ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.63.2009:125
sp. zn. 8 As 63/2009 - 125
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobců: a) N. X. T.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, b) D. A.,
proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie, Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2005,
čj. SCPP-4320/C-255-2005, o kasační stížnosti žalobce a) proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 29. 5. 2009, čj. 8 Ca 339/2005 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Brno, Oddělení cizinecké policie Znojmo ze dne 9. 9. 2005,
čj. SCPP-9/BR-XIII-SV-2005, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z přechodného pobytu
na území s dobou platnosti na čtyři roky od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Lhůta
vycestování z území České republiky nebyla stanovena.
Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie
ze dne 30. 11. 2005, čj. SCPP-4320/C-255-2005, bylo k odvolání žalobce uvedené rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně změněno tak, že lhůta k vycestování z území České republiky
byla stanovena na 30 dnů ode dne ukončení zajištění. V ostatních částech zůstalo odvoláním
napadené správní rozhodnutí beze změny.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 2. 4. 2009, čj. 8 Ca 339/2005 - 86, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl uvedený rozsudek kasační stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
nezaplatil soudní poplatek, městský soud jej usnesením vyzval k jeho zaplacení, a to ve lhůtě
tří dnů od doručení usnesení. Současně jej poučil o následcích nezaplacení poplatku ve stanovené
lhůtě. Ačkoliv byla výzva zástupci stěžovatele doručena do vlastních rukou dne 11. 5. 2009,
poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Městský soud proto řízení v souladu
s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a §9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)
usnesením ze dne 29. 5. 2009, čj. 8 Ca 339/2005 - 100, zastavil.
Proti zamítavému usnesení podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, v níž uplatnil důvod
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatel sice přisvědčil, že výzva ke splnění poplatkové povinnosti byla jeho zástupci doručena
dne 11. 5. 2009, nesouhlasí však se závěrem soudu, že na základě této skutečnosti lze zastavit
řízení. Nutným předpokladem pro zastavení řízení je totiž doručení výzvy k zaplacení soudního
poplatku do vlastních rukou žalobce, jelikož splnění poplatkové povinnosti je jeho osobní
povinností. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/02.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 8. 2009 stěžovatel poukázal na nepřiměřeně
krátkou dobu tří dnů, která mu byla stanovena k zaplacení soudního poplatku. Takto stanovená
lhůta nepostačuje ke kontaktování klienta. Její nepřiměřenost potvrzuje rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 9. 2005, čj. Na 225/2005 - 110 nebo Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07. Dále uvedl, že osobní povaha poplatkové povinnosti
plyne z jejího veřejnoprávního charakteru. S tím je spojena absolutní nemožnost soukromoprávní
smluvní převoditelnosti na jiné osoby, tedy i na zástupce.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zaplacení soudního poplatku
je zastupitelným jednáním, u něhož nedostatek osobní aktivity poplatníka nezpůsobuje neplatnost
či neúčinnost, neboť podstatou takového úkonu je, aby soudní poplatek byl za povinnou
procesní stranu zaplacen. Dále upozornil na možnost dodatečného zaplacení soudního poplatku
do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Je pouze na zvážení soudu, jakou lhůtu stanoví
ve výzvě.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
První stěžovatelova výtka se týká posouzení, zda zaplacení soudního poplatku je či není
úkonem, který musí účastník řízení vykonat osobně. Jak bylo uvedeno výše, svůj názor opírá
o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 118/02, dle kterého je výzvu
k zaplacení soudního poplatku nutno doručit nejen právnímu zástupci stěžovatele, ale i účastníku
samému, jelikož zaplacení soudního poplatku je úkonem, který má za povinnost vykonat žalobce
osobně.
K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že ačkoliv byl tento závěr následován i v dalších
nálezech Ústavního soudu a posléze též převzat i Nejvyšším správním soudem, později
byl překonán novou právní úpravou zákona o soudních poplatcích, účinnou od 1. 1. 2003
(tedy ode dne nabytí účinnosti soudního řádu správního). Nastolenou otázkou povahy výzvy
ke splnění poplatkové povinnosti se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 Afs 187/2004 - 69, v němž dospěl k závěru, že „zaplacení soudního poplatku
(...) není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení
soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci.“ K témuž závěru dospěl
rozšířený senát i v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 As 55/2004 - 52, které prošlo testem
ústavnosti (srov. plenární nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, v němž bylo vysloveno,
že „postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby zaslal pouze stěžovatelovu
advokátovi a nikoliv i jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v §42 soudního
řádu správního ve spojení s §49 odst. 1 občanského soudního řádu.“ Zaplacení soudního poplatku
tudíž není úkonem, který by musel vykonat účastník osobně. Ve zbytku zdejší soud odkazuje
na celá odůvodnění citovaných rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele uvedeným v doplnění kasační
stížnosti o nepřevoditelnosti veřejnoprávní poplatkové povinnosti soukromoprávním úkonem.
Spornou otázkou ovšem není soukromoprávní smluvní převoditelnost poplatkové povinnosti,
ale možnost zastupitelnosti při plnění této povinnosti. Zastupitelnost ovšem možná je,
jak bylo vyloženo výše.
K uvedenému lze doplnit, že výzvu k zaplacení soudního poplatku by byl městský soud
povinen adresovat přímo stěžovateli, pokud by z doložené plné moci vyplynulo, že právní
zástupce je zmocněn toliko k podání správní žaloby, a nikoliv již k zastupování v řízení
o ní (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2008, čj. 7 Afs 91/2008 - 48).
Z plné moci založené ve spisu městského soudu však plyne, že zástupce stěžovatele byl mimo
jiné zmocněn k vykonávání veškerých úkonů v rámci tohoto řízení i k přijímání doručovaných
písemností. Lze tak uzavřít, že městský soud nepochybil, doručil-li výzvu k zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost pouze zástupci účastníka řízení. Námitka ohledně nesprávného
způsobu doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku je tudíž nedůvodná.
Stěžovatel dále s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005,
čj. Na 225/2005 - 110 a již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 poukázal
na nepřiměřeně krátkou lhůtu určenou k zaplacení soudního poplatku.
Předně nutno uvést, že s ohledem na dikci ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích není stanovena konkrétní délka lhůty pro dodatečné splnění poplatkové povinnosti,
ale naopak její určení zákon ponechává na úvaze soudu, který musí přihlédnout ke konkrétním
okolnostem případu.
Ústavní soud sice v citovaném nálezu dospěl k závěru, že lhůta tří dnů ke splnění
poplatkové povinnosti není dostatečná, na druhou stranu zdůraznil faktickou dobu pro zaplacení
soudního poplatku. Uhradit soudní poplatek je možné i dodatečně po zastavení řízení,
a to nejpozději týž den, kdy došlo k doručení usnesení o zastavení řízení. Usnesení o zastavení
řízení dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je přitom zpravidla vydáváno v určitém
časovém odstupu ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení obsahující výzvu k zaplacení
soudního poplatku. Tím dochází k faktickému prodloužení lhůty stanovené soudem.
V nyní souzené věci bylo usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti doručeno
zástupci stěžovatele dne 11. 5. 2009. Kasační stížností napadené usnesení o zastavení řízení
nabylo právní moci doručením zástupci stěžovatele dne 12. 6. 2009. Městským soudem stanovená
třídenní lhůta se tak fakticky prodloužila o měsíc. Ze správního spisu plyne, že stěžovatel
prostřednictvím držitele poštovní licence zaslal městskému soudu podání s vylepenými
kolkovými známkami dne 15. 6. 2009, přičemž městskému soudu bylo toto podání doručeno
16. 6. 2009. Stěžovatel tak učinil zjevně opožděně. Z tohoto lze dovodit, že ani stanovení lhůty
až dvou týdnů ve smyslu stěžovatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 9. 2005, čj. Na 225/2005 - 110, by nepochybně nijak nepřispělo k řádnému zaplacení
soudního poplatku, jelikož stěžovatel nezaplatil poplatek ani během faktické lhůty v délce
jednoho měsíce.
Není důvodnou ani námitka stěžovatele, že lhůta tří dnů nepostačuje ke kontaktování
klienta o nutnosti uhradit soudní poplatek. Vzhledem k povaze a obsahu smluvního vztahu
mezi zástupcem a zastoupeným není takový postup nezbytný, neboť jak se ostatně vyjádřil
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 6. 10. 2009, čj. 2 As 63/2009 - 38, právní zástupce
stěžovatele mohl soudní poplatek zaplatil sám a až následně se se svým klientem vyrovnat.
Logickou součástí převzetí právního zastoupení před soudem nepochybně je i poučení klienta
o soudních poplatcích a zajištění platby poplatku jako základního předpokladu projednání
jeho věci soudem. Výzva městského soudu k uhrazení poplatku přitom nemohla
být pro účastníka ani jeho zástupce nikterak překvapivá. Poplatková povinnost totiž vznikla
nikoliv výzvou k jejímu dodatečnému splnění, ale již samotným podáním kasační stížnosti,
a to přímo ze zákona (§4 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Navíc faktická lhůta jednoho měsíce nepochybně postačovala pro spojení se s klientem,
přesto nebyl soudní poplatek uhrazen včas.
Na základě všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Napadené usnesení městského
soudu je tedy zákonné a přitom nebyly shledány jiné vady, k nimž by soud musel přihlédnout
z úřední povinnosti. Soud proto kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. března 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu