ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.14.2010:108
sp. zn. 9 As 14/2010 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: Honební společenstvo Oslov, se sídlem Oslov 86, zastoupené JUDr. Václavem
Kalinou, advokátem se sídlem Heydukova 101/2, Písek, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009, č. j. KUJCK 8327/2009 OZZL/Bř-RO18,
ve věci uznání společenstevní honitby, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Honební
společenstvo Vlastec – Červený Újezd, se sídlem Orlík nad Vltavou 113, zastoupené
Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem Haštalská 27, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 7. 10. 2009, č. j. 10 Ca 76/2009 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ve výši 2 880 Kč k rukám jeho právního zástupce
JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem Heydukova 101/2, Písek, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Osobou zúčastněnou na řízení (dále jen „stěžovatel“ nebo též „Honební
společenstvo Vlastec – Červený Újezd“) byl kasační stížností napaden v záhlaví
označený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále
jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009,
č. j. KUJCK 8327/2009 OZZL/Bř-RO18, a věc vrácena zpět k dalšímu řízení; tímto
rozhodnutím bylo na základě odvolání žalobce (dále též „Honební společenstvo Oslov“)
v části změněno a v části potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru životního
prostředí a VLHZ (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 9. 1. 2009,
č. j. MUPI/2008/34973/Ad, kterým byla stěžovateli jako držiteli honebních pozemků
uznána společenstevní honitba s názvem „Schwarzenbergská honitba Orlík IV.“
o celkové výměře 516 ha.
Zmíněná změna rozhodnutí správního orgánu I. stupně přitom spočívala pouze
v dílčích korekcích jeho výrokové části; konkrétně se jednalo o to, že z nadpisu
rozhodnutí se vypouští slova „veřejná vyhláška“, do výroku III. se za poslední větu
doplňuje věta: „Důvodem k přičlenění honebních pozemků ve vlastnictví LČR, s. p., ve vlastnictví obce
Oslov a ve vlastnictví paní A. L. a pana J. L. k honitbě Schwarzenbergská honitba Orlík IV. je
respektování obecných zásad tvorby honiteb dle ust. §17 zákona o myslivosti“, z výroku VIII. se
vypouští věta: „Proti výroku o vyloučení odkladného účinku odvolání se dle §85 odst. 4 správního
řádu nelze odvolat“, za výrok VIII. se doplňuje nový odstavec tohoto textu: „Účastníci
správního řízení dle §27 odst. 1 správního řádu: Honební společenstvo Vlastec – Červený Újezd, Orlík
n. Vltavou 113, 398 07 Orlík n. Vltavou, Lesy ČR, s. p., Přemyslova 1106, 501 68 H radec
Králové, Obec Oslov, 398 35 Oslov, paní A . L., T. 39, O., pan J. L., T. 39, O.“. Ve zbývající
části bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle §90 odst. 5 správního řádu
potvrzeno.
Napadeným rozsudkem krajský soud shledal žalobu podanou proti shora
citovanému rozhodnutí žalovaného důvodnou s tím, že toto rozhodnutí bylo vydáno
v rozporu se zákonem pro vady řízení a nepřezkoumatelnost , a proto bylo postupem
podle §78 odst. 1 ve vztahu k §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušeno a věc vrácena
zpět k dalšímu řízení.
Žalobce vytýkal žalovanému i správnímu orgánu I. stupně, že se nevypořádal i
s jeho námitkami, dle kterých pan J. N. vnesl vybrané pozemky do honitby žalobce, tj.
Honebního společenstva Oslov, ze kterého nevystoupil a tudíž tyto pozemky nemohou
být zahrnuty do Schwarzenbergské honitby Orlík IV., neboť se nejednalo o pozemky
volné.
Tento žalobní bod uznal krajský soud jako důvodný, neboť rozhodnutí správního
orgánu I. stupně se dle jeho názoru s obsahem uvedené námitky nevypořádalo
a v rozporu s písemnostmi založenými ve správním spise je v něm naopak dovozováno,
že J. N. se rozhodl vstoupit s předmětnými pozemky do Honebního společenstva Vlastec
– Červený Újezd, tj. stěžovatele, a vytvořit spolu s dalšími členy jmenovanou honitbu.
Obdobně se pak s uvedenými námitkami nevypořádalo ani žalobou napadené rozhodnutí,
přestože je žalobce vznesl i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Argumentace
správního orgánu I. stupně byla v rozporu s podklady, které jsou založeny ve spise,
konkrétně se souhlasem J. N. ve smyslu §19 zákona č. 499/2001 Sb., o myslivosti, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), s členstvím v Honebním
společenstvu Oslov a vkladem předmětných pozemků, jež potvrdil svým podpisem dne
25. 2. 2002. Žalovaný jako odvolací orgán tyto vady neodstranil, neboť tento postup
hodnotil jako správný a rovněž nevysvětlil, z jakých důvodů se s odvolacími námitkami
žalobce nezabýval nebo z jakých důvodů je považuje za nedůvodné.
V dalším řízení podle krajského soudu bude zapotřebí, aby se žalovaný znovu
zabýval námitkou žalobce týkající se vkladu pozemků J. N. do honitby žalobce –
Honebního společenstva Oslov, do kterého vstoupil a je jeho členem. Současně krajský
soud naznačil, že: „při novém posuzování této námitky je zapotřebí vycházet z ustanovení §69
zákona č. 449/2001 Sb., kdy bylo povinností honebních společenstev podat do 31. 12. 2002 orgánu
státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem. Z písemností založených
ve spise je zřejmé, že při uvádění honitby Honebního společenství Oslov do souladu se zákonem byla
orgánu státní správy předložena písemnost označená jako souhlas vlastníka honebních pozemků k
členství v honebním společenstvu, když se jednalo o J. N. a níže uvedené parcely, mezi kterými jsou
uvedeny parcely, které jsou sporné právě v předmětném řízení o uznání honitby Orlík IV. J. N. podepsal
ve smyslu §19 zákona č. 449/2001 Sb. souhlas se svým členstvím v Honebním společenstvu Oslov.
Dále je zapotřebí při posuzování žalobcem namítané skutečnosti ohledně vstupu J. N. do honebního
společenství Oslov ke dni 25. 10. 2002 vzít v úvahu i ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., kdy člen honebního společenstva může ukončit své členství na základě písemného oznámení a členství
pak zaniká posledním dnem kalendářního roku, ve kterém bylo oznámení učiněno. Pokud J. N. v říjnu
2002 projevil svou vůli, že se stává členem honebního společenstva Oslov, je zapotřebí v intencích tohoto
ustanovení posoudit žalobcem namítanou skutečnost, že předmětné pozemky se nemohly stát součástí nově
vznikající honitby a nejednalo se o pozemky volné, neboť k 31. 12. 2002 byla ve smyslu §69 zákona o
myslivosti honitba HS Oslov pravomocně uznána jako v souladu s citovaným zákonem“.
Dále žalobce poukázal na nesprávný postup žalovaného i v hodnocení jeho
odvolací námitky ohledně zahrnutí vodní plochy přehrady do nově vznikající
Schwarzenbergské honitby Orlík IV. ve výměře 55 ha, neboť se jedná o vodní plochu
a bez této plochy by zmíněná honitba nedosáhla potřebné výměry – celkem 516 ha.
Žalobce přitom připomněl i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
30. 5. 2007, sp. zn. 10 Ca 56/2007, v němž byl vysloven právní názor, že přehrada a nádrž
jako vodní dílo jsou stavbou a z tohoto důvodu je vyloučené, aby se podle §2 písm. e)
zákona o myslivosti jednalo o honební pozemek, neboť pozemek zastavěný vodním
dílem představuje pozemek nehonební a tudíž vodní plochu tohoto vodního díla nelze
zahrnout do honebních pozemků.
Rovněž tento žalobní bod považoval krajský soud za důvodný a odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 As 69/2007 - 86,
kterým byla kasační stížnost proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích zamítnuta. Krajský soud uvedl, že Nejvyšší správní soud potvrdil jeho
názor, že přehrada jako stavba a vodní plocha jako celek představuje pozemek zastavěný
a tudíž nehonební. Rovněž v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky evidovány
jako stavební – pozemky zastavěné. Krajský soud proto uzavřel, že není správný názor
žalovaného odvolacího orgánu, dle kterého v dané věci může být část přehrady zahrnující
jeden břeh a vodní plochu součástí honitby, neboť z citované judikatury je zřejmé,
že v konkrétní věci přehrada Orlík představuje překážku ve smyslu zákona o myslivosti,
jehož požadavkům tedy postup zvolený v případě tvorby Schwarzenbergské honitby
Orlík IV. neodpovídá.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem v předcházejícím řízení. Nezákonnost stěžovatel spatřuje jednak v nesprávném
právním posouzení nároku na začlenění pozemků ve vlastnictví Jiřího Neumanna
do honitby žalobce a v nesprávném posouzení pojmu přehrada a jeho aplikaci v rozporu
se zákonem o myslivosti. Nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku stěžovatel spatřuje
jak v nesrozumitelném, tak i v nedostatečném odůvodnění právních závěrů přijatých
krajským soudem v posuzované věci.
Podle stěžovatele krajský soud v napadeném rozsudku dochází k závěru,
že v řízení o uznání honitby s názvem Schwarzenbergská honitba Orlík IV. se žalovaný
ani správní orgán I. stupně nevypořádali s námitkami žalobce, jež se týkaly jím tvrzeného
protiprávního začlenění pozemků J. N. do výše jmenované honitby; podle žalobce tyto
pozemky byly se souhlasem J. N. začleněny do jeho honitby, tudíž nemohly být jako volné
pozemky začleněny do honitby stěžovatele. Zároveň dle stěžovatele sám krajský soud
dochází k závěru, že předmětná námitka žalobce byla důvodná a předmětné pozemky
neměly být začleněny do nově uznané honitby stěžovatele (Schwarzenbergská honitba
Orlík IV.), pokud tou dobou již byly součástí honitby v držení žalobce (honitba Zvíkov).
Tento závěr krajského soudu považuje stěžovatel za nesprávný a poukazuje
na to, že honitba žalobce byla uvedena do souladu se zákonem o myslivosti v hranicích,
které nezahrnovaly sporné pozemky J. N. a které byly pro rozhodující správní orgány
platné a závazné. Současně připomíná, že předmětné pozemky J. N. byly ke dni
vyhotovení jeho souhlasu, tedy ke dni 25. 10. 2002, již začleněny do jiné v té době
existující honitby a za takového stavu nelze učinit platný úkon ve smyslu jejich dispozice
do jiné honitby. Předmětné pozemky totiž byly od roku 1993 součástí vlastní honitby s
názvem Schwarzenbergská honitba Orlík, jež zanikla až poté, co bylo rozhodnuto o
neuvedení této honitby do souladu se zákonem o myslivosti , a to ve smyslu §69 zákona o
myslivosti ke dni 31. 3. 2003. Teprve poté se podle stěžovatele předmětné pozemky staly
pozemky volnými pro účely tvorby ho niteb a J. N. se jako jejich vlastník rozhodl s nimi
vstoupit do nově vytvořeného Honebního společenstva Vlastec – Červený Újezd a
vytvořit spolu s dalšími členy tohoto honebního společenstva společenstevní honitbu
Schwarzenbergská honitba Orlík IV. ve smyslu §18 odst. 2 a 3 zákona o myslivosti. Jako
zásadně chybný označil stěžovatel rovněž názor krajského soudu, že by snad písemný
souhlas J. N. s jeho členstvím v Honebním společenstvu Oslov mohl být považován za
písemné oznámení o ukončení členství stěžovatele ve smyslu §26 odst. 3 zákona o
myslivosti. Není možné, aby souhlas s členstvím v jiném honebním společenstvu jakkoliv
nahradil písemné oznámení o ukončení členství ve smyslu výše citovaného zákona o
myslivosti; takový projev vůle by musel být nepochybný, musel by směřovat vůči
honebnímu společenstvu, v němž má být členství ukončeno. Držitel Schwarzenbergské
honitby Orlík IV. se však o takové skutečnosti nedozvěděl a nebyla mu ani nikdy písemně
panem J. N. oznámena.
Na základě výše uvedeného je stěžovatel toho názoru, že ze strany krajského
soudu došlo k naprostému nepochopení posuzované situace, stejně jako k nepochopení
na danou věc dopadajících zákonných ustanovení, v důsledku čehož krajský soud dospěl
k nesprávnému a nesrozumitelnému rozhodnutí.
Ve zbytku kasační stížnosti se stěžovatel zabýval výhradně otázkou právního
posouzení pojmu přehrada a jeho aplikací ve smyslu zákona o myslivosti. Nejprve
poukázal na to, že krajský soud bez jakéhokoliv zdůvodnění svého rozhodnutí pouze
odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 9 As 69/2007, která se týká zcela jinak formované honitby a navíc tuto
argumentaci krajský soud interpretuje zásadně nesprávně, pokud konstatuje, že Nejvyšší
správní soud potvrdil jeho dřívější názor, dle kterého přehrada jako stavba a vodní plocha
představuje jako celek pozemek zastavěný a tudíž nehonební, ačkoliv takový kategorický
závěr v písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu není uveden.
Naopak sám Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvádí, že samotná vodní plocha
jako taková patří s ohledem na znění ustanovení §2 písm. f) zákona o myslivosti mezi
honební pozemky. Přesto krajský soud v závěru napadeného rozsudku s odkazem na výše
uvedený rozsudek Nejvyššího správní soudu pouze konstatuje, že zahrnutí vodní plochy
nádrže do Schwarzenbergské honitby Orlík IV. neodpovídá požadavkům zákona
o myslivosti.
Podle stěžovatele přitom zahrnutí vodní plochy přehrady do výměry honitby
možné je a v této souvislosti poukazuje na to, že vlastní funkce pozemku tvořit honitbu
je stanovena v §2 písm. f) ve spojení s písm. e) zákona o myslivosti, kde jsou vymezeny
nehonební pozemky. Vodní plocha podle předpisů katastrálních (tj. pozemek, na němž
je rybník, vodní tok, vodní nádrž, močál mokřad nebo bažina) ve výčtu nehonebních
pozemků v §2 písm. e) zákona o myslivosti uvedena není. Proto i z hlediska tohoto
ustanovení je nehonebním pozemkem jen ta část přehrady (její konstrukce ze železa
a betonu, včetně např. sypané hráze), kterou lze podřadit pod pojem pozemek zastavěný,
tak jako jej toto ustanovení upravuje. Vodní plochu tak zákon o myslivosti považuje
za pozemek honební ve smyslu písm. f) cit. ustanovení zákona o myslivosti. Není tedy
nesprávný postup, podle kterého je vodní plocha zahrnuta do výměry honitby,
a to ať jako celý pozemek nebo jeho část. O tom, že v praxi převládá právě tento názor,
jenž odpovídá logice a úmyslu zákonodárce, dle stěžovatele svědčí i existence celé řady
honiteb, které zahrnují vodní plochu, a to včetně vod ní plochy přehrad. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na webové stránky Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů
(www.uhul.cz), kde je uveden mapový přehled uznaných honiteb v České republice,
z něhož vyplývá, že k 31. 3. 2009 je evidována celá řada honiteb, které přechází přes vodní
toky, včetně přehrad.
Ve vztahu k navržené Schwarzenbergské honitbě Orlík IV. pak stěžovatel doplnil,
že honební pozemky na jednom břehu přehrady a pozemky přehrady mezi oběma jejími
břehy nepředstavují jejich nesouvislost a ani překážku pohybu zvěře. Současně poukázal
na vyjádření Ministerstva zemědělství ze dne 21. 12. 2009, č. j. 39201/2009 - 16000,
které jako ústřední orgán státní správy myslivosti k dotazu stěžovatele odpovědělo,
že vody vzduté přehradní hrází je třeba považovat z pohledu stávající judikatury
za pozemky vytvářející překážku pohybu zvěře a způsobující tudíž nesouvislost pozemků
ležících po jejich stranách; není však žádný důvod, proč vykládat zákon o myslivosti
tak, že tyto pozemky jsou rovněž pozemky nehonebními.
Závěrem stěžovatel poukázal na charakter pozemků, na nichž je voda a na jejich
členění podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální
zákon), ve zněním pozdějších předpisů, s tím, že pro evidování pozemku se stavbou
přehrady, hráze, vodní nádrže, jezu a zdrže nemá tento zákon ani jeho prováděcí vyhláška
možnost evidence jako pozemku zastavěného.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je stěžovatel toho názoru, že kasační
stížností napadený rozsudek krajského soudu je nezákonný pro nesprávné posouzení výše
uvedených právních otázek a pro nesrozumitelné a nedostatečné odůvodnění. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Honební společenstvo Oslov, tj. žalobce, nyní v pozici osoby zúčastněné na řízení,
se k předložené kasační stížnosti vyjádřilo tak, že krajský soud v napadeném rozsudku
postupoval naprosto správně, neboť příslušné správní orgány při rozhodování o uznání
Schwarzenbergské honitby Orlík IV. postupovaly nesprávně a dopustily se takových chyb,
které vylučovaly uznání této honitby.
Je nepochybné, že rozhodnutí žalovaného je nutno posuzovat ze dvou hledisek ,
což také krajský soud učinil. Zaprvé posuzoval, zda vodní plocha Orlické přehrady
je honebním pozemkem či nikoliv a dospěl ke shodnému závěru jako Nejvyšší správní
soud v rozhodnutí pod sp. zn. 9 As 69/2007, že přehrada, včetně hladiny vzduté vody,
přerušuje souvislost honebních pozemků a z toho nepochybně lze dovodit, že nádrž
vodního díla je jako sama celá přehrada, včetně vzduté vody vodním dílem a je tudíž
pozemkem nehonebním. Dále dle názoru Honebního společenstva Oslov nelze
přehlédnout ani skutečnost, že břehy, které přiléhají k levému břehu vodního díla zcela
vylučují vykonávání mysliveckého práva vzhledem k charakteru a strmosti těchto
pozemků. Druhá část, které se týká rozsudek krajského soudu, je otázka vypořádání
námitek Honebního společenstva Oslov ohledně pozemků Jiřího Neumanna, ke kterým
rozhodující správní orgány nepřihlédly a tyto pozemky, které jsou ve vlastnictví
jmenovaného a které byly vneseny do Honebního společenstva Oslov, zahrnuly
do honitby Honebního společenstva Vlastec – Červený Újezd. Zákon však zcela vylučuje,
aby tytéž pozemky byly vloženy do dvou honebních společenstev. V rozhodnutí
žalovaného se argumentuje tím, že tyto pozemky byly volné, avšak dle žalobce tato
skutečnost není pravdivá. Tyto pozemky volné nebyly a v minulé době byly pouze
předmětem dohody o směně, podle které pozemky ve vlastnictví K. S. obklopené
honebními pozemky žalobce bude využívat žalobce s tím, že oproti tomu budou k
výkonu práva myslivosti přenechány pozemky, které byly ve vlastnictví J. N.; ten však do
honitby stěžovatele předmětné pozemky nikdy nevnesl. Krajský soud tedy správně
rozhodl o tom, že tyto pozemky J. N. byly vneseny do Honebního společenstva Oslov a
skutečnost, že na nich hospodařil někdo jiný, není důvodem k tomu, aby byly Honebnímu
společenstvu Oslov odebírány. Honební společenstvo Oslov také po celou dobu za
všechny pozemky J. N. tomuto platilo nájem a jmenovaný se také cítil členem uvedeného
honebního společenstva. Za těchto okolností považuje žalobce kasační stížnost za
nedůvodnou a navrhuje, aby byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k následujícím závěrům.
V návaznosti na stížní námitky se Nejvyšší správní soud přednostně zabýval
námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní
soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Je-li totiž rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu kasačním
soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné
rozhodnutí není možno věcně přezkoumat. Nelze se zabývat hmotněprávní argumentací,
pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce.
Jedná se prakticky o takové situace, kdy by se krajský soud nevypořádal vůbec
či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené důkazy
a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly
seznatelné jeho nosné důvody (ratio decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu
ve výsledcích provedeného řízení. Nic takového však Nejvyšší správní soud
v projednávané věci nezjistil. Naopak z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně
seznatelné, které otázky krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost
jednotlivých úvah, jež v napadeném rozsudku vyslovil, je zřetelná. Závěry, ke kterým
krajský soud dospěl, vycházejí z rekapitulovaného skutkového stavu a mají oporu
ve spisovém materiálu. Napadený rozsudek proto považuje kasační soud
za přezkoumatelný. Se závěry, o které krajský soud opřel výrok napadeného rozsudku,
ostatně stěžovatel v kasační stížnosti sám dostatečně podrobně polemizuje,
což by v případě jeho nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Lze tedy shrnout, že postup krajského soudu byl v tomto ohledu v souladu
se zákonem a námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud
nevyhověl, neboť žádné takové vady, které by nepřezkoumatelnost mohly způsobit,
neshledal.
Poté Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkum napadeného rozsudku krajského
soudu z hlediska důvodů, které vedly ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného správního orgánu a které stěžovatel napadá; těmito důvody jsou:
1) nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve vztahu k žalobcem uplatněné námitce
směřující proti zahrnutí předmětných pozemků J. N. do nově uznané Schwarzenbergské
honitby Orlík IV. a 2) nesprávný postup žalovaného, který do uvedené honitby zahrnul
rovněž vodní plochu Orlické přehrady.
Podstatou projednávané věci je tedy otázka, zda výše uvedené zrušovací důvody
rozsudku krajského soudu mohou obstát a v tomto směru Nejvyšší správní soud
konstatuje, že v případě prvního ze zrušujících důvodů tomu tak je.
Z předloženého správního spisu vyplývá, že dne 27. 11. 2008 byl správnímu
orgánu I. stupně doručen návrh stěžovatele na uznání společenstevní honitby s názvem
„Schwarzenbergská honitba Orlík IV.“ s tím, že je tvořena z pozemků, které dříve tvořily
vlastní honitbu s názvem „Schwarzenbergská honitba Orlík“, jež zanikla poté, co bylo
pravomocně rozhodnuto o jejím neuvedení do souladu se zákonem o myslivosti
pro přímý rozpor s ustanovením §17 odst. 5 a §2 písm. g), tj. pro nesplnění podmínky
souvislosti pro některé pozemky do této honitby začleněné, jenž tvoří překážku v pohybu
zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím. Rozhodnutí Městského úřadu ze dne
22. 11. 2006, č. j. ŽP/MUPI/2006/17069/Ad, o neuvedení Schwarzenbergské honitby
Orlík do souladu se zákonem o myslivosti pak bylo v odvolacím řízení potvrzeno
rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 26. 2. 2007,
č. j. KUJCK 1854/2007 OZZL/Bř-RO5, proti němuž byla podána žaloba, která byla
zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 10 Ca 56/2007 - 50, a zamítnuta byla rovněž kasační stížnost podaná proti
citovanému rozsudku, a to opakovaně výše zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 As 69/2007 - 86, publikovaným
pod č. 1737/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz; k závěrům tohoto rozsudku viz dále v části
věnované druhému ze zrušujících důvodů uvedených sub 2).
Na základě podaného návrhu bylo zahájeno správní řízení ve věci uznání
společenstevní honitby pod názvem Schwarzenbergská honitba Orlík IV. a nařízeno ústní
jednání, které se uskutečnilo dne 17. 12. 2008. Během tohoto jednání žalobce
prostřednictvím svého zástupce uplatnil námitku vůči uznání uvedené honitby s tím,
že nesouhlasí se započítáním některých pozemků J. N. ve výměře 50,98 ha do této
honitby, neboť tyto pozemky vnesl jmenovaný do honitby žalobce. Tuto námitku pak
doplnil písemným podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně následujícího dne
18. 12. 2008, kterým současně požádal, aby předmětné pozemky J. N. byly přičleněny do
honitby Honebního společenstva Oslov; k tomu je ve správním spise založena podepsaná
písemnost ze dne 25. 10. 2002, označená jako „souhlas vlastníka honebních pozemků s
členstvím v honebním společenstvu [podle §19 odst. 5 písm. c) zákona č. 449/2001]“ a
obsahující mimo jiné i výčet předmětných pozemků ve vlastnictví Jiřího Neumanna.
Správní orgán I. stupně i přes tento nesouhlas žalobce podložený výše uvedenou
písemností rozhodl o uznání Schwarzenbergská honitba Orlík IV., přičemž v odůvodnění
k dané námitce konstatoval, že honební pozemky Jiřího Neumanna v uvedené výměře
zahrnuté do této nově uznané honitby, byly od roku 1993 součástí dnes již zaniklé
Schwarzenbergské honitby Orlík, a to v původních hranicích, jejichž průběh se stávajícími
hranicemi uznané honitby Zvíkov – honitba žalobce – se ani tímto rozhodnutím
nezměnil. J. N. se proto jako vlastník těchto volných pozemků svobodně rozhodl s nimi
vstoupit do tvořícího se Honebního společenstva Vlastec – Červený Újezd a vytvořit
spolu s dalšími členy tohoto honebního společenstva společenstevní honitbu (§18 odst. 2
a 3 zákona o myslivosti). Současně správní orgán I. stupně poznamenal, že šetřením bylo
zjištěno, že uvedené pozemky v dané výměře nebyly ani při uvádění honiteb do souladu
se zákonem o myslivosti v roce 2003 začleněny do uznané honitby Zvíko v a že: „dodatek k
rozhodnutí o uznání stávající společenstevní honitby Zvíkov ze dne 31. 3. 2003 pod č. j. Mysl/ k
č.j.3505/02/2003 – Ad nabyl právní moci dne 26. 4. 2003“.
Žalobce v odvolání mimo jiné namítal, že po zániku Schwarzenbergské honitby
Orlík měly být upraveny hranice tak, že předmětné pozemky Jiřího Neumanna,
které byly na základě jeho souhlasu vneseny do Honebního společenstva Oslov, měly být
orgánem státní správy přičleněny z moci úřední do honitby Honebního společenstva
Oslov, tj. žalobce. Orgán státní správy zůstal nečinný, přestože byl k tomu vyzván
přípisem ze dne 1. 10. 2008, a naopak tyto pozemky bez právního důvodu započítal
do honitby, která byla tímto odvoláním napadena. J. N. z Honebního společenstva Oslov
nevystoupil, takže tyto pozemky jsou nadále v soupisu pozemků patřících do tohoto
honebního společenstva. V žádném případě nemůže nově vznikající společenstevní
honitba tyto pozemky započítat do své výměry a o tyto pozemky snižovat stav pozemků
vedených Honebních společenstvem Oslov.
Žalovaný, jako odvolací orgán, k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že předmětné pozemky J. N. byly od roku 1993 součástí vlastní honitby s názvem
Schwarzenbergská honitba Orlík a po jejím zániku se tyto pozemky staly poz emky
volnými pro tvorbu honiteb. Současně poznamenal, že honitba v držení Honebního
společenstva Oslov byla uvedena do souladu se zákonem o myslivosti v hranicích, které
nezahrnují předmětné pozemky J. Neumanna a změna honitby, jež je v držení Honebního
společenstva Oslov, je možná pouze v režimu ustanovení §31 zákona o myslivosti.
Honební společenstvo nemůže nárokovat pozemky vně hranic honitby tak, jak byly
stanoveny při uvedení honiteb do souladu se zákonem o myslivosti v roce 2003; tyto
hranice jsou platné a závazné a státní orgán správy myslivosti z nich při změnách honiteb
nebo při uznávání honiteb nových vychází.
Ze shora provedené nutné rekapitulace je podle názoru Nejvyššího správního
soudu patrné, že správní orgán I. stupně i žalovaný odvolací orgá n se k námitce žalobce
vyjádřily. Nedůvodnost této námitky pak opřely o nutnost vycházet při začleňování
pozemků do určité honitby z platného právního stavu, podle kterého předmětné pozemky
J. N. nebyly v rozhodné době zahrnuty do honitby žalobce a bylo tedy možné je jako
volné pozemky zahrnout do nově vzniklé honitby - Schwarzenbergská honitba Orlík IV.,
historicky navazující na část původní Schwarzenbergské honitby Orlík, která zanikla
rozhodnutím správních orgánů v roce 2007.
Jak však správně uvedl krajský soud, pro tut o argumentaci rozhodujících správních
orgánů nejsou ve spisovém materiálu založeny žádné důkazy a ani z rozhodnutí není zcela
zřejmé, na základě jakých důkazů správní orgány svoji argumentaci založily. S ohledem
na obsah jejich rozhodnutí by sice teoreticky bylo možné dovozovat, že se jedná zejména
o pravomocné rozhodnutí ohledně uvedení honitby Honebního společenstva Oslov
do souladu se zákonem, včetně přesného zákresu hranic této honitby a uvedení všech
jejich honebních pozemků tak, aby bylo skutečně jasné, že pozemky J. N., které jsou
sporné, v ní zahrnuty nejsou, avšak opora pro takový závěr ve spisu chybí. S právní spis v
tomto směru obsahuje toliko souhlas J. N. ze dne 25. 10. 2002 se jeho členstvím v
honebním společenstvu Oslov a žádné další relevantní dokumenty.
Z tohoto pohledu tedy krajskému soudu nelze vytýkat, že rozhodnutí žalovaného
zrušil pro vadu řízení, přestože se ve svém důsledku podle názoru Nejvyššího správního
soudu nejednalo o vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
[§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], nýbrž o vadu řízení spočívající v tom, že učiněné závěry
nemají oporu ve spisech [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. To však nic nemění na tom,
že ve výsledku (co do výroku) je rozhodnutí krajského soudu správné, neboť došlo
k takovým vadám řízení, pro které bylo žalobou napadené rozhodnutí nutno zrušit a věc
vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Skutkový stav, který vzal žalovaný, resp. správní orgán I. stupně za základ svého
rozhodnutí, musí mít oporu ve spise. Je tedy naprosto nezbytné, aby správní spis
obsahoval veškeré podklady, na jejichž základě bude možné učinit jednoznačný závěr,
zda jsou sporné honební pozemky J. N. součástí honitby žalobce, Honebního
společenstva Oslov, či nikoli a zda případně neměly být přičleněny k této honitbě tak,
jako to žalobce namítal ve svém odvolání, kde odkazoval na svůj přípis ze dne 1. 10. 2008
adresovaný orgánu státní správy myslivosti. Pokud se totiž předmětné honební pozemky
poté, kdy zanikla Schwarzenbergská honitba Orlík, staly skutečně pozemky volnými,
které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, platí, že orgán státní správy myslivosti
tyto pozemky přičlení zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší
společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné
přičlenění (§30 odst. 1 zákona o myslivosti). Proto pokud orgán státní správy myslivosti
tímto způsobem nepostupoval, je třeba s ohledem na námitku žalobce vysvětlit, z jakého
důvodu se tak stalo a tuto skutečnost doložit. Stejně tak je třeba doložit v rozhodnutí
správního orgánu uvedenou skutečnost, že se J. N. jako vlastník těchto volných pozemků
svobodně rozhodl s nimi vstoupit do tvořícího se Honebního společenstva Vlastec –
Červený Újezd a vytvořit spolu s dalšími členy honitbu, neboť ve spise je zahrnut pouze
předchozí protichůdný projev vůle jmenovaného v podobě jeho souhlasu se vstupem do
Honebního společenstva Oslov.
Ohledně námitek stěžovatele směřujících do věcného posouzení sporu a údajného
nepochopení posuzované situace, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto nejsou
a ani nemohou být důvodné, neboť věcné posouzení sporu nelze předjímat. Krajský soud
se k vlastnímu posouzení věci vůbec nedostal, neboť závěry žalovaného ohledně
sporných pozemků nemohl pro chybějící oporu ve spisu věcně přezkoumat. Jakékoli
úvahy v tomto směru by tedy byly předčasné a ve svých důsledcích by nahrazovaly
rozhodovací proces příslušných správních orgánů, což správním soudům nepřísluší.
Z hlediska dalšího řízení proto Nejvyšší správní soud pouze v obecné rovině
odkazuje na dva důležité nálezy Ústavního soudu, a sice ze dne 13. 12. 2006,
sp. zn. Pl. ÚS 34/03, publikovaný pod č. 49/2007 Sb., a ze dne 6. 3. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 3/06, oba dostupné též z http://nalus.usoud.cz, které obsahují některá
základní východiska projednávané problematiky projevující se mimo jiné i v potřebě
kontinuity výkonu práva myslivosti v rámci původních honebních společenstev,
jež vychází ze závěru, že podle zákona o myslivosti je honitba uznána (a pozemkově
vymezena) správním rozhodnutím [§2 písm. i), §18 odst. 1] jako celek, jenž je tvořen
konkrétními souvislými honebními pozemky (§17 odst. 2, věta první). To mimo jiné
znamená, že jako výchozí a do značné míry i určující pro další posouzení projednávané
věci je rozhodné určit, do jaké honitby byly začleněny sporné pozemky J. N. předtím, než
učinil své prohlášení ze dne 25. 2. 2002; bude přitom nutné zohlednit veškeré relevantní
právní vztahy, včetně žalobcem zmíněné dohody o vzájemné výměně honebních
pozemků, jejíž písemné vyhotovení je založeno ve správním spise.
K druhému z důvodů, pro které bylo krajským soudem napadené rozhodnutí
zrušeno, tj. nesprávný postup žalovaného, který do uvedené honitby zahrnul rovněž
vodní plochu Orlické přehrady, konstatuje Nejvyšší správní soud následující:
Krajský soud při posouzení této otázky vycházel z již výše zmíněného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 As 69/2007 - 86, kterým byla
zamítnuta kasační stížnost proti jím vydanému rozsudku ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 10 Ca 56/2007 - 50, o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o neuvedení
Schwarzenbergské honitby Orlík do souladu se zákonem o myslivosti pro nesplnění
podmínky souvislosti některých pozemků v této honitbě.
Předmětem posouzení tehdy projednávané věci byla jednak otázka,
zda pod pojmem „přehrada“ z pohledu zákona o myslivosti lze rozumět výlučně stavbu
přehradní hráze jakožto stavebně-technické dílo z betonu a železa, jak tvrdil stěžovatel,
či zda tento pojem v sobě obsahuje jak stavbu hráze coby vodohospodářského díla,
tak i vodní plochu, která v důsledku zmíněné stavby vznikla, a dále pak, zda takto vzniklá
vodní plocha tvoří překážku v pohybu zvěře nebo je pro ni nebezpečím
tak, jak to má na mysli ustanovení §17 odst. 5 zákona o myslivosti. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že smyslem uvedeného ustanovení je ochrana v honitbě chované zvěře,
aby se mohla volně pohybovat v prostoru celé honitby, aniž by byla vystavena nebezpečí
při pokusu překonat eventuální překážku. Pokud zákon hovoří o přehradě
jako o překážce v pohybu zvěře, jedná se o přehradu jako celek, včetně vodní nádrže.
V daném případě přitom byla takovou překážkou shledána hladina přehradní nádrže
Orlík, jež protínala tehdy posuzovanou Schwarzenbergskou honitbu Orlík. Námitku,
dle které se stavba hráze nachází mimo honitbu, proto Nejvyšší správní soud odmítl
jako lichou, a konstatoval, že: „není rozhodné, kde přesně se nachází hráz, když je zároveň zcela
nesporné, že do honitby zasahuje ta část přehrady, kterou tvoří přehradní nádrž vytvořená vzdutím,
resp. koryto řeky dlouhé desítky kilometrů dosahující v některých místech šíře až několik stovek metrů
(dle znaleckého posudku, jenž byl předložen stěžovatelem jako důkaz a je součástí správního spisu,
200 až 400 metrů). Nejvyššímu správnímu soudu je z běžně dostupných veřejných informačních zdrojů
známo, že vodní dílo Orlík představuje největší, nejvyšší a nejmohutnější přehradu v tzv. „vltavské
kaskádě“ přehrad, a že cca 450 metrů dlouhá přehradní hráz zadržuje jezero, resp. vodní plochu,
o celkové rozloze přibližně 2732 ha. S ohledem na vše výše uvedené kasační soud proto sdílí závěr
krajského soudu, že hladina přehradní nádrže Orlík přerušuje souvislost honebních pozemků začleně ných
do Schwarzenbergské honitby Orlík a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu ustanovení §17
odst. 5 zákona o myslivosti.“ Proto také soud kasační stížnost zamítl, i když v závěru
na rozdíl od krajského soudu vyjádřil souhlas se stěžovatelem v tom, že samotná vodní
plocha patří s ohledem na znění ustanovení §2 písm. f) zákona o myslivosti mezi
pozemky honební.
Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na konkrétní místní okolnosti souzené věci
vyhodnotil vodní plochu Orlické přehrady jako nebezpečnou překážku pro pohyb zvěře,
která přerušuje souvislost honebních pozemků začleněných do tehdy posuzované
Schwarzenbergské honitby Orlík.
Schwarzenbergská honitba Orlík IV. je však formována jinak než původní
Schwarzenbergská honitba Orlík, kterou hladina Orlické přehradní nádrže protínala
a rozdělovala tak její honební pozemky situované po obou březích. Honební pozemky
Schwarzenbergské honitby Orlík IV. jsou situovány pouze na levém břehu Orlické
přehrady a skutečnost, že je mezi nimi zahrnuta i vodní plocha této přehrady, není
v rozporu se zákonem o myslivosti.
Krajský soud proto pochybil, pokud s odkazem na výše citovaný rozsudek zdejšího
soudu dospěl k závěru, že není správný názor žalovaného, dle kterého může být část
přehrady zahrnující jeden břeh a vodní plochu součástí honitby.
Podstata práva myslivosti a jeho zákonné úpravy směřuje především k ochraně
volně žijící zvěře jako součásti ekosystému, tj. ucelené části přírody, jejíž přirozenou
složkou je i voda – vodní plochy. Pozemky, na nichž je voda (vodní nádrže, rybníky,
vodní toky, mokřady či bažiny) jsou tedy neoddělitelnou součástí prostředí volně žijící
zvěře a nelze je považovat za pozemky nehonební ve smyslu §2 písm. e) zákona
o myslivosti. Z hlediska tvorby honiteb se proto obecně jedná o pozemky použitelné,
pokud nejsou v honitbě situovány jako překážka v pohybu zvěře, a žalovanému
správnímu orgánu za výše uvedených okolností nelze vyčítat, že postupoval nesprávně,
pokud do Schwarzenbergské honitby Orlík IV. zahrnul rovněž vodní plochu Orli cké
přehrady.
Opačný výklad, zastávaný krajským soudem, by neodpovídal striktnímu vymezení
nehonebních pozemků v §2 písm. e) zákona o myslivosti, jimiž se rozumí : „pozemky uvnitř
hranice současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, uli ce, nádvoří, cesty, hřiště a parky,
pokud nejde o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady
a školky řádně ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu zvěře, obvod dráhy, dálnice,
silnice, letiště se zpevněnými plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny
rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti“. Pojem přehrada ani vodní plochy jako takové
zde totiž uvedeny nejsou a případné obecné zahrnutí vodní plochy přehrady mezi
pozemky zastavěné a tudíž nehonební by neodpovídalo zákonnému vymezení
ani naznačené funkci honebních pozemků v podobě poskytování přirozeného prostředí
volně žijící zvěři. Z toho také vychází ustanovení §2 písm. f) zákona o myslivosti,
dle kterého se honebními pozemky rozumí: „všechny pozemky v písmenu e) neuvedené.“
To znamená, že i na základě uvedeného principu rozlišení honebních a nehonebních
pozemků, které vyplývá z porovnání §2 písm. f) a e) zákona o myslivosti, lze konstatovat,
že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem; ten pak s ohledem na konkrétní místní
okolnosti může představovat překážku naplnění požadavku souvislosti honebních
pozemků tvořících honitbu tak, jako tomu bylo v případě výše citované věci vedené
pod sp. zn. 9 As 69/2007.
Ohledně tvrzení žalobce, že vodní plocha Orlické přehrady pro svůj charakter
a strmost přiléhajících břehu vylučuje výkon práva myslivosti pak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tato otázka se vymyká výše vymezenému předmětu přezkumu v nyní
projednávané věci. Pouze na okraj je proto možné poznamenat, že z předloženého
spisového materiálu nevyplývá, že by tato vodní plocha, kterou je obecně třeba považovat
za pozemek honební, byla (z důvodů bezpečnostních, vojenských nebo zájmu vlastníka)
prohlášena rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti za pozemek nehonební podle
ustanovení §2 písm. e) zákona o myslivosti in fine v návaznosti na §17 odst. 2
citovaného zákona. Současně je třeba poznamenat, že podle stěžovatele vede v předmětné
honitbě k vodní ploše několik cest a tento má ve vlastnictví také několik člunů a lodí
(viz jeho vyjádření k odvolání žalobce, založené ve správním spise na č. l. 21).
Lze tedy uzavřít, že přestože je napadený rozsudek krajského soudu ve svých
důvodech zčásti nesprávný, výrok zcela odpovídá zákonu, neboť krajský soud shledal dva
důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přičemž jeden z těchto důvodů obstál a činí
tak zrušující rozsudek krajského soudu v dostatečné míře odůvodněným.
Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl,
a to v souladu se svoji judikaturou, dle které za situace, kdy je zrušující rozsudek opřen
o více důvodů a Nejvyšší správní soud shledá, že některý z nich obstojí a jiný nikoliv,
je třeba vážit míru opory výroku v odůvodnění a lze akceptovat, pokud důvody obstojí
v podstatné, převažující, míře. V takové situaci Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní
názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikovaný
pod č. 1865/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly,
neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a účastníku, který byl v řízení
úspěšný, byla náhrada nákladů přiznána podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč,
zvýšených o DPH v sazbě 20 % ve výši 480 Kč, celkem tedy 2880 Kč. Tato částka bude
stěžovatelem uhrazena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu