ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.10.2010:51
sp. zn. 7 Azs 10/2010 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: M. M., zastoupen Michalem Benčokem,
advokátem se sídlem Na Poříčním právu 1914/6, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2009, č. j. 64 Az 18/2008 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2009, č. j. 64 Az 18/2008 – 28, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 26. 2. 2008, č. j. OAM-170/VL-10-11-2008, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti
tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Namítal-li stěžovatel v kasační stížnosti, že ministerstvo nezjistilo přesně a úplně skutkový
stav věci, že důkazy, které si pro rozhodnutí opatřilo, nebyly úplné a že nedostatečně objasnilo
důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí, čímž porušilo ust. §§3, 50, 51, 67 a 68 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto námitky
jsou zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo
ministerstvo dopustit. Námitky takto obecně formulované nejsou stížními důvody ve smyslu
ust. §103 s. ř. s. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se konkretizace
stížních námitek lze poukázat na usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, v němž
byl vysloven právní názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.,
cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní
věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle
stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto
nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Stěžovatel dále namítal jednak že napadená rozhodnutí ministerstva i krajského soudu
vycházela z nesprávného právního výkladu ust. §14 zákona o azylu, protože nebylo přihlédnuto
k soustavnému porušování lidských práv na území Mongolska, a jednak, že splňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, vyjádřil názor, že „zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle
§14 citovaného zákona, nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle
§14 uděluje či neuděluje“. V této souvislosti je nutno zmínit i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, v němž byl vysloven závěr, že „správní orgán
pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu,
přičemž současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14
(humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu
vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán
bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy
konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona
zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle
§16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona.“ Z výše
uvedeného vyplývá, že judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla ke konstantnímu závěru,
že naplnění důvodů pro zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné vylučuje
posuzování důvodů pro udělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu.
Stěžovatel rovněž namítal, že při hodnocení možnosti udělení doplňkové ochrany podle
ust. §14a zákona o azylu bylo rozhodováno na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu, protože nebylo dostatečně přihlédnuto k nejistotě současných poměrů na území
Mongolska. Uvedl, že splňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu
§14a zákona o azylu, neboť má důvodnou obavu z jednání místních mocenských orgánů, které
jej budou šikanovat za to, že v České republice požádal o azyl. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „Z žádného
ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost,
aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Dále je nutno poukázat na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle něhož správní orgán nemá povinnost
sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné. V daném případě stěžovatel
v průběhu správního řízení pouze uváděl, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany byla snaha o legalizaci pobytu v České republice, aby zde mohl žít s manželkou
a nezletilou dcerou. Potíže s mongolskými státními orgány výslovně vyloučil. Tvrzení stěžovatele,
že na území Mongolska dochází k soustavnému porušování lidských práv, a že bude
mongolskými státními orgány šikanován za to, že v České republice požádal o mezinárodní
ochranu, považuje Nejvyšší správní soud za účelová a nevěrohodná, a to zejména s ohledem
na to, že tyto skutečnosti poprvé uvedl až v kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu