ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.30.2010:136
sp. zn. 7 Azs 30/2010 - 136
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senát ě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobců: I. A., zastoupený JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem
Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 46 Az 42/2009 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Ireny Slavíkové se u r č u je částkou 8640 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2010, č. j. 46 Az 42/2009 - 69, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen ministerstvo“) ze dne 16. 6. 2009, č. j. OAM-154/LE-05-05-2009, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 352/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že se ztotožnil se závěrem ministerstva
o nevěrohodnosti stěžovatelovy výpovědí, v nichž si jednak protiřečil a jednak je měnil.
Stěžovatel neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 zákona o azylu. O stejných situacích, eventuelně
skutečnostech, vypověděl stěžovatel rozdílně v pohovoru při podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a v pohovoru, který s ním byl později proveden za účelem objasnění stavu
věci před vydáním rozhodnutí o jeho žádosti. Krajský soud neuvěřil výpovědím stěžovatele
vztahujícím se k důvodům opuštění země původu a rozhodnutí ministerstva považuje za správné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž odkazoval
na ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Podle
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se mimo jiné o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Stížními námitkami, které se týkaly pronásledování stěžovatele z důvodu jeho příslušnosti
k rodu Adai, procesního postupu ministerstva při vyžádání podkladů na Velvyslanectví České
republiky v Kazachstánu a hodnocení údajů o zaměstnání stěžovatele uvedených při vyřizování
víza do České republiky se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat, neboť tato argumentace
nebyla v žalobě zmíněna, a to ani v náznaku. Jednalo se o přitom o argumentaci, jejíž skutkový
základ byl či mohl být stěžovateli v době podání žaloby nepochybně znám, takže mu nic
nebránilo ji v žalobě uplatnit. Tyto stížní námitky jsou proto nepřípustné.
Po konstatování přípustnosti části kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytn é vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Pokud jde o stížní námitku pochybení ministerstva při posuzování věrohodnosti výpovědí
stěžovatele, otázkou posuzování věrohodnosti výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu
se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70 (publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS a dostupný na www.nssoud.cz)
mimo jiné uvedl, že „Ani maximální úsilí žadatele a žalovaného však nemusí být vždy úspěšné
a řadu tvrzení žadatele nebude možné nijak doložit ani vyvrátit. Pro taková tvrzení se obecně
aplikuje důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“. Pokud je byť jen přiměřeně
pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá skutečnost udála tak, jak uvádí
žadatel, žalovaný nesmí toto tvrzení prohlásit za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování;
naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit
mu patřičnou váhu.“ Rovněž v rozsudku ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 – 229, (dostupný
na www.nssoud.cz) vyslovil, že „Otázka věrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu
je svým způsobem neuralgickým bodem celého procesu rozhodování o udělení mezinárodní
ochrany, neboť zcela zásadním způsobem ovlivňuje další postup ve věci, jakož i její konečný
výsledek. Žadatel je totiž povinen poskytovat nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné
informace, na jejichž základě pak správní orgán zjišťuje podklady pro vydání rozhodnutí (§49a
zákona o azylu) …pokud je zpochybněna celková věrohodnost žadatele, znamená to, že jeho
žádosti nemůže být vyhověno, aniž by se jí správní orgán, resp. krajský soud v rámci své
přezkumné činnosti nějak blíže věcně zabývaly .“ V tomto rozsudku také Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že důkazní standard přiměřené pravděpodobnosti se aplikuje i na posouzení
věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze podkladem celkové
úvahy správního orgánu. Pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech
své žádosti, může správní orgán bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí
detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.
V dané věci ministerstvo na základě provedeného pohovoru pro řadu rozporů v dílčích
tvrzeních a neznalosti stěžovatele dospělo k závěru, že jeho příběh je nelogický a že stěžovatelem
tvrzené události a jejich průběh je nepravděpodobný. Šlo o r ozpory v tvrzeních ohledně zbavení
způsobilosti k právním úkonům či invalidity, ohledně opakovaných zadržení policií a následných
propuštění bez podepsání protokolu a bez trestního obvinění, ohledně nastrčení drog
do automobilu, s nímž po několika letech od svých problémů v místní vojenské posádce projížděl
městem Karaganda, a to bez jakéhokoli trestněprávního či jiného vyústění, o rozpory
ve výpovědích ohledně nedobrovolnosti jeho umístění na psychiatrii, o rozpory v názvech
organizací, na něž se obracel, a další. Ministerstvo na internetu nenalezlo žádnou informaci
ve zdrojích, na něž stěžovatel poukazoval, která by se vztahovala přímo k jeho osobě. Hodnocení
věrohodnosti výpovědí stěžovatele nepostrádá logiku a racionální důvody. Obdobně
se věrohodností výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudcích např. ze dne 21. 12. 2005 č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 14. 5. 2008
č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, ze dne 24. 7. 2008 č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, dostupné
na www.nssoud.cz.
Také námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu shledal Nejvyšší správní soud
nepřijatelnou. Jak rozhodnutí ministerstva, tak i rozsudek krajského soudu odpovídají
požadavkům přezkoumatelného správního a soudního rozhodnutí formulovaným v rozsáhlé
judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS a na www.nssoud.cz) .
Ministerstvo vycházelo jak z výpovědí stěžovatele, tak z informace ministerstva zahraničních věcí
ze dne 25. 9. 2008 a 25. 5. 2007, ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských
práv v Kazachstánu za rok 2008 a z aktuálních informací o Kazachstánu v databázi ČTK.
Z ničeho, co tvrdí stěžovatel či co jinak v řízení vyšlo najevo, neplyne, že by uvedené informační
zdroje byly v otázkách relevantních pro projednávanou věc nepřesné, zkreslené či nepravdivé.
Není tedy patrné, že by řízení o stěžovatelově žádosti o azyl, a posléze o žalobě, bylo zatíženo
hrubým pochybením při zjišťování skutkového stavu, které by mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci stěžovatele.
K obecnému poukazu stěžovatele na nepříznivou politickou situaci a situaci v oblasti
lidských práv v zemi původu lze odkázat na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 Azs 262/2005 – 47, dostupném na www.nssoud.cz, v němž
se uvádí, že „Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu
se jeví vždy konkrétní situace stěžovatelky, nikoli stěžovatelkou v obecně rovině tvrzená
neutěšená situace v řadách policie a na úřadech v zemi původu.“ Nejvyšší správní soud
v souvislosti s nepříznivou situací homosexuálů v Kazachstánu, na niž poukazují zprávy
zabývající se stavem dodržování lidských práv (např. zp rávy MZV USA apod.), dodává,
že i pokud by ministerstvo shledalo příběh stěžovatele věrohodným, tíživá situace homosexuálů
v Kazachstánu spojená s omezováním jejich práv či incidenty s policií a šikanou v armádě, by bez
přistoupení dalších okolností zásadně nepostačovala jako důvod pro udělení mezinárodní
ochrany či doplňkové ochrany v České republice (§12, §14a zákona o azylu), neboť ústrky, které
tam homosexuálům hrozí, obvykle nedosahují dostatečné intenzity (srov. k homosexualitě jako
azylově relevantnímu důvodu rozsudek ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaný
pod č. 1066/2007 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitku uplatněnou v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
také neshledal žádné další důvody pro přijetí kasa ční stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele .
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl (§104a odst. 1
s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. a v takovém případě platí odměnu advokátky včetně hotových
výdajů stát. Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) c) d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna za tři úkony právní
služby po 2100 Kč (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, další porada
přesahující 1 h a doplnění kasační stížnosti) a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů ve výši 900 Kč, celkem tedy 7200 Kč. Protože advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinn a
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 1440 Kč. Celková částka
odměny tedy činí 8 640 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu