ECLI:CZ:NSS:2010:8.AFS.5.2010:90
sp. zn. 8 Afs 5/2010 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Elišky Cihlářové a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobce: a) Ing. arch. L. G., b) Ak.
arch. J. S., c) Ing. arch. J. Š., všichni zastoupeni JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem AK
Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., se sídlem Slovákova 11, Brno, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: Statutární město Brno, Dominikánské náměstí 1, Brno, proti rozhodnutí předsedy
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 5. 2009, čj. ÚOHS-R28/2009/VZ-
5588/2009/310-LJa, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 9. 2009, čj. 62 Ca 24/2009 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 5. 2009,
čj. ÚOHS-R28/2009/VZ-5588/2009/310-LJa, byl zamítnut žalobci podaný rozklad
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 2. 2009,
čj. S3/2009/VZ-1398/2009/510/MOn, kterým byl zamítnut návrh žalobců ve věci přezkoumání
úkonů zadavatele z důvodu, že rozhodnutím zadavatele - Statutárního města Brna ze dne
25. 11 2008 o zrušení zadání veřejné zakázky na zhotovení třístupňové projektové dokumentace
a následný autorský dozor „vila Tugendhat – rekonstrukce“ nedošlo k porušení zákona.
Žalobci napadli rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), v níž uvedli, že byli oběma správními rozhodnutími zkráceni
ve svých právech, neboť jim byla odepřena možnost nápravy nezákonného rozhodnutí
zúčastněné osoby – zadavatele. Pro stručnost žalobci vymezili žalobní body jako důvody návrhu
na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o zrušení veřejné zakázky po vydání pravomocného
správního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2008 ukládajícího zadavateli provést nový výběr a rovněž
jako důvody rozkladu proti naříkanému rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 16. 2. 2009,
s nímž se správní orgány náležitě nevypořádaly.
Krajský soud usnesením ze dne 14. 9. 2009, čj. 62 Ca 24/2009 - 46, řízení o žalobě zastavil
[§47 písm. c) s. ř. s. za použití §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích)]. Žalobci totiž neuhradili
soudní poplatek za řízení o žalobě, a to ani v dodatečně stanovené lhůtě tří dnů od doručení
výzvy jejich zástupci.
Žalobci (stěžovatelé) brojili proti usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Domnívali se,
že krajský soud porušil §42 odst. 2 věta druhá s. ř. s., podle kterého mají-li žalobci něco osobně
vykonat, doručí se příslušná písemnost nejen jejich zástupci, ale i jim samotným. K tomu
stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 118/02 (všechna
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v souladu s nímž je třeba
doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen zástupci, ale i účastníku. Zaplacení soudního
poplatku je totiž úkonem, který má za povinnost vykonat žalobce osobně. Podle stěžovatelů soud
v napadeném usnesení výslovně připustil, že výzvu doručil pouze zástupci stěžovatelů. Pokud
nebyla výzva doručena stěžovatelům, kteří měli soudní poplatek zaplatit, nebyla doručena řádně,
lhůta k zaplacení nezačala běžet a nemohla ani marně uplynout. Usnesení o zastavení řízení bylo
proto vydáno nezákonně. Stěžovatelé ke kasační stížnosti přiložili kopie příjmových pokladních
dokladů, vystavených krajským soudem pro platby soudních poplatků ze žaloby v této věci.
Ty zaplatili dne 30. 9. 2009, tedy před tím, než podle nich začala plynout náhradní lhůta
pro zaplacení. Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatelé navrhli, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek. Tento návrh odůvodnili pouze odkazem na §107 s. ř. s.
Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z přiloženého soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelé dne 26. 5. 2009 podali žalobu proti
výše vymezenému rozhodnutí předsedy žalovaného. Nezaplatili přitom soudní poplatek, proto
krajský soud usnesením ze dne 10. 7. 2009, čj. 62 Ca 24/2009 - 42, vyzval žalobce, zastoupené
jedním advokátem, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatili soudní poplatek ve výši 6000 Kč
(tj. 3 x 2000 Kč). Současně poučil stěžovatele, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě
zaplacen, bude řízení zastaveno. Usnesení bylo doručeno zástupci stěžovatelů dne 17. 7. 2009.
Soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, proto krajský soud usnesením ze dne
14. 9. 2009, čj. 62 Ca 24/2009 - 46, řízení zastavil. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci
doručením zástupci stěžovatelů dne 22. 9. 2009.
Stěžovatelé nastolili v kasační stížnosti základní otázku, zda je zaplacení soudního poplatku
úkonem, který musí vykonat účastník řízení osobně a výzva k zaplacení musí být podle §42
odst. 2 s. ř. s. doručena účastníkovi řízení i jeho zástupci, nebo zda postačí, pokud je výzva
doručena pouze zástupci. Argumentaci opřeli o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02.
Na tuto otázku ovšem ustálená judikatura poskytuje jednoznačnou odpověď. Stěžovateli
zmíněný závěr Ústavního soudu byl zopakován i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu
a posléze převzat i Nejvyšším správním soudem. Později byl však překonán novou právní
úpravou zákona o soudních poplatcích, účinnou od 1. 1. 2003 (tedy ode dne nabytí účinnosti
soudního řádu správního). Povahou výzvy ke splnění poplatkové povinnosti se zabýval
také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2005,
čj. 2 Afs 187/2004 - 69 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Dospěl přitom k závěru, že zaplacení soudního poplatku není úkonem,
který má osobně vykonat účastník řízení. Je-li takový účastník zastoupen, výzva k zaplacení
soudního poplatku se doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Rozšířený senát
vyslovil stejný závěr i v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 As 55/2004 - 52, které prošlo testem
ústavnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07).
Krajský soud by byl povinen adresovat výzvu k zaplacení soudního poplatku přímo
stěžovatelům, pokud by z doložené plné moci vyplynulo, že jejich zástupce je zmocněn pouze
k podání žaloby, nikoliv k následnému zastupování v řízení o ní (srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 10. 2008, čj. 7 Afs 91/2008 - 48). Toto omezení však z plných mocí
založených v soudním spisu nevyplývá, proto v posuzované věci stačilo, pokud byla výzva
k dodatečnému zaplacení soudního poplatku doručena pouze zástupci stěžovatelů.
Stěžovatelé v kasační stížnosti dále uvedli, že soudní poplatky zaplatili na pokladně krajského
soudu dne 30. 9. 2009, tedy předtím, než jim začala plynout náhradní lhůta pro zaplacení.
Ani tato námitka není opodstatněná. Z §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích plyne, že soudní
poplatek je možné uhradit i po vydání rozhodnutí o zastavení řízení, ale musí se tak stát dříve,
než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Kasační stížností napadené usnesení
o zastavení řízení nabylo právní moci doručením zástupci stěžovatelů dne 22. 9. 2009. Uhradili-li
stěžovatelé soudní poplatek dne 30. 9. 2009, učinili tak opožděně.
Stěžovatelé podali návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodl, neboť rozhodnutím o věci samé
odpadl důvod pro vydání usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadené usnesení krajského soudu je zákonné a neshledal
ani jiné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Proto kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají tedy právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jí soud neuložil žádnou povinnost,
v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný
pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. května 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu