ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.42.2010:146
sp. zn. 7 Azs 42/2010 - 146
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupena Mgr. Petrem Miketou,
advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2010, č. j. 60 Az 117/2007 –
118,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
III. Advokátovi Mgr. Petru Miketovi se odměna za zastupování nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 60 Az 117/2007 – 118, zrušil
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 5. 12. 2007,
č. j. OAM-1-885/VL-20-11-2007, kterým byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „účastník
řízení“) o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že ust. §16 odst. 2 zákona o azylu je nutné vykládat tak, že jako zjevně nedůvodná se zamítne
i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl
požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak. Jen takový výklad
je v souladu s čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální
směrnice. Vložení slova „pouze“ nic nemění na tom, že podání žádosti o mezinárodní ochranu
až v případě hrozícího vyhoštění je ve valné většině případů účelové. Nicméně pokud žadatel
přesvědčivě prokáže, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů
nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je stěžovatel povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle
ust. §12 a §14a zákona o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit. V daném případě
se stěžovatel otázkou možné existence azylově relevantního důvodu ve smyslu ust. §12 zákona
o azylu vůbec nezabýval a s ohledem na dikci ust. §16 odst. 2 zákona o azylu ustal při právním
hodnocení věci na zjištění, že účastnice řízení byla vedena snahou o legalizaci svého pobytu.
Krajský soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože rozhodoval plně v souladu s ust. §16 odst. 2
zákona o azylu. V daném případě se nejednalo o správní vyhoštění, ale o vyhoštění soudní, takže
již trestní soud zkoumal i možné hrozící pronásledování a vážnou újmu v zemi původu účastnice
řízení. S ohledem na obsah spisu považuje stěžovatel za neodůvodněný názor krajského soudu
o jeho opomenutí zkoumat účastnicí řízení tvrzené důvody pronásledování, neboť
o pronásledování se u důvodů, sdělených účastnicí řízení, nedá hovořit. Co se týče otázky
doplňkové ochrany, je stěžovatel přesvědčen, že její posuzování při zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu odporuje zákonu, neboť povinnost zkoumat
existenci možné hrozící vážné újmy podle ust. §14a odst. 2 zákona o azylu ukládá tento zákon
správnímu orgánu jen v případech postupu podle ust. §16 odst. 1 písm. e) a f). Pokud by bylo
úmyslem zákonodárce uložit stěžovateli povinnost zkoumat existenci důvodů pro udělení
doplňkové ochrany i v případě posuzování podle ust. §16 odst. 2 citovaného zákona,
nepochybně by tato povinnost byla součástí zákonného textu. Tak tomu ovšem není a ukládání
povinností zabývat se doplňkovou ochranou při posuzování podle ust. §16 odst. 2 zákona
o azylu nemá tudíž žádnou oporu v zákoně a je jeho překročením. Dále stěžovatel poukázal
na to, že k aplikaci ust. §16 odst. 2 existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu,
když tuto situaci ve svých rozhodnutích nazývá „judikatorním rozkolem“ (usnesení ze dne
29. 9. 2009, č. j. 4 Azs 51/2009 – 65). Účastnice řízení se ani v podané žalobě ani v jejím doplnění
doplňkové ochrany nedovolala a stěžovatel je proto s ohledem na usnesení Nejvyššího správního
soudu č. j. 3 Azs 32/2009 – 44, přesvědčen o nadbytečnosti posuzování doplňkové ochrany
v daném případě. Odkaz soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, považuje stěžovatel za nepřípustnou retroaktivitu, neboť správní
rozhodnutí bylo vydáno již dne 5. 12. 2007, tedy před vydáním tohoto rozsudku. Stěžovatel
je přesvědčen, že podmínky třístupňového testu, jak jsou vyžadovány v citovaném rozsudku,
dodržel, i když mu tento rozsudek nemohl být znám. Stěžovatel musí odmítnout pokyn krajského
soudu, aby znovu rozhodl o nároku, jelikož v případě mezinárodní ochrany nelze hovořit
o nároku. Stěžovatel shledává nezákonnost i v nejednotnosti rozhodovací praxe krajského soudu,
neboť tentýž soud, rozhodující ve stejném složení, vydal dne 25. 5. 2010 rozsudek
č. j. 61 Az 36/2008 – 43, v němž zamítl žalobu do správního rozhodnutí stěžovatele přesto,
že v tomto rozhodnutí se stěžovatel rovněž nezabýval doplňkovou ochranou a námitky
o hrozících potížích v zemi původu, jež byly vyjadřovány obdobným způsobem, jako je tomu
v tomto případě, odmítl soud se závěrem, že se nejedná o hrozbu pronásledování z azylově
relevantních důvodů či hrozící skutečné nebezpečí vážné újmy. Podle stěžovatele není soudní
judikaturou dosud zohledněna situace, kdy o vyhoštění rozhoduje soud v trestním řízení. Navíc,
bude-li správní orgán aplikovat ust. §16 odst. 2 zákona o azylu toliko na případy, kdy cizinec
podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
pak pojmově nepřichází v úvahu zkoumání doplňkové ochrany, neboť existence důvodů
pro aplikaci ust. §14a zákona o azylu vylučuje řešení případu podle ust. §16 odst. 2 zákona
o azylu. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost přípustnou a přijatelnou
a napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil, a p řitom neshledal vady podle
ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost
o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak.
Podle ust. §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle
tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu,
že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť opomenul posoudit tvrzené důvody ohledně
pronásledování a nezkoumal existenci možné hrozící vážné újmy podle ust. §14a odst. 2 zákona
o azylu.
Otázka, zda i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné
podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě
vypořádat s možností udělení doplňkové ochrany, je již judikaturou Nejvyššího správního soudu
vyřešena, a to zejména v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48 (publikovaný
pod č. 1724/2008 Sb. NSS) a ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78 (dostupný
na www.nssoud.cz).
V prvním z citovaných rozsudků Nejvyšší správní soud uvedl, že „z čl. 13 a 18 kvalifikační
směrnice (směrnice Rady 2004/83/ES) ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice
(směrnice Rady 2005/85/ES) vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu lze posoudit jako zjevně
nedůvodnou, pokud žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo
blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění, přičemž podání žádosti po obdržení rozhodnutí
o správním vyhoštění a priori nevylučuje, že mu bude udělen azyl nebo doplňková ochrana, pokud mu hrozí
pronásledování z azylově relevantních důvodů, resp. skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany“.
Nejvyšší správní soud tedy deklaroval, že k aplikaci ust. §16 odst. 2 zákona o azylu nestačí pouhý
fakt, že žadateli o mezinárodní ochranu bylo uděleno správní vyhoštění nebo mu hrozí vydání
k trestnímu stíhání do ciziny, ale stanovil tři podmínky, jejichž naplnění je třeba proto, aby mohlo
být aplikováno citované ustanovení: „(1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny [k výkladu této podmínky viz bod IV. a) rozsudku]; (2) zda mohl žadatel požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal
„pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny.“
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ani naplnění shora citovaných podmínek,
jež stanovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
při hodnocení žádosti jako zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu, nemůže
zbavit správní orgán povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu do země původu
závažná újma ve smyslu ust. §14a odst. 2 zákona o azylu. To znamená, že i v případě zamítnutí
žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu
je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení
doplňkové ochrany (podrobněji viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 – 78).
Krajský soud proto nepochybil, zrušil-li rozhodnutí stěžovatele z toho důvodu,
že se nezabýval otázkou udělení doplňkové ochrany.
Co se týče opomenutí zkoumat účastnicí řízení tvrzené důvody pronásledování, stěžovatel
argumentoval tím, že o pronásledování se u důvodů, sdělených účastnicí řízení, nedá vůbec
hovořit. Vyjádřila-li však účastnice řízení v průběhu správního řízení obavu, že ji bude
v Bělorusku pronásledovat člověk, kterému dluží peníze, dospěl Nejvyšší správní soud, s ohledem
na judikaturu týkající se nepřezkoumatelnosti z nedostatku důvodů, k závěru, že se stěžovatel
měl i tímto tvrzeným důvodem zabývat a alespoň jednou větou uvést, proč nelze
o pronásledování ve vztahu k účastnici řízení hovořit, aby mohl následně dovodit, že podala
žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se vyhoštění. Nejvyšší správní soud
přitom zdůrazňuje, že se jedná o odlišný případ než posuzoval v rozsudku ze dne 16. 6. 2010,
č. j. 2 Azs 18/2010 – 45, www.nssoud.cz, neboť v dané věci účastnice řízení tvrdila, že se obává
pronásledování, zatímco ve věci sp. zn. 2 Azs 18/2010 byly zohledněny konkrétní skutkové
okolnosti a specifika daného případu, zejména obsah vyjádření žadatelky ve správním řízení, která
sama předem vyloučila, že by v jejím případě byl dán důvod pro udělení azylu nebo doplňkové
ochrany. Je proto třeba trvat na tom, že nelze akceptovat opomenutí stěžovatele zabývat
se možností udělení doplňkové ochrany a důvody pro udělení azylu pouze v důsledku toho,
že žadatel uvedl určité skutečnosti, z nichž dovozoval důvod pro udělení azylu či existenci
nebezpečí vážné újmy, které však správní orgán nepovažoval za relevantní pro posouzení vážné
újmy či z hlediska možnosti udělení azylu. V takovém případě musí správní orgán své rozhodnutí
řádně odůvodnit a uvést, proč byla žádost podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Stěžovatel se proto bude v dalším řízení zabývat
všemi tvrzeními účastnice řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že se otázkou
doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu nemusí zabývat, neboť posuzování hrozící
vážné újmy, a tím dodržení zásady non-refoulement, bylo součástí trestního řízení a již soud zkoumal
možné hrozící pronásledování a vážnou újmu v zemi původu účastnice řízení.
Explicitní vyjádření zásady non-refoulement je obsaženo v čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951 (publikována pod č. 208/1993 Sb.), podle kterého žádný
smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých
by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. Tato zásada rovněž vyplývá
z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.)
a byla dále rozšířena zejména judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v tom směru,
že nelze uprchlíka vyhostit do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského
a ponižujícího zacházení či trestu zakázaného tímto článkem. Lze odkázat například na rozsudek
Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. L. R. proti Francii (rozsudek
z 29. 4. 1997, žádost č. 24573/94). Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy dodržuje Česká republika závazky,
které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. K naplnění tohoto Ústavou stanoveného
požadavku je proto třeba, aby každá entita, jejíž jednání je přičitatelné České republice, se chovala
způsobem vedoucím k jeho naplnění. Ve věcech týkajících se ukončení pobytu žadatele o udělení
mezinárodní ochrany se proto každý státní orgán, kterému věc žadatele v nějakém ohledu přísluší,
musí přiměřeným způsobem, tj. způsobem a v míře odpovídající okolnostem případu
a pravomocem a působnosti daného orgánu, zabývat tím, zda ukončením pobytu žadatele
o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky či kroky, jež k němu bezprostředně
vedou, se Česká republika nedopustí porušení svých mezinárodních závazků, zejména v oblasti
lidských práv, neboť právě porušení těchto závazků může nejčastěji připadat v úvahu
v souvislosti s návratem žadatele o udělení mezinárodní ochrany do země původu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2010, č. j. 4 Azs 10/2010 – 99, dostupný
na www.nssoud.cz, judikoval, že „jestliže je tedy podle §8 písm. a) zákona o azylu Ministerstvo vnitra
příslušné k řízení o udělení mezinárodní ochrany a k řízení o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany, je nepochybné,
že v těchto řízeních je především Ministerstvo vnitra tím subjektem, na němž spočívá největší závazek k tomu,
aby Česká republika neporušila zásadu non-refoulement, a neporušila tak povinnost, jež jí plyne z mezinárodního
práva. Je proto nepřípustné, aby se Ministerstvo vnitra tohoto zákonem svěřeného mezinárodního závazku
zprostilo tím, že by jeho hodnocení přenechalo, nebo přeneslo na jiný orgán, byť by to byl soud nebo ministr
spravedlnosti rozhodující o povolení vydání k trestnímu stíhání do ciziny.“
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že soud při rozhodování o uložení trestu
vyhoštění musí vždy posoudit, zda se na pachatele nevztahuje ust. §57 odst. 3 trestního zákona
(nyní §80 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), kde jsou uvedeny případy, kdy se trest
vyhoštění neuloží. Podle ust. §57 odst. 3 písm. d) trestního zákona (§80 odst. 3 písm. d)
trestního zákoníku) soud neuloží trest vyhoštění, jestliže hrozí nebezpečí, že pachatel bude
ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost
k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo
pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Z dikce tohoto
ustanovení je zřejmé, že ust. §14a odst. 2 zákona o azylu je podstatně širší, neboť v ust. §57
odst. 3 trestního zákona není vůbec obsaženo posouzení, zda cizinci nehrozí vážné ohrožení
života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, ani zda vycestování cizince není v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Nelze proto tvrdit, že posouzení hrozící vážné újmy ve smyslu
ust. §14a zákona o azylu bylo již součástí trestního řízení, neboť soud posuzoval pouze,
zda by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo
trestu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že není oprávněn hodnotit případnou částečnou
duplicitu zákonných ustanovení právních předpisů, navíc za situace, kdy tato může být účelná
v případě delšího časového úseku mezi posouzením možnosti uložit trest vyhoštění
a posouzením doplňkové ochrany.
Jde-li o „judikatorní rozkol“, který byl podle stěžovatele zmíněn v usnesení ze dne
29. 9. 2009, č. j. 4 Azs 51/2009 - 65, je třeba uvést, že tento rozkol nebyl shledán v otázce
aplikace ust. §16 odst. 2 zákona o azylu, jak tvrdí stěžovatel, ale v otázce, zda je krajský soud
povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek důvodů brání věcnému
přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek, jak dovodil Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2009, č. j. 2 Azs 10/2009 – 53, dostupné na www.nssoud.cz
(sekce věnovaná rozhodování rozšířeného senátu). Z toho plyne, že sporná otázka se týkala
existence či neexistence povinnosti krajského soudu vyslovit ex offo nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů při přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Tato sporná otázka
v posuzovaném případě nevyvstala, proto není námitka o rozporu judikatury Nejvyššího
správního soudu přiléhavá. V daném případě totiž účastnice řízení v žalobě formulovala žalobní
bod, kterým napadala rozhodnutí, pokud jde o neudělení doplňkové ochrany.
Stěžovatel rovněž brojil proti tomu, že krajský soud zohlednil judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, a rozsudek ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78), jež v době vydání napadeného rozhodnutí neexistovala.
Nejvyšší správní soud však například v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 Azs 5/2010 – 55,
www.nssoud.cz, uvedl, že judikatura v českém ústavním systému vždy představuje výklad
příslušných ustanovení právních předpisů soudy, nejedná se tedy o právní předpisy samotné.
Argumentace stěžovatele nepřípustnou retroaktivitou tak není případná. Pokud totiž Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně
nedůvodné podle ust. §16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění
přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany a že předmětná
ustanovení zákona o azylu je nutno vykládat tímto způsobem, pak samozřejmě předmětná
ustanovení měla být takto vykládána již od okamžiku uplynutí transpoziční lhůty procedurální
a kvalifikační směrnice, a nikoliv až od okamžiku vydání citovaných judikátů Nejvyššího
správního soudu. V daném případě bylo rozhodnutí stěžovatele vydáno až po uplynutí
transpozičních lhůt obou směrnic, takže stěžovatel měl předmětné ustanovení vykládat
eurokonformně. V obdobném smyslu se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v citovaném usnesení
č. j. 5 Azs 7/2010 – 131, nebo v usnesení ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Azs 14/2010 - 54. Vycházel-li
tedy krajský soud z uvedených judikátů, rozhodně se nedopustil nepřípustné retroaktivity,
ale aplikoval správný výklad předmětného ustanovení.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož má znovu
rozhodnout o nároku, jelikož v případě mezinárodní ochrany nelze o nároku hovořit. Ústavní
soud v nálezu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV.ÚS 553/06, uvedl, že právo azylu „nelze považovat
za právo nárokové; ani Listina, ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána,
nezaručují, že právo azylu musí být žádajícímu cizinci poskytnuto. Rozhodnutí o neudělení politického azylu
cizinci nemusí proto být nesouladné s čl. 43 Listiny.“ Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v daném
případě nebyla formulace krajského soudu zcela přesná, pokud uvedl, že stěžovatel znovu
rozhodne o nároku. Avšak i pokud by se tato formulace dala považovat za vadu řízení, je zřejmé,
že tato vada nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť z rozsudku
krajského soudu je zřejmé, co má být obsahem stěžovatelova nového rozhodnutí a rovněž
je zřejmé, že krajský soud in concreto nezavázal stěžovatele tím, jak má v dané věci rozhodnout
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 5 Azs 7/2010 – 131,
www.nssoud.cz).
Stěžovatel konečně namítal i nejednotnost rozhodovací praxe krajského soudu, když
ve stejném složení vydal dne 25. 5. 2010 rozsudek č. j. 61 Az 36/2008 – 43, v němž zamítl žalobu
proti správnímu rozhodnutí stěžovatele přesto, že se v něm rovněž nezabýval otázkou doplňkové
ochrany. Nejvyšší správní soud k tomu předně odkazuje na rozsudek ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 2 As 94/2006 – 51, publikovaný pod č. 1424/2008 Sb. NSS, v němž uvedl, že „Rozdílné
rozhodování různých senátů či samosoudců krajských soudů v obdobných věcech je proto potud nežádoucí (a může
způsobit nezákonnost příslušného soudního rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.; srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2006, č. j. 1 Aps 2/2006 - 68, www.nssoud.cz), děje-li se nereflektovaně – pokud ten senát či samosoudce
krajského soudu, který rozhoduje později, se argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním názorem jiného
senátu nebo samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl a mohl (srov. k tomu rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004 - 83, publikovaný pod č. 398/2004
Sb.NSS). (…) K tomu, aby nereflektování prejudikatury bylo důvodem zrušení přezkoumávaného rozsudku,
by navíc zásadně musela přistoupit i jeho věcná nesprávnost. Opačný postup by zpravidla byl na újmu efektivitě
poskytnutí soudní ochrany, a to zejména tehdy, lze-li nedostatek spočívající v chybějící reflexi prejudikatury
napravit doplněním této argumentace vyšší soudní instancí.“ V daném případě byl rozsudek věcně zcela
správný a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, proto neexistuje důvod
pro zrušení přezkoumávaného rozsudku, a to ani v případě, že by dřívější rozsudek krajského
soudu vskutku byl s napadeným rozsudkem v rozporu. Nejvyšší správní soud se proto
po obsahové stránce rozsudkem krajského soudu č. j. 61 Az 6/2008 – 43, vůbec nezabýval.
Nejvyšší správní soud tedy v rozsudku krajského soudu neshledal namítaná pochybení,
a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastnici žádné náklady tímto řízením
nevznikly.
Účastnici řízení byl rozhodnutím soudu ustanoven zástupcem advokát a v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Ustanovený advokát však v řízení o kasační stížnosti žádné úkony právní služby neučinil, proto
mu nenáleží odměna ani náhrada hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu