ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.34.2010:96
sp. zn. 7 Azs 34/2010 - 96
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: O. U., zastoupen Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem
Českobratrská 2227/7, Ostrava-Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2010, č. j. 61 Az 32/2008 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Viktoru Zelinkovi, se u r č u je na odměně
za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2880 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dn e
3. 5. 2010, č. j. 61 Az 32/2008 - 63, zamítl žalobu podanou žalobcem O. U. (dále jen
„stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne
14. 4. 2008, č. j. OAM-305/VL-07-11-2008, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud žalobu zamítl, neboť stěžovatel
žádal o udělení mezinárodní ochrany výlučně z ekonomických důvodů.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu ře šené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit , že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kas ační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je -li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá podle obsahu
kasační stížnosti své námitky o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel především uvedl, že nemůže souhlasit s názorem správního soudu, který
dovozuje, že správní orgán při svém rozhodování postupoval v souladu s právními předpisy.
Je tomu tak proto, že správní orgán neshromáždil dostatečné podklady pro vydání zákonného
správního rozhodnutí. Tento orgán dostatečně nezkoumal jeho situaci v případě návratu do země
původu a nebyly ani provedeny potřebné důkazy o stavu ochrany lidských práv a svobod
v Mongolsku. Řízení před správním orgánem trpělo i zásadní vadou, protože mu správní orgán
v rozporu s ustanovením §36 odst. 3 správního řádu nedal možnost vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí. Seznámením s podklady pro rozhodnutí se rozumí – analogicky s jinými procesními
normami – seznámit se s uzavřeným spisovým materiálem. Pokud při pohovoru prohlásil,
že se svého práva vzdal, stalo se tak nejspíše proto, že neovládal český jazyk a ne vždy pochopil
výklad jednotlivých norem. Neznalost českého jazyka způsobila i to, že si nemohl ověřit
správnost protokolace při pohovoru. Při pohovoru uváděl, že v zemi původu byl pronásledován
pro příslušnost k sociálně slabé skupině, ale tato výpověď nebyla zaznamenána. Správní soud
na tyto vady nereagoval a nevypořádal se ani s jeho námitkami, v nichž vznášel výhrady stran
překročení mezí správní úvahy při posuzování důvodů tzv. humanitárního azylu. Není proto
objektivní úvaha správního soudu, že příčinou jeho odchodu ze země původu byly ekonomické
důvody.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své ustálené azylové judikatury, konstatuje, že azylové
řízení a udělení mezinárodní ochrany není univerzálním nástro jem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím; důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně
úzce.
V nyní projednávané věci stěžovatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody. V žádosti
sdělil, že nikdy nebyl členem žádné politické strany a že nebyl a ni trestně stíhán. Z vlasti odjel
v dubnu 2007, neboť si chtěl zvýšit životní úroveň a více vydělávat. V pohovoru zopakoval,
že do České republiky přijel pracovat, aby si zvýšil životní úroveň . Ve vlasti jinak neměl žádné
problémy se státními orgány ani se soukromými osobami. V případě návratu do Mongolska
by se ocitl v nedobré situaci, protože tam nikoho nemá a vše před odchodem ze země původu
prodal. Jiné důvody neuváděl. Stěžovatele proto lze zařadit do skupiny osob, které mají zájem
pobývat na území České republiky z čistě soukromých důvodů. Nejvyšší správní soud se k této
otázce v rámci své konstantní judikatury již několikráte vyslovil, např. v rozsudku ze dne
24. 2. 2005, sp. zn. 2 Azs 216/2004, dostupném na www.nssoud.cz, v němž konstatoval,
že „žadatel o udělení azylu zjevně patří do skupiny osob toužíc ích pobývat v České republice
z víceméně soukromých pohnutek, spadajících svojí podstat ou do režimu zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona,
a proto se uchylujících do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu…“
Pokud jde o námitku stěžovatele, že v řízení nebyly shromážděny veškeré podklady
potřebné pro rozhodnutí ve věci samé (správní orgán neshromáždil dostatečné podklady
pro vydání zákonného správního rozhodnutí, tento orgán dostatečně nezkoumal jeho situaci
v případě návratu do země původu a nebyly ani provedeny potřebné důkazy o stavu ochrany
lidských práv a svobod v Mongolsku), poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní
judikaturu, v níž zaujal stanovisko k dané problematice.
Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41,
dostupný na www.nssoud.cz, že „povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže
žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného
ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32
správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl“. Tímto způsobem také žalovaný postupoval a Nejvyšší správní soud neshledal,
že by skutková zjištění, z nichž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu; naopak zjištění učiněná žalovaným vycházejí zejména
ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel a jsou pro posouzení daného případu dostačující.
Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení stěžovatele
v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině stěžovatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou
zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu
musel proto stěžovatel uvést veškeré relevant ní důvody, na základě kterých poté správní orgán
jeho žádost posoudil. Správní orgán navíc nemůže suplovat stěžovatele a sám konstruovat úvahy
o potenciálním ohrožení jeho osoby v zemi původu. Stěžovatel v projednávané věci pouze
konstatoval, že důvodem jeho odchodu ze země původu byly ekonomické důvody a že neměl
žádné potíže se státními orgány. Pokud tedy stěžovatel neměl žádné problémy se státními orgány
a nebyl členem žádné politické strany, nemohl být ani pronásledován z důvodů uvedených
v ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu. Na základě výše uvedeného proto nelze dojít
ani k závěru, že by stěžovatel mohl pociťovat odůvodněný strach z pronásledování pro některý
z důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán proto dostate čně
podrobně zjistil skutkový stav, na jehož základě rozhodl, a nelze mu v tomto směru ničeho
vytknout. Nejvyšší správní soud ještě dodává, že zjišťování dalších skutečností nebylo třeba,
neboť posouzení politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství
stěžovatel má, není nezbytné, jestliže cizinec v řízení o uděl ení azylu vůbec netvrdil,
že je pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 6/2003 - 38, který byl uveřejněn
pod č. 42/2003 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Jelikož tedy stěžovatel netvrdil
v žádosti ani v pohovoru, že by byl objektivně pronásledován či diskriminován nebylo třeba
vyžadovat další konkrétní zprávy o situaci v zemi původu. Stěžovatel rovněž sám uváděl,
že v případě návratu do Mongolska by se ocitl v nedobré situaci, protože tam nikoho nemá
a vše před odchodem ze země původu prodal. Tyto azylově irelevantní důvody uváděl stěžovatel
i v žalobě a nikterak je nevyvracel. Není tedy žádného důvodu tomuto tvrzení stěžovatele nevěřit.
Nedobrá situace stěžovatele při jeho návratu do země původu by se proto opět projevila
v ekonomické oblasti.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu,
v níž stěžovatel tvrdí, že nedostal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, třeba poukázat
na obsah správního spisu, v němž se nachází potřebné doklady. Stěžovatel byl prokazatelně
seznámen s obsahem protokolu o pohovoru ze dne 11. 4. 2008, s jehož obsahem vyslovil souhlas
a nežádal jeho doplnění. Pohovor navíc probíhal za přítomnosti tlumočnice v jazyce
mongolském. Stěžovatel byl také dne 18. 4. 2008 seznámen v tomto jazyce s obsahem rozhodnutí
správního orgánu, kterému též porozuměl. Ostatními materiály správního spisu pak jsou
jen různé písemnosti, jejichž autorem je sám stěžovatel nebo s ním byly sepsány a jejich obsah
je mu proto znám. Jde o prohlášení o jazyce a o převze tí poučení ze dne 8. 4. 2008, ustanovení
tlumočnice z jazyka mongolského ze dne 8. 4. 2008, žádost o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 8. 4. 2008, která je podepsaná stěžovatelem, fotokopie cestovního dokladu, rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 11. 4. 2008, které bylo doručeno stěžovateli a rozhodnutí
o zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné ze dne
14. 4. 2008. Z tohoto výčtu je zřejmé, že správní spis neobsahuje jediný důkazní prostředek,
jehož obsah je stěžovateli neznámý. Navíc řada z nich nemá ani valný důkazní význam pro věc
samou. Pokud by však stěžovatel projevil zájem, mohl se s tímto obsahem seznámit ještě dne
11. 4. 2008 a 18. 4. 2008, kdy mu bylo osobně doručováno správní rozhodnutí pracovníkem
Ministerstva vnitra.
Obdobně je tomu s námitkami stěžovatele ohledně svých malých znalostí českého jazyka
a obtíží s tím spojených, kdy si při pohovoru údajně nemohl ověřit správnost protokolace.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že všechny úkony prováděné se stěžovatelem byly
činěny za přítomnosti tlumočnice z jazyka mongolského O. L., k níž nevznášel v průběhu řízení
ani v žalobě žádné připomínky. Mohl tedy za pomoci této tlumočnice ověřit i správnost
protokolace.
Pokud jde o výtku stěžovatele, že se správní soud nevypořádal s jeho námitkami,
v nichž vznášel výhrady stran překročení mezí správní ú vahy při posuzování důvodů
tzv. humanitárního azylu třeba rovněž poukázat na ustálenou judikaturu k problematice
humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek ze dne
26. 7. 2006, sp. zn. 7 Azs 81/2006, www. nssoud. cz., že „Nejvyšší správní soud vychází při svém
rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území
České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České
republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána.
Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně takt éž bylo možno nahlížet jako
na pronásledování“. Nejvyšší správní soud proto v rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www. nssoud. cz rovněž uvedl, že „ azyl z humanitárních důvodů
lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení
důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního
rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností
konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95)“. Nejvyšší správní
soud též v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www. nssoud. cz zdůraznil,
že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zák azem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“.
Posléze nelze nezmínit ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004-72, uveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššíh o správního
soudu, podle něhož „ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého
právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního
zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární
azyl“ představuje správní uvážení“.
Krajský soud v napadeném rozsudku důvodně poukázal na to, že stěžovatel v průběhu
řízení před správním orgánem a v řízení před soudem neuváděl skutečnosti, z nichž by mohl
správní orgán dovodit důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení tohoto azylu. Stěžovatel
ani netvrdil důvody podřaditelné pod toto ustanovení, ani je neprokazoval a ze správního spisu
vůbec nevyplývá, že by byl dán důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení mezinárodní ochrany.
Již z tohoto důvodu nelze přiznat stížní námitce opodstatněnost
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
při svém rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 61 Az 32/2008 - 48,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Viktor Zelinka . Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém
případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky, náleží ustanovenému advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (sepsání
kasační stížnosti) v částce 2100 Kč, a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky i náhrada hotových
výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy částka 2400 Kč. Vzhledem
k tomu, že zástupce doložil do soudního spisu osvědčení o registraci plátce daně z přidané
hodnoty, byla tato částka v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
navýšena o 480 Kč (20 % daň z přidané hodnoty), tedy na celkovou výši 2880 Kč. Tato částka
bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu