ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.5.2010:73
sp. zn. 7 Azs 5/2010 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera
a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: T. A., zastoupena Mgr. Ivo Chmelařem,
advokátem se sídlem Dlouhá 13, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, č. j. 28 Az 13/2009 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Ivo Chmelaře se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 28 Az 13/2009 – 34,
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 2. 6. 2009, č. j. OAM-296/VL-55-K03-2009, kterým nebyla
stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana podle ust. §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že krajský soud v kontextu jejího případu
nesprávně vyhodnotil informace týkající se aktuální politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv v Mongolsku a dále se náležitě nezabýval jejími tvrzeními, že byla
perzekuována bezpečnostními složkami v zemi původu pro účast na demonstraci proti
zfalšovaným volbám. V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 301/2004 - 76, Nejvyšší správní
soud uvedl, že postup státních orgánů v zemi původu v souvislosti s vyšetřováním závažné
trestné činnosti, kterému byl žadatel o azyl po omezenou dobu vystaven, nelze považovat
za pronásledování ve smyslu §12 ve spojení s §2 odst. 6 zákona o azylu, a to zejména tehdy,
pokud toto vyšetřování bezprostředně následovalo po trestné činnosti, vztahovalo se i na jiné
podezřelé osoby a pokud neexistuje indicie, že by postup státních orgánů byl primárně ovlivněn
rasou žadatele o azyl, jeho náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo
skutečností, že žadatel o azyl zastává určité politické názory. Rovněž v rozsudku ze dne
20. 4. 2004, č. j. 3 Azs 64/2004 - 58, Nejvyšší správní soud uvedl, že skutečnost, že žadatel o azyl
byl ve své domovské zemi z důvodu účasti na protivládní demonstraci přizván na místní národní
výbor za účelem podání vysvětlení a opakování těchto výslechů zamezil poskytnutím úplatku
policistovi, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud pak poukazuje zejména jednak na vyjádření stěžovatelky během ústního jednání
dne 7. 10. 2009, kdy uvedla, že je v častém kontaktu se synem a matkou a že už nemá strach
z uvěznění, pokud by se vrátila do Mongolska, a to z důvodu nové osoby na pozici prezidenta,
a jednak na informace obsažené ve správním spise o situaci v Mongolsku, ze kterých vyplývá,
že situace v zemi je konsolidovaná a Demokratická strana, jejíž členkou stěžovatelka podle svého
tvrzení je, je součástí vládní koalice. V této souvislosti Nejvyšší správní soud pak odkazuje
na rozsudek ze dne 24. 11. 2005, č. j. 4 Azs 76/2005 - 73, v němž byl vysloven právní názor,
že pokud v zemi, v níž byl žadatel pronásledován pro své aktivní politické postoje, dojde k takové
změně politické situace, že tvrzená perzekuce již nadále nehrozí, odpadá v takovém případě
i potřeba mezinárodní ochrany formou azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitku uplatněnou v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
také neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl (§104a odst. 1
s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč. Zástupce stěžovatelky dále požadoval odměnu za ustanovení,
přípravu a převzetí věci. Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky náleží odměna
za převzetí a přípravu zastoupení, je-li právní služba poskytována na základě smlouvy, zatímco
je-li klientovi zástupce ustanoven, jak tomu bylo v daném případě, náleží podle ust. §11 odst. 1
písm. b) citované vyhlášky odměna jen tehdy, byla-li uskutečněna první porada s klientem. Není-li
tomu tak, není úkonem právní služby pouhé převzetí usnesení soudu o ustanovení zástupcem.
Ostatně i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 7. 6. 2002, č. j. 6 A 722/2000 - 35, publikované
pod č. 1024/2002 Soudní judikatury, vyslovil, že „advokátovi, ustanovenému účastníku řízení
soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif) pouze tehdy, pokud po doručení usnesení soudu o ustanovení zástupcem
se uskutečnila první porada s klientem“. V daném případě není z obsahu spisu zřejmé, že by se
porada s klientkou uskutečnila.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu