ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.2.2010:57
sp. zn. 8 Azs 2/2010 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové, v právní věci žalobkyně: S. Z., zastoupené JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou
se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2009, čj. OAM-151/LE-BE02-BE03-2009,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009,
čj. 46 Az 38/2009 - 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, čj. 46 Az 38/2009 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2009, čj. OAM-151/LE-BE02-BE03-2009, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 24. 11. 2009, čj. 46 Az 38/2009 - 37, zamítl.
Krajský soud poukázal na povahu a smysl celého azylového řízení. To je do značné míry
založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod
ve své vlastní zemi má o azyl požádat bezprostředně po vstupu na území státu, v němž
má reálnou příležitost obdržet status azylanta a kde budou garantována jeho základní práva
a svobody.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 Azs 5/2003 - 46,
č. 18/2003 Sb. NSS, krajského soudu dovodil, že pronásledovaný cizinec má o udělení
mezinárodní ochrany požádat neprodleně poté, kdy k tomu má příležitost, a to nejen z hlediska
zeměpisného, ale i časového. Při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s výrazným
časovým odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být mezinárodní ochrana udělena,
lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země
původu, což může cizince z poskytnutí mezinárodní ochrany vyloučit. Tuto logiku ostatně sleduje
§16 odst. 2 z ákona o azylu. Pokud cizinec požádá o mezinárodní ochranu, protože mu hrozí
správní vyhoštění, bude jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná bez přezkumu,
zda jsou dány důvody podle §12 zákona o azylu. Dřívější pronásledování či důvodná obava
z něj budou z hlediska žádosti o udělení mezinárodní ochrany procesně nepodstatné.
V posuzované věci skutečnosti sdělené žalobkyní podle krajského soudu plně
ospravedlnily postup dle §16 odst. 2 zákona o azylu. Žalobkyně totiž žádost o udělení
mezinárodní ochrany podala po téměř roce a půl od vstupu na území České republiky.
Dřívějšímu podání žádosti přitom nic nebránilo, snad s výjimkou lenosti žalobkyně cokoliv
zařizovat, jak sama uvedla při pohovoru ve správním řízení. To ovšem není ospravedlnitelný
důvod. S ohledem na skutečnost, že žádost o udělení mezinárodní ochrany následovala
bezprostředně po zahájení řízení o udělení správního vyhoštění, krajský soud uzavřel, že žádost
byla podána ve snaze legalizovat pobyt žalobkyně v České republice a vyhnout se správnímu
vyhoštění.
Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že důvody pro podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany vznikly až během jejího pobytu v České republice.
Ani za těchto okolností totiž žalobkyně nepodala žádost bezprostředně po vzniku uvedených
důvodů. Přestože mělo k výhrůžkám dojít počátkem dubna 2009, žalobkyně podala žádost
o udělení mezinárodní ochrany až dne 10. 5. 2009. Tato prodleva nebyla nijak opodstatněná.
Žalovaný podle krajského soudu zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a učinil tak v rozsahu, který je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nezbytný.
Odůvodnění:
napadeného rozhodnutí obsahuje důvody výroku rozhodnutí, podklady
pro jeho vydání a úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a výkladu právních
předpisů.
Konečně krajský soud konstatoval, že se nezabýval skutečností, že žalovaný v rozhodnutí
nehodnotil splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, protože žalobkyně tuto skutečnost
neuvedla v podané žalobě mezi žalobními body.
III.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
konkrétně pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, přičemž při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit.
Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem stěžovatelka spatřovala v tom,
že rozhodně splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, a to především podmínky
uvedené v §14a zákona o azylu. Stěžovatelka prokázala, že má důvodné obavy, že jí v případě
vrácení do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající ve vážném ohrožení života
nebo lidské důstojnosti. Stěžovatelka v České republice svědčila o trestné činnosti svého
zaměstnavatele, který jí vyhrožoval, že se jí pomocí přátel na Ukrajině pomstí a zbijí ji,
nebo zabijí. Ve věci však nebylo provedeno šetření, zda trestní stíhání zaměstnavatele
stěžovatelky probíhá, případně s jakým výsledkem. Podle stěžovatelky nebylo ani prokázáno,
že by žádost o udělení mezinárodní ochrany podala s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
O udělení mezinárodní ochrany přitom požádala kvůli již zmíněným výhrůžkám.
Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany opožděně. Žádost totiž podala zhruba měsíc poté, co jí bylo vyhrožováno.
Dále stěžovatelka namítla, že v průběhu správního řízení uvedla dostatečné množství
skutečností, na základě kterých jí měla být poskytnuta mezinárodní ochrana. Žalovaný nesprávně
zhodnotil provedené důkazy, nedostatečně se vypořádal se všemi okolnostmi případu
a nehodnotil je ve vzájemných souvislostech. Nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav
věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatelka také namítla, že se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval tím,
zda byly splněny podmínky udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a s touto
možností mezinárodní ochrany se nevypořádal. Stěžovatelka tak byla zkrácena na svých právech.
Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatelka spatřovala v tom, že kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, protože důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vznikly až v době, kdy pobývala v České republice, a nikoliv v době,
kdy opouštěla svou vlast. Závěr o přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelka opřela i o skutečnost,
že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda ve věci nejsou splněny podmínky
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly podle žalovaného vydány
v souladu s právními předpisy. Žalovaný upozornil, že stěžovatelka podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, přestože jí žádná
překážka nebránila v dřívějším podání žádosti. Na území České republiky pobývala delší dobu
a do řízení o udělení mezinárodní ochrany vstoupila až po svém zadržení policií a umístění
do zařízení pro zajištění cizinců. O azylové proceduře přitom věděla a potvrdila to v průběhu
správního řízení. Do řízení o udělení mezinárodní ochrany vstoupila zřetelně účelově.
Ke stížní námitce, že se nevypořádal s otázkou splnění podmínek pro udělení doplňkové
ochrany, žalovaný uvedl, že otázku hrozící vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu
opakovaně zkoumal ve svých závazných stanoviscích k možnosti vycestování cizince,
kde vycházel z totožného pojmu „vážná újma“, jak je vymezen v §179 odst. 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný tak dostál zásadě non-refoulement. Závazná stanoviska,
v nichž byla konstatována možnost vycestování stěžovatelky, vytváří překážku res administrata,
žalovaný by nemohl rozhodnout odlišně od svých závazných stanovisek. Posuzování doplňkové
ochrany by bylo nejen překročením zákona, ale i nepřípustným formalismem.
V.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační
stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích
typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
Stěžovatelka v posuzované věci opřela tvrzení o přijatelnosti podané kasační stížnosti
mj. o skutečnost, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda byly v případě
stěžovatelky splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Jak je z dalšího odůvodnění zřejmé, Nejvyšší správní soud shledal v posuzované věci
pochybení v postupu krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatelky. Kasační stížnosti je proto přijatelná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka namítla, že se žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval tím, zda byly
splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a s touto
možností mezinárodní ochrany se nevypořádal.
Nejvyšší správní soud připomíná, že v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 2. 2009,
čj. 1 Azs 107/2008 - 78 (www.nssoud.cz), vyjádřil právní názor, podle nějž „ani naplnění těchto
tří podmínek [odmítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné dle §16 odst. 2
zákona o azylu] nemůže správní orgán zbavit povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu
do země původu závažná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Jinými slovy i v případě zamítnutí
žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen
se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Nepostačí totiž pouhé
zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky §16 odst. 2 zákona o azylu – jestliže byla žádost o mezinárodní
ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nedošlo ve smyslu §28 odst. 2 zákona o azylu k udělení ani jedné
z forem mezinárodní ochrany. Podle téhož ustanovení má v tomto případě správní orgán povinnost své rozhodnutí
zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá
smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán
povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných
databází), zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu.(…) V projednávané
věci žalovaný shledal naplnění §16 odst. 2 zákona o azylu, a proto vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti
stěžovatele o mezinárodní ochranu; v odůvodnění tohoto rozhodnutí se však nijak nezabýval otázkou možné
závažné újmy, která by mohla stěžovateli hrozit v případě návratu do země původu. Z tohoto důvodu je nutné
považovat rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedeným
úvahám, pak Nejvyšší správní soud uzavírá, že jediným možným řešením zahájeného žalobního řízení byl postup
krajského soudu podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., na základě kterého měl krajský soud rozhodnutí žalovaného
zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.“
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se nezabýval skutečností,
že žalovaný v rozhodnutí nehodnotil splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany,
protože stěžovatelka tuto skutečnost neuvedla v podané žalobě mezi žalobními body.
To je v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve shora
citovaném rozsudku čj. 1 Azs 107/2008 - 78, podle kterého je žalovaný v souladu s §28 odst. 2
zákona o azylu povinen přesvědčivě se v odůvodnění vypořádat s otázkou možného udělení
doplňkové ochrany i v případě, zamítá-li žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodnou (§16 odst. 2 zákona o azylu). V opačném případě je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K této vadě je přitom krajský soud povinen přihlížet
z moci úřední, tedy aniž by stěžovatelka nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítala
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
čj. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS).
Nezrušil-li tedy krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost, spočívající
v nedostatku důvodů, zatížil rozsudek vadou, pro níž Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo
než napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud pouze na okraj podotýká, že krajský soud ve skutkově a právně
obdobné věci rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, čj. 46 Az 29/2009 - 18, zrušil
pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného zatížené shodnou vadou jako v nyní posuzované
věci, a to i s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 Azs 107/2008 - 78.
Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovanému
nic nebránilo v tom, aby zahrnul odpovídající formou závěry obsažené ve vyjádření ke kasační
stížnosti, pokud jde o naplnění zásady non refoulement, se zřetelem k právnímu názoru vyjádřenému
v rozsudku čj. 1 Azs 107/2008 - 78, do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Neučinil-li tak,
nelze nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení zhojit podrobnějším
rozborem učiněným ve vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu nezákonným, proto jej zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o této kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu