ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.38.2010:64
sp. zn. 7 Azs 38/2010 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: S. F., zastoupena Mgr. Jiřím Ostrýtem,
advokátem se sídlem Polská 15, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 11. 2. 2010, č. j. 47 Az 42/2009 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky – advokátovi Mgr. Jiřímu Ostrýtovi –
se nepřiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
11. 2. 2010, č. j. 47 Az 42/2009 - 36, zamítl žalobu S. F. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky ze dne 1. 7. 2009, č. j. OAM-178/LE-BE02-BE03-2009,
kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodních ochrany jako zjevně nedůvodná
podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho vě ci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To zname ná, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálen ou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od př ípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených obecných úvah v projednávané věci
konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí její
žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu. Je tomu
tak proto, že svou žádost nepodala „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv
z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tato podmínka musí být vždy
splněna (srov. rozsudky ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. 5 Azs 24/2008, a ze dne 30. 12. 2008,
sp. zn. 8 Azs 37/2008, oba dostupné na www.nssoud.cz). Přitom ve správním řízení i v řízení
před správním soudem opakovaně uváděla, že žádost podala z toho důvodu, že v jejím případě
existuje důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14 odst. 1, 2 písm. d) zákona
o azylu. Jelikož v České republice žije rodinným životem se svým přítelem A. G., sdělila d ne
25. 6. 2009 správnímu orgánu, že by její vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Krajský soud proto nesprávně posoudil otázku, zda mezi ní a jejím přítelem
existuje vztah podřaditelný pod ochranu rodinného a soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. Je tomu tak proto, že rodinu tvoří druh a družka, což
je právě její případ. Nemůže proto souhlasit s interpretací důvodů pro udělení doplňkové ochrany
podle ustanovení §14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu, kterou představil v napadeném
rozsudku krajský soud a Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2010, č. j. 4 Azs 62/2009
- 56. Oba tyto soudy opomenuly historický výklad ustanovení o doplňkové ochraně. Tradičně pak
půjde např. o situace, kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a
rodinného života, jak je zakotveno v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto také navrhla správnímu orgánu provedení důkazu svědeckou výpovědí svého druha.
Správní orgán nejenže tomuto návrhu nevyhověl, ale v napadeném rozhodnutí svůj postup
nikterak neodůvodnil. Správní orgán přitom měl právě prostřednictvím svědecké výpovědi její
druha zkoumat existenci rodinného života mezi ní a A. G. Nemůže také souhlasit se z ávěrem
krajského soudu, že nejde o takovou procesní vadu, která by měla vliv na správnost vydaného
rozhodnutí o zamítnutí její žádosti jako zjevně nedůvodné. Pokud správní orgán uvedený návrh
neakceptoval, měl odůvodnit, proč tak neučinil způsobem navrhovaným účastníky řízení.
Nahrazení tohoto nedostatku úvahou správního soudu není přípustné. Stěžovatelka proto
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v průběhu řízení žádné azylově relevantní důvody neuváděla (nebyla členem
žádné politické strany, nebyla politicky činná a neměla žádné problémy se státními orgány)
s tím, že se nechce vrátit zpět na Ukrajinu, protože je zde více než doma a že si chce zlegalizovat
pobyt v České republice (za důvod svého odchodu z Ukrajiny uvedla pouze ekonomické
problémy, které nejsou podřaditelné azylovému zákonu).
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že stěžovatelka žila na území České
republiky nelegálně od konce roku 2006 a žádost o udělení mezinárodní ochrany podala
až dne 24. 6. 2009, tedy poté, co jí bylo již dvakrát uloženo správní vyhoštění (23. 4. 2007 a
12. 6. 2009) a poté, co byla dne 12. 6. 2009 zajištěna Policií České republiky a umístěna
do Zařízení pro zajištění cizinců. Snaha stěžovatelky vyhnout se hrozícímu vyhoštění je tedy zcela
evidentní. Krajský soud neuvěřil verzi stěžovatelky o existenci rodinného života s A. G.
Stěžovatelka v protokolu ze dne 12. 6. 2009 a v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
24. 6. 2009 výslovně uváděla jako jedinou blízkou osobu svého syna. O A. G. se nezmínila ani ve
vlastnoruční žádosti ze dne 24. 6. 2009, a sama ani v protokolu o pohovoru dne 30. 6. 2009.
Teprve ve vyjádření ze dne 25. 6. 2009 uvedla, že žije již 5 let rodinným životem s A. G. Krajský
soud proto uzavřel, že pokud by již od roku 2004 žila rodinným životem s někým jiným, lze jen
ztěží předpokládat, že by se o této okolnosti nezmínila sama (nikoliv až na základě dotazu
žalovaného). Vyjádření stěžovatelky ze dne 25. 6. 2009 je tedy zcela účelové.
Nejvyšší správní soud musí především poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 – 46, dostupný na www.nssoud.cz, v něm vyslovil zásadní
tezi, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území r epubliky
tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Č eské republiky,
ve znění pozdějších předpisů. Jinak řečeno, k legalizaci pobytu za účelem spolužití s osobou
blízkou slouží předmětná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a nikoliv zákon o azylu. Posledně jmenovaný zákon není určen k tomu, aby nahrazoval zákon
o pobytu cizinců na území České republiky. Z toho vyplývá závěr, že i pokud by soužití
stěžovatelky a jejího přítele A. G. bylo skutečné a naplňovalo by znaky soužití druha a družky
musela by své právo na rodinný život bez azylově relevantních důvodů realizovat podle zákona č.
326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv
podle zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud musí zmínit též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2010, č. j. 4 Azs 62/2009 - 56, dostupný na www.nssoud.cz, který mimo jiné vyslovil tezi,
že: „Není tedy … namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu doplňkové ochrany
poukazem na §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy na rozpor vycestování cizince
s mezinárodními závazky České republiky. Tyto meziná rodní závazky totiž nemohou
být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tj. k objektivní
hrozbě vyjmenovaných skutečností (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo
lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezin árodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu), a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení …“
I kdyby tedy bylo tvrzení stěžovatelky o společném žití s A. G. pravdivé, nespadá při jiné
neexistenci azylově relevantních důvodů svou povahou do skupiny následků,
před nimiž jsou žadatelé o azyl chráněni §14a zákona o azylu. Stěžovatelka by tedy nebyla
kvalifikována pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že navrhla správnímu orgánu provedení důkazu
svědeckou výpovědí svého druha A. G. Správní orgán nejenže tomuto návrhu nevyhověl, ale
v napadeném rozhodnutí svůj postup nikterak neodůvodnil. Správní orgán přitom měl právě
prostřednictvím svědecké výpovědi jejího druha zkoumat existenci rodinného život a mezi ní a A.
G. Nemůže také souhlasit se závěrem krajského soudu, že nejde o takovou procesní vadu, která
by měla vliv na správnost vydaného rozhodnutí o zamítnutí její žádosti jako zjevně nedůvodné.
Pokud správní orgán uvedený návrh neakceptoval, měl odůvodnit, proč tak neučinil způsobem
navrhovaným účastníky řízení.
Krajský soud správně ve svém rozsudku konstatoval, že žalovaný správní orgán pochybil,
pokud v napadeném rozhodnutí neuvedl, z jakých příčin neprovedl navržený důkaz výslechem
svědka. Správní soud však z tohoto pochybení nevyvodil procesní závěry z toho důvodu,
že stěžovatelce neuvěřil, pokud jde o její tvrzení stran rodinného života s A. G. S ohledem na to,
nepovažoval tuto vadu za takovou, která by měla vliv na správnost vydaného rozhodnutí. Je
skutečností, že správní soud velmi precizně vyložil všechny skutečnosti a okolnosti, jež ho vedly
k závěru o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky. Závěry krajského soudu jsou zcela logické a
vycházejí z hodnocení uvedených skutečností a okolností jednotlivě a ve všech souvislostech.
V tomto směru nelze krajskému soudu nic vytknout.
Nejvyšší správní soud pojímá vytýkanou procesní vadu materiálně a ztotožňuje
se v tomto směru s pohledem krajského soudu. Správní soud v napadeném rozsudku důvodně
podotkl, že pohled stěžovatelky na věc je v každém případě zcela mylný. Sám krajský soud uvedl,
že i kdyby uvěřil tvrzení stěžovatelky o existenci rodinného života s A. G., nemohla by mít
stěžovatelka podle zákona o azylu ani v tomto případě úspěch. Pokud by soužití stěžovatelky a
jejího přítele A. G. bylo skutečné a naplňovalo by znaky soužití druha a družky, musela by
stěžovatelka (nesporně bez azylově relevantních důvodů) své právo na rodinný život realizovat
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, a nikoliv podle zákona o azylu. Stěžovatelka by tedy měla právo na svůj rodinný život
s A. G., nicméně by musela toto právo realizovat jinými způsoby, a to podle zákona o pobytu
cizinců na území České republiky. Výkon tohoto práva by tedy nebylo možno při neexistenci
azylově relevantních důvodů uskutečňovat prostřednictvím zákona o azylu, resp. doplňkové
ochrany. Zrušení správního rozhodnutí pro uvedenou vadu řízení a vrácení věci k dalšímu řízení
by proto nemohlo nic přinést a vést k úspěchu stěžovatelky podle zákona o azylu.
Jinak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81 ,
dostupný na www.nssoud.cz, vyjádřil právní názor, že „… o azyl je nutno žádat bezprostředně
poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“.
Stěžovatelka žije na území České republiky nelegálně od konce roku 2006 a žádost o udělení
mezinárodní ochrany podala až dne 24. 6. 2009, tedy poté, co jí bylo již dvakrát uloženo správní
vyhoštění (23. 4. 2007 a 12. 6. 2009) a poté, co byla dne 12. 6. 2009 zajištěna Policií České
republiky a umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců. Snaha stěžovatelky vyhnout se hrozícímu
vyhoštění je tedy zcela evidentní. V důsledku volného pohybu měla reálnou možnost požádat
o udělení mezinárodní ochrany, ale této možnosti nevyužila. Lze proto zcela opodstatněně
předpokládat, že důvody podání žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany
se neshodovaly s důvody odchodu ze země původu a že o mezinárodní ochranu požádala
ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice a vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění.
Tuto logiku ostatně sleduje i zákon o azylu ve svém ustanovení §16 odst. 2 podle něhož „jako
zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele
patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel
neprokáže opak“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelky
nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovatelky advokátovi Mgr. Jiřímu Ostrýtovi nebyla
přiznána odměna za zastupování, ani náhrada hotových výdajů. Je tomu tak proto, že tento
zástupce v řízení o kasační stížnosti neučinil a nevykázal žád ný úkon právní služby, který
by podléhal režimu vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu