ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.46.2010:81
sp. zn. 8 As 46/2010 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r.o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2009,
sp. zn. 2008/982/STU/CET, čj. vav/4088/09, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj. 6 Ca 231/2009 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 2008/982/STU/CET, čj. vav/4088/09,
žalovaná uložila žalobkyni pokutu 50 000 Kč za porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), ke kterému došlo odvysíláním „reklamy
SAZKA (mutace 156)“ na programu Nova v premiéře dne 30. 3. 2008 ve 20:45:55 hodin.
II.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, čj. 6 Ca 231/2009 - 30, zrušil rozhodnutí žalované a vrátil
jí věc k dalšímu řízení.
Městský soud neshledal důvodnou námitku poukazující na nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí pro neurčitost jeho výroku. Poukázal na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS,
podle kterého výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku
s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. uvedení jiných skutečností, jichž je třeba
k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Výrok napadeného rozhodnutí podle
městského soudu vyhovuje uvedeným požadavkům kladeným na jeho určitost. Ve výroku
popsaný skutek vylučuje zaměnitelnost se skutkem jiným.
K zániku deliktní odpovědnosti žalobkyně dovodila, že podání žaloby proti napadenému
rozhodnutí s odkladným účinkem ze zákona má vliv na právní moc rozhodnutí a tedy na běh
prekluzívní lhůty pro uložení pokuty. Podle městského soudu však nelze směšovat právní moc
rozhodnutí a odklad jeho vykonatelnosti. V posuzované věci žaloba směřovala
proti pravomocnému rozhodnutí, proti kterému nebylo přípustné odvolání [§73 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. Odkladný
účinek žaloby podle §61 odst. 6 zákona o vysílání znamená možnost odložení nuceného výkonu
rozhodnutí do doby rozhodnutí soudu, ale nemá vliv na běh prekluzívní lhůty pro uložení
pokuty. V této věci se běh jednoroční subjektivní prekluzívní doby odvíjel od 2. 7. 2008,
tj. ode dne, kdy se správní orgán rozhodl zahájit s žalobkyní správní řízení pro možné porušení
§48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Pokud bylo napadené rozhodnutí vydáno 13. 5. 2009
a doručeno žalobkyni 22. 6. 2009, stalo se tak v rámci jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty
stanovené v §61 odst. 1 zákona o vysílání.
Dále městský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů. Uvedl, že ač byl v rámci hodnocení předmětného spotu v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zmíněn hrací tiket, který společnost SAZKA, a. s. využívá pro své loterií hry, žalovaná
vyhodnotila tento spot jako reklamu především z důvodu upozornění na věrnostní klub.
Za této situace bylo dle městského soudu na žalované, aby se náležitě a přezkoumatelně
vypořádala s otázkou, co představuje „věrnostní klub“. Zda se jedná o produkt, službu dané
společnosti či jinou formu prezentace činnosti společnosti a jakým způsobem je jeho prezentací
naplňován charakter reklamy, jak je definován v zákoně. Žalovaná tak neučinila a nevypořádala
se ani s námitkou, že členem věrnostního klubu se mohou stát nejen osoby, které sází, ale i ti,
kteří vůbec nesází.
Městský soud přisvědčil i námitce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
co do splnění podmínky předchozího upozornění podle §59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani z obsahu správního spisu nebylo městskému soudu
seznatelné, kdy a v jaké věci byla upozornění vydána. Nebylo tak zřejmé, zda byla splněna
podmínka §59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání, předcházející udělení sankce.
Pokud jde o námitky k hodnocení kritérií, ze kterých vycházela žalovaná při udělení
pokuty, městský soud shledal důvodnou pouze námitku týkající se kritéria závažnosti věci.
Žalovaná v rámci tohoto kritéria uvážila tak, že žalobkyni bylo vydáno upozornění na porušení
§48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání se stanovením lhůty k nápravě. Z odůvodnění rozhodnutí
ovšem nebylo zřejmé, kdy a v jaké věci bylo upozornění vydáno, a nevyplynulo to ani z obsahu
správního spisu, proto podle městského soudu nebylo možné k takto hodnocenému kritériu
přihlédnout.
III.
Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy pro nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spočívající v nedostatku jeho důvodů.
K nepřezkoumatelnosti svého rozhodnutí a nedostatku předchozího upozornění podle
§59 zákona o vysílání odkázala na vyjádření k žalobě. Tvrdila, že ve vyjádření uvedla dvě
rozhodnutí o uložení upozornění žalobci, včetně jejich spisových čísel a dat vydání. Městský soud
k tomu nepřihlédl a nezabýval se doplněním údajů. Z dokumentů přitom vyplývá, že žalobkyni
byla upozornění dána. Navíc jsou popsané skutečnosti žalobkyni známy v souvislosti
s její podnikatelskou činností v oblasti mediálního vysílání. Všechna relevantní rozhodnutí jí byla
v minulosti v písemné formě řádně doručena. Městský soud pouze konstatoval žalobní tvrzení,
aniž by se zabýval argumenty stěžovatelky ve vyjádření k žalobě. Napadený rozsudek neobsahuje
odůvodnění o důvodnosti této žalobní námitky.
Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů co do vyhodnocení předmětného spotu
jako reklamy, resp. otázky definice „věrnostního klubu“. Namítla, že její rozhodnutí a vyjádření
k žalobě obsahují obšírné a vyčerpávající zdůvodnění, proč považovala dané sdělení za reklamu,
čím jsou naplněny jednotlivé definiční znaky reklamy, v čem spočívá prezentace výrobku a přímá
nabídka divákům. Věrnostní klub Sazky, nový produkt sponzora nabízený Sazkou v rámci spotu,
představuje konkrétní službu propagovanou v rámci reklamy. Nebylo podstatné, zda je tento klub
službou nebo produktem, ale že byl předkládán a nabízen divákům a spotřebitelům slovy „máme
pro vás nový věrnostní klub“. Tato skutečnost je znakem reklamy a tak také byla uvedena
v rozhodnutí stěžovatelky. Městský soud nehodnotil sdělení jako celek a nevzal v úvahu
odůvodnění stěžovatelky. Tím se dopustil nepřípadného zúžení problematiky a právního
posouzení případu.
IV.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Upozornila přitom mj. na skutečnost,
že stěžovatelka sice podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ale zároveň
rozhodnutím ze dne 5. 2. 2010, doručeným žalobci dne 10. 2. 2010, rozhodla o zastavení
správního řízení z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že žalobkyně upozornila na skutečnost,
že stěžovatelka rozhodnutím ze dne 5. 2. 2010, čj. vav/436/2010
(sp. zn. Ident.:2008/982/STU/CET), doručeným žalobkyni dne 10. 2. 2010, které téhož dne
nabylo právní moci, rozhodla o zastavení správního řízení. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti vyzval stěžovatelku přípisem ze dne 16. 6. 2010, aby sdělila, zda na kasační stížnosti
trvá. Podáním ze dne 30. 6. 2010 stěžovatelka sdělila, že na projednání podané kasační stížnosti
trvá.
Přestože tedy rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže mít v konečném důsledku
žádný vliv na posouzení deliktní odpovědnosti žalobkyně za předmětný skutek, musel soud
kasační stížnost projednat a věcně o ní rozhodnout.
Stěžovatelka zpochybnila závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, co do předchozího upozornění podle §59 zákona o vysílání.
Nejvyšší správní soud se upozorněním podle §59 zákona o vysílání ve své rozhodovací
praxi opakovaně zabýval. Uvedl mj., že „(s)myslem ustanovení §59 zákona o vysílání je nepochybně
zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom. ... Zákon nijak blíže
nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu,
tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. [...]
Nelze proto dovozovat, že by takové upozornění musela žalovaná činit u každého jednotlivého skutku,
kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost u téhož provozovatele (…). Pokud by upozornění mělo být validní
pouze pro určitý skutek, pak by provozovatel byl nepostižitelný, pokud by pořad nereprízoval.“ (rozsudek
ze dne 14. 5. 2008, čj. 6 As 21/2007 - 109, srov. také rozsudky ze dne 30. 5. 2008,
čj. 4 As 35/2007 - 120, nebo ze dne 22. 1. 2009, čj. 6 As 30/2008 - 97, www.nssoud.cz).
V rozsudku ze dne 10. 2. 2010, čj. 6 As 17/2009 - 94 (www.nssoud.cz), na jehož
odůvodnění pro stručnost odkazuje, Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že „(p)ovinnost
upozornit provozovatele vysílání na porušení povinnosti stanovené zákonem vysílání je nezbytným předpokladem
uložení sankce; není-li tato povinnost splněna, je případná sankce uložena nezákonně. ... je ... třeba,
aby stěžovatelka v průběhu každého správního řízení, jež je zakončeno uložením sankce, postavila na jisto,
že povinnost předchozího upozornění splnila.
V průběhu správního řízení tedy musí být zřejmé, že povinnost podle §59 odst. 1 zákona o vysílání byla
splněna; jedině tak může být sankce uložena zákonným způsobem. ...
Správní soud při přezkumu správního rozhodnutí Rady poté může k námitce provozovatele vysílání
hodnotit, zda byla naplněna povinnost předchozího upozornění, tedy zda byla sankce uložena zákonným
způsobem. Při přezkumu správní soud hodnotí právě onu zmiňovanou vazbu (souvislost) mezi jednáním,
na něž byl provozovatel jako na nezákonné dříve upozorněn, a nyní postihovaným jednáním.“
Stěžovatelka uvedla v napadeném rozhodnutí k naplnění podmínky předchozího
upozornění podle §59 zákona o vysílání pouze to, že „(z)a porušení tohoto ustanovení [§48 odst. 4
písm. a) zákona o vysílání – poznámka Nejvyššího správního soudu] byla účastníku řízení vydána
v minulém období upozornění Rady se stanovením lhůty k nápravě ihned“. V oznámení o zahájení
správního řízení se stěžovatelka naplněním podmínky podle §59 zákona o vysílání nezabývala.
Ve správním spisu pak nejsou založeny žádné listiny, ze kterých by bylo možné usuzovat
na splnění podmínky předchozího upozornění.
Městský soud proto správně přisvědčil odpovídající žalobní námitce a vytkl stěžovatelce,
že z rozhodnutí ani z obsahu správního spisu není zřejmé, kdy a v jaké konkrétní věci bylo
žalobkyni dáno upozornění a zda tak byla splněna podmínka ve smyslu §59 odst. 1, 3 zákona
o vysílání. Rozhodnutí stěžovatelky je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
protože neumožňuje správnímu soudu přezkoumat, zda byl naplněn jeden z předpokladů
pro uložení sankce za spáchání správního deliktu podle §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání.
Nejvyšší správní soud proto neshledal stížní námitku důvodnou.
Stěžovatelka v této souvislosti namítla, že naplnění podmínky podle §59 zákona
o vysílání postavila najisto ve vyjádření k žalobě. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu ovšem nemůže být zhojena doplněním chybějící argumentace až v rámci řízení
před správním soudem.
Dále stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti
žalobou napadeného rozhodnutí co do nedostatku důvodů, které stěžovatelku v posuzované věci
vedly k aplikaci §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil městskému soudu v závěru, že rozhodnutí napadené
žalobou je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se nevypořádalo s námitkou
o věrnostním klubu, kterou žalobce reagoval na oznámení o zahájení správního řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, proč stěžovatelka nepovažovala argumentaci
žalobce, týkající se charakteru „věrnostního klubu“, za důvodnou, resp. podstatnou pro účely
rozhodování o správním deliktu podle §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Stěžovatelka
v rozhodnutí vymezila jasné důvody, pro které považovala odvysílání předmětného spotu
za správní delikt. Zároveň se v příslušné části odůvodnění věnovala námitkám, které žalobkyně
uplatnila ve správním řízení. Jejich byť i relativně stručné vypořádání odpovídá úvahám,
které stěžovatelka uvedla ve zbylých částech odůvodnění. Skutečnost, zda je „věrnostní klub“
novým produktem či službou společnosti Sazka, nebyla pro posouzení jednání žalobkyně klíčová.
Stěžovatelka se přesto na straně 4 rozhodnutí s námitkami žalobkyně v souladu s §68 odst. 3
správního řádu vypořádala. V kontextu posuzované věci tak učinila dostatečně. Její rozhodnutí
v této části tak není zatíženo nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, jak nesprávně shledal
městský soud.
Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud připomíná,
že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k rozlišení sponzorského vzkazu a reklamy.
Jedná se např. o rozsudky ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As 75/2005 - 57, a ze dne 14. 4. 2010,
čj. 7 As 80/2009 - 96 (www.nsssoud.cz), na které v podrobnostech pro stručnost zcela odkazuje.
V souladu s touto judikaturou je obecně přípustné, aby sponzorský vzkaz obsahoval i reklamní
sdělení propagující sponzorující subjekt nebo jeho produkty. To může být spojeno se sloganem
charakterizujícím sponzora či jeho produkt. Hlediskem pro rozlišení reklamy a sponzorování
je zejm. skutečnost, že účelem sponzorování je primárně vytvoření dobrého jména, pověsti
sponzora nebo jeho produktů (tzv. goodwill). Je třeba rozlišovat, zda jsou informace
ve sponzorském vzkazu primárně informativního charakteru, nebo zda jde o údaje určené
k podpoře prodeje výrobků nebo služeb sponzora. Sloužil-li by sponzorský vzkaz především
k propagaci určitého produktu a vybízel by k jeho využívání či koupi, jednalo by se o reklamu
podle §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. V tomto ohledu může být významná mj. i dynamika
takového vzkazu.
V nyní posuzované věci sponzorský vzkaz zcela zřejmě byl neoddělenou reklamou
ve smyslu §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Obsah vzkazu i jeho celkový charakter vybízely
diváky k využívání produktů sponzora. Zvuková i obrazová stránka sponzorského vzkazu
akcentovala jejich kvalitu. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí správně uvedla, že atraktivní
vyznění a dynamika spotu jsou primárním dojmem, který v divákovi předmětný sponzorský
vzkaz zanechá. Zakřížkování klasického tiketu společnosti Sazka v průběhu spotu, spolu
s doprovodným zvukovým sdělením, podporuje tyto závěry. Závěr, že divák byl sponzorským
vzkazem upozorněn na produkty sponzora způsobem, který v něm měl vyvolat spotřebitelské
rozhodnutí tyto produkty využívat, je legitimní.
Městský soud správně zrušil napadené rozhodnutí a výrok jeho rozsudku stojí
na důvodech, které v řízení před Nejvyšším správním soudem v podstatné míře, byť ne zcela,
obstály. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
(srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 - 75,
č. 1865/2009 Sb. NSS).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobkyni, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí náklady řízení podle obsahu spisů nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. srpna 2010
JUDr. Jan Passer
předseda senátu