ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.16.2010:108
sp. zn. 9 As 16/2010 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Jana M. Passera v právní věci žalobce: V. K.,
zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360/47,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody
1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2007, č. j. 131/2007-190-
TAXI/3, o správním deliktu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 7. 2009, č. j. 10 Ca 337/2007 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen
„žalovaný“) ze dne 10. 9. 2007, č. j. 131/2007-190-TAXI/3. Tímto rozhodnutím
bylo změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 9. 2. 2007, č. j. MHMP 355961/2006/DOP-T/Dc, tak, že stěžovateli
byla podle §35 odst. 3 písm. h) a k) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), uložena pokuta ve výši
40 000 Kč pro porušení §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě, v návaznosti
na §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 478/2000 Sb.“ nebo „prováděcí
vyhláška“), neboť stěžovatel nezajistil umístění průkazu o způsobilosti řidiče (dále též jen
„průkaz“) na viditelném místě ve svém vozidle taxislužby, a dále pro porušení §34 odst. 2
zákona o silniční dopravě, neboť jako řidič vozidla taxislužby neumožnil pověřenému
kontrolnímu pracovníkovi podle citovaného ustanovení výkon státního odborného
dozoru v silniční dopravě.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení; vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost;
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel trvá na tom, že se svým jednáním nedopustil porušení zákona
a že rozhodnutí žalovaného a městského soudu nevychází ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“). Namítá, že postupem správních orgánů bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Naplnění kasačních důvodů shledává v následujících tvrzeních. Dle stěžovatele
nebyl v rámci dokazování proveden jediný důkaz, že by neměl ve vozidle vystaven platný
průkaz, neboť ze znění protokolu vyplývá, že byla předložena barevná kopie průkazu,
přičemž stěžovatel má za to, že by se porušení výše uvedených ustanovení dopustil pouze
tehdy, nenacházel-li by se jeho průkaz ve vozidle vůbec. V protokolu však není tvrzeno,
že by stěžovatel neměl platný průkaz ve vozidle, jak je stanoveno v zákoně o silniční
dopravě a vyhlášce č. 478/2000 Sb., ale je tvrzeno pouze, že průkaz nepředložil,
resp. jej nepředložil hned na výzvu pověřených kontrolních pracovníků, ale až po příjezdu
třetí osoby jako svědka kontroly. Stěžovatel upozorňuje na rozpor první a druhé části
protokolu, kdy v první části je uvedeno, že doklady předloženy po příjezdu svědka byly,
ve druhé části je však v rozporu s výše uvedeným zaznamenáno, že řidič předložil pouze
barevnou kopii průkazu. Z daného pak dle stěžovatele správní orgán nepřezkoumatelně
dovodil, že průkaz se ve vozidle nevyskytoval. Nepřezkoumatelnost shledává především
v předmětném rozporu a dále v tom, že takový závěr není nijak podložen. Absence
jakýchkoliv úvah o tom, zda ve vozidle taxislužby byl platný průkaz či pouze nebyl
předložen kontrolnímu pracovníkovi, zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Dle stěžovatele tak rozhodnutí ve věci nemohou vycházet ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu a navíc jsou v rozporu se spisem – resp. s protokolem o kontrole ze dne
15. 9. 2006, č. j. SOD/150906/1/Žk. Dle stěžovatele bylo v protokolu řešeno pouze
to, zda byl průkaz předložen, či nebyl předložen, a nikoliv zda se ve vozidle nacházel.
Proto se domnívá, že je zcela nerozhodné, zda ve vozidle byl či nebyl originál průkazu,
neboť tato skutečnost není v protokolu řešena.
Stěžovatel má za to, že i kdyby byla prokázána absence originálu předmětného
průkazu, zákon nestanoví, že by ve vozidle musel být pouze originál průkazu. Domnívá
se, že povinnost stanovená v §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je splněna
i tím, že je ve vozidle taxislužby umístěna na viditelném místě kopie průkazu
o způsobilosti řidiče taxislužby, neboť citované ustanovení povinnost vystavit originál
výslovně nestanoví. Pokud správní orgány interpretovaly předmětné ustanovení
tak, že je nutno vystavit pouze originál, dopustily se tak rozšiřujícího výkladu
v neprospěch stěžovatele, což je podle judikatury nepřípu stné a v rozporu s §2
odst. 3 s. ř.
Stěžovatel je dále toho názoru, že se ani nedopustil žádného protiprávního jednání,
pokud po výzvě k předložení předmětných dokladů vyčkal s jejich předložením
do příjezdu třetí osoby jako svědka prováděné kontroly. M á za to, že pokud v takovém
jednání správní orgán shledal bránění výkonu dozoru dle §34 zákona o silniční dopravě,
potom jednal v rozporu s §4 s. ř., podle kterého má ten, kdo plní úkoly vyplývající
z působnosti správního orgánu, povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle
možností jim vycházet vstříc. Zdůrazňuje, že doklady v žádném případě neodmítl
předložit. Namítá, že městský soud se s jeho argumentací řádně nevypořádal.
Z výše uvedeného tedy dle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí městského soudu
bylo založeno na skutkovém stavu, který nebyl zjištěn správně a bez důvodných
pochybností, na základě čehož je rozsudek neodůvodněný a v rozporu se zákonem.
Zároveň stěžovatel namítá, že městský soud neodůvodnil výši vyměřené pokuty, kterou
shledává nepřiměřenou s ohledem na skutkový stav. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na stanovisko k žalobě ze dne
20. 2. 2008, č. j. 131/2007-190-TAXI/9, a dále připojuje následující. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 11/2009 - 66, dostupného
na www.nssoud.cz, vyplývá, že vystavení pouhé kopie průkazu není dos tatečné
a ustanovení §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je nutno vykládat
tak, že je nutno vystavit originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, neboť pouze
tento originál je veřejnou listinou, která osvědčuje v ní uvedené skutečnosti.
Ve vztahu k tvrzenému neprokázání faktu, zda se ve vozidle nacházela pouze
kopie průkazu, žalovaný uvádí, že kontrolní pracovník v protokolu o kontrole výslovně
uvedl, že „předložena byla pouze barevná kopie průkazu“. Navíc sám stěžovatel v žalobě
uvedl, že „ve svém vozidle taxislužby umístil na viditelném místě kopii platného průkazu
o způsobilosti řidiče taxislužby, jak vyplývá z podkladů rozhodnutí“. Je tedy patrno,
že stěžovatel během řízení nepopíral, že byla vystavena pouze barevná kopie průkazu.
Proto tento fakt považoval žalovaný během řízení za nesporný, a tudíž bez nutnosti
provádění důkazu k jeho prokázání. Žalovaný navíc podotýká, že k naplnění skutkové
podstaty předmětného deliktu došlo již tím, že originál průkazu nebyl vystaven na místě
předepsaném, a je tudíž irelevantní, zda se originál průkazu nacházel na jiném místě
ve vozidle. Pokud stěžovatel uvedl, že při jiných kontrolách, kdy měl vystaven rovněž
pouze kopii průkazu, nebylo shledáno žádné porušení zákonné povinnosti týkající
se vystavení průkazu ve vozidle, žalovaný uvedl, že lze konstatovat pochybení kontrolních
pracovníků správního orgánu I. stupně. Žalovaný má za to, že z protokolu o kontrole
a z odvolání stěžovatele je patrno, že ve vozidle byla vystavena pouze barevná kopie
předmětného průkazu. Námitku tak považuje za účelovou.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že jeho jednání při kontrole nelze považovat
za jednání bránící výkonu dozoru, trvá žalovaný na svých předchozích stanoviscích,
že stěžovatel jednáním při kontrole, při níž odmítl předložit požadované doklady, naplnil
skutkovou podstatu popsanou v §35 odst. 3 písm. k) zákona o silniční dopravě, neboť
neumožnil kontrolním pracovníkům provést kontrolu po dobu, než přišla osoba třetí.
Žalovaný upozorňuje na to, že skutečnost, že tyto podklady nakonec předloženy
po příchodu svědka byly, snížila závažnost jeho jednání, k čemuž bylo při stanovení výše
sankce přihlédnuto. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Ze správního a soudního spisu vyplývá, že dne 15. 9. 2006 v 10:50 hod. byla
provedena kontrola stěžovatele jako provozovatele taxislužby v rámci výkonu státního
odborného dozoru v silniční dopravě podle §34 zákona o silniční dopravě. Kontrola byla
provedena pověřenými kontrolními pracovníky správního orgánu I. stupně při poskytnuté
přepravě. Na závěr kontroly byl vyhotoven protokol o kontrole č. SOD/150906/1/Žk,
o výsledku kontroly taxislužby ve věci dodržování zákona o silniční dopravě (dále též jen
„protokol o kontrole“ nebo „protokol“). Z protokolu vyplývá, že stěžovatel na žádost
kontrolního pracovníka odmítl předložit požadované doklady před příjezdem svědka,
čímž se dopustil porušení §34 zákona o silniční dopravě. Doklady předložil
až po příjezdu svědka v 11:11 hod. Dále se stěžovatel dopustil porušení §21 odst. 11
písm. a) zákona o silniční dopravě a §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. tím,
že ve vozidle nebyl při výkonu taxislužby průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby
(předložena byla pouze barevná kopie průkazu). Stěžovatel protokol podepsal
s tím, že nesouhlasí s jeho obsahem a následně dne 18. 9. 2006 podal námitky
k protokolu, v nichž namítal, že popsaný skutkový stav není správný, neboť doklady
předloženy byly, a tak nebyla porušena povinnost podle §34 odst. 2 zákona o silniční
dopravě. Dále uvedl, že tím, že byla předložena barevná fotokopie průkazu o způsobilosti
řidiče taxislužby, je jednoznačně doloženo, že požadovaný průkaz ve vozidle byl. Navíc
splnil povinnost průkaz vystavit na viditelném místě, neboť zákon neupřesňuje,
zda je nutno vystavit originál nebo kopii.
O námitkách správní orgán I. stupně rozhodl rozhodnutím ze dne 6. 10. 2006
tak, že námitky budou ve smyslu §18 odst. 4 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), vyřízeny v rámci
správního řízení. Oznámením ze dne 8. 11. 2006 bylo správní řízení zahájeno. Stěžovatel
ve svém vyjádření k oznámení uvedl, že se porušení povinnosti vyplývající ze zákona
o silniční dopravě nedopustil, neboť na viditelném místě ve svém vozidle vystavil kopii
platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby, přičemž zákon výslovně nestanoví,
že je nutno takto vystavit pouze originál. Zároveň nesouhlasil s tvrzením, že by bránil
výkonu dozoru, neboť požadované doklady předložil. Správní orgán I. stupně vydal
rozhodnutí ze dne 9. 2. 2007, č. j. MHMP 355961/2006/DOP-T/Dc, ve kterém uložil
stěžovateli za porušení výše uvedených povinností pokutu ve výši 60 000 Kč. Na základě
stěžovatelova odvolání, ve kterém k zásadním otázkám předestřel stejnou argumentaci
jako v kasační stížnosti, vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 10. 9. 2007,
č. j. 131/2007-190-TAXI/3, kterým změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně
tak, že sice shledal porušení výše uvedených ustanovení zákona o silniční dopravě,
nicméně snížil výši pokuty na 40 000 Kč, neboť výši pokuty uloženou v předchozím
řízení považoval za nepřiměřeně tvrdou. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal
žalobu, ve které zopakoval svá předchozí tvrzení. Žaloba by la městským soudem
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Přednostně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť by bylo bezpředmětné se zabývat
hmotněprávní argumentací, neobstojí-li přezkoumávané rozhodnutí městského soudu
po stránce formální. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů,
jakož i jiná vada řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, je tak závažnou vadou, že by se jí Nejvyšší správní soud musel přednostně
zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tj. z úřední povinnosti, jak vyplývá
z §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly
v řízení provedeny. Ze správního a soudního spisu vyplývá, že městský soud rozhodoval
v souladu se skutkovými zjištěními vyplývajícími z protokolu o kontrole ze dne
15. 9. 2006, přičemž nebylo zjištěno žádné pochybení ze strany kontrolních pracovníků
při provádění předmětné kontroly. Na rozdíl od stěžovatele má Nejvyšší správní soud
za to, že skutečnosti uvedené v protokolu o kontrole jsou srozumitelné, jasné
a nevyvolávají žádné pochybnosti o skutkovém stavu věci. Odůvodnění městského soudu,
které plně vychází ze skutečností v protokolu uvedených, lze považovat za řádné
a přezkoumatelné. Zdejší soud neshledal, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný
ani v důsledku jiné vady řízení.
K otázce nepřezkoumatelnosti pro ucelenost problematiky zdejší soud dodává,
že nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů může být rozhodnutí soudu také tehdy,
pokud by soud nevyčerpal celý předmět řízení a ve svém rozhodnutí se nevypořádal
se všemi žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud však ani nedostatek takového
charakteru (tj. opomenutí některé ze žalobních námitek ze strany městského soudu)
v napadeném rozsudku neshledal a ověřil, že soud se ve svém rozhodnutí dostatečně
podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, z nichž žádná nezůstala neobjasněna
a bez náležitého odůvodnění. Výrok rozhodnutí je řádně odůvodněn a odůvodnění
rozsudku není v žádném případě možno považovat za nesrozumitelné. Na základě výše
uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že daná námitka není důvodná,
a proto přistoupil k řešení ostatních stížních námitek.
Stěžovatel namítá, že správní orgány dospěly k nepřezkoumatelnému závěru
o absenci platného průkazu způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle stěžovatele,
neboť tento závěr je dle stěžovatele v rozporu s obsahem kontrolního protokolu. Obsah
první části protokolu se má totiž vylučovat s tvrzením uvedeným v druhé části protokolu,
a tak z protokolu nelze dovodit, že by stěžovatel neměl platný průkaz ve vozidle,
jak je stanoveno v zákoně o silniční dopravě a vyhlášce č. 478/2000 Sb. Z protokolu je dle
stěžovatele pouze patrno, že průkaz nebyl předložen. Absence úvah správních orgánů
o tom, zda ve vozid le taxislužby byl platný průkaz či pouze nebyl předložen, zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatel dále uvedl, že i kdyby bylo prokázáno,
že se ve vozidle originál platného průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby nenacházel,
zákon nestanoví, že by ve vozidle musel být vystaven pouze originál průkazu. Stěžovatel
argumentuje tím, že pokud by zákonodárce vyžadoval předložení originálu uvedeného
průkazu, nepochybně by tuto skutečnost v zákoně výslovně uvedl. Odkázal přitom na jiná
ustanovení zákona o silniční dopravě a prováděcí vyhlášky, ve kterých zákonodárce
výslovně požaduje originál nebo ověřenou kopii dokladů. Podle stěžovatele se správní
orgány i městský soud dopustily nepřípustného rozšiřujícího výkladu předmětného
ustanovení, rozhodly-li o nutnosti vystavení pouze originálu.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je nutno vystavit
na předepsaném místě přístrojové desky vždy pouze originál předmětného průkazu.
S názorem stěžovatele, že ze zákona nevyplývá, že je nutno vystavit originál průkazu,
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Z ustanovení §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě vyplývá,
že provozovatel taxislužby má povinnost zajistit, aby průkaz o způsobilosti řidiče
taxislužby byl umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby; podrobnosti k umístění
průkazu ve vozidle stanoví prováděcí právní předpis.
Podle prováděcího právního předpisu, konkrétně podle §12 odst. 2 vyhlášky
č. 478/2000 Sb., platí, že provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič při výkonu taxislužby
měl svůj platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby čelně vystaven na přístrojové desce
vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný.
Zdejší soud má za to, že výše citované ustanovení §21 odst. 11 písm. a) zákona
o silniční dopravě je nutno vykládat tak, že provozovatel taxislužby je povinen zajistit,
aby byl na příslušném místě ve vozidle taxislužby vystaven originál předmětného průkazu,
neboť jen originál průkazu osvědčuje platnost tohoto dokladu. Ve stejném smyslu
ostatně Nejvyšší správní soud rozhodl již dříve. V rozsudku ze dne 31. 3. 2009,
č. j. 7 As 11/2009 - 66, uvedl, že „ při výkladu problému originálu a kopie listiny třeba vyjít z toho,
že jen originál listiny vydaný správním orgánem osvědčuje to, co je v ní uvedeno. Podle ustanovení §21
odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je totiž provozovatel taxislužby povinen zajistit, aby průkaz
o způsobilosti řidiče taxislužby byl umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby a podle ustanovení
§12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič při výkonu taxislužby
měl svůj platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby čelně vystaven na přístrojové desce vozidla,
před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Pokud tato ustanovení
ve vzájemném spojení hovoří o ‚platném‘ průkazu způsobilosti řidiče taxislužby, nedá se podle kasačního
soudu hovořit o tom, že postačí, aby byla ve vozidle taxislužby čelně vystavena jen kopie tohoto dokladu,
která zcela jistě není ‚platným‘ průkazem způsobilosti řidiče taxislužby, jímž může být jen originál
tohoto průkazu. Obecně je třeba proto říci, že pokud právní předpisy ukládají povinnost umístit
ve vozidle konkrétní doklad (průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby) a vůbec neupravují přípustnost
splnění této povinnosti umístěním kopie tohoto dokladu, je tím míněn vždy originál této listiny. Zákon
sice výslovně nestanoví povinnost umístění originálu průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle,
ale tuto povinnost není třeba v zákoně výslovně upravit, neboť pokud právní předpis nestanoví nic
bližšího a přitom ukládá povinnost umístit ve vozidle taxislužby doklad, vždy se musí jednat z povahy
věci o jeho originál. Výslovné uvedení slova ‚originál‘ pak nabývá na významu pouze tehdy, pokud zákon
umožňuje umístění, resp. rovněž držení ověřené kopie tohoto dokladu [srov. ustanovení §21 odst. 11
písm. b) zákona o silniční dopravě]. Stanovisko stěžovatele by vyústilo v chybný předpoklad, že výchozím
stavem v situacích, kdy právní úprava nestanoví podrobnosti, může být i kopie dokladu.“
Názor Nejvyššího správního soudu, že §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční
dopravě je nutno vykládat v tom smyslu, že provozovatelé taxislužby jsou povinni vystavit
na předepsaném místě ve vozidle originál předmětného průkazu, podporuje
i ta skutečnost, že účelem předmětného průkazu a jeho vystavení na předepsaném místě,
na kterém si jej může každý zákazník dobře prohlédnout, je ochrana zájmů zákazníka
taxislužby, neboť tento průkaz prokazuje, že zákazník je vezen řidičem taxislužby,
který splňuje podmínku bezúhonnosti a spolehlivosti řidiče. Tento průkaz o způsobilosti
řidiče taxislužby je veřejnou listinou a vydává se s platností na dobu pěti let (§21 odst. 8
zákona o silniční dopravě). Skutečnost o bezúhonnosti řidiče taxislužby tak může ověřit
pouze originál, který jako jediný zaručuje pravdivost a trvání skutečností v něm
uvedených. S ohledem na právě uvedené je nutno přisvědčit názoru městského soudu,
že „v případě prosté kopie dokladu totiž nemůže cestující ověřit, zda se jedná o věrnou (nepozměněnou)
kopii uvedeného dokladu, a rovněž nelze ověřit, zda originál dokladu nebyl řidiči odebrán či z jiného
důvodu neztratil platnost“. Na základě právě uvedeného je tedy nutno předmětné ustanovení
v zájmu ochrany oprávněných zájmů zákazníka taxislužby vykládat tak, že je nutno
na předepsaném místě ve vozidle vystavovat originál předmětného průkazu. Nejvyšší
správní soud se zcela ztotožňuje s názorem městského soudu a tuto námitku stěžovatele
shledal nedůvodnou.
V návaznosti na právě projednanou námitku se Nejvyšší správní soud zabýval další
námitkou, že nebylo bez pochyb prokázáno, že se ve vozidle předmětný průkaz
o způsobilosti řidiče taxislužby nenacházel, resp. že správní orgány dospěly
k nepřezkoumatelnému závěru o absenci platného průkazu způsobilosti řidiče taxislužby
ve vozidle stěžovatele, neboť tento závěr je dle stěžovatele v rozporu s obsahem
kontrolního protokolu.
Ve vztahu k námitce stěžovatele a s ohledem na závěry výše uvedené je nutno
podotknout, že pro posouzení otázky přítomnosti průkazu ve vozidle taxislužby a splnění
povinnosti podle §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je relevantní pouze
informace, zda se originál tohoto průkazu nachází na zákonem předepsaném místě,
a nikoli skutečnost, že se snad při kontrole mohl nacházet na jiném místě ve vozidle
(např. že ho měl řidič taxislužby u sebe s ostatními doklady, které na vyžádání předložil).
Zdejší soud rovněž přezkoumal znění protokolu a ověřil, zda v něm uvedený
skutkový stav je srozumitelný. Zjistil, že tento protokol, ze kterého správní orgány při
svém rozhodování vycházely, zaznamenává skutková zjištění týkající se dvou správních
deliktů. První část protokolu popisuje událost z pohledu porušení povinnosti stanovené
v §34 zákona o silniční dopravě, tj. porušení povinnosti umožnit kontrolním
pracovníkům provést kontrolu, přičemž je v této části protokolu uvedeno, že „tím, že řidič
na žádost kontrolního pracovníka odmítl předložit požadované doklady (koncesní listina, osvědčení
hl. města Prahy o úspěšně vykonané zkoušce, doklad o přidělení evidenčního čísla, průkaz o způsobilosti
řidiče taxislužby a uživatelskou a evidenční knihu taxametru) došlo k porušení §34 zákona o silniční
dopravě (řidič tvrdí, že doklady předloží až dorazí svědci, do té doby odmítl doklady předložit). Doklady
předložil až po příjezdu třetí osoby v 11:11.“ Z daného je tedy patrno, že stěžovatel okamžitě
neuposlechl výzvy kontrolních pracovníků a posečkával s předložením dokladů
do příchodu svědka.
V druhé části protokolu je popsán další správní delikt, a to nesplnění povinnosti
provozovatele taxislužby zajistit, aby průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby byl umístěn
na viditelném místě ve vozidle taxislužby, přičemž v protokole bylo doslovně uvedeno,
že „tím, že ve vozidle nebyl při výkonu taxislužby průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby (předložena
pouze barevná kopie průkazu č. 044862 vydaného MÚ Brandýs nad Labem – Stará Boleslav), došlo
k porušení §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě a §12 odst. 2 prováděcí vyhlášky.“
Pro druhý z deliktů je stěžejní skutečnost, že se originál předmětného průkazu při výkonu
taxislužby nenacházel na viditelném místě ve vozidle, nýbrž na předepsaném místě byla
pouze barevná kopie průkazu.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je třeba na obsah protokolu pohlížet
jako na popis dvou odlišných správních deliktů. Informaci o tom, že „ doklady byly
předloženy“ a o tom, že „ byla předložena pouze barevná kopie“ nelze potom, nazíráno v právě
uvedeném smyslu, považovat za nesrozumitelné a vzájemně se vylučující. Naopak
Nejvyšší správní soud v souladu se závěry správních orgánů a městského soudu považuje
z protokolu za prokázané, že se originál předmětného průkazu na předepsaném místě
ve vozidle při výkonu taxislužby nevyskytoval a že požadované doklady byly stěžovatelem
předloženy až po příjezdu svědka. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že na skutečnosti,
že se originál průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby během výkonu taxislužby
na předepsaném místě nenacházel, nic nemění skutečnost, že požadované doklady byly
po příjezdu svědka předloženy.
Ve vztahu k námitce týkající se nesouhlasu stěžovatele s tím, že správní orgány
posoudily jeho jednání při kontrole jako bránění výkonu dozoru, když předložil
své doklady až po příjezdu svědka, zastává Nejvyšší správní soud stejný názor,
jaký vyjádřil žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti.
Při posuzování stěžovatelova jednání vycházely správní orgány správně z §34
zákona o silniční dopravě. Podle §34 odst. 2 citovaného zákona platí, že osoba pověřená
výkonem státního odborného dozoru je oprávněna v souvislosti s výkonem dozoru,
pokud není zvláštními předpisy stanoveno jinak, vstupovat do provozoven a všech
prostor souvisejících s vykonávanou činností, nahlížet do dokladů a evidencí týkajících
se provozování silniční dopravy. Dopravce je povinen osobě pověřené výkonem státního
odborného dozoru umožnit výkon uvedeného oprávnění. Řidič vozidla je povinen
předložit těmto osobám doklady, které musejí být ve vozidle při jeho provozu podle
tohoto zákona, a umožnit jim přístup k záznamovému zařízení.
Pokud tedy stěžovatel odmítl předložit doklady ihned na vyžádání kontrolních
pracovníků a vyčkal až příjezdu svědka, má Nejvyšší správní soud za to, že skutečně
naplnil skutkovou podstatu uvedenou v §35 odst. 3 písm. k ) téhož zákona, tj. neumožnil
výkon státního odborného dozoru. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že skutečnost,
že požadované doklady po příjezdu svědka předložil, ještě neznamená, že jeho povinnost
byla splněna v souladu s výše uvedeným ustanovením, jak se stěžovatel domnívá. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje rovněž na §11 a násl. zákona o státní
kontrole, ve kterém jsou stanoveny práva a povinnosti kontrolních pracovníků
a kontrolovaných osob, z nichž nevyplývá, že by stěžovatel měl zákonem zaručené právo
požadovat od kontrolních pracovníků, aby s výkonem státní kontroly posečkali do doby,
než se dostaví svědek kontrolované osoby. Naopak z §14 odst. 1 téhož zákona vyplývá,
že kontrolované osoby jsou povinny vytvořit základní podmínky k provedení kontroly
a poskytnout součinnost odpovídající oprávnění kontrolních pracovníků. Pokud měl
stěžovatel obavy o způsobu provedení kontroly kontrolními pracovníky, je nutno
poukázat na vázanost kontrolních pracovníků povinnostmi vyplývajícími z §12 téhož
zákona, ve kterém je mimo jiné stanovena rovněž povinnost kontrolních pracovníků
zajistit řádnou ochranu odebraných originálních dokladů proti jejich ztrátě, zničení,
poškození nebo zneužití [§12 odst. 2 písm. d) zákona o státní kontrole ].
Pouze nad rámec zdejší soud v souvislosti s výše uvedeným podotýká,
že ze správního a soudního spisu je patrno, že správní d elikt podle §35 odst. 3 písm. k)
zákona o silniční dopravě byl s ohledem na skutkový stav věci hodnocen velmi mírně.
Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že skutečnost, že stěžovatel státní dozor po příjezdu
svědka umožnil, závažnost jeho protiprávního jednání značně snížila, přičemž žalovaný
uvedl, že „ z hlediska důležitosti protiprávního jednání tak odvolací orgán hodnotí jako významnější
protiprávní jednání účastníka řízení spočívající v tom, že neměl ve vozidle platný průkaz o způsobilosti
řidiče taxislužby.“
Na závěr stěžovatel ve své kasační stížnosti poukázal na to, že správní orgány
nedostatečně odůvodnily výši vyměřené pokuty (40 000 Kč), přičemž je navíc názoru,
že tato pokuta je s ohledem na skutkový stav nepřiměřená. Svá tvrzení ovšem žádnými
konkrétními skutečnostmi nepodložil. Nejvyšší správní soud se proto předmětnou
námitkou zabýval v obecné rovině. Podotýká, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
bylo řádně a dostatečně vysvětleno, že se v daném případě jednalo o rozhodnutí
zahrnující spáchání dvou správních deliktů, přičemž za oba dva tyto delikty je možno dle
§35 odst. 3 zákona o silniční dopravě uložit pokutu až do výše 750 000 Kč. Dále
z rozhodnutí vyplývá, že za závažnější správní delikt žalovaný považoval porušení
povinnosti zajistit vystavení průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby na předepsaném
místě, přičemž závažnost porušení povinnosti umožnit kontrolním pracovníkům vykonat
státní dozor považoval za méně důležitou při posuzování protiprávního jednání
stěžovatele. Navíc žalovaný v odůvodnění uvedl, že porušení povinnosti zajistit vystavení
průkazu je protiprávním jednáním závažným, nepatří však k těm nejzávažnějším
proviněním podle §35 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Zdůvodnil rovněž, že v daném
případě nelze kritérium způsobené škody zahrnout do úvah o výši pokuty, neboť
předmětná skutková podstata vznik škody nepředpokládá. Žalovaný se zabýval rovněž
otázkou trvání správního deliktu. Na základě svých úvah potom dospěl k závěru,
že původně vyměřenou výši pokuty 60 000 Kč nelze považovat s ohledem na okolnosti
případu za přiměřenou a snížil ji na výši 40 000 Kč. Žalovaný v této souvislosti navíc
uvedl, že aby uložená pokuta splnila žádoucí nápravný účinek nejen vůči osobě účastníka
řízení, ale aby působila preventivně také na další provozovatele taxislužby, musí být
citelným zásahem do majetkové sféry účastníka řízení. Stejného názoru byl i městský
soud, který uvedl, že žalovaný při stanovení vý še pokuty vyhodnotil hlediska stanovená
v §36 odst. 2 zákona o silniční dopravě, který stanoví, že při stanovení výše pokuty a kauce
se přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody.
K další moderaci trestu městský soud nepřistoupil, neboť shledal pokutu ve stanovené
výši 40 000 Kč, tj. pokutu uloženou v podstatě na samé spodní hranici zákonného rozpětí,
za pokutu zcela přiměřenou okolnostem případu. S těmito závěry se Nejvyšší správní
soud plně ztotožňuje a pokutu s ohledem na okolnosti daného případu považuje
za přiměřenou. Navíc považuje odůvodnění žalovaného i městského soudu s ohledem
na argumentaci stěžovatele v žalobě uvedenou za vyčerpávající. Zdejší soud tak neshledal
důvodnou ani poslední kasační námitku.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal a ze všech shora
uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastn íkovi
řízení podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu