru jasno.
Sice stanovuje různá oprávnění i pro Městskou policii Turnov, ale ani v jednom ustanovení není
uvedeno, že konkrétní měření bude provádět ona, a to ani např. v bodě II, kde oprávněná osoba
z řad městské policie má vstup do serveru „od uskutečnění měření“. Krajský soud proto uzavřel,
že výkladem ustanovení zmiňovaných listin nelze dojít za daného stavu dokazování
k jednoznačnému závěru, že měření rychlosti prováděl dne 19. 3. 2008 jen příslušník městské
policie a nikdo jiný.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel zákonné lhůtě kasační stížnost,
protože považuje rozsudek krajského soudu za nezákonný ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., a to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky. Stěžovatel namítal, že rozhodnutím
ze dne 14. 5. 2010, č. j. OD 439/10-2/67.1/10094/NL zamítl odvolání proti rozhodnutí
městského úřadu o nepovolení obnovy řízení, neboť účastníkem řízení uvedené důvody pro
obnovu řízení v žádném případě nejsou neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly
v době původního řízení a které účastník řízení nemohl uplatnit. Mohl tak učinit podáním
odporu, ve kterém mohl uvést všechny skutečnosti a důkazy, které mu byly ku prospěchu. Podle
ust. §100 odst. 1 správního řádu existují pouze dva zákonné důvody, na základě kterých lze řízení
na žádost účastníka řízení obnovit. V tomto případě uplatňoval účastník řízení důvod
pro obnovu řízení podle ust. 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. S důvodem, který uvedl
v žádosti o obnovu řízení, a také potom v odvolání, se podle rozsudku krajského soudu
vypořádal jak městský úřad, tak i stěžovatel. Pokud se ale jedná o důvod uvedený v doplnění
odvolání, dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť
zjištění způsobu měření rychlosti vyžaduje další dokazování. Tuto otázku však stěžovatel
nepokládá za předmět obnovy řízení, protože jejím předmětem bylo posouzení toho,
zda účastníkem řízení uvedené skutečnosti (to, že vozidlo řídil jeho bratr, a tedy i to, že účastník
řízení zpochybňuje zákonnost měření rychlosti městskou policií v doplnění odvolání) jsou dříve
neznámými skutečnostmi nebo důkazy podle ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu.
Ani v případě pochybnosti stěžovatele o zákonnosti měření rychlosti není tato podmínka
pro povolení obnovy řízení splněna, jelikož účastník řízení mohl i tento důvod uplatnit
již v odvolacím řízení, jelikož v době projednávání přestupku probíhala rozsáhlá mediální kampaň
ohledně otázky měření rychlosti vozidel soukromými subjekty a účastník řízení o tom musel
vědět. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud přesvědčivě,
správně a způsobem konvenujícím zásadám výkladu právního textu dospěl k závěru,
že skutečnost zajištění měření rychlosti v Městě Turnov dokládaná příslušnými smlouvami
je novem, které zakládá důvod obnovy řízení. Účastník řízení s přihlédnutím k obvyklému běhu
věcí nemohl uplatnit námitku nezákonného měření rychlosti v době původního projednávání
přestupku. To je zcela mimo rámec toho, co lze po občanu spravedlivě požadovat a co lze učinit
součástí množiny jeho povinností - aby sledoval lokální mediální kampaně o tom, jak se který
obecní úřad rozhodl měřit rychlost ve svém katastru. Odůvodnění stěžovatele, že účastník řízení
o této skutečnosti musel vědět, je pouze nepodloženou hypotézou a ostatně se jeví v současné
záplavě informací jako zcela absurdní, odhlédneme-li od eventuální rovněž absurdní možnosti,
že stěžovatel tím chtěl konstatovat, že občan má důslednou povinnost sledování všech komuniké
úřadů (správních orgánů) ve sdělovacích prostředcích způsobem, který se zde vyskytoval
naposledy snad za tzv. protektorátu. Účastník řízení konstatuje, že stěžovatel paradoxně obsahem
své kasační stížnosti potvrdil jeho předchozí stanovisko, že ze shromážděných důkazů je zřejmé,
že v Městě Turnov probíhalo měření rychlosti soukromými subjekty. Odůvodnění kasační
stížnosti, resp. dovolávání se existence obecně známé skutečnosti publicitou, je zcela nesmyslné
i ve světle skutečnosti, že předmětné smlouvy Města Turnov nebyly nikde publikovány, že byly
účastníku řízení předloženy ve dvou časově se překrývajících podobách a že ani správní orgán
nebyl schopen jednoznačně a bez pochybností určit, která ze smluv je vlastně validní. S ohledem
na obsah smluv existuje evidentní rozpor mezi tím, jak jsou práva a povinnosti ve smlouvách
ujednána a jak je současně tvrzeno jejich faktické plnění. Účastník řízení poukázal
např. na evidentní rozpor mezi tvrzeními správních orgánů o tom, že v době údajného přestupku
účastníka řízení měla měřit rychlost Městská policie Turnov a skutečností, že jak v časově
předchozí, tak následné smlouvě je ujednáno, že měření provádí soukromý subjekt. Správní
orgány jsou povinny vykonávat svou činnost pouze v intencích zákona. Nemůže tudíž požívat
právní ochrany jejich postup, který má matoucí a zavádějící povahu, kdy nejsou schopny
jednoznačně prokázat, že v mezích zákona jednaly, a kdy nezákonným způsobem předávají svoje
kompetence soukromým subjektům. Stěžovatel žádným způsobem nevyvrátil předchozí námitky
účastníka řízení a jeho kasační stížnost je vzhledem ke zcela správnému právnímu posouzení
otázky krajským soudem naprosto nedůvodná. Stěžovatel neunesl své tvrzení, že měření rychlosti
v Turnově soukromým subjektem bylo obecně známou skutečností, resp. je neprokázal.
Z objektivních důvodů dostatečně popsaných účastníkem řízení nemohlo být měření rychlosti
v Turnově soukromým subjektem obecně známou skutečností. Proto účastník řízení navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s, vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že dne 15. 12. 2009 podal účastník řízení žádost o obnovu
řízení pravomocně skončeného dnem 17. 6. 2008 a u ústního jednání dne 9. 2. 2010 požádal
městský úřad o předložení smlouvy o provozování stacionárního zařízení pro měření rychlosti
v obci Turnov (dále jen „smlouva o nájmu měřícího zařízení“). Dne 26. 2. 2010 městský úřad
rozhodnutím zn. OD/08/13997 nevyhověl žádosti o obnovu řízení. Toto rozhodnutí účastník
řízení napadl odvoláním, v jehož doplnění mimo jiné poukazoval na to, že ze smlouvy o nájmu
měřícího zařízení uzavřené dne 31. 3. 2008 mezi Městem Turnov a CZECH RADAR, a. s.
a Burke & Freemen Czech, s. r. o. a JUDr. K. H. vyplývá, že uvedené subjekty provádějí pro
Město Turnov měření a dokumentaci rychlosti. U měření dne 19. 3. 2008 není postaveno na
jisto, zda bylo provedeno zákonným způsobem, zda městská policie disponovala předmětným
přístrojem a zda v případě záznamu z měření se nejedná o důkaz získaný nezákonným způsobem.
Účastník řízení dále uvedl, že s ohledem na okolnosti použitého přístroje, existenci smlouvy o
nájmu měřícího zařízení a podobu předávacího protokolu č. 36 lze mít za to, že měření bylo ve
skutečnosti provedeno některým ze soukromých subjektů. Dne 24. 3. 2010 zaslala pracovnice
městského úřadu právnímu zástupci účastníka řízení smlouvu o nájmu měřícího zařízení ze dne
15. 2. 2007 uzavřenou mezi Městem Turnov a CZECH RADAR, a. s. a Organizační ujednání ze
dne 1. 3. 2007, kterým se stanoví postup při měření rychlosti vozidel ve městě Turnov, nakládání
se souvisejícími daty a způsob jejich předávání (dále jen „organizační ujednání“). Účastník řízení
se vyjádřil k zaslané smlouvě tak, že upozornil na čl. IV odst. 2 třetí odrážku smlouvy a uvedl, že
v předmětném případě došlo k pořízení dokumentace údajného dopravního přestupku subjektem
soukromého práva. V rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí městského úřadu o
nepovolení obnovy stěžovatel k odvolacímu důvodu zpochybňujícímu zákonnost získání důkazu
měřením rychlosti uvedl, že měření rychlosti jízdy vozidel je v Turnově v ul. 5. května prováděno
výhradně Městskou policií Turnov, což je mu známo z vlastní úřední činnosti a že důvody pro
obnovu řízení v žádném případě nejsou neznámé skutečnosti nebo důkazy, které nemohl
účastník řízení v původním řízení uplatnit.
Z obsahu správního spisu tak vyplývá, že v době prvostupňového řízení o přestupku
účastníka řízení vycházel městský úřad z dokladu o měření ze dne 19. 3. 2008,
č. 1007330-080319084658-129/2008, v němž je uvedeno, že měření provedla Městská policie
Turnov. Zároveň se v té době ve správním spise nenacházely žádné doklady, jež by nasvědčovaly
možnosti, že subjekt, který měření prováděl, nebyl subjekt uvedený v příslušném dokladu
o měření. Z obsahu smlouvy o nájmu měřícího zařízení ze dne 15. 2. 2007 a z obsahu
organizačního ujednání ze dne 1. 3. 2007 je zřejmé, že byly platné v době měření, a tedy
již v době řízení o přestupku existovaly. Krajský soud pak v napadeném rozsudku vyčerpávajícím
způsobem popsal, že z obsahu smluv vyplývají skutečnosti, jež jsou s to zpochybnit důkazy,
o něž opřel své rozhodnutí městský úřad, a zdůraznil, že způsob provádění měření nemůže být
obecně známou skutečností. Tyto závěry krajského soudu stěžovatel v kasační stížnosti
nezpochybnil a Nejvyšší správní soud se s úvahami krajského soudu týkajícími se smlouvy
o nájmu měřícího zařízení ztotožňuje. Je zřejmé, že závěry, které krajský soud vyslovil
ke skutečnostem vyplývajícím z příslušných smluv, představují hodnocení materiálního kriteria
pro obnovu řízení. Vedle formálního kritéria musí být vždy splněno i kritérium materiální,
a to že skutečnosti nebo důkazy, které vyšly dodatečně najevo, mohou odůvodňovat jiné řešení
otázky, která byla předmětem původního řízení. Účelem materiálního kritéria je vyloučit
v průběhu řízení o povolení, resp. nařízení, obnovy řízení takové případy, u kterých by obnovené
řízení objektivně nemohlo nic nového přinést.
Podle ust. §100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy
ukázaly nepravdivými.
S ohledem na tvrzení stěžovatele, že účastník řízení námitku týkající se subjektu, který
měření prováděl, měl a mohl uplatnit již v odvolání, a to s ohledem na probíhající mediální
kampaň, je nutné posoudit formální kriterium obnovy řízení, tedy otázku, zda skutečnosti
vyplývající z předmětných smluv existovaly v době původního řízení a zda je účastník řízení
nemohl uplatnit. V daném případě nebyla smlouva o nájmu měřícího zařízení a ani organizační
ujednání nebyla v době prvostupňového řízení v dispoziční sféře účastníka řízení. Po účastníkovi
řízení o přestupku spáchaném překročením maximální povolené rychlosti nelze spravedlivě
požadovat, aby si zjišťoval, jaké smlouvy a s kým má obec uzavřeny. Obsah smlouvy o provádění
měření zároveň nemůže být skutečností tak známou, aby bylo lze předpokládat, že jej účastník
řízení musí znát. Naopak, ve správním spise se v době prvostupňového řízení nenacházel žádný
důkaz, jenž by nasvědčoval pochybnostem o tom, kdo měření prováděl. Byl to až obsah smluv
předložených dne 9. 2. 2010 a dne 24. 3. 2010 účastníku řízení městským úřadem, který danou
skutečnost zpochybňuje. Správní řízení pak může být obnoveno právě z důvodu této nastalé
skutkové situace, kdy byly účastníku řízení předloženy smlouvy, s nimiž nemohl být dříve
seznámen a které přitom existovaly již v průběhu správního řízení o přestupku.
Argument stěžovatele, aby účastník za situace, kdy obsah správního spisu nenasvědčoval
tomu, že měření neprováděly orgány policie, namítal otázku subjektu v odvolání s ohledem
na informace v médiích, nelze podle Nejvyššího správního soudu akceptovat. Ust. §100 odst. 1
správního řádu je nutno vykládat v tom smyslu, že pod pojmem „skutečnosti, které nemohl
uplatnit“ je nutno rozumět takové skutečnosti, které se týkají konkrétní věci, existovaly v době
původního řízení, ale nebyly součástí správního spisu, nebyly v dispozici účastníka řízení,
s ohledem na jejich povahu nebylo po účastníku možno spravedlivě požadovat, aby v jeho
dispozici byly a zároveň se nejednalo o obecně známé skutečnosti. K otázce, co se rozumí
pod pojmem obecně známé skutečnosti, se vyslovil již Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne
7. 7. 1925, sp. zn. Zm II 234/25 (pramen Vážný 2044/1925 tr.), z něhož se podává, že „[o]becně
známé okolnosti netřeba dokazovati. Jsou jimi skutečnosti, které mohou býti známy každému, nebo jistým
vrstvám lidské společnosti prostě proto, že člověk je členem této společnosti, prožívá, sleduje a ve své vědomosti
si vtiskuje události, které život přináší nebo v minulosti přinesl. Všechny jiné skutečnosti jest nutno dokazovati
příslušnými průvody. Nahodilé vědomosti soudcovy z oboru jemu cizího nejsou skutečnostmi obecně známými.“
Obecná známost není dána tím, že je určitá informace zveřejněna v médiích, byť by i probíhala
„mediální kampaň“ (stěžovatelem blíže časově a věcně nespecifikovaná) opakující určité tvrzení,
tedy to, že měření rychlosti jsou oprávněny provádět pouze orgány police. Vzhledem k tomu,
že praxe provádění měření rychlosti za účelem kontroly dodržování zákonem stanovených
povinností nebyla v minulosti jednotná, zabýval se jí i Nejvyšší správní soud, který ve svém
rozsudku ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008 – 67, publikovaný pod č. 1607/2008 Sb. NSS
a dostupný na www.nssoud.cz, vyslovil závěr, že měření rychlosti vozidel na pozemních
komunikacích nelze jako součást působnosti policie a obecní policie při dohledu na bezpečnost
a plynulost provozu na pozemních komunikacích podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním
provozu, ve znění pozdějších předpisů, přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt.
Na základě informací v médiích by bylo možno pouze dovozovat spekulace o tom,
že měření rychlosti nebylo v některém z případů prováděno orgány policie. Pokud by teoreticky
tyto domněnky měly být s to zpochybnit skutečnosti vyplývající z podkladů ve správním spise
a vyvolat potřebu dalšího dokazování, musely by být důkazně podloženy ve vztahu
ke konkrétnímu místu provádění měření, např. konkrétnímu městu, kde je měření instalováno,
a to buď důkazy nacházejícími se ve správním spise nebo důkazy, jež má k dispozici či si může
rozumně opatřit účastník řízení a správnímu orgánu je předloží. Takovými důkazy
zpochybňujícími subjekt provádějící měření rychlosti by mohly být např. právě smlouvy o nájmu
měřícího zařízení, které ovšem nebyly v době prvostupňového řízení součástí správního spisu
a ani v dispozici účastníka řízení. V žádném případě však nelze pod pojmem skutečnosti,
jež mohl účastník řízení uplatnit v původním řízení, rozumět informace publikované
ve sdělovacích prostředcích bez dalšího, neboť po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat,
protože by to bylo v rozporu s principem, že jednotlivec má právo očekávat, že veřejná moc
zásadně jedná zákonným způsobem, aby a priori u každého prováděného měření měl podezření,
že není prováděno zákonným způsobem. Námitka stěžovatele, že účastník řízení mohl otázku
subjektu měření rychlosti namítnout již v řízení o opravném prostředku proti prvostupňovému
rozhodnutí, tak není důvodná.
Protože předmětem posouzení v dané věci byla pouze otázka nastolená stěžovatelem,
a to, zda důvod uvedený v odvolání proti rozhodnutí městského úřadu o nepovolení obnovy
obstojí jako zákonný důvod pro obnovení řízení před správním orgánem, které již bylo ukončeno
pravomocným rozhodnutím, Nejvyšší správní soud tedy nemohl předjímat, jakým způsobem
se má stěžovatel vypořádat s námitkami účastníka řízení ve světle nových skutečností
v obnoveném řízení tak, aby dostál své povinnosti ve smyslu ust. §3 správního řádu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, když
neshledal ani jiný důvod, pro nějž by nařízení jednání ve věci bylo vhodné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení o kasační stížnosti měl plný úspěch ve věci, a proto
má podle citovaného ustanovení právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli. Náklady řízení
sestávají z odměny za právní zastoupení, a za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření
ke kasační stížnosti, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč podle
ust. §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tedy celkem 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu