ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.6.2010:246
sp. zn. 8 As 6/2010 - 246
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Občanské sdružení
OBCHVAT, se sídlem Stojanova 7, Znojmo, zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem
se sídlem Rudoleckého 25, Znojmo, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno,
za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) L. K., 2) L. P., 3) I. Z., 4) J. P., zastoupená Z. P., 5)
PhDr. M. S., 6) J. D., 7) D. D., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2005,
čj. JMK 27288/2005 OÚPSŘ, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 10. 2009, čj. 31 Ca 159/2008 - 201,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, čj. 31 Ca 159/2008 - 201,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2005, čj. JMK 27288/2005 OÚPSŘ, žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Znojmo, odboru výstavby, ze dne
18. 4. 2005, čj. Výst.: 25d 1001517/2005-Hm Rozh, kterým byla umístěna veřejně prospěšná
stavba „silnice I/38 Znojmo – obchvat, 1. stavba na pozemku v kat. území Znojmo – město, Dobšice
u Znojma a Kuchařovice“ (dále také „územní rozhodnutí“). Obě rozhodnutí byla žalobci doručena
veřejnou vyhláškou podle §42 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) za použití §26 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Nejvyššího správního soudu,
který ji usnesením ze dne 5. 1. 2006, čj. Na 383/2005 - 9, postoupil věcně a místně příslušnému
Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud usnesením ze dne 15. 11. 2007, čj. 31 Ca 20/2006 - 94, žalobu odmítl
jako opožděnou [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud r ozsudkem ze dne
15. 8. 2008, čj. 8 As 2/2008 - 112, zrušil usnesení krajského soudu, kterému vrátil věc k dalšímu
řízení.
Poté krajský soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, čj. 31 Ca 159/2008 - 201, žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud konstatoval, že žalobce vznesl námitku nedostatečně zjištěného skutkového
stavu pouze v obecné rovině, aniž by specifikoval, jaké skutečnosti nebyly správními orgány
zjištěny, případně které materiály nebyly správním orgánům předloženy.
Námitku poukazující na nezákonné doručování rozhodnutí veřejnou vyhláškou neshledal
krajský soud důvodnou s odkazem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
čj. 8 As 2/2008 – 112, a s tím, že §42 odst. 2 stavebního zákona výslovně předpokládá
u liniových staveb oznamování územního rozhodnutí veřejnou vyhláškou.
K námitkám směřujícím proti procesu přijímání územního plánu města Znojma krajský
soud uvedl, že nejsou projednatelné před správním soudem, který nemá podle §4 s. ř. s.
pravomoc přezkoumávat obecně závazné předpisy orgánů samosprávy. Ze shodného důvodu
se krajský soud nezabýval námitkou vztahující se k hodnocení veřejné prospěšnosti stavby.
V návaznosti na argumentaci žalobce plochami územního systému ekologické stability
krajský soud poznamenal, že obecně závazná vyhláška č. 5/2000, o závazných částech Územního
plánu města Znojma (dále jen „vyhláška“), nepřipouští umisťování staveb v těchto plochách,
s výjimkou staveb liniových. Vyhláška jako celek s umístěním stavby obchvatu počítá, vymezuje
pro ni území a územní rozhodnutí sleduje předmětný územní plán v podobě, v jaké byl schválen.
K námitkám poukazujícím na kácení dřevin krajský soud uvedl, že se touto
problematikou zabývalo již rozhodnutí vydané v prvním stupni. Podle podmínky č. 3.7 územního
rozhodnutí bude provedeno vyhodnocení včetně ocenění stávající dřevinné vegetace v celém
řešeném úseku stavby, které bude podkladem pro uložení náhradní výsadby. V případě,
že žalobce nebude souhlasit se způsobem řešení náhradní výsadby, má možnost brojit proti
tomuto rozhodnutí v samostatném řízení.
Podle krajského soudu žalobce věcně nezpochybnil stanoviska a souhlasy vydané orgány
pověřenými ochranou přírody a krajiny. Soud nemůže při svém rozhodování vycházet
z domněnek žalobce. Žalobce nevyužil svého oprávnění a nebrojil v rámci žaloby proti
podkladovým rozhodnutím, soud proto vycházel z listin založených ve správním spisu, proti
kterým žalobce nebrojil samostatnými námitkami ani je nezpochybnil konkrétními důkazy.
K námitce, že správní orgán vycházel při vydání úz emního rozhodnutí z posouzení vlivů
na životní prostředí vypracovaného v roce 1994, které nebylo zpracováno podle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“),
krajský soud uvedl, že územní rozhodnutí bylo vydáno k návrhu ze dne 1. 2. 2005. Jednou
z příloh předmětného návrhu bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí (dále také
„ministerstvo“) ze dne 26. 1. 2005, čj. 560/209/05-Ro. Podle něj předcházelo řízení v této věci
vydání územního rozhodnutí pro předmětnou stavbu ze dne 16. 7. 2001, jehož platnost byla
prodloužena rozhodnutím ze dne 27. 8. 2005, posledně uvedené rozhodnutí však bylo
v mimoodvolacím řízení zrušeno a územní rozhodnutí pozbylo platnosti. Ze stanoviska
dále plyne, že vzhledem k časově neomezené platnosti posouzení vlivů na životní prostředí
provedeného podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí
a programů na životní prostředí (dále jen „zákon č. 244/1992 Sb.“) a vzhledem k tomu, že trasa
obchvatu zůstala nezměněna stejně jako charakter komunikace, zůstává v platnosti stanovisko
ministerstva o posouzení vlivů stavby na životní prostředí ze dne 6. 6. 1994,
čj. 200-PD/403/2637/94.
Z předložené spisové dokumentace je podle krajského soudu patrné, že v této věci byl
posuzován zcela nový návrh na vydání nového územního rozhodnutí. Tomuto závěru odpovídají
i přílohy návrhu, datované obecně po datu 1. 11. 2004. Návrh podaný dne 1. 2. 2005 přitom
musel obsahovat veškeré nutné náležitosti stanovené stavebním zákonem, resp. prováděcími
předpisy. Podle §3 odst. 4 písm. e) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb.,
kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, muselo být k návrhu připojeno
i stanovisko k posouzení vlivu stavby na životní prostředí. V souladu s §24 odst. 2 zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí se posouzení zahájená před účinností tohoto zákona
dokončí podle zákona č. 244/1992 Sb.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007,
čj. 5 As 9/2006 - 146, č. 1521/2008 Sb. NSS, krajský soud konstatoval, že v této věci došlo
k posouzení záměru v roce 1994, přičemž platnost stanoviska příslušného orgánu nebyla časově
omezena. Logickou konsekvencí úpravy §24 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí je možnost uplatnit stanovisko vydané ve smyslu tohoto přechodného ustanovení
následně v územním řízení. Krajský soud uzavřel, že posouzení je vázáno na k onkrétní stavbu,
proto dostačuje, pokud stavebník disponuje posouzením vlivů na životní prostředí vydaným
podle zákona č. 244/1992 Sb. Opačným výkladem by došlo k nedůvodnému rozlišování
mezi již dokončenými posouzeními vlivů na životní prostředí a posouzeními probíhajícími
k 1. 1. 2002 ve smyslu §24 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Tento závěr je podle krajského soudu vázán na to, že se jedná o shodnou stavbu,
která již byla v předchozím územním řízení z hlediska možných vlivů na životní prostředí
posuzována. Krajský soud považoval za zásadní, že žadatel o vydání územního rozhodnutí
nepředložil novou projektovou dokumentaci, ale pouze její aktualizaci, přičemž na tento formální
postup navazuje stanovisko ministerstva ze dne 26. 1. 2005, čj. 560/209/05-Ro, podle kterého
nedošlo ke změnám stavby, které by odůvodňovaly její nové posouzení. Žalobce neuvedl,
k jakým změnám stavby došlo, ani neposkytl důkazy o tom, že jejich charakter je natolik
významný, aby v jejich důsledku bylo nutno přistoup it k novému posouzení. Ministerstvo
ke změnám stavby podotklo, že bylo změněno řešení křižovatek na mimoúrovňové v souvislosti
se změnami územního plánu a došlo k přemostění biokoridorů v souladu s požadavky původního
stanoviska. Za této situace krajský soud přijal za zásadní stanovisko ministerstva, podle kterého
předložený aktualizovaný projekt neobsahuje takové změny odůvodňující nové posouzení stavby
podle aktuálně účinného zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
K námitce, jíž žalobce brojil proti posunu trasy obchvatu oproti schválenému územnímu
plánu, krajský soud konstatoval, že se stavba podle stavebního zákona umisťuje až v rámci
územního řízení, nikoliv v rámci pořizování územního plánu. Územní plán pouze stanovuje
prostor, ve kterém má být stavba realizována. Podle krajského soudu je možné,
aby se realizovaná stavba v dílčích částech odchylovala od schváleného územního plánu,
neboť teprve při přípravě dokumentace záměru stavby je v terénu reálně zaměřována.
Může tak dojít k odchýlení se od původního územního plánu. Aby bylo možno posun trasy
uplatnit jako žalobní bod, musí takový posun stavby porušit práva dotčeného účastníka řízení.
Krajský soud neshledal námitku důvodnou i s ohledem na žalobní legitimaci žalobce.
Podle ustálené judikatury mohou občanská sdružení jako žalobci úspěšně namítat nezákonnost
rozhodnutí, pokud tvrdí, že byla v řízení zkrácena jejich procesní práva. Žalobce však nenamítl
zkrácení svých vlastních práv posunutím trasy obchvatu, ani to, že posunutím trasy mohlo dojít
k porušení konkrétně vymezených práv obecného charakteru. Jeho námitky směřují k ochraně
práv konkrétních fyzických osob, manželů Dufkových, vystupujících ve věci jako osoby
zúčastněné na řízení. Tyto osoby byly účastníky správního řízení a měly právo b rojit proti
rozhodnutí žalovaného žalobou. Neučinily-li tak, není možné, aby se ochrany jejich práv domáhal
jiný subjekt, byť by byly jeho členy. Soud nemůže, vázán dispoziční zásadou, přezkoumávat
rozhodnutí žalovaného ve prospěch třetích osob nad rámec žalobních bodů. O posunu trasy
stavby oproti územnímu plánu nebylo mezi účastníky pochyb. Bylo však na osobách, do jejichž
práv mohlo být tímto posunem zasaženo, aby řádně hájily svá práva i prostřednictvím soudního
přezkumu. Žalobce netvrdil ani neprokázal dotčení jakéhokoli jeho práva, proto krajský soud
nemohl námitce, uplatněné ve prospěch třetí osoby, vyhovět.
Konečně krajský soud doplnil, že žalobce zaměnil procesní postavení jednotlivých
subjektů řízení před správním soudem. Uvedl, že osoby zúčastěné na řízení nemohou podle
§34 odst. 3 s. ř. s. disponovat předmětem řízení. Argumentace uplatněná osobami zúčastněnými
na řízení, poukazující na rozpor územního rozhodnutí s územním plánem, kdy změny územního
plánu byly realizovány teprve 4 roky po vydání územního rozhodnutí, přísluší žalobci. Pouze
subjekt vystupující v řízení o žalobě v procesním postavení žalobce ji mohl zahrnout
do žalobních bodů. Krajský soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat. Stejně
tak se nemohl zabývat ochranou práv manželů Dufkových v souvislosti s posunem trasy
obchvatu směrem k jejich nemovitosti.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro vady řízení spočívající v tom, že skutk ová podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost rozsudku
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z obsahu kasační
stížnosti je nicméně zřejmé, že tak činil i z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je nepřezkouma telný zejména v části,
ve které se krajský soud zabýval posuzováním územně plánovací dokumentace ve vztahu
k veřejně prospěšné stavbě, a v části týkající se posuzování podkladů pro územní řízení, obzvláště
pak ve vztahu k posouzení vlivů předmětné stavby na životní prostředí.
Námitku, týkající se souladu stavby s územně plánovací dokumentací, stěžovatel rozvedl
tak, že pokud územní plán neobsahuje řádné vymezení veřejně prospěšných staveb, případně
je jejich vymezení stanoveno odlišně pokud jde o trasy komunikací či dopravních koridorů,
nelze upřesňovat územní plán prostřednictvím územního rozhodnutí. V takovém případě by bylo
nezbytné přijmout nejdříve změnu územního plánu. Krajský soud proto pochybil, zaměřil-li
se pouze na možnost přezkumu územně plánovací dokumentace. Z grafické části územního
plánu vyplývá vymezení umístění jednotlivých funkčních ploch ve vztahu k dopravní či technické
infrastruktuře, vymezení jednotlivých koridorů, včetně koridorů ve vztahu k životnímu prostředí.
V rámci vlastního rozhodování v konkrétním územním rozhodnutí nelze hranice funkčního
využití či dopravní koridory infrastruktury měnit či posunovat, taková úprava je možná pouze
v procesu územního plánování.
Dále stěžovatel upřesnil námitku poukazující na otázku posouzení vlivů stavby na životní
prostředí, a to tak, že územní rozhodnutí pro danou stavbu pozbylo v důsledku zrušení
rozhodnutí prodlužujícího platnost původního územního rozhodnutí platnost. Krajský soud
nesprávně posoudil otázku použitelnosti podkladů pro územní řízení, protože stavební zákon
v rozhodné době nepřipouštěl možnost použití podkladů z předchozích územních řízení,
bez ohledu na stanovisko ministerstva ze dne 26. 1. 2005, čj. 560/209/05-Ro. Stěžovatel doplnil,
že při vydání stanoviska ze dne 6. 6. 1994, čj. 200-PD/403/2637/94, ministerstvo nemělo
pro posouzení relevantní dokumentaci.
IV.1
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.2
Osoba zúčastěná na řízení 5) ve vyjádření ke kasační stížnosti k závěru krajského soudu,
podle kterého „(u)vedená argumentace přísluší žalobci nikoliv osobě zúčastěné na řízení“ , uvedla,
že Mgr. Lenka Poláková je statutárním zástupcem žalobce. Pokud předkládá t ato osoba soudu
argumenty, předkládá je žalobce prostřednictvím svého statutárního zástupce.
IV.3
Ostatní osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsah u
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil důvodnost námitky poukazující na nesprávné
právní posouzení otázky rozporu územního rozhodnutí s územně plánovací dokumentací.
Z ustálené rozhodovací praxe správních soudů plyne, že občanské sdružení,
jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny ve smyslu §70 odst. 2 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je dle §65 odst. 2
s. ř. s. pro účely řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimováno pouze
v rámci okruhu námitek, v nichž brojí proti porušení jemu příslušejících procesních práv
[srov. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, čj. 7 A 139/2001 - 67, č. 379/2004 Sb. NSS, ze dne
7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005 - 118, č. 825/2006 Sb. NSS, ze dne 30. 1. 2008, čj. 8 As 31/2006 - 78,
ze dne 16. 7. 2008, čj. 8 As 35/2007 - 92, ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 As 52/2008 - 92
(www.nssoud.cz)]. Žalobní legitimace občanského sdružení se odvíjí od jeho práv ve správním
řízení, proto může v soudním řízení namítat nezákonnost správního rozhodnutí především
potud, tvrdí-li zkrácení svých procesních práv ve správním řízení (srov. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, čj. 28 Ca 444/2001 - 100, č. 291/2004 Sb. NSS, popř. shora
citovaný rozsudek č. 825/2006 Sb. NSS).
Stěžovateli, který je občanským sdružením, nepříslušela žalobní legitimace podle §65
odst. 1 s. ř. s., a nemohl být zkrácen na svých hmotných právech. Ta mu v souladu s výše
uvedeným názorem nepříslušejí. Jelikož stěžovatel v řízení před krajským soudem v tomto směru
namítl porušení hmotného práva, konkrétně nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
resp. územního rozhodnutí, spočívající v jeho rozporu s územně plánovací dokumentací, závěry
krajského soudu se zřetelem k výše předestřené rozhodovací praxi plně obstojí. Stížní námitka
tak není důvodná.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud doplňuje, že bylo na dotčených
vlastnících, aby se ochrany svých práv domáhali žalobou proti rozhodnutí žalovaného, jak ostatně
v odůvodnění napadeného rozsudku podotkl i krajský soud. Pouze k jejich žalobě byl totiž
krajský soud oprávněn zabývat se námitkou nezákonnosti územního rozhodnutí, spočívající
v rozporu územního rozhodnutí s územním plánem.
Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku použitelnosti
stanoviska ministerstva ze dne 6. 6. 1994, čj. 200-PD/403/2637/94, o posouzení vlivů stavby
na životní prostředí, vydaného za účinnosti zák ona č. 244/1992 Sb.
Krajský soud se s příslušnou žalobní námitkou vypořádal odkazem na přechodné
ustanovení v §24 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Logickou konsekvencí
této úpravy je podle krajského soudu možnost uplatnit stanovis ko vydané ve smyslu tohoto
přechodného ustanovení následně v územním řízení. V této souvislosti krajský soud považoval
za zásadní, že žadatel o vydání územního rozhodnutí nepředložil novou projektovou
dokumentaci, ale její aktualizaci. Krajský soud konstat oval, že vzhledem k absenci bližšího
odůvodnění žalobní námitky, pokud jde o rozsah a podstatu změn v projektu, považuje
za klíčové stanovisko ministerstva ze dne 26. 1. 2005, čj. 560/209/05-Ro. Podle něj předložený
aktualizovaný projekt neobsahuje takové změny, které by odůvodňovaly nové posouzení stavby
dle aktuálně účinného zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Podle stanoviska ministerstva ze dne 26. 1. 2005, čj. 560/209/05-Ro je „(n)ové posouzení
záměru, k němuž bylo vydáno stanovisko ještě podle zák. č. 244/1992 Sb., ( …) možné tehdy, pokud
se významným způsobem změnily podmínky v dotčeném území nebo pokud se významně změnil samotný záměr.
(…) Trasa posuzovaného obchvatu zůstala nezměněna, stejně jako charakter komunikace …. Oproti původnímu
projektu došlo ke změnám v řešení křižovatek se sil. III/4121 a II/399 a v napojení na stávající silnici
I/38 - nyní jsou řešeny jako mimoúrovňové. K těmto změnám došlo v souvislosti se schválenými změnami
územního plánu. Dále je v projektu navrženo přemost ění biokoridorů, což je v souladu s podmínkami stanoviska
MŽP. Lze konstatovat, že předložený aktualizovaný projekt …neobsahuje takové změny, které by odůvodňovaly
nové posouzení stavby dle současně platného zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na život ní prostředí.
Rovněž podmínky v daném území nedoznaly výrazných změn. Proto stanovisko Ministerstva životního prostředí
č.j. 200-PD/403/2637/94 ze dne 6. 6. 1994 nadále zůstává v platnosti.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoliv správním soudům s ohledem na konstrukci
aktivní legitimace občanských sdružení v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
nepřísluší zabývat se shora popsanou („hmotněprávní“) námitkou rozporu územního rozhodnutí
s územně plánovací dokumentací, nemohl (obdobně jako krajský soud) v rámci posuzování
nyní řešené stížní námitky přehlédnout skutečnost, že stěžovatel i osoby zúčastněné na řízení
ve svých podáních poukazovali na to, že mělo dojít v posunu trasy stavby obchvatu oproti trase
zachycené v závazné územně plánovací dokumentaci.
Krajský soud se ovšem v rámci svého závěru o absenci významných změn
aktualizovaného projektu s touto skutečností nijak nevypořádal, a to přesto, že sám konstatoval,
že „z podkladů předložených Městským úřadem Znojmo je patrný posun trasy obchvatu, tuto skutečnost nečiní
spornou ani žalovaný“. Podobně ani ze stanoviska ministerstva ze dne 26. 1. 2005,
čj. 560/209/05-Ro, o které krajský soud svůj závěr opřel, nevyplývá, že by se ministerstvo
při jeho vydání zabývalo posunem trasy obchvatu a tyto skutečnosti vzalo v úvahu
při formulování závěru o absenci významných změn v projektu. Je zřejmé, že dospěl- li krajský
soud ke skutkovému zjištění (což ze shora uvedené citace odůvodnění napadeného rozsudku
zřetelně vyplývá), podle kterého trasa obchvatu dostála určitých změn, měl toto zjištění
promítnout do právního posouzení žalobního bodu poukazujícího na nepoužitelnost stanoviska
o posouzení vlivů stavby na životní prostředí z roku 1994. Krajský soud pochybil, postavil-li svůj
závěr o nedůvodnosti námitky na tom, že v rámci aktualizace projektu stavby nedošlo
k významným změnám, aniž by se výslovně vypořádal s otázkou namítaného posunu trasy liniové
stavby, resp. s tím, zda tato (podle něj nesporná) skutečnost je či není takovou změnou stavby,
jež by odůvodňovala její nové posouzení z hlediska možných vlivů na životní prostředí.
Nejvyšší správní soud na tomto místě podotýká, že se nelze bez dalšího domnívat,
že posun trasy obchvatu, ale i změna charakteru několika křižovatek, jež byly podle stanov iska
ministerstva ze dne 26. 1. 2005, čj. 560/209/05-Ro, změněny na mimoúrovňové,
nejsou okolnostmi odůvodňujícími požadavek na nové posouzení vlivů záměru stavby na životní
prostředí.
K významu posunu trasy z hlediska možných změn vlivů na životní prost ředí je třeba
poukázat na podání stěžovatele, resp. osob zúčastněných na řízení, z nichž plyne, že zatímco
některé pozemky, které měly být původně danou stavbou dotčeny, se nově ocitly mimo trasu
dané stavby, měl posun trasy negativně ovlivnit práva někter ých osob zúčastněných na řízení,
jejichž pozemky měly být v jeho důsledku předmětnou stavbou nově zatíženy ve větší míře.
Význam posunu trasy obchvatu přitom zdůrazňuje skutečnost, že tento posun má být důvodem
zadání změny č. 5 Územního plánu města Znojma (změna č. 5.08), jak plyne z obsahu soudního
spisu. Lze proto legitimně předpokládat, že rozpor územního rozhodnutí s územním plánem
je důvodem pro dodatečnou změnu územního plánu, jejímž účelem je fakticky legalizovat
zmíněný nedostatek.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud připomíná, že názor krajského
soudu, podle kterého je možné, aby se konkrétně realizovaná stavba v dílčích částech
od schváleného územního plánu odchylovala, neboť teprve při přípravě dokumentace záměru
stavby je stavba v terénu reálně zaměřována, nemůže obstát v případě, kdy dochází k odchýlení
trasy od trasy předvídané v územně plánovací dokumentací. Obecně lze jistě připustit, že v rámci
územního řízení dojde k upřesnění lokalizace stavby ve vztahu k územnímu plánu, a le vždy
se tak musí dít v rámci územního plánu (pokud územní plán určitý rámec připouští). Naopak
není možné dovozovat, že tímto způsobem může dojít k právně konformnímu zásahu do práv
dotčených vlastníků, jejichž nemovitosti by byly předmětnou stavbu dotč eny v jiném, větším
rozsahu než rozsahu aprobovaném územně plánovací dokumentací. Skutečnost, že město
Znojmo podle podkladů obsažených ve spisu přistoupilo k zadání změny č. 5 územního plánu
s tím, že dle změny č. 5.08 „bude upřesněno řešení obchvatu silnice I/38 dle dokumentace k územnímu
řízení“ vede Nejvyšší správní soud k závěru, že dotčené subjekty jsou si shora naznačených
aspektů vědomy.
Pokud jde o mimoúrovňové křížení, Nejvyšší správní soud shledal nedostatečným tvrzení
obsažené ve stanovisku ministerstva, podle něhož k těmto změnám „došlo v souvislosti se schválenými
změnami územního plánu“. Krajský soud se měl zabývat podstatou a významem takových změn
z hlediska potenciálního vlivu na životní prostředí v dané lokalitě. Lze přitom rozumně
předpokládat, že změna charakteru křížení na mimoúrovňové např. vyžaduje vyšší nároky
z hlediska záboru území. Odůvodnění napadeného rozsudku postrádá odpovídající úvahy
a krajský soud bez dalšího přebírá závěr obsažený ve stanovisku ministerstva ze dne 26. 1. 2005,
čj. 560/209/05-Ro.
Nejvyšší správní soud také neshledal přiléhavou argumentaci krajského soudu
přechodným ustanovením §24 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Podle tohoto ustanovení se „(p)osouzení zahájená před účinností tohoto zákona…dokončí podle zákona
č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů.“ Předmětná
intertemporální úprava stanoví pouze pravidlo, podle kterého se zahájený a do 1. 2. 2002
neskončený proces posouzení vlivů záměru na životní prostředí dokončí podle zákona
č. 244/1992 Sb. V tomto směru jde tedy o standardní ustanovení řešící důsledky časové
působnosti původní a nové právní úpravy. V řešené věci je však zjevné, že proces posouzení byl
v daném případě ukončen v roce 1994, a to vydáním stanoviska ministerstva ze dne 6. 6. 1994,
čj. 200-PD/403/2637/94. Nelze tedy uvažovat o aplikaci předmětného přechodného ustanovení,
neboť v okamžik nabytí účinnosti zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (1. 1. 2002
dle §28 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí) již dané posouzení neprobíhalo. Závěr
krajského soudu, proto neobstojí. Obdobně se v dané věci nejedná o situaci, kdy by bylo možno
aplikovat závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v odůvodnění rozsudku ze dne
29. 6. 2007, čj. 5 As 9/2006 - 146, č. 1521/2008 Sb. NSS, o něž se krajský soud opřel v rámci
vypořádání příslušného žalobního bodu. Předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu
se totiž dotýkal zcela odlišného skutkového stavu.
Pro posouzení věci je tak významnou otázka, zda lze stanovisko vydané v roce 1994
podle zákona č. 244/1992 Sb. použít jako podklad pro územní řízení zahájené v roce 2005,
tedy více než 3 roky po nabytí účinnosti nového zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Smyslem posouzení vlivů záměru na životní prostředí je jeho posouzení z hlediska
dosaženého stupně poznání o životním prostředí. Reflexe aktuálních poznatků o předmětném
území i o dostupných možnostech ochrany životního prostředí představuje esenciální princip
právní úpravy. Je nasnadě, že dosažený stupeň poznání mohl být po 11 letech od vydání
původního stanoviska odlišný. Skutečnost, že zákon č. 244/1992 Sb. oproti stávající úpravě
výslovně časově neomezil platnost stanovisek o posouzení vlivů záměru na životní prostředí,
nemůže tento závěr změnit. Pozbylo-li původní územní rozhodnutí z roku 2001 platnosti a v roce
2005 bylo zahájeno zcela nové územní řízení, bylo třeba podstoupit proces posouzení vlivů
stavby na životní prostředí podle nové právní úpravy. Tím spíše se tak mělo stát v případě,
kdy v projektu došlo k významným změnám, absence jejichž vlivu na životní prostředí nebyla
v daném případě uspokojivě doložena. Nejvyšší správní soud přitom upozorňuje na skutečnost,
že závěr krajského soudu by doveden ad absurdum vedl k tomu, že v případě zahájení územního
řízení dne 1. 2. 2005 by oznamovatel záměru disponující stanoviskem o posouzení vlivů vydaným
v prosinci 2002 podle nového zákona o posuzování vlivů takové stanovisko bez dalšího nemohl
užít (nepožádal-li by o prodloužení platnosti stanoviska) pro účely územního řízení s ohledem
na omezenou dvouletou platnost takového stanoviska, zatímco jiný oznamovatel záměru
disponující stanoviskem o posouzení vlivů záměru na životní prostředí vydaným podle zákona
č. 244/1992 Sb. v roce 1994 by takovou možnost měl.
Lze shrnout, že krajský soud v rámci posouzení příslušné žalobní námitky svůj závěr
nesprávně opřel o přechodné ustanovení §24 odst. 2 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, které na daný skutkový stav nedopadá, a nesprávně právně posoudil otázku
použitelnosti stanoviska o posouzení vlivů záměru na životní prostředí vydaného podle původní
právní úpravy, když se nedostatečně vypořádal s podstatou a významem namítaných změn
v posuzovaném projektu stavby obchvatu. Nejvyšší správní soud proto stížní námitce přisvědčil.
Konečně se pak Nejvyšší správní soud zabýval i stížní námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. V této souvislosti připomíná, že za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost je podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů třeba považovat
taková rozhodnutí soudu, z jejichž výroků nelze zjistit, jak soud ve věci rozhodl, případně
jsou výroky vnitřně rozporné. Pod tento pojem lze podřadit i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS). Vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost jsou zatížena
také rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci
bylo rozhodováno, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, a dále taková rozhodnutí, která neobsahují vůbec
právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS).
I při posouzení nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
pak Nejvyšší správní soud vyšel ze své setrvalé judikatury (srov. shora zmíněné rozhodnutí
č. 133/2004 Sb. NSS či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb.
NSS), na kterou v tomto směru pro stručnost odkazuje.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti ve vztahu k vypořádání námitky rozporu
územního rozhodnutí s územním plánem, nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit.
Krajský soud svůj správný právní závěr přesvědčivě a dostatečně odůvodnil, a to včetně reflexe
relevantní rozhodovací praxe správních soudů. Napadený rozsudek netrpí ani některým
z nedostatků, který by v souladu s výše uvedeným založil jeho nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost. Námitka tedy není důvodná.
Ani stížní námitce poukazující na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve vztahu
k vypořádání námitky týkající se použitelnosti stanoviska o posouzení vlivů na živo tní prostředí
z roku 1994 nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Konstatuje, že v daném případě trpí
napadený rozsudek spíše dílčími nedostatky odůvodnění, jež plynou z právního názoru krajského
soudu, který byl výše označen za nesprávný. Tyto nedostatky přitom Nejvyšší správní soud shora
podrobil zevrubné kritice. Nesprávné právní posouzení krajským soudem ovšem v tomto případě
nevyústilo v nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto jej zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm krajský
soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu