ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.82.2010:53
sp. zn. 7 As 82/2010 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. D., zastoupen
Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, Klatovy,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2010,
č. j. 17 A 6/2010 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2010, č. j. 17 A 6/2010 – 25, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu
Plzeňského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 7. 12. 2009, č. j. DSH/11723/09, jímž bylo
zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravní
úřad (dále jen „městský úřad“) ze dne 13. 6. 2009, č. j. OD/6882/09/Pr, kterým byl stěžovatel
uznán vinným, že svým jednáním porušil ust . §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž se dopustil přestupku podle
ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o přestupcích“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že čl. 37 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání,
má právo na tlumočníka. Uvedené ustanovení má chránit účastníka neznalého či nedostatečně
znalého českého jazyka při ústním jednání a zároveň umožňuje ochranu práv cizinců (čl. 42 odst. 2
Listiny). čl. 37 odst. 4 Listiny podle názoru krajského soudu dopadá i na jednání příslušníků policie
při provádění silniční kontroly. Současně lze ale dovodit, že právo na tlumočníka předpokládá jistou
aktivitu dané osoby, která má prohlásit, dát zřetelně najevo, že jazyk, jímž se vede jednání,
neovládá. V daném případě potřeba tlumočníka při j ednání s policií nenastala. Z oznámení
přestupku ze dne 14. 4. 2009 pořízeného pprap. Bc. P. H., DiS. a z výpovědí všech tří policistů
(pprap. Bc. P. H., DiS., pprap. J. R., nstržm. P. P.), je nepochybné, že stěžovatel po zastavení na
dotaz sdělil, že česky trochu rozumí, při silniční kontrole adekvátně reagoval na obsah výzev
policistů (předložil všechny doklady potřebné pro řízení a provoz motorového vozidla, podrobil se
dechové zkoušce), s policisty komunikoval zčásti česky a určité výrazy mu přeložil pprap. H. S
uvedeným logicky koresponduje i to, že po přečtení obsahu oznámení (odevzdá ní) přestupku v
jazyce českém a překladu toho, čemu nerozuměl, do jazyka německého, stěžovatel podepsal
oznámení (odevzdání) přestupku. Podpisem stvrdil nejen správnost jeho obsahu včetně popisu
skutkového děje o množství a době požití alkoholického nápoje, nýbrž také výslovné vyjádření, že
tomuto oznámení rozumí a překladatele nežádá. Poslední dovětek svědčí rovněž o přiměřeném
poučení stěžovatele policisty o právu žádat tlumočníka (tedy byla splněna povinnost uložená v ust. §
13 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Na rozdíl od stěžovatele krajský soud nesdílí názor, že by výrazy používané při vyšetřování
přestupku a v oznámení (odevzdání) přestupku byly odborné, náročné na pochopení a vyžadovaly
většího vysvětlení. Kromě osobních údajů o stěžovateli totiž oznámení obsahuje jednoduchý popis
skutku (místo, čas a způsob jeho spáchání) s číselně vyjádřenými časovými a množstevními údaji,
které nemohly přivodit problémy vyplývající z případné nedostatečné znalosti jazyka. Jisté problémy
by mohl vyvolat pouze údaj, který přestupek je ve skutku spatřován. Tento údaj však slouží jen k
základní orientaci pro správní orgán, jemuž se věc odevzdává a neporozumění nemůže být
stěžovateli na újmu. Podle názoru krajského soudu tedy stěžovatel věděl, o čem s ním příslušníci
policie hovoří, co je smyslem a účelem silniční kontroly a co v česky sepsaném oznámení přestupku
podepisuje. Oznámení (odevzdání) přestupku je pro tvorbu skutkového základu věci použitelné a
správní orgány nepochybily, když z něj při zjišťování skutkového stavu vycházely. Krajský soud
vyhodnotil jako nedůvodnou námitku stěžovatele, že se mu dostalo nedostatečného poučení o
právu na tlumočníka před správními orgány. Podle ust. §16 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), má každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své
náklady. Citované ustanovení je provedením čl. 37 odst. 4 Listiny a správní orgán měl povinnost
toto ustanovení v přestupkovém řízení od jeho zahájení respektovat, což také činil. Jak ze spisového
materiálu vyplývá, již součástí oznámení o zahájení řízení o přestupku je m imo jiné poučení, že
stěžovatel má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na vlastní
náklady. Toto oznámení stěžovatel osobně převzal dne 8. 6. 2009, přičemž poučení, kterého se mu
dostalo, bylo vyčerpávající. Poučení o právech a povinnostech účastníka řízení obdržel také zástupce
stěžovatele na počátku prvního ústního jednání dne 24. 6. 2009. Nenastala tedy situace v žalobě
zmiňovaná, že by byl poučen o právech stěžovatele jen jeho advokát. V této situaci Nelze
přehlédnout, že ust. §16 odst. 3 správního řádu sice garantuje právo na kvalifikovaného tlumo čníka
každému, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, avšak zajistit si tlumočníka a hradit
náklady s poskytnutím jeho služby nese ten, kdo trpí jazykovou bariérou, nikoliv správní orgán.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v níž namítal, že při zjišťování skutkové podstaty,
z níž městský úřad vycházel, nebylo adekvátně zohledněno, že stěžovatel je cizí státní příslušník
bez patřičných znalostí českého jazyka. Na základě běžné a obvyklé nonverbální komunikace
(pokyn k vystoupení z vozidla, k předložení dokladů, k dechové zkoušce) bylo se stěžovatelem
zacházeno tak, jako kdyby plně rozuměl obsahu jednání, čímž mu byla odňata možnost, aby podle
svého vědomí a vůle reagoval na úřední postup policie. Argumentace tím, že stěžovatel podepsal
následně advokátce plnou moc v českém jazyce, je lichá, neboť advokátka, jako m imo jiné soudní
tlumočník, vždy svému klientovi text předem přeloží do němčiny a vysvě tlí. Nejde pouze o to, zda
stěžovatel rozuměl, že má předložit doklady a že má dýchat do přístroje, ale o to, aby mu bylo
náležitým způsobem vysvětleno, jak může reagovat na výsledek dechové zkoušky, jak může namítat
toleranci, jak může žádat o opakování d echové zkoušky, a hlavně pak mělo být zjištěno, co před
požitím alkoholu konzumoval, kdy přesně alkohol konzumoval a zda léky, které užíval, měly vliv
na zjištěné hodnoty, které byly naměřeny. Podstatný rozdíl je v tom, že správní orgán posouvá dobu
konzumace alkoholu těsně před započetím jízdy, kdežto stěžovatel tvrdí, že jej požil delší dobu před
jízdou. Doba konzumace alkoholu je důležitá s ohledem na to, zda byla naplněna materiální stránka
přestupku. Dále jde o to, jakým způsobem byla kladena otázka a jakým způsobem stěžovatel
policistům odpověděl. To vše v jazykových nuancích češtiny či němčiny. Rozhodně se postrádá
upozornění, jakým způsobem může realizovat své právo ve vztahu k tlumočníkovi. Je samozřejmé,
že ne vždy mají policisté okamžitě po ruce t lumočníka, ovšem to je právě ten problém, že vlastní
výslech měl být proveden třeba později, ale v každém případě za přítomnosti tlumočníka,
aby se odstranily případné pochybnosti, které jsou zcela evidentní. Dále stěžovatel namítal,
že je nutné vycházet z toho, že požití alkoholu před jízdou musí mít takový význam, aby zde bylo
reálné nebezpečí nesprávného ovládání motorového vozidla. V každém případě však mělo
být zjišťováno, zda zde bylo nějaké ovlivnění, opakováním dechové zkoušky či lékařským
vyšetřením, neboť hladina neprokazuje požití alkoholu. Určité množství alkoholu v lidském těle
je běžné a téměř každý zdravý člověk takovéto množství v krvi má, aniž by alkohol musel
konzumovat. V průběhu správního řízení navrhl právní zástupce stěžovatele, aby byla zjištěna
hladina alkoholu v krvi s ohledem na to, co stěžovatel požil, a s ohledem na to, zda jeho dech nebyl
ovlivněn co do množství alkoholu léky, které užíval. Navrhl, aby byl přibrán znalec, který
by se touto skutečností zabýval, neboť stěžovatel v předmětný den alkohol naposledy konzumoval
po obědě ve 13.00 hod., ovšem jako astmatik používající dýchací př ístroj, jehož obsah je cítit
po alkoholu, před jednáním s policistou inhaloval. To svádělo policisty k nesprávné domněnce,
že požil alkohol před jízdou. Zdravotní stav stěžovatele není dobrý, a proto inhaluje často.
K důkazu byla správnímu orgánu předložena příslušná lékařská zpráva. Pokud by byl stěžovateli
zpřístupněn obsah úředního postupu policistů, mohly se výše uvedené objektivní okolnosti vysvě tlit
na místě samém. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud jde o stížní námitku, že silniční kontrola probíhala v českém jazyce bez přítomnosti
tlumočníka, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že čl. 37 odst. 4 Listiny
dopadá i na jednání příslušníků policie při provádění silniční kontroly a že právo na tlumočníka
předpokládá jistou aktivitu dané osoby, která má podle citovaného článku prohlásit, tedy
dát zřetelně najevo, že jazyk, jímž se vede jednání, neovládá. V případě stěžovatele z obsahu
úředního záznamu ze dne 14. 4. 2009, č. j. KRPP-21356-1/PŘ-2009-030406, a oznámení
(odevzdání) přestupku ze dne 14. 4. 2009, č. j. KRPP-21356/PŘ-2009-030406, vyplývá,
že stěžovatel prokazatelně v průběhu silniční kontroly policistům rozuměl, komunikoval s nimi,
což potvrdil svým podpisem a prohlášením „uvedenému oznámení rozumím a překladatele
nežádám“. Tato skutečnost dále vyplývá z výpovědi policistů, které jsou zaznamenány
v protokolech z ústního jednání ze dne 11. 8. 2009. Policejní inspektor pprap. Bc. P. H., DiS.
vypověděl, že se stěžovatele zeptal, zda rozumí česky. Stěžovatel odpověděl, že česky trochu
rozumí. Požádal ho doklady k vozidlu a osobní doklady a započali kontrolu vozidla. Dále se zeptal
stěžovatele, zda požil nějaký alkohol před jízdou a on odpověděl, že jedno pivo. Oznámení
o přestupku stěžovateli přečetl nejdříve česky, a čemu nerozuměl, se mu snažil přeložit do němčiny.
Policejní inspektor pprap. J. R. do protokolu o výslechu svědka dne 11. 8. 2009 uvedl, že stěžovatel
přiznal, že požil jedno pivo k večeři. Stěžovateli bylo vysvětleno oznámení, česky stěžovatel
rozuměl, slovíčka, kterým nerozuměl, mu kolega přeložil, je tam i dodatek, že tlumočníka nežádá.
Policejní inspektor pprap. R. dále uvedl, že německy nerozumí, ale stěžovateli zřetelně rozuměl,
když česky říkal, že měl k večeři jedno pivo, jede natankovat a jede domů . Policejní inspektor
nstržm. P. H. při ústním jednání dne 11. 8. 2009 vypověděl, že komunikace při kontrole probíhala
v českém jazyce, stěžovatel byl vyzván, že kdyby něčemu nerozuměl, ať to sdělí, že mu to kolega H.
přeloží. Z výpovědí všech tří policistů vyplývá, že stěžovatel v průběhu kontroly s policisty
komunikoval česky, některá slova si nechal přeložit do němčiny a žádným způsobem nedal najevo,
že by obsahu oznámení o přestupku nerozuměl či že by mu něco nebylo jasné. Smyslem čl. 37 odst.
4 Listiny je právě dosáhnout stavu, kdy účastník jednání rozumí jeho průběhu a výsledkům a je
schopen s policisty komunikovat a porozumět jim, čehož bylo dosaženo i v průběhu kontroly
stěžovatele. Výpovědi policistů pak korespondují s obsahem oznámení o přestupku, kde je uvedeno
„oznámení rozumím a překladatele nežádám“. Výpovědi policistů se tedy ve vztahu k tomu, zda jim
stěžovatel rozuměl, shodují s obsahem oznámení (odevzdání) přestupku. Za daných okolností
tak při silniční kontrole nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by policisté jednali s osobou,
jež nerozumí průběhu kontroly a že by v dané věci vyvstala potřeba tlumočníka. Reagoval-li
stěžovatel na úkony policistů činěné v českém jazyce a částečně německém, rovněž v českém
a německém jazyce, zřetelně tak dal najevo, že rozumí průběhu a výsledku kontroly. Potřeba
tlumočníka přitom musí v průběhu řízení vyjít najevo, což však v případě stěžovatele nenastalo.
Závěr krajského soudu, že při silniční kontrole nenastaly žádné důvody pro ustanovení tlumočníka,
je proto správný.
Poznámka krajského soudu k českému textu plné moci udělené stěžovatelem advokátce
dne 16. 6. 2009 koresponduje s obsahem správního spisu. Tato však není nosným důvodem
rozsudku krajského soudu. Skutečnost, že advokátka obsah plné moci stěžovateli přetlumočila ,
nemá vliv na správnost závěrů krajského soud u, který se zabýval otázkou potřeby realizace práva
na tlumočníka jak při silniční kontrole, tak ve správním řízení . Námitka stěžovatele, že byl zkrácen
na svém právu na tlumočníka v průběhu silniční kontroly, tak není důvodná.
Další stížní námitky zpochybňují závěr správního orgánu, že bylo v dané věci prokázáno,
že stěžovatel řídil motorové vozidlo bezprostředně po požití alkoholu.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 – 84,
dostupný na www.nssoud.cz vyplývá, že „existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž
v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým
způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí“ .
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno
zásadou volného hodnocení důkazů. Podle ust. §50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán
podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Úkolem správního orgánu v řízení o přestupcích je zjistit
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na základě takto zjištěného skutkového stavu
dospět k závěru, zda byl určitý přestupek spáchán či nikoliv. Ke správnému a úplnému zjištění
skutkového stavu správní orgán shromažďuje důkazy, které pak při rozhodování, zda bude obviněný
z přestupku uznán vinným, hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
ve vzájemné souvislosti. Úkolem soudu při přezkumu správního rozhodnutí je posoudit, zda správní
orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady
pro rozhodnutí. Správní soudy posuzují mimo jiné i to, zda dokazování provedl správní orgán
v souladu se zákonem a zda závěry, k nimž dospěl a které vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí,
mají oporu v provedených důkazech. Úkolem soudního přezkumu je tak posoudit, zda vyslovený
právní závěr má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, tedy ve výsledku provedeného dokazování.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcíc h se přestupku dopustí ten,
kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně
po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem.
Z obsahu oznámení (odevzdání) přestupku vyplývá, že stěžovatel dne 14. 4. 2009 při silniční
kontrole uvedl, že před jízdou vypil jedno 10o pivo v době od 19.30 h do 19.40 h a jízdu započal
v 19.55 h. V průběhu správního řízení o přestupku zaslal městskému úřadu své stanovisko, v němž
uvedl, že dne 14. 4. 2009 obědval mezi 12 h až 13 h v této době vypil jedno pivo. Vůz řídil v 19.30 h.
Byl proto přesvědčen, že nemá žádný alkohol v krvi, cítil se velmi dobře, ne byl unavený. Policista,
který jej kontroloval, na něho mluvil česky a stěžovatel, který byl překvapený, nervózní a měl strach,
neví, co policistovi říkal, ničemu nerozuměl, jen kýval hlavou a vše chtěl mít za sebou. Dále
stěžovatel poukázal na to, že je astmatik a používá dýchací přístroj, obsah je cítit po alkoholu. Nepil
podle svého tvrzení víc než jedno pivo do 13.00 h a před jednáním s policistou inhaloval.
V daném případě proti sobě stojí na straně jedné prohlášení stěžovatele při silniční kontrole
zapsané v oznámení (odevzdání) přestupku, jež stěžovatel svým podpisem pot vrdil, výpovědi
tří policistů, z nichž vyplývá, že bezprostředně před započetím jízdy vypil stěžovatel jedno 10o pivo,
a na straně druhé tvrzení stěžovatele v řízení o přestupku, že pil pivo nejpozději ve 13 .00 h a před
silniční kontrolou inhaloval. Pozdější tvrzení stěžovatele se tak odlišují od jeho tvrzení při kontrole
a od výpovědí policistů. Městský úřad se pak s tímto rozporem v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal tak, že tvrzení stěžovatele v obsažené v písemném stanovisku, že alkohol vypil již ve
13.00 h, hodnotí jako nevěrohodné, neboť to neodpovídá tomu, co uvedl při kontrole. Dále mimo
jiné uvedl, že použití inhalačního přípravku před dechovou zkouškou její výsledek mohlo ovlivnit
pouze minimálně a ne nijak výrazně, neboť uvedený Salbutam ol (obchodní název Ventolin)
je běžným přípravkem na léčení astmatu, který je předepisován i dětem i těhotným ženám, a je tudíž
nepravděpodobné, že by obsahoval alkohol v takovém množství, které stěžovatel nadýchal. Městský
úřad pak zdůraznil, že vzhledem k provedení pouze jedné zkoušky hladinu alkoholu prokázat
spolehlivě nemůže, naopak za spolehlivě prokázané má řízení motorového vozidla stěžovatelem
bezprostředně po požití alkoholu. Přesto podle názoru městského úřadu skuteč nost, že stěžovatel
nadýchal 0,25 promile zřejmě souvisí právě s požitím uvedeného jednoho piva k večeři,
tj. bezprostředně před zahájením řízení motorového vozidla.
K námitce, že každý zdravý člověk má v těle obsaženo určité množství alkoholu, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že z protokolu o ústním jednání ze dne 11. 8. 2009,
sp. zn. ZN/OD/534/09-247, vyplývá, že na tuto námitku městský úřad sdělil, že v daném případě
vzal v úvahu jak toleranční odchylku přístroje, tak přirozenou hladinu alkoholu v těle 0,2 promile.
V daném případě ovšem z odůvodnění rozhodnutí městského úřadu vyplývá, že správní orgán
dospěl k závěru, že hodnota zjištěná při předmětné dechové zkoušce nemusela být spolehlivou,
a proto při zjišťování skutkového stavu z výsledku předmětné zkoušky nevycházel.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský úřad správně posoudil, že byly zjištěny
skutečnosti, z nich vyplývá, že stěžovatel požil bezprostředně pře d jízdou alkohol. Městský úřad
vyšel z vlastního tvrzení stěžovatele při silniční kontrole a z výslechu policistů, tato tvrzení zvážil
a konfrontoval s pozdějšími tvrzeními stěžovatele ve správním řízení a logickým a přezkoumatelným
způsobem uvedl, proč považuje pozdější tvrzení stěžovatele z a nevěrohodná. Městský úřad
tak správně vzal za zjištěný skutkový stav, který vyplynul z oznámení o přestupku a výpovědí
policistů a podřadil jej pod ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Námitka, že v daném
případě byla nedostatečně zjištěna materiální stránka přestupku, neboť přítomnost alkoholu v dechu
měla být způsobena léky, které stěžovatel požil, tak není důvodná, neboť v řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel v průběhu silniční kontroly vypil bezprostředně před jízdou jedno 10 o pivo k večeři.
Pozdější stěžovatelovo tvrzení pak působí nevěrohodně, neboť je v rozporu jak s obsahem
vlastnoručně jím podepsaného oznámení přestupku, tak s výpověďmi policistů, které korespondují
obsahu oznámení o přestupku, v ničem si neodporují a působí přesvědčivě. V případě stěžovatele
tak neexistovala důvodná pochybnost, jež by bránila městskému úřadu učinit skutkový závěr
o tom, že stěžovatel bezprostředně před jízdou požil alkohol. Proto Nejvyšší správní soud neshledal
důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro který by měl krajský soud napadené správní
rozhodnutí zrušit.
Ohledně stěžovatelem požadovaného obsahu poučení (jak reagovat a jak se bránit
naměřenému výsledku), jež mu měl tlumočník poskytnout, Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto
námitky se obsahově již nevztahují k právu na tlumočníka, ale stěžovatel poprvé až v kasační
stížnosti namítá nedostatečné splnění poučovací povinnosti policistů. Takto formulovaná stížní
námitka je proto nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., neboť absenci řádného obsahu
poučení měl a mohl stěžovatel namítat již v žalobě, neboť tato jím tvrzená vada se týkala silniční
kontroly, které byl stěžovatel osobně přítomen, takže mohl namítat jeho případné právní nedostatky.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshled al kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynalo žil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu