ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.32.2010:74
sp. zn. 7 Azs 32/2010 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senát ě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: J. S., zastoupený Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem
Mezírka 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010,
č. j. 46 Az 55/2009 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. 46 Az 55/2009 - 25, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 30. 9. 2009, č. j. OAM-247/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti
tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže ro zhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho vě ci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní sou d není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že se ministerstvo ani krajský soud dostatečným
způsobem nevypořádaly se situací v Palestině, kterou hodnotily velmi povrchně a nezabývaly
se specifickým postavením civilního palestinského obyvatelstva. V této souvislosti uváděl, že byl
izraelskými úřady násilně vystěhován ze svého domova a z důvodu války měl obavu o svůj život.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, uvedl,
že „K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit, zda žadatel o udělení mezinár odní ochrany splňuje některou
z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu, je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil
skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními je pak
ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují udělení
azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti s informacemi o zemi původu, které si před
vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě, že žadatel svoji povinnost tv rzení nesplní, a to buď tak,
že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze
zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu. Ministerstvo
totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvo dňují přiznání azylu,
neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán mohl ve s myslu jednotlivých podmínek
pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi původu. Jsou -li tvrzení rozporná, nelze
učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporn ých tvrzení by měl správní orgán ve vztahu k jednotlivým
podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje podmínky pro udělení azylu.
Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu orgánu shledat
u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení
mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných
skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje
značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ V daném případě stěžovatel tím, že v průběhu správního řízení uváděl
skutečnosti značně odlišné, než které uváděl v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní
ochrany, a jejich rozdílnost vysvětlil tak, že poprvé lhal, ale nyní uv ádí pravdivé skutečnosti,
zpochybnil věrohodnost svého tvrzení. Navíc nebyl schopen odpovědět na většinu položených
otázek, které se týkaly geografické situace v Palestině a města Ramalláh, kde údajně od narození
bydlel. Ministerstvo sice má ve věcech mezinárodní ochrany odpovědnost za náležité zjištění
reálií o zemi původu, ale žadatel o udělení mezinárodní ochrany musí nejprve unést věrohodně
relevantní skutečnosti, které se týkají jeho osoby a pokud tomu tak není, je zjišťování informací
o situaci v zemi původu bezpředmětné.
Stěžovatel rovněž namítal, že se ministerstvo ani krajský soud nevypořádaly s otázkou
splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud
se otázkou zkoumání důvodů hodných zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
ve smyslu citovaného ustanovení, byla-li žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako
zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, již opakovaně zabýval ,
např. v rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, a ze dne 15. 9. 2005, č. j. 7 Azs 138/2005 - 69, dostupné
na www.nssoud.cz. Ministerstvo rozhodlo v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu, když za situace, že vyhodnotilo žádost jako zjevně nedůvodnou,
již neposuzovalo možnost udělení humanitárního azylu. Pokud se jedná o neudělení doplňkové
ochrany, Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, v němž uvedl, že „Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný
stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, kte ré žadatel v průběhu
správního řízení uvedl.“ Dále lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle něhož správní orgán nemá povinnost sám domýšlet
důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné. Ministerstvo i krajský soud se v daném případě
zabývaly všemi skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu řízení uvedl, a dospěly k závěru,
že žádné z nich nesvědčí o tom, že mu hrozí vážná újma podle ust. §14a zákona o azylu ,
neboť hovořil pouze o ekonomických důvodech svého odchodu z vlasti a snaze legalizovat svůj
pobyt na území České republiky. V této souvislosti bylo důvodně poukázáno i na to, že stěžovatel
v průběhu správního řízení uváděl řadu rozporuplných informací a projevil evidentní neznalosti
geografických poměrů v Palestině, a zejména v městě Ramalláh, kde měl podle svého tvrzení
od narození bydlet. Tvrdil-li stěžovatel, že zemi původu opustil již v roce 2002, a je tedy logické,
že si na řadu údajů, zejména geografických názvů či politických poměrů v Palestině, nepamatuje,
odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40,
v němž vyslovil, že „Jelikož často není v možnostech žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem
než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném
prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti. “ V rozsudku ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Pohovor s žadatelem o udělení azylu nemůže
být veden pouze v obecné rovině, aniž jsou od žadatele požadovány konkrét nější informace. Vyskytne-li
se při pohovoru určitá okolnost, která nasvědčuje tomu, že žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování
politického práva a svobody nebo má od ůvodněný strach z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12
zákona o azylu je povinností správního orgánu vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně
konkrétní pro potřeby udělení azylu. Toto platí tím spíše, pokud správní orgán nemá k dispozici jiné podklady
pro své rozhodnutí.“ V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, Nejvyšší správní soud
uvedl, že „Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. “
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu po skytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele odmítl jako
nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu