ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.55.2009:96
sp. zn. 8 As 55/2009 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Mgr. J. P.,
zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem 370 01 České Budějovice,
náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému: Krajský úřad – Jihočeský kraj, Odbor
životního prostředí, zemědělství a lesnictví, se sídlem 370 76 České Budějovice, U Zimního
stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ing. arch. P. R., a 2) Ing. arch. O.
R., obou zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem 370 05 České Budějovice,
Dr. Bureše 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2008,
čj. KUJCK 26595/2008 0ZZL/5/Vlk/O37/08, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2009, čj. 10 Ca 240/2008 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2008, čj. 4447/2/07/Ho-235 Od Roz, Městský úřad Hluboká,
odbor stavební a stavební úřad (dále „vodoprávní úřad“), udělil osobám zúčastněným na řízení
povolení k nakládání s vodami – odběru podzemních vod ze studny na pozemku parc. č. 1221/8
v k. ú. Hluboká nad Vltavou.
Odvolání žalobkyně (stěžovatelky) proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl jako
nepřípustné. Vodoprávní úřad dle jeho názoru nesprávně určil okruh účastníků řízení;
stěžovatelka, s níž vodoprávní úřad jako s účastníkem jednal, ve skutečnosti účastníkem tohoto
řízení nebyla. Žalovaný opřel tento svůj závěr především o §3 od st. 1 zákona č. 254/2001 Sb.,
o vodách (dále „vodní zákon“), podle něhož podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví,
nejsou ani součástí, ani příslušenstvím pozemku, v němž se nacházejí. Stěžovatelka z pouhého
titulu vlastnictví sousedního pozemku (parc. č. 1221/7 v k. ú. Hluboká nad Vltavou) nemohla být
napadeným rozhodnutím dotčena na svých právech (ve smyslu §27 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu) a do okruhu účastníků řízení tedy byla zařazena chybně.
Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí žalovaného
zamítl. V odůvodnění uvedl, že se na řízení ve věcech upravených vodním zákonem používá dle
§115 odst. 1 vodního zákona správní řád. Ten v §27 vymezuje okruh účastníků správního řízení,
mezi něž v odstavci 2 řadí i „další dotčené osoby“, pokud mohou být rozhodnutím přímo
dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Stěžovatelku však dle názoru krajského soudu
za dotčenou osobu považovat nelze, neboť na pozemku v jejím vlastnictví se nenacházelo žádné
vodní dílo ani průzkumný vrt a nemohlo se jí tedy nikterak dotknout vydání povolení k odběru
podzemních vod na sousedním pozemku. Vedle toho se soud zabýval i dalšími žalobními body,
ačkoliv, jak zdůraznil, shledal, že stěžovatelka nebyla účastní kem tohoto vodoprávního řízení.
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí krajského
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Důvodem je podle stěžovatelky nesprávné posouzení
právní otázky krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Kasační námitky stěžovatelka předestřela
takto:
Soud se v rozporu s §76 odst. 3 větou druhou [ve spojení s odstavcem 1 písm. c)
téhož ustanovení] s. ř. s. odmítl zabývat námitkou, kterou vznesla při ústním jednání (konaném
10. 6. 2009) a nesprávně konstatoval opožděnost námitky s odkazem na §71 odst. 2 s. ř. s.
Nezabýval se tak námitkou porušení zásady dvojinstančnost i správního řízení,
k němuž dle stěžovatelky došlo tím, že žalovaný sám rozhod l o účastenství stěžovatelky
ve správním řízení, namísto aby zrušil rozhodnutí vodoprávního úřadu a věc mu vrátil k novému
posouzení.
Dále stěžovatelka namítla věcnou nesprávnost posouzení jejího účastenství ve správním
řízení. Poukázala na to, že v žalobě uvedla, že na sv ém pozemku připravuje stavbu studny
a množství vody, které bude na základě povolení vodoprávního úřadu ze své studny odebírat,
bude záviset na vydatnosti podzemní vody v dané lokalitě, což bude také ovlivněno množstvím
vody odebíraným osobami zúčastněnými na řízení. Skutečnost, o kterou opřel soud své
rozhodnutí, tedy že na stěžovatelčině pozemku žádná studna (ani jiné vodní dílo) není, není
relevantní. Ustanovení §27 odst. 2 správního řádu je třeba podle stěžovatelky vyložit tak, že není
třeba prokazovat existenci dotčení na právech, ale postačí pouhá možnost (pravděpodobnost)
dotčení. Proto v daném případě nebylo nutno prokazovat existenci studny, ale stačilo prokázat
možnost, že studna bude postavena, tj. „možnou existenci veřejného subjektivního práva podat si žádost
o povolení k nakládání s vodami“.
V námitkách označených čísly 3 až 6 stěžovatelka vytýkala konkrétní nedostatky rozhodnutí
vodoprávního úřadu a jeho podkladů (chybějící určení polohy studny souřadnicemi Jednotné
trigonometrické sítě katastrální – JTSK, nesprávný výpočet depresního kužele v podkladech
předložených osobami zúčastněných na řízení, neznámá vyd atnost vrtu), resp. řízení
před vodoprávním úřadem (nemožnost seznámit se se všemi podklady rozhodnutí vodoprávního
úřadu). Krajskému soudu vytýkala jednak nesprávné posouzení právních otázek, případně
nevypořádání žalobních námitek.
Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Uvedl, že okruh účastníků je správní orgán
povinen zkoumat a určovat během celého správního řízení, tedy nejen při řízení v první instanci.
Posouzení možnosti přímého dotčení na právech stěžovatelky ve smyslu §27 odst. 2 správního
řádu bylo nutno chápat ve vztahu k době správního řízení, nikoliv do budoucna, jak navrhuje
stěžovatelka; její budoucí (stavební) záměry v šak nelze označit za (dotčená) subjektivní práva.
Pouhé vlastnické právo sousedního pozemku nemůže zakládat účastenství stěžovatelky
v posuzovaném řízení, neboť podzemní voda nacházející se pod jejím pozemkem není součástí
ani příslušenstvím tohoto pozemku. Eventuální stavební úmysl či záměr není ještě subjektivním
právem. O svém závěru žalovaný nikterak nepochyboval. Povolení čerpat vodu na sousedním
pozemku nemohlo nikterak ovlivnit možnost stěžovatelky podat si v budoucnu žádost vlastní.
Osoby zúčastněné na řízení rovněž navrhly zamítnutí kasační stížnosti. V podrobnostech
odkázaly na své vyjádření k žalobě. V něm uvedly, že stěžovatelka nebyla účastníkem správního
řízení, nemohla být nikterak dotčena na svých právech; na jejím pozemku se nenachází žádná
studna a i kdyby ano, nedosahoval by k ní depresní kužel studny osob zúčastněných, navíc její
pozemek leží níže než pozemek osob zúčastněných, proto by to byla spíše stěžovatelka,
kdo by mohl nemírným čerpáním vody „strhnout“ vodu z jejich pozemku, nikoliv naopak.
Tvrzení uvedená v kasační stížnosti jsou podle nich jen opakováním předešlých námitek,
s nimiž se krajský soud řádně vypořádal. Přístup stěžovatelky lze dle jejich názoru považovat
za hraničící s bezdůvodnou šikanou.
Ze správních spisů vyplynulo:
Osoby zúčastněné na řízení podaly 30. 10. 2006 u Městského úřadu Hluboká nad Vltavou
„Žádost o povolení k odběru podzemních vod pro potřeby jednotlivých občanů (domácností)
dle §8 odst. 1 písm. b) vodního zákona“ (dále „žádost“). Stejného dne byla podána i žádost
o vydání stavebního povolení a žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby vrtané
studny (na pozemku parc. č. 1221/8, o hloubce 30 m, pro účel zavlažování zahrady).
Přílohou žádosti bylo také „posouzení podmínek pro využití hydrogeologického
průzkumného vrtu a projekt vrtané studny“ zpracované Mgr. D. F. 17. 10. 2006 (dále
„posudek“). Mimo jiné je zde uvedeno, že v rámci terénní rekognoskace lokality byl zjištěn
v blízkém okolí posuzované studny pouze jeden zdroj individuálního zásobování vodou,
a to vrtanou studnu na pozemku parc. č. 1239/1 (poznámka soudu: nikoli ve vlastnictví
stěžovatelky).
Oznámení o zahájení vodoprávního řízení z 4. 12. 2007 bylo doručeno rovněž stěžovatelce,
stejně jako rozhodnutí o povolení k nakládání s podzemními vodami, k jejich odběru
(z 25. 2. 2008, vč. opravného usnesení z 26. 2. 2009). Vodoprávní úřad v něm mimo jiné uvedl,
že „na sousedních nemovitostech nejsou stávající vodní zdroje a ani nedošlo k zahájení vodoprávního řízení
váznoucího k těmto nemovitostem s výjimkou stávající vrtané studny na pozemku parc. č. 1239/1“ .
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů
vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.
Účel vodního zákona je vymezen v jeho §1; je jím zejména ochrana povrchových
a podzemních vod, stanovení podmínek pro hospodárné využívání vodních zdrojů
a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod. Vodní zákon upravuje také
právní vztahy k povrchovým a podzemním vodám, vztahy fyzických a právnických osob
k využívání povrchových a podzemních vod, jakož i vztahy k pozemkům a stavbám,
s nimiž výskyt těchto vod přímo souvisí, a to v zájmu zajištění trvale udržitelného užívání těchto
vod, bezpečnosti vodních děl a ochrany před účinky povodní a sucha.
Mezi pojmy vymezenými v §2 vodního zákona (odst. 2) jsou i podzemní vody: „podzemními
vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami;
za podzemní vody se považují též vody protékající drenážními systémy a vody ve studních“ .
Ustanovení §3 odst. 1 vodního zákona deklaruje, že „povrchové a podzemní vody nejsou předmětem
vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku“ .
Podle §8 odst. 1 pí sm. b) bodu 1 vodního zákona je k odběru podzemních vod potřeba
povolení vodoprávního úřadu.
V §9 téhož zákona jsou upraveny další podrobnosti povolení k nakládání s vodami. Mezi
nimi je také stanoveno, že „povolení k nakládání s vodami se vydává na čas ově omezenou dobu. V povolení
k nakládání s vodami se stanoví účel, rozsah, povinnosti a popřípadě podmínky, za kterých se toto povolení
vydává. Podkladem vydání povolení k nakládání s podzemními vodami je vyjádření osoby s odbornou způsobilostí,
pokud vodoprávní úřad ve výjimečných případech nerozhodne jinak.“ (odst. 1). Dle odst. 3 „povoluje -li
vodoprávní úřad odběr povrchových nebo podzemních vod podléhající zpoplatnění (§88 a 101) na dobu delší
než 1 rok, stanoví současně i výši povoleného ročního odběru “. „Dobu platnosti povolení k nakládání s vodami lze
k návrhu oprávněného prodloužit, pokud se nezměnily podmínky, za kterých bylo povolení uděleno“ (odst. 4).
Vodoprávní řízení bylo upraveno v §115 vodního zákona, který v odstavci 1 stanovil,
že: „pokud tento zákon nestanoví jinak, postupují vodoprávní úřady při řízení o věcech upravených vodním
zákonem podle správního řádu, popřípadě podle stavebního zákona, jde -li o rozhodování týkající se vodních děl“.
Citované ustanovení neobsahovalo speciální úpravu účastenství v řízení, upravovalo pouze dílčí
otázky např. u obcí (odst. 4), správců vodního toku (odst. 5), občanských sdružení (odst. 7).
Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat námitkami, v nichž stěžovatelka namítala
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu; dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Stěžovatelka
podřadila pod stížní důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dvě námitky: krajský soud
se dostatečně nezabýval těmi žalobními body, v nichž stěžovatelka namítala nesprávnost
a nepřezkoumatelnost posudku Mgr. F. a dále to že se žalovaný nevypořádal s vydatností
hydrogeologického vrtu. Tyto námitky je nutno posoudit následovně:
Vzhledem k tomu, že žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání proto, že ji nepovažoval
za účastníka řízení, bylo klíčovou otázkou, kterou musel ve věci její žaloby krajský soud vyřešit,
její účastenství ve vodoprávním řízení a tedy důvodnost napadeného správního rozhodnutí.
Teprve po vyřešení této otázky se krajský soud mohl zabývat dalšími žalobními námitkami.
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo správné; dovodil tedy,
že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení před vodoprávním úřadem prvního stupně
a její odvolání proti správnímu rozhodnutí mělo být zamítnuto jako nepřípustné, tj. podané
osobou neoprávněnou. Vyslovil-li soud, že stěžovatelka nebyla vůbec oprávněna podat odvolání,
z toho a priori plyne, že se nemohla dovolávat chybného vypořádání svých odvolacích námitek
žalovaným. Stejně jako žalovaný nad rámec nutného odůvodnění svého rozhodnutí, jímž vyslovil
nepřípustnost odvolání, zabýval se odvolacími námitkami i věcně, také soud hodnotil žalobní
námitky týkající se procesní a věcné stránky správn ího řízení, aniž jeho závěry mohly mít vliv
na výsledek sporu.
Je třeba připomenout, že ve správních řízeních, v nichž se (dle §27 odst. 2 správního řádu)
účastenství zakládá možným dotčením na právech či povinnostech, je nezbytné posoudit nejprve
okolnosti svědčící pro (či proti) účastenství osoby, jež se snaží v řízení aktivně vystupovat,
a teprve po kladném hodnocení se zabývat jeho podáními ve věci samé. Jinými slovy, i kdyby
meritorní námitky mohly být shledány důvodné, nezakládá tato skutečnost účast enství v řízení
pro osobu, která je vznesla. Z toho vyplývá, že v dané věci poté, kdy žalovaný dospěl k závěru,
že stěžovatelka není účastníkem předmětného správního řízení, nemusel přihlížet k jejím
odvolacím námitkám do věci samé.
Nelze proto krajskému soudu vytýkat, jestliže se nezabýval rozhodnutím žalovaného
co do vypořádání veškerých odvolacích námitek, pokud jejic h posouzení nemohlo mít vliv
na výrok rozhodnutí žalovaného.
Kasační soud poté přikročil k věcnému posouzení kasační stížnosti.
Jak bylo již několikrát zdůrazněno, pro posuzovanou věc je zásadní otázka, zda byla
stěžovatelka účastníkem řízení o povolení k odběru podzemních vod vedeného na žádost osob
zúčastněných na řízení.
K této otázce předestřela stěžovatelka jednak námitky věcné, o nichž bude pojednáno níže,
jednak námitky procesní: žalovaný podle ní pochybil v tom, že sám posoudil její účastenství,
ačkoliv podle názoru stěžovatelky byl povinen vrátit věc správnímu orgánu prvního stupně; tím,
že žalovaný sám o procesním postavení stěžovatelky rozhodl (aniž by jí dal možnost se vyjádřit),
porušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení. Přitom před správním orgánem mělo
proběhnout „nalézací“ řízení, v němž měl správní orgán prokázat, že stěžovatelka účastníkem
řízení nebyla, a to po jejím vyjádření a navržení důkazů. Tuto námitku stěžovatelka přednesla
u soudu při ústním jednání 10. 6. 2009 a krajský soud byl podle ní povinen se jí zabývat
s odkazem na §76 odst. 3 s. ř. s., neboť šlo o vadu, která „vyšla najevo při jednání“,
nikoliv ji odmítnout jako opožděnou.
Stěžovatelce nelze dát za pravdu, její výklad §76 odst. 3 s. ř. s. je nesprávný. Je třeba
předeslat, že zásada koncentrace a dispozitivnosti řízení ve správním soudnictví je zmírněna
korelativem obsaženým v §76 s. ř. s., jenž umožňuje přihlédnout k některým vadám bez toho,
aby byly obsaženy v žalobě, pokud „vyjdou při jednání najevo“. Toto ustanovení je však nutno vyložit
tak, že jde o případy, kdy určitou námitku vznese samotný žalobce, případně žalovaný, osoba
zúčastněná na řízení, či se bude jednat o okolnost, kterou zjistí samotný rozhodující krajský soud .
Společným jmenovatelem všech těchto případů musí být to, že tato zjištěná skutečnos t nebyla
či dokonce nemohla být známa žalobci, takže po něm nelze spravedlivě požadovat, aby ji uplatnil
přímo v rámci žalobních bodů. Může se přitom jednat o skutečnosti právní i skutkové.
V daném případě to znamená, že závěr krajského soudu o opožděnosti uvedené námitky
byl správný, neboť stěžovatelka veškeré takto namítané skutečnosti mohla up latnit již v žalobě,
resp. ve lhůtě stanovené pro podání žaloby.
Přestože, jak výše vysvětleno, použila stěžovatelka nesprávnou právní argumentaci,
přezkoumal kasační soud postup krajského soudu dle §109 odst. 3 s. ř. s. a posuzoval,
zda krajský soud nepochybil nikoliv co do posouzení opožděnosti žalobní námitky, ale zda neměl
postupovat přímo podle §76 odst. 1 s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného zrušit bez nařízení jednání.
Posoudit bylo třeba otázku, zda žalovaný tím, že o účast enství stěžovatelky rozhodl
sám v rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost, neporušil ustanovení o řízení
před správním orgánem naplňujícím dikci §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že k porušení procesních norem nedošlo.
Správní řád vychází z materiálního hlediska účastenství, pro něž není rozhodující ani to,
co sám účastník tvrdí, ani zda s konkrétní osobou jedná jako s účastníkem správní orgán,
ale pouze to, zda tato osoba účastníkem v materiálním smyslu je či není, tedy z hlediska §27
odst. 2 správního řádu zda může být přímo dotčena na svých právech a povinnostech.
Stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že správní orgán je povinen vést „nalézací“ řízení ohledně
jejího účastenství.
Zodpovědnost za správné určení účastníků ve správním řízení nesou správní orgány,
a to po celé řízení. Vodoprávní úřad začal jednat se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení ze své
iniciativy, nikoliv proto, že by se stěžovatelka svého účastenství v řízení sama aktivně domáhala.
Ve vyjádření k žalobě k tomu uvedl, že takto jedná s vlastníky sousedních pozemků proto,
aby zjistil, zda se na jejich pozemcích nenacházejí vodní díla či hydrogeologické vrty,
o jejichž existenci by jinak neměl vědomost.
Žalovaný poté, kdy se seznámil s obsahem spisu a zjištěními, že se na pozemku stěžovatelky
nenachází vodní dílo, dospěl k závěru bez jakýchkoli pochybností (jak mimo jiné zdůraznil
ve vyjádření ke kasační stížnosti), že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení (a to samozřejmě
od samého počátku). Pokud tento svůj závěr vyjádřil v rozhodnutí o odvolání, nelze mu nic
vytýkat.
K vlastnímu posouzení jejího účastenství ve správním řízení (námitka č. 2) stěžovatelka
namítla, že krajský soud (resp. i žalovaný) nesprávně vyložil §2 7 odst. 2 správního řádu,
podle kterého „jsou účastníky řízení též další dotčené osoby, pokud mohou b ýt rozhodnutím přímo dotčeny
ve svých právech nebo povinnostech“. Podle stěžovatelky je třeba vyložit toto ustanovení tak,
že pro účast v řízení není třeba zjistit existenci dotčení práv či povinností, ale postačí prokázat
pouhou „možnost“ dotčení. Stěžovatelka nesouhlasila s argumentací soudu (a žalovaného)
založenou na tom, že rozhodnutím vodoprávního úřadu nemůže být dotčena, pokud na svém
pozemku nemá žádné vodní dílo a že její tvrzení o tom, že ch ce v budoucnu vybudovat studnu
nemůže být v tomto směru zohledněno. Dle jejího výkladu zcela postačuje, „když prokáže možnost,
že studna bude postavena, resp. když prokáže možnou existenci veřejného subjektivního práva podat si žádost
o povolení k nakládání s vodami“.
Ve věci není sporu o tom, že jelikož zákon o vodách neobsahuje speciální úpravu, je třeba
dle §115 odst. 1 vodního zákona aplikovat §27 správního řádu, a to jeho odstavec 2.
Stěžovatelce lze dát za pravdu, že z hlediska procesního zařazení mezi účastníky řízení není
nutné, aby účastník skutečně byl dotčen na svých právech (či povinnostech), ale postačí pouhá
možnost přímého dotčení, ovšem ve zcela jiném významu, než se snažila vyložit stěžovatelka.
Při aplikaci §27 odst. 2 správního řádu je nutno mít na zřeteli smysl a účel účastenství,
jímž je zejména možnost účinné ochrany (či obrany) svých práv. Zásadní otázkou je proto
vytyčení stěžovatelčiných práv, na nichž by mohla být dotčena (žádné povinnosti jí nebyly
tvrzeny a zřejmě ani nepřipadají do úvahy). Stěžovatelka je definuje jako „právo podat si žádost
o povolení k nakládání s vodami“, což zasazuje do kontextu budoucího vybudování studny na svém
pozemku a potenciálním ovlivněním odběru vody z této studny čerpáním podzemních vod
ze studny osob zúčastněných na řízení.
Žalovaný i krajský soud správně zdůrazňovali odkaz na §3 vodního zákona,
který je v zákoně nadepsán „Práva k vodám a právní povaha vod“ . V odstavci 1 stanoví, že „povrchové
a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku,
na němž nebo pod nímž se vyskytují; práva k těmto vodám upravuje tento zákon“ . Již z tohoto ustanovení
jasně vyplývá, že „dotčené“ právo nelze odvozovat od prostého vlastnictví p ozemku, jednotlivé
subjekty jím nejsou nadány „automaticky“. Právě naopak: veškerá práva k povrchovým
i podzemním vodám jsou založena zákonem, resp. rozhodnutím příslušného úřadu na základě
zákona. Právo nakládat s povrchovými vodami je obecně upraveno v §6 odst. 1 vodního zákona:
„každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu odebírat povrchové vody
nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není -li k tomu třeba zvláštního technického zařízení“;
související povinnosti, omezení a povolení stanoví vodní zákon v dalších ustanoveních. Ne tak
upravuje vodní zákon nakládání s podzemními vodami: u nich nepředpokládá jakékoli „obecné
nakládání“ [na rozdíl od povrchových vod, viz §8 odst. 1 písm. a) vodního zákona], al e stanoví
povinnost obstarat si povolení vodoprávního úřadu [§8 odst. 1 písm. b) vodního zákona]
k veškerému nakládání, včetně jejich odběru.
Z uvedeného lze snadno dovodit, že práva k nakládání s podzemními vodami neexistují
„sama o sobě“, ale mohou být založena, tedy vzniknou, teprve příslušným rozhodnutím
vodoprávního úřadu. Nebylo-li vůči stěžovatelce takov é rozhodnutí vydáno, nemohla
se dovolávat porušení práva k odběru podzemních vod; takové právo totiž stěžovatelka vůbec
neměla, neboť jí vydáním potřebného správního rozhodnutí zatím nevzniklo.
Právo odebírat vodu ze studny založené rozhodnutím vodoprávního úřadu může být
dotčeno tím, že se sníží vydatnost této studny v důsledku vybudování (nebo prohloubení)
a souvisejícího vydání povolení k odběru vody ze studny na sousedním pozemku (pojem
„sousední“ je nutno vykládat extenzivně); toto „možné dotčení“ pak zakládá právo účastnit
se vodoprávního řízení. Předpokladem účastenství jsou tedy dvě skutečnosti: existence vodního
díla s oprávněním čerpat podzemní vody, a možnost ovlivnění jeho vydatnosti vybu dováním
vodního díla nového (případně změnou stávajícího) a tedy i povolení čerpání vody
ve stanovených (případně změněných) limitech.
Stěžovatelka nenamítala a ani nemohla namítat ztrátu vody či snížení hladiny vody ve své
studni, ale potenciální problémy s množstvím vody ve studni, kterou si někdy v budoucnu hodlá
vybudovat. Nenamítala ani to, že by již v této záležitosti podnikla jakékoli právní kroky (zejména
nepodala žádost na vodoprávní úřad). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud
správně posoudil způsob výkladu a aplikace §27 odst. 2 správního řádu žalovaným. Žalovaný
vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, tj. zda stěžovatelka může být dotčena na svém
právu čerpat vodu ze své studny a dospěl k nepochybnému závěru, že nikoliv, neboť žádnou
studnu a ani právo čerpat z ní vodu nemá.
Pro úplnost a nad rámec uvedených důvodů je nutno dodat, že tvrzení stěžovatelky ohledně
svého záměru vybudovat studnu bylo zcela nekonkrétní a ničím nedoložené. Vytýkala -li
stěžovatelka žalovanému, že jí svým postupem znemožnil „tvrdit a dokazovat“ svoje účastenství
v „nalézacím správním řízení“ a že soud musel sám provést toto „nalézací“ nikoliv „přezkumné“
řízení, je třeba zdůraznit, že krajskému soudu nepředestřela žádné konkrétní skutečnosti
podporující závěr o jejím účastenství v řízení ve smyslu jejího výkladu §27 odst. 2 správního
řádu: nikterak nekonkretizovala např. kdy hodlá studnu vybudovat, v které části svého pozemku,
o jaký typ studny má jít, jak hlubokou studnu zamýšlí, k jakému účelu má sloužit (a jaké množství
vody z ní tudíž má být čerpáno) apod. Její argumentace budoucími záměry tedy byla naprosto
nekonkrétní.
Z výše uvedeného vyplývá, že ostatní námitky jsou irelevantní a soud se jimi nebude zabývat.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného zhodnotil stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s. Stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch, žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhra du nákladů
příslušelo, náklady řízení nevznikly. Osobám zúčastněným na řízení právo na náhradu nákladů
nevzniklo, neboť jim nebyla soudem uložena žádná povinnost (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. září 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu