ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.87.2009:138
sp. zn. 9 Afs 87/2009 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: FAST
ČR, a.s., se sídlem Černokostelecká 2111, Praha 10, zastoupený JUDr. Tomášem
Kučírkem, advokátem se sídlem Petrská 29, Praha 1, proti žalovanému: Celní ředitelství
v Praze, se sídlem Washingtonova 7, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
19. 5. 2008, č. j. 10498-1/07-1701-21, č. j. 10498-2/07-1701-21, č. j. 10498-3/07-1701-21,
a č. j. 10498-4/07-1701-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. 5. 2009, č. j. 11 Ca 267/2008 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen stěžovatel) domáhal zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, č. j. 11 Ca 267/2008 - 88, kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 5. 2008,
č. j. 10498-1/07-1701-21, č. j. 10498-2/07-1701-21, č. j. 10498-3/07-1701-21,
a č. j. 10498-4/07-1701-21. Rozhodnutími žalovaného byla zamítnuta odvolání žalobce
proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Praha D1 ze dne 23. 4. 2007,
kterými bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo.
Jako právní důvod kasační stížnosti uvedl stěžovatel důvod obsažený v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále
jen s. ř. s.). Stěžovatel namítal, že městský soud v úvodu rozsudku nesprávně uvedl,
ke kterému sazebnímu zařazení dospěly správní orgány v rámci kódu 8527 kombinované
nomenklatury. Stěžovatel dále namítal, že žalovaný používá argument, že žalobce
je profesionálním hospodářským subjektem, jehož hlavní činností jsou dovozní a vývozní
operace, aby vyvrátil fakt, že chybná klasifikace zboží byla chybou rozumným způsobem
nezjistitelnou ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne
12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen celní kodex). Podle
výkladu zmíněného ustanovení lze právní předpisy považovat za složité, pokud příslušné
orgány členských států měly různé nebo rozdílné výklady právních předpisů, vyžadující
diskusi v rámci příslušných subjektů na úrovni Společenství nebo na mezinárodní úrovni
nebo vyžadující přijetí nařízení o sazebním zařazení. Stěžovatel konstatoval, že právě tyto
okolnosti nastaly. Stěžovatele není možné považovat za zkušený hospodářský subjekt,
neboť nebyl profesionálním celním zástupcem, nebyl držitelem žádného povolení
zjednodušených postupů a neuskutečnil v minulosti dovozní operace stejného typu,
u nichž by bylo clo vypočítáno správně. Stěžovatel dále uvedl, že před tím, než zahájil
dovozy MP3 přehrávačů, vyhledal v celním tarifu znění čísel a v rámci nich položky,
které podle jeho názoru nejlépe vystihovaly charakter a účel použití výrobků, klasifikoval
MP3 přehrávače jako přístroje pro reprodukci zvuku, resp. pro záznam a reprodukci
zvuku. Pro potvrzení správnosti si ověřil, že v databázi publikované Evropskou komisí
existují závazné informace pro obdobné přístroje se stejným zařízením. Neměl proto
žádné důvody pochybovat o správnosti svého postupu. Chyba v klasifikaci zboží, které
se dopustí specialisté na celní tarif, jejichž hlavní a každodenní činností je zařazovat zboží
do nomenklatury celního tarifu, není rozumně zjistitelná sebezkušenějším hospodářským
subjektem. Běžným postupem při klasifikaci zboží je prostudování znění čísel a položek
celního tarifu a vyhledání položek odpovídajících danému zboží. Pokud stěžovatel navíc
ověřil správnost zvolené klasifikace v databázi závazných informací, postupoval mnohem
pečlivěji, než drtivá většina dovozců. Za jediný projev pečlivého jednání nelze pokládat
podání žádosti o závaznou informaci, neboť tento institut má sloužit pouze pro případy,
kdy existují odůvodněné pochybnosti o klasifikaci zboží anebo dojde ke sporu mezi
dovozcem a celními orgány. Žádná z těchto okolností nenastala.
Stěžovatel dále konstatoval, že nezamlčel závazné informace, které výrobky
zařazovaly pod kód 8527, nýbrž o nich nevěděl. Při vyhledávání v databázi závazných
informací nejprve určil, do jakého kódu se předmětné zboží pravděpodobně zařa dí,
poté zadal tento kód do vyhledavače a poté si ověřil, že existují závazné informace,
které potvrzují jeho názor na zařazení. Stěžovatel uvedl, že netušil, že v rámci Evropské
unie může nastat situace, kdy jsou pro stejné zboží vydány různé závazné info rmace.
Proto ve chvíli, kdy zjistil, že byly vydány závazné informace v jemu srozumitelných
jazycích, které potvrzují jeho názor na zařazení, již nepovažoval za nutné vyhledávat další
informace v ostatních jazycích. Oprávněně se domníval, že celní orgány vydávající
závazné informace uplatňují takové postupy, které zajistí rovné podmínky pro všechny
dovozce v rámci Evropské unie. Stěžovatel dále poukázal na to, že nomenklatura celního
sazebníku je zastaralá. Samotné znění čísel a položek je toho dostatečným důkazem.
Gramofony spouštěné mincí nebo známkou, telefonní záznamníky, kazetové a jiné
magnetofony byly obchodovány před 20 až 30 lety, nikoli v letech 2004 a 2005. Stěžovatel
zdůraznil, že v době zahájení dovozů MP3 přehrávačů s FM tunery nepovažoval
klasifikaci těchto přístrojů za spornou, a to zejména proto, že našel závazné informace
vydané na stejné zboží, které potvrzovaly jeho názor. Nikdy nebyl při celním řízení
ani jakýmkoli jiným způsobem upozorněn na to, že na klasifikaci MP3 přehrávačů
obsahujících FM tunery panují v Evropské unii rozdílné názory. Skutečnost, že je tato
otázka opakovaně řešena v rámci Výboru pro celní kodex, nebyla nikde zveřejněna,
dovozci se o tom nemohli dozvědět dříve, než byl výsledek publikován formou nařízení
Komise. Stěžovatel se poprvé dozvěděl o tom, že klasifikace jím dovážených MP3
přehrávačů s FM tunery zřejmě nebyla správná, až po zahájení následné kontroly.
Z nařízení Komise č. 400/2006, o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury
(dále jen nařízení), pak vyplynulo, že v předchozích letech nebylo zařazení v rámci
Evropské unie jednotné a z dalších diskusí s celními orgány se stěžovatel dozvěděl,
že klasifikace těchto přístrojů byla komplikovaná a sjednocení názoru na zařazení trvalo
odborníkům na klasifikaci více než dva roky. Stěžovatel v době dovozu neměl
pochybnosti o zařazení zboží a netušil, že se jedná o složitý případ, teprve následně vyšlo
najevo, že klasifikace složitá byla. Stěžovatel však o této okolnosti objektivně nemohl
vědět dříve, než na ni byl kontrolujícími celními orgány upozorněn. Také z tohoto
důvodu považuje postup celních orgánů za nepředvídatelný a doměření cla
za nespravedlivé.
Stěžovatel dále uvedl, že pokud by bylo nedoměření cla vykládáno
jako nespravedlnost vůči těm, kteří postupovali správně, pak by čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu nemohl být použit nikdy. Toto ustanovení naopak připouští, že mohou
nastat okolnosti, za kterých by bylo nespravedlivé zpětně doměřit clo osobě, která jednala
v dobré víře a s náležitou péčí, avšak spoléhala na informace vydané celními orgány,
které byly následně označeny za chybné. Stěžovatel dále zmínil, že pokud uváděl odkazy
na informační dokument o použití čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu , odkazoval
prostřednictvím tohoto dokumentu současně na judikaturu Soudního dvora. Uvedl,
že v popisu zboží výslovně neuváděl skutečnost, že MP3 přehrávače obsahují FM tuner,
neboť neměl jakýkoli důvod se domnívat, že tato charakteristika je důležitá
pro ztotožnění a klasifikaci zboží. Pokud při zařazení postupoval tak, jak již uvedl, dospěl
k závěru, že se jedná o přístroje pro reprodukci zvuku, eventuelně pro záznam
a reprodukci zvuku. V tomto smyslu zboží popisoval, tj. uváděl obchodní název výrobků
tak, aby je bylo možno ztotožnit s obchodními dokumenty a s předloženým zbožím.
V průběhu dvou let, kdy tyto přístroje dovážel, nebyl nikdy celními orgány
ani profesionálními zástupci v celním řízení upozorněn na to, že daný popis je neúplný,
ani na to, že pro zařízení MP3 přehrávačů je rozhodující to, zda obsahují FM tuner. Lze
se proto oprávněně domnívat, že ani celní orgány v době dovozu netušily, že MP3 s FM
tunerem se zařazují jinak, než samotné MP3 přehrávače. Popis zboží uváděný
stěžovatelem zcela odpovídá obvyklé praxi používané při celním řízení naprostou
většinou dovozců. Také v případě, že by stěžovatel specifikoval, že se jedná o zboží
s FM tunerem, stále by z toho nebylo zřejmé, jak dané přehrávače zařadit. Z nařízení
vyplývá, že pokud by byl FM tuner součástí sluchátek, bylo by sazební zařaze ní používané
stěžovatelem správné. Stěžovatel konstatoval, že se oprávněně odvolává na rozhodnutí
vydaná celními orgány Společenství, tj. na rozhodnutí platná na celém území Společenství,
včetně České republiky. Je si vědom toho, že závazné informace jsou závazné pouze
pro jejich držitele. Upozorňuje však na to, že závazné informace jsou zveřejňovány
na webových stránkách Evropské komise právě proto, aby posloužily jako informační
zdroj pro ostatní dovozce a vývozce, kteří si chtějí ověřit, zda postupují správně
při klasifikaci zboží. To je zásadní důvod, proč je databáze veřejně dostupná. Pokud
by neměla být využívána pro tento účel, nemělo by její zveřejnění význam. Celní orgány
působící na celém území Společenství učinily aktivní chybu tím, že vydaly a zveřejnily
závazné informace o klasifikaci MP3 přehrávačů obsahujících FM tuner a následně
tyto závazné informace označily za chybné. Zveřejněním těchto závazných informací
vzbudily oprávněnou důvěru, že sazební zařazení v nich uvedené je správné, neboť bylo
určeno specialisty na celní klasifikaci zboží.
Stěžovatel konstatoval, že se nedovolává stejných práv, jako mají držitelé
závazných informací. Stěžovatel změnil klasifikaci zboží ihned poté, kdy bylo nařízení
zveřejněno. Dovolává se však svého práva na nedoměření cla podle čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Stěžovatel nepožádal o vydání závazné informace, neboť neměl
žádné pochybnosti o tom, že sazební zařazení jím stanovené a navíc ověřené v databázi
závazných informací je správné. Zároveň z toho důvodu, že vydání závazné informace
trvá tři a více měsíců a stěžovatel každoročně rozšiřuje sortiment dováženého zboží
o 4 tisíce nových výrobků. Stěžovatel konstatoval, že v případě klasifikace MP3
přehrávačů s FM tunerem postupoval v duchu pravidla 1. Znění čísel a odpovídajících
poznámek je podle tohoto pravidla klíčové a při zařazování by se mělo brát v úvahu
jako první. Stěžovatel proto posoudil předmětné výrobky a vyhledal v nomenklatuře
takové znění čísla, které pokládal za nejvýstižnější. Vycházel přitom z charakteru a účelu
použití předmětných výrobků. Jednalo se o přístroje pro reprodukci zvuku (CD/MP3
discmany), v některých případech též s možností záznamu zvuku (MP3 přehrávače).
Tyto přístroje proto zařadil do čísel 8519 a 8520, jejichž znění bylo podle jeho nejlepšího
vědomí tím, které popisovalo dané přístroje přesně a výstižně. Když bylo následně
rozhodnuto, že MP3 přehrávače, které mají navíc možnost přijímat rozhlasové vysílání,
jsou přesněji popsány v čísle 8527 jako přijímací přístroje pro radiotelefonii, radiotelegrafii
nebo rozhlasové vysílání, též kombinované v jednom uzavření s přístrojem pro záznam
nebo reprodukci zvuku nebo s hodinami, stěžovatel pokládal toto rozhodnutí
za nelogické, nicméně jej respektoval, protože to bylo stanoveno závazným předpisem,
nařízením. Skutečnost, že zařazení MP3 přehrávačů obsahujících FM tuner mezi
rozhlasové přijímače není logické, doložil popisem funkcí, hlavního účelu použití,
uživatelským pohledem, faktory ovlivňujícími ceny těchto přístrojů a dalšími argumenty.
Právě z nelogičnosti této klasifikace vyplývala její nepředvídatelnost. Pokud by bylo
zařazení těchto přístrojů od začátku jasné a bezproblémové, nedošlo by k tomu, že i celní
orgány (britské a polské) posoudily tyto výrobky odlišně a klasifik ovaly je podle
všeobecného pravidla 3b podle jejich hlavní a nejvýznamnější funkce. Rovněž
by se zařazením těchto výrobků nezabýval Výbor pro celní kodex na svých třech
zasedáních. Stěžovatel uzavřel, že předkládá tyto souvislosti nikoli proto, aby se soud
zabýval tím, zda v daném případě se mělo postupovat podle všeobecného pravidla 1 nebo
3b. Tuto věc pokládá za rozhodnutou nařízením. Tyto okolnosti uvádí zejména proto,
aby doložil, že klasifikace MP3 přehrávačů s FM tunery nebyla jednoznačná
a že se nedopustil hrubé neznalosti ani nedbalosti, když zboží zařazoval tak, jak uvedl.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ve vyjádření ke kasační stížnosti
především uvedl, že stěžovatel popsal zboží jako přehrávač MP3 zn. Iriver. Jednalo
se o nedostatečný popis zboží vzhledem k vlastnostem, které zboží ve skutečnosti mělo.
Takovému popisu odpovídalo i sazební zařazení navržené stěžovatelem, tzn. zařazení
do čísla 8520. Podle vyhlášky č. 199/2004 Sb. je však deklarant povinen uvést do kolonky
31 JSD název zboží v dostatečně přesných pojmech, které umožňují zjištění totožnosti
zboží a jeho zařazení do odpovídající podpoložky celního sazebníku. Stěžovatel pochybil
při uvedení základních znaků výrobku důležitých pro ztotožnění zboží bez ohledu
na běžnou praxi jím uváděnou. Žalovaný uvedl, že souhlasí se stěžovatelem ohledně
problematiky zařazování výrobků spotřební elektroniky vzhledem k rychlému nástupu
nových technologií do patřičných čísel kombinované nomenklatury. Přesto již ze znění
čísla 8520 vyplývá, že do tohoto čísla se zařazují magnetofony a ostatní přístroje
pro záznam zvuku, též se zvukovým reprodukčním zařízením, avšak do čísla 8527 patří
přijímací přístroje pro rozhlasové vysílání, též kombinované v jednom uzavření
s přístrojem pro záznam nebo reprodukci zvuku, tj. znění tohoto čísla přesně odpovídá
charakteristice a účelu projednávaného zboží. V návaznosti na znění tohoto čísla se jeví
jako účelové tvrzení stěžovatele, že některé MP3 přehrávače obsahují FM tuner
jako doplňkovou funkci. Ve znění čísla 8527 je použit termín kombinované, tzn. žádná
z funkcí projednávaného zboží není nadřazena druhé, přičemž žádná z nich není současně
doplňková. Žalovaný dále uvedl, že se ze strany celních orgánů nejednalo
o nepředvídatelné rozhodnutí, ale o naplnění p ráv a povinností správního orgánu,
které vyplývají jak z evropských norem, tak národních. K sazebnímu zařazení kontrolní
skupinou došlo za použití prostředků známých i v době projednávání celních prohlášení.
Popis zboží byl nedostatečný, avšak korespondoval se zařazením zboží do příslušné
podpoložky kombinované nomenklatury, a také proto nebyly údaje v JSD celními orgány
zpochybňovány, k čemuž by došlo, pokud by údaje nesouhlasily. Stěžovatel si mohl
správnost údajů a pravost dokladů ověřit v souladu s čl. 42 celního kodexu.
Žalovaný konstatoval, že tvrzení stěžovatele o tom, že ani celní orgány v době dovozu
netušily, že MP3 s FM tunerem se zařazují jinak, nežli samotné MP3 přehrávače,
je spekulativní domněnkou, která není ničím doložena. Navíc celnímu úřadu žádný
zákonný předpis neukládá povinnost kontrolovat údaje v každém celním prohlášení,
které je mu předloženo. Stěžovatelem byla opomenuta existence závazných informací
o sazebním zařazení zboží stejného či obdobného zboží do čísla 8527. Odkaz stěžovatel e
na dobrou víru, když si přeložil a využil jen ty z nalezených závazných informací shodou
okolností svědčících v jeho prospěch, je odkazem účelovým. Tvrzení o vyhledávání
závazných informací v době před zamýšleným dovozem není nijak doloženo. Právě proto,
že se jedná o databázi závazných informací stejných nebo obdobných výrobků,
bylo potřeba informace vyhodnocovat obzvláště pečlivě, aby nedošlo k případné chybě,
kdy např. MP3 přehrávače, pro které byly vydané kladné závazné informace, FM tuner
mít nemusely, a tato skutečnost byla stěžovatelem přehlédnuta, i s ohledem na tvrzení,
že funkce FM tuneru nebyla považována u MP3 přehrávačů za podstatnou. Tvrzení
stěžovatele o tom, že neměl potřebu žádat o vydání závazné informace a že v době
zahájení dovozů pochybnosti o zařazení zboží neměl, neodpovídá jeho předešlým
tvrzením o složitosti sazebního zařazení a o zmatečnosti postupu při zařazení MP3
přehrávačů. Požádat o vydání závazné informace bylo právem stěžovatele, které nevyužil.
Pro každý z nově dovezených produktů by s určitostí nebylo potřeba o informaci žádat.
II.
Městský soud v Praze žalobu žalobce zamítl podle §78 odst. 7 s. ř. s.
V odůvodnění rozsudku především uvedl, že námitka žalobce o tom, že došlo
k retroaktivnímu uplatnění nařízení, není důvodná. Z čl. 1 nařízení vyplývá, že přístroje
dovážené žalobcem byly zařazeny do podpoložky 85271399, a z čl. 3, že nařízení vstupuje
v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Jinou úpravu
vztahující se k účinkům vydaného nařízení na právní vztahy ať již před vstupem nařízení
v platnost či po něm nařízení neobsahuje. Skutečnost, že docházelo před nabytím
platnosti nařízení k rozdílnostem při zařazování konkrétního zboží, je předpokladem
pro to, aby bylo nařízení vůbec vydáno. To, že nařízení předpokládá rozdílnost
při zařazování zboží, vyplývá i z toho, že těm, kteří disponují závaznými celními
informacemi, bylo umožněno po dobu tří měsíců nadále tyto informace používat.
To na druhé straně neznamená, že všichni ti, kteří do doby nab ytí platnosti nařízení zboží
zařazovali jinak, než posléze stanovila Komise, byli z povinnosti doplatit clo vyňati
automaticky jen proto, že Komise následně dospěla k jinému závěru. Takový závěr nelze
z nařízení dovodit a byl by zřetelně nespravedlivý vůči těm, kteří k zařazení, které bylo
následně akceptováno Komisí, přistoupili již před jeho vydáním, sami zboží správně
zařadili a vyšší clo odvedli. Není žádného důvodu tyto subjekty znevýhodnit. Stejně
tak celní orgány, které již před vydáním nařízení zastávaly shodný názor na zařazení zboží,
jaký posléze zaujala Komise, by byly bez jakéhokoli rozumného důvodu limitovány
v aplikaci odkazem na nepřípustnou retroaktivitu nařízení i za situace, kdy nařízení
na jejich praxi nic nezměnilo a naopak dosavadní správnost jejich postupu potvrdilo.
Městský soud učinil závěr, že konkrétní okolnosti toho kterého dovozu, které nastaly před
vydáním nařízení, je třeba z hlediska zařazení zboží a oprávnění doměřit clo řešit nikoli
odkazem na nepřípustnou retroaktivitu naříze ní, ale zohledněním konkrétních nastalých
okolností směrem k závěru, zda v konkrétním případě lze clo zaúčtovat či nikoli,
jak s odkazem na čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu i v žalobě žalobce namítal.
Neobstojí tvrzení žalobce, pokud navozuje souvislost vydání nařízení s provedenou
kontrolou z data jejího zahájení, neboť k zahájení kontroly došlo řádově dva měsíce
před vydáním nařízení.
V další části rozsudku se městský soud zabýval otázkou splnění podmínek
pro nezaúčtování dlužného cla podle §220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Městský soud
uvedl, že podmínky v tomto ustanovení uvedené musí být splněny kumulativně, přičemž
dospěl k závěru, že nebyla splněna již podmínka první, tj. že clo nebylo zaúčtováno
následkem chyby celních orgánů. Městský soud uvedl, že chyba celních orgánů
nespočívala v jejich pasivním chování. Aby bylo možné celním orgánům vyčítat,
že žalobcem zvolené sazební zařazení akceptovaly, bylo nutné, aby z celních deklarací
vyplývalo, že jsou dováženy přehrávače, které FM tuner obsahují, neboť právě okolnost
přítomnosti FM tuneru je pro sazební zařazení zásadní. Žádná ze čtyř celních deklarací
však takový údaj neobsahuje. Jestliže podstatnou okolností pro sazební zařazení
se ukázalo být to, zda přístroje obsahují rovněž FM tuner, nelze celním orgánům vyčítat
pasivitu směrem k žalobcem zvolenému zařazení, pokud žalobce sám v celních
deklaracích nespecifikoval, že jde o zboží s FM tunerem. Celní orgány tuto okolnost
zjistily teprve z následné kontroly.
Městský soud dále uvedl, že chyba celních orgánů nespočívala ani v jejich aktivním
chování. Žalobce nebyl subjektem, kterému by byla, byť celními orgány jiného státu,
vydána závazná informace. Žalobce stírá rozdíl mezi tím, kdy subjekt dohledá informace
vydané jiným subjektům svědčící jeho stanovisku, a situací, kdy byla informace vydána
právě jemu jako žadateli. Přístup žalobce by vedl k popření povahy a účelu závazné
informace, která je vydána vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli , a vedlo by to k tomu,
že vydáním nařízení Komise se automaticky rezignuje na případné doměření cla u těch,
kteří předtím nepostupovali tak, jak následně Komise stanovila. Městský soud dále uvedl,
že podstatnou součástí argumentace žalovaného v odůvodnění napadených rozhodnutí
je názor, že mělo být postupová no podle všeobecného výkladového pravidla č. 1 a nikoli
podle pravidla 3b o převažujícím charakteru zboží, protože je potřeba postupovat podle
jednotlivých výkladových pravidel postupně a k dalšímu přistoupit teprve tehdy, pokud
předchozí aplikovat nelze. K této okolnosti žaloba konkrétní argumenty neuvádí, pouze
se na straně 8 konstatuje, že by se dalo dlouze diskutovat o tom, které označení
je výstižnější, a že použití výkladového pravidla č. 1 se jeví jako zřejmé až následně
se znalostí nařízení Komise. Městský soud k tomu konstatoval, že nebylo třeba
polemizovat o tom, jaké označení je či není výstižnější, ale o tom, zda lze vycházet
z pravidla, podle kterého mají názvy tříd, kapitol a podkapitol pouze orientační charakter
a směrodatná jsou znění čísel a odpovídajících poznámek ke třídám či kapitolám. Žaloba
však nevyvrací, že by podle těchto kritérií nebylo lze MP3 přehrávače s FM tunerem
podle znění čísla podpoložky podřadit, ale dlužno říci nesprávně obchází uvedené
výkladové pravidlo a argumentuje (nerozhodno zda oprávněně či nikoli) podstatnými rysy
výrobku. Těmi však lze argumentovat až tehdy, pokud předchozí výkladová pravidla
uplatnit nelze, což se v souzené věci nestalo.
III.
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti jsa vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel podal dne 22. 12. 2004 celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží
do celního režimu volný oběh, přičemž zboží označil jako „CD přehrávač s MP3“, podle
připojené faktury šlo o MP3 přehrávač (SPF -1112, SPF-1125, SFP-3112), a zbožový
kód uvedl 85209090. Dne 8. 4. 2005 podal stěžovatel celní prohlášení s návrhem
na propuštění zboží do režimu volný oběh, přičemž zboží označil jako „Přehrávač MP3
zn. Iriver (IPF 795, IPF 799, IPF 890, IPF 895, PMP 140, IPM 1000, IPM 550)“
a zbožový kód uvedl 85209090. Dne 30. 6. 2005 podal stěžovatel celní prohlášení
na propuštění zboží do celního režimu volný oběh, přičemž zboží označil jako „Přehrávač
MP3“, podle připojené faktury šlo o MP3 přehrávač (TMP 430), a zbožový kód uvedl
85209090. Dne 12. 7. 2005 podal stěžovatel celní prohlášení na propuštění zboží
do celního režimu volný oběh, přičemž zboží označil jako „MP3 přehrávač zn. Se ncor
(SFP 3520, SFP 3530, SFP 3540)“, a zbožový kód uvedl 85209090.
Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že se v případě těchto dovozů jednalo o MP3
přehrávače, které obsahovaly FM tuner, resp. o přístroj pro záznam nebo reprodukci
zvuku kombinovaný v jednom uzavření s rozhlasovým přijímačem. Mezi účastníky řízení
bylo sporné, zda toto zboží mělo být zařazeno ve třídě XVI, kapitola 85, pod kód 8520
kombinované nomenklatury, tj. jako magnetofony a ostatní přístroje pro záznam zvuku,
též se zvukovým reprodukčním zařízením, nebo pod kód 8527 kombinované
nomenklatury, tj. jako přijímací přístroje pro radiotelefonii, radiotelegrafii nebo rozhlasové
vysílání, též kombinované v jednom uzavření s přístrojem pro záznam nebo reprodukci
zvuku nebo s hodinami. V případě, že by předmětné zboží mělo být zařazeno pod kód
8527 kombinované nomenklatury, bylo sporné, zda byly splněny podmínky ustanovení
čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu pro dodatečné nezaúčtování cla.
Podle čl. 220 odst. 1 celního sazebníku nebyla-li částka cla vyplývající z celního
dluhu zaúčtována v souladu s články 218 a 219 nebo byla-li zaúčtována ve výši,
která je nižší než částka dlužná ze zákona, zaúčtuje se částka cla, která má být vybrána
nebo dovybrána, do dvou dnů ode dne, kdy se celní orgány o této situaci dověděly
a mohou vypočítat částku dlužnou ze zákona a určit dlužníka (dodatečné zaúčtování).
Tuto lhůtu lze prodloužit v souladu s článkem 219. S výjimkou případů uvedených
v čl. 217 odst. 1 druhém a t řetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud
částka cla dlužného ze zákona nebyla zaú čtována následkem chyby ze strany celních
orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud
tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající
se celního prohlášení [čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu].
Vzhledem k tomu, že aplikace ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
je možná pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky pro dodatečné zaúčtování cla podle
čl. 220 odst. 1 celního kodexu, bylo nutné se nejprve zabývat tím, zda v případě žalobce
bylo clo odvedeno nesprávně v částce nižší, tedy zda žalobce nesprávně zařadil předmětné
zboží pod kód 8520 kombinované nomenklatury. Podle všeobecných pravidel pro výklad
kombinované nomenklatury obsažených v části první hlavě první písmenu A přílohy I
nařízení Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním
sazebníku, se zařazení zboží v kombinované nomenklatuře řídí zásadami uvedenými
v celkem šesti bodech. Podle prvého výkladového pravidla jsou názvy tříd, kapitol
a podkapitol pouze orientační; z právního hlediska jsou pro zařazení směrodatná znění
čísel, příslušných poznámek ke třídám nebo kapitolám a následující ustanovení, pokud
zmíněná čísla nebo poznámky nestanoví jinak. Podle šestého výkladového pravidla jsou
z právního hlediska pro zařazení zboží do položek a podpoložek určitého čísla
směrodatná znění těchto položek a podpoložek a příslušných poznámek k položkám
a podpoložkám, a přiměřeně i výše uvedená pravidla, přičemž se rozumí, že srovnávány
mohou být pouze položky a podpoložky stejné úrovně. Není -li stanoveno jinak, uplatňují
se pro účely tohoto pravidla rovněž příslušné poznámky ke třídě a kapitole.
Stěžovatel se dovolával aplikace výkladového pravidla třetího a jeho písmene b),
podle kterého směsi zboží složené z různých materiálů nebo z různých složek a zboží
v soupravách (sadách) v balení pro maloobchodní prodej, které nelze zařadit podle
pravidla 3 písm. a), se zařadí podle materiálu nebo složky, které jim dávají podstatné rysy,
lze-li takový materiál nebo složku určit. Vzhledem k tomu, že třetí výkladové pravidlo
lze použít pouze tehdy, pokud se jedná o zboží, které by bylo možné zařadit podle
pravidla 2 písm. b) nebo z jiných důvodů do dvou nebo více čísel, je nutné se ztotožnit
se závěrem žalovaného a městského soudu, že výkladové pravidlo 3 písm. b) je možné
aplikovat teprve v případě, kdy zboží nebude možné zařadit pod jedno číslo podle prvého
výkladového pravidla.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného a městského soudu
v Praze, že předmětné zboží bylo nutné zařadit pod kód 8527 kombinované
nomenklatury a nebylo možné jej zařadit pod kód 8520 kombinované nomenklatury.
Podle poznámky třetí ke třídě XVI není-li stanoveno jinak, kombinace strojů různého
druhu, které mají pracovat společně a tvoří spolu jediný celek, jakož i stroje, které jsou
podle své konstrukce určeny ke dvěma nebo více funkcím, ať střídavým
nebo doplňkovým, se zařazují podle stroje, který vykonává hlavní funkci charakterizující
celek. Výrazem „stroj“ se rozumí jakýkoliv stroj, strojní zařízení, přístroj nebo zařízení
uvedené v číslech kapitol 84 nebo 85 (poznámka 6 ke třídě XVI). MP3 přehrávače, které
obsahovaly FM tuner, byly kombinací přístroje pro záznam nebo reprodukci zvuku
a rozhlasového přijímače, a to v jednom uzavření. Pokud by bylo postupováno podle
poznámky třetí ke třídě XVI, bylo by nutné před zařazením zboží pod příslušné číslo
kombinované nomenklatury zkoumat, jaký z přístrojů vykonává hlavní funkci
charakterizující celek. Poznámku třetí ke třídě XVI však v případě předmětného zboží
nebylo aplikovat možné, neboť tuto poznámku není možné aplikovat, pokud
je stanoveno jinak. Jinak stanoví právě slovní znění kódu 8527 kombinované
nomenklatury. Pokud se jedná o kombinaci přijímacího přístroje pro radiotelefonii,
radiotelegrafii nebo rozhlasové vysílání, s přístrojem pro záznam nebo reprodukci zvuku
nebo s hodinami, a to v jednom uzavření, není možné postupovat jinak, než zařadit tuto
kombinaci zboží pod kód 8527 kombinované nomenklatury. Zkoumání otázky,
která z částí této kombinace zařízení vykonává hlavní funkci charakterizující celek,
je otázkou v případě kombinace zařízení uvedených v kódu 8527 kombinované
nomenklatury nerozhodnou. Stěžovatel tudíž pochybil, když předmětné zboží nesprávně
podřadil pod kód 8520 kombinované nomenklatury, v důsledku čehož odvedl clo v nižší
než zákonné výši. Z tohoto důvodu se bylo nutné dále zabývat tím, zda v případě
stěžovatele byly splněny podmínky pro neprovedení dodatečného zaúčtování cla podle
čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 10. 2007 ve věci Agrover Srl
sp. zn. C-173/06 (dostupný na www.eurlex.eu), že podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy, pokud jsou splněny
tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných
příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou
zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela
všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně rozsudky ze dne
12. července 1989, Binder, 161/88, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14. května 1996, Faroe
Seafood a další, C-153/94 a C-204/94, Recueil, s. I-2465, bod 83; usnesení ze dne 9. prosince 1999,
CPL Imperial 2 a Unifrigo v. Komise, C-299/98 P, Recueil, s. I-8683, bod 22, jakož i ze dne
11. října 2001, William Hinton & Sons, C-30/00, Recueil, s. I-7511, body 68, 69, 71 a 72).
Jestliže jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno
poté, co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27. června 1991, Mecanarte, C-348/89, Recueil,
s. I-3277, bod 12). Jak vyplývá z rozsudku městského soudu, opřel soud nedůvodnost
žaloby o závěr, že v případě stěžovatele nebyla naplněna již podmínka první, tj. že částka
cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů.
Stěžovatel spatřoval chybu celních orgánů v jejich pasivním chování, tj. že v průběhu dvou
let, kdy tyto přístroje dovážel, nebyl nikdy celními orgány ani profesionálními zástupci v celním řízení
upozorněn na to, že daný popis je neúplný, ani na to, že pro zařazení MP3 přehrávačů je rozhodující
to, zda obsahují FM tuner. Stěžovatel zadruhé spatřoval chybu v jejich aktivním chování,
tj. že vydaly a zveřejnily závazné informace o klasifikaci MP3 přehrávačů obsahujících FM tuner
a následně tyto závazné informace označily za chybné, přičemž zveřejněním těchto závazných informací
vzbudily oprávněnou důvěru, že sazební zařazení v nich uvedené je správné, neboť bylo určeno specialisty
na celní klasifikaci zboží.
Otázkou chyby ze strany celních orgánů spočívající v jejich pasivním chování
se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 96
(dostupný na www.nssoud.cz), kde shrnul nejen rozhodnou judikaturu Soudního dvora,
ale také judikaturu soudů některých členských států Evropské unie. Nejvyšší správní soud
uvedl, že podmínkou toho, aby částka cla dlužného ze zákona nebyla pro účely čl. 220 odst. 2 písm. b)
Celního kodexu Společenství zaúčtována, je to, že celní prohlášení musí obsahovat všechny faktické
jednotlivosti nezbytné pro aplikaci relevantních norem, takže jakákoliv následná kontrola ze strany
celních orgánů již nemohla najít jakákoliv nová fakta (rozsudek ESD ze dne 22. 10. 1987,
Foto-Frost, 341/85, Recueil, s. 4199, bod 24). To znamená, že možná pasivita celního orgánu může
odůvodnit splnění prvé podmínky čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství za situace velkého
množství dovozů stejného zboží během dlouhého časového období, pokud zůstaly celní orgány v nečinnosti,
jakkoliv celní prohlášení předložené povinnou osobou byla kompletní a poskytovala výslovně takový popis
zboží se zřetelem na relevantní nomenklaturu, že by bylo možno bez dalšího odhalit jeho nesprávné
sazební zařazení (rozsudek ESD ze dne 1. 4. 1993, Hewlett Packard France, C-250/91, Recueil,
s. I-1819, body 20 a 21). O chybu na straně celních orgánů však v žádném případě nemůže jít, pokud
tato vznikla v důsledku nesprávných informací poskytnutých deklarantem nebo jeho zástupcem, kteréžto
informace neměl celní orgán povinnost kontrolovat (viz shora cit. rozsudek Mecanarte, bod 24). Předně
je nutné uvést, že otázka, zda stěžovatel byl nebo nebyl profesionálními zástupci v celním
řízení upozorněn na to, že daný popis je neúplný, ani na to, že pro zařazení MP3
přehrávačů je rozhodující to, zda obsahují FM tuner, je otázkou z hlediska aplikace
ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu nepodstatnou. V bodě 31 shora
citovaného rozsudku Soudního dvora dospěl soud k závěru, že legitimní očekávání osoby
povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém
spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány. Ustanovení
čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu stanoví, že se dodatečné zaúčtování neprovede,
pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany
celních orgánů. K aplikaci zmíněného ustanovení je tedy nezbytná existence chyby
příslušných celních orgánů, nikoli chy by byť profesionálních zástupců, které si stěžovatel
v celním řízení zvolil. Základní podmínkou pro to, aby bylo možné chybu celních orgánů
spatřovat v jejich pasivním chování, což je výjimkou ze zásady, že právo na dodatečné
nezaúčtování cla zakládají chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů
(viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu), je podání kompletního celního
prohlášení obsahujícího takový popis zboží, na základě kterého mají celní orgány možnost
odhalit případnou nesprávnost zařazení zboží pod příslušný kód kombinované
nomenklatury. Teprve v případě, kdy popis zboží umožňuje celním orgánům odhalit
případné nesprávné zařazení pod příslušný kód kombinované nomenklatury a příslušné
celní orgány v případě velkého množství dovozů stejného zboží během dlouhého
časového období nezasáhnou, je možné v jejich pasivitě spatřovat chybu rozhodnou
ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Taková situace však v případě
stěžovatele nenastala. Stěžovatel v předmětných celních prohlášeních zcela zamlčel,
že se v případě dováženého zboží nejednalo pouze o MP3 přehrávač, nýbrž o kombinaci
tohoto zařízení v jednom uzavření s jiným zařízením, a to s rozhlasovým přijímačem.
Skutečnost, že tak stěžovatel učinil na základě vlastní chyby, které se dopustil při aplikaci
nesprávného všeobecného pravidla pro výklad kombinované nomenklatury, není
způsobilá přivodit stěžovateli výhodnější postavení. Pokud stěžovatel v popisu zboží
neuvedl, že zboží obsahuje také FM tuner, tj. rozhlasový přijímač, nebyly celní orgány
vůbec způsobilé chybu stěžovatele při zařazení zboží pod nesprávný k ód kombinované
nomenklatury odhalit. Pokud by se totiž jednalo toliko o jedno zařízení - MP3 přehrávač,
bylo by stěžovatelem provedené zařazení pod kód 8520 kombinované nomenklatury
správné. Je tudíž nutné uzavřít, že popis zboží uvedený stěžovatelem neumožňoval celním
orgánům odhalit nesprávné zařazení pod příslušný kód kombinované nomenklatury,
a proto se příslušné celní orgány nemohly dopustit pasivního chování, ve které m by bylo
možné spatřovat jejich chybu ve smyslu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
Stěžovatel sám uvedl, že v popisu se uvádějí ty charakteristiky, které odpovídají danému sazebnímu
zařazení zboží a eventuelně se doplní obchodní název zboží tak, aby je bylo možno ztotožnit. Řada
dovozců dokonce jen opíše znění příslušné položky celního tarifu, což je celními orgány ve většině případů
tolerováno. Tvrzení stěžovatele, kterým dokládal obvyklou praxi při popisu zboží, není
způsobilé jakkoli ovlivnit výše uvedený závěr soudu. Stěžovatel neuvedl skutečné
charakteristiky zboží, které odpovídaly jeho správnému sazebnímu zařazení, stejně
tak neopsal znění kódu 8527 kombinované nomenklatury. Celní or gány tudíž na základě
takovéhoto popisu zboží nemohly chybu stěžovatele při sazebním zařazení zboží odhalit.
Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že se celní orgány nedopustily
ani chyby, která by měla původ v jejich aktivním chování a která by současně zakládala
důvod pro aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Na tomto místě je potřebné
znovu zopakovat závěr uvedený Soudním dvorem ve shora citovaném rozsudku
pod bodem 31, tj. že legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto
článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo,
způsobily „samotné“ příslušné orgány. Již z tvrzení stěžovatele uvedeného v kasační stížnosti
vyplývá, že to nebyly „samotné“ příslušné orgány, které by založily jeho legitimní
očekávání. Stěžovatel v kasační stížnosti na straně šesté uvedl, že před tím, než zahájil dovozy
MP3 přehrávačů, vyhledal v celním tarifu znění čísel a v rámci nich položky, které podle jeho názoru
nejlépe vystihovaly charakter a účel použití výrobků – klasifikoval MP3 přehrávače jako přístroje
pro reprodukci zvuku, resp. pro záznam a reprodukci zvuku. Pro potvrzení správnosti si ověřil,
že v databázi publikované Evropskou komisí existují závazné informace pro obdobné přístroje se stejným
zařazením. Stěžovatel vycházejíc z nesprávného právního názoru, že před zařazením
předmětného zboží pod příslušný kód kombinované nomenklatury je nejprve nutné
posoudit, jaké vlastnosti dávají zboží podstatné rysy [všeobecné pravidlo 3 písm. b)],
nesprávně zařadil předmětné zboží pod kód 8520 kombinované nomenklatury,
tj. jako magnetofony a ostatní přístroje pro záznam zvuku, též se zvukovým
reprodukčním zařízením. Pokud by se stěžovatel nedopustil právního pochybení,
byl by nucen předmětné zboží zařadit pod kód 8527 kombinované nomenkl atury,
tj. jako přijímací přístroje pro radiotelefonii, radiotelegrafii nebo rozhlasové vysílání,
též kombinované v jednom uzavření s přístrojem pro záznam nebo reprodukci zvuku
nebo s hodinami. V databázi závazných celních informací EBTI (European Binding Tariff
Information) by následně pod tímto kódem dohledal závazné informace svědčící
pro zařazení MP3 přehrávačů s FM tunerem pod kód 8527 (Francie, Německo, Švédsko,
Dánsko). Vydání závazné informace svědčící pro zařazení MP3 přehrávačů s tunerem
pod kód 8520 v zemích Velká Británie a Polsko nelze považovat ve vztahu ke stěžovateli
za aktivní jednání celních úřadů ve smyslu čl. 220 odst. 2 celního kodexu. Základ,
na kterém mělo spočívat oprávněné očekávání stěžovatele, nezpůsobily samotné příslušné
orgány, a proto již z tohoto důvodu není možné v prostém zveřejnění závazných celních
informací v elektronické databázi spatřovat aktivní chování celních orgánů, ve kterém
by bylo možné spatřovat chybu celních orgánů ve smyslu ve smyslu čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Druhým zásadním důvodem, proč stěžovatel nemohl na základě
závazných informací zveřejněných v elektronické databázi nabýt oprávněné očekávání
o správnosti zvoleného sazebního zařazení zboží, je samotná povaha závazných celních
informací. Podle čl. 12 odst. 2 celního kodexu je závazná informace o sazebním zařazení
zboží nebo závazná informace o původu zboží závazná pro celní orgány ve vztahu
k oprávněné osobě pouze pro účely sazebního zařazení zboží nebo určení původu zboží.
Oprávněnou osobou se podle čl. 5 bodu 3 nařízení Komise č. 2454/93 ze dne 2. 7. 1993,
kterým se provádí celní kodex (dále jen prováděcí nařízení), rozumí osoba, které
se závazná informace vydává. Aniž jsou dotčeny články 5 a 64 celního kodexu, smí
se závazné informace dovolávat pouze oprávněná osoba (čl. 10 bod 1 prováděcího
nařízení). Generální advokátka Christin Stix-Hackl ve věci Intermodal Transport,
C-495/03 (dostupné na www.eurlex.eu) pod bodem 124 uvedla, že pro individuální právní
akty, jako je závazná informace o sazebním zařazení zboží, je především charakteristické, že se jí může
zásadně dovolávat pouze adresát takového právního aktu. Tím ovšem není vyloučeno, že bude rozhodnuto
vůči třetí osobě v jiném smyslu než v tomto právním aktu, a tudíž vzniká nebezpečí, že vůči třetí osobě
bude postupováno ohledně zařazení jejího zboží „nestejně“ ve srovnání s majitelem určité závazné
informace o sazebním zařazení zboží. Jinak by zákonodárce Společenství mohl pověřit vnitrostátní celní
orgány vydáváním obecně závazných informací o sazebním zařazení zboží, kterých by se tedy mohly
dovolávat všechny osoby, které v členském státě přihlašují k proclení odpovídající zboží. Takovéto obecně
platné informace o sazebním zařazení zboží by se ovšem rovnaly nařízení o sazebním zařazení zboží, což
je vyhrazeno pouze Komisi, a logicky tak jejich vydávání nesmí být decentralizováno nebo přeneseno na
jednotlivé vnitrostátní celní orgány. Pod bodem 125 dále uvedla, že závazné informace o sazebním
zařazení zboží v současné podobě přinejmenším zvyšují právní jistotu a přispívají – opatřeními, která má
učinit Komise, jako je vydání nařízení o sazebním zařazení zboží – k větší jednotnosti v použití celního
práva Společenství, i když tato jednotnost není zajištěna úplně. Stěžovatel nebyl v případě žádné z
jím zmiňovaných závazných informací oprávněnou osobou. Z uvedeného jednoznačně
vyplývá, že stěžovatel není oprávněn se dovolávat závazných informací vydaných jiným
subjektům, tzn. odvozovat od těchto závazných informací přímá či jakákoli odvozená
práva. Vzhledem k tomu, že závazné informace se může dovolávat pouze oprávněná
osoba, není možné, aby někdo jiný oprávněně očekával, že pokud zařadí zboží ve shodě
se závaznou informací, která byla vydána ve prospěch někoho jiného, nebude nucen
v případě nesprávného sazebního zařazení zboží odvést clo v zákonné výši. Z tohoto
pohledu je zcela nerozhodné, zda stěžovatel dohledal závazné informace ve veřejné
databázi či se k nim dostal jakoukoli jinou cestou. Přístup, který zvolil stěžovatel,
by ve svém důsledku vedl k popření smyslu závazných informací jako individuálních
správních aktů a k jejich přetvoření v právní normy. Závazných informací by se mohla
dovolat nejen oprávněná osoba, nýbrž kdokoli jiný. Tento závěr je však v naprostém
rozporu s ustanoveními celního kodexu a prováděcího nařízení. Stěžovatel nepožádal
o vydání závazné informace, které by se byl následně oprávněn dovolávat. Předmětné
zboží zařadil pod nesprávný kód kombinované nomenklatury, a proto byl zcela
spravedlivě povinen nést důsledky svého pochybení, když v jeho případě nebyly shledány
důvody pro aplikaci ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Pokud jde
o samotný akt zveřejňování závazných informací v elektronické databázi, děje se tak
na základě čl. 8 odst. 3 prováděcího nařízení, podle kterého údaje závazné informace
o sazebním zařazení zboží, včetně případných fotografií, náčrtů, dokumentace atd.,
s výjimkou údajů uvedených v kolonkách 3 a 8 vydané závazné informace o sazebním
zařazení zboží, mohou být zve řejněny prostřednictvím internetu. Samotné zveřejnění
závazných informacích proto není možné považovat za chybu celních orgánů, nýbrž
za realizaci jejich zákonného oprávnění.
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti polemizoval se skutečnostmi uvedenými
městským soudem v konstatační části rozsudku, teprve na straně osmé až čtrnácté
polemizoval s konkrétními závěry soudu. Pokud městský soud pochybil v konstataci
zařazení zboží správními orgány v rámci kódu 8527, nemělo toto pochybení žádný vliv
na správnost jeho závěrů, neboť nijakým způsobem neovlivnilo skutkové ani právní
závěry učiněné městským soudem. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, kam mělo být
předmětné zboží zařazeno v rámci kódu 8527, nýbrž zda mělo být zařazeno pod kód 8520
nebo 8527 kombinované nomenklatury. Stěžovatel dále polemizoval s konstatací závěru
žalovaného o tom, že se podle slov stěžovatele nejednalo o chybu rozumným způsobem
zjistitelnou. Jak již bylo uvedeno, městský soud opřel výrok svého rozsudku o závěr,
že v případě stěžovatele nebyla splněna již podmínka první pro aplikaci čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Podmínkou druhou, tj. zda chyba, které se měly dopustit tyto
orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným
způsobem zjištěna, se městský soud již nezabý val, neboť všechny tři podmínky musí být
splněny současně. Bylo-li prokázáno nesplnění jedné z podmínek, není důvod zabývat
se naplněním podmínek dalších. Vzhledem k tomu, že městský soud se naplněním druhé
podmínky nezabýval, nemohl se touto skutečností zabývat ani Nejvyšší správní soud,
neboť vyhodnocení této skutečnosti nebylo způsobilé jakkoli ovlivnit posouzení
důvodnosti kasační stížnosti. Stěžovatel dále dokládal, že nomenklatura celního sazebníku
je zastaralá, přičemž poukázal na znění kódu 8519, tj. zmínil gramofony spouštěné mincí
nebo známkou, telefonní záznamníky, kazetové a jiné magnetofony. K tomu je předně
nutné uvést, že gramofony spouštěné mincí nebo známkou jsou zmíněny v kódu 8519,
který nebyl v této věci předmětem sporu mezi účastníky řízení. Pod kód 8520 se řadí
magnetofony a ostatní přístroje pro záznam zvuku, též se zvukovým reprodukčním
zařízením a pod kód 8527 přijímací přístroje pro radiotelefonii, radiotelegrafii
nebo rozhlasové vysílání, též kombinované v jednom uzavření s přístroj em pro záznam
nebo reprodukci zvuku nebo s hodinami. Ze znění těchto kódů nevyplývá, že by jejich
zastaralost jakkoli bránila správnému zařazení předmětného zboží. Pojem přístroj
pro záznam zvuku, též se zvukovým reprodukčním zařízením, a pojem přijímací přístroj
pro rozhlasové vysílání v jednom uzavření kombinovaný s přístrojem pro záznam
nebo reprodukci zvuku, jsou pojmy obecné, které nejsou žádným způsobem
z historického hlediska zavádějící. Stěžovatel konečně namítal, že městský soud nesprávně
hodnotil povahu informačního dokumentu Evropské komise o použití čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku městského soudu, zabýval
se jak namítaným pasivním chováním celních orgánů, tak namítaným aktivním chováním,
tzn. žalobními námitkami stěžovatele, přičemž dospěl ke správným právním závěrům.
Jeho postupu tudíž není možné nic vytknout.
IV.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost nebyla důvodná, Nejvyšší správní soud
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. O vě ci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., neboť k rozhodnutí věci nebylo nařízení jednání
potřebné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestano ví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu