ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.24.2010:126
sp. zn. 9 As 24/2010 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: Ing. T. J., zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem
Šumavská 519/35, Brno, proti žalovanému: Vysoké učení technické v Brně, se sídlem
Antonínská 548/1, Brno, zastoupenému JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se
sídlem Pekařská 389/21, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2007,
č. j. 1083/90201/2007, o ukončení vysokoškolského studia, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2009,
č. j. 29 Ca 225/2007 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, dále též jen „VUT“) ze dne
16. 10. 2007, č. j. 1083/90201/2007. Tímto rozhodnutím rektor žalovaného zamítl žádost
stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí děkana Fakulty informačních technologií VUT
v Brně (dále též „FIT“) ze dne 7. 9. 2007, č. j. 344/14904/2007/So, kterým bylo
stěžovateli ukončeno studium v navazujícím magisterském studijním programu
na uvedené fakultě.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí nesprávně
posoudil otázku existence předmětu „státní závěrečná zkouška“, pokud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že státní závěrečná zkouška nemůže být studijním předmětem, neboť
se jedná o proces zjišťování a ověřování komplexního zvládnutí studia. Stěžovatel
nesouhlasí se závěry krajského soudu, že je-li ve fakultním informačním systému státní
závěrečná zkouška označena jako předmět, jedná se toliko o administrativní opatření
v zájmu zjednodušení studijní agendy. Stěžovatel uvádí, že státní závěrečná zkouška
je jako předmět uvedena nejen ve směrnici děkana FIT č. 30/2006, doplňující Studijní
a zkušební řád VUT, ale také v seznamu předmětů ve studijním katalogu, kde je označena
sice jako fiktivní, ale povinný předmět. Z vnitřních předpisů tak dle názoru stěžovatele
nepochybně vyplývá, že státní závěrečná zkouška je předmětem, který má vymezen svůj
obsah i způsob zakončení, a to v podobě složení státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel
dovozuje, že v souladu se směrnicí děkana FIT musí být studentovi umožněn opakovaný
zápis tohoto předmětu v následujícím akademickém roce a v jeho rámci i opakované
vykonání státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud
je předmět v kartě předmětu označen jako fiktivní, neznamená to nic jiného, než že s ním
mají být spojovány stejné právní účinky jako s předmětem skutečným. Je nepřípustné,
aby vysoká škola nejprve vydala vnitřní předpis, podle kterého se státní závěrečná zkouška
vykonává v rámci předmětu „Státní závěrečná zkouška“, a následně prováděla
interpretaci, podle které je označení státní závěrečné zkoušky jako předmětu vyloučeno.
Takový postup stěžovatel považuje za porušení principu právní jistoty a zpochybnění
závaznosti a transparentnosti všech vydaných vnitřních předpisů fakulty. Ze všech výše
uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry vyslovenými krajským soudem v napadeném rozhodnutí a navrhuje kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Uvádí, že státní závěrečná zkouška není studijním
předmětem tvořícím součást studijního plánu konkrétního studijního programu,
a ani ta skutečnost, že je v informačním systému označena pojmem „předmět“, nemůže
rozšířit aplikaci obecné právní úpravy pro studijní předměty také na tuto zkoušku.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řádném ani opravném termínu u státní
závěrečné zkoušky neuspěl, došlo v jeho případě k ukončení studia zcela v souladu
se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o vysokých školách“),
i Studijním a zkušebním řádem VUT v Brně.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel byl v období od 28. 6. 2005 do 24. 10. 2007 na FIT studentem
navazujícího magisterského studijního programu Informační technologie v prezenční
formě. Dne 19. 6. 2007 stěžovatel skládal v řádném termínu státní závěrečnou zkoušku,
které v ústní části nevyhověl; opravný termín státní závěrečné zkoušky se konal dne
30. 8. 2007, avšak ani v tomto termínu stěžovatel při ústní části nevyhověl.
Rozhodnutím děkana FIT ze dne 7. 9. 2007, č. j. 344/14904/2007/So, proto bylo
stěžovateli ukončeno vysokoškolské studium dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých
školách, neboť v akademickém roce 2006/2007 nesložil opakovanou státní závěrečnou
zkoušku, čímž podle čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT nesplnil požadavky
vyplývající ze studijního programu.
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal žádost o přezkoumání, kterou rektor
žalovaného dne 16. 10. 2007, č. j. 1083/90201/2007, zamítl s odůvodněním, že neshledal
nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí děkana, a dále nezjistil,
že by rozhodnutí děkana bylo vydáno v rozporu se zákonem či vnitřními předpisy VUT.
Stěžovatel se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u krajského soudu, v níž
namítal, že k ukončení jeho vysokoškolského studia došlo v rozporu se zákonem
o vysokých školách a vnitřními předpisy VUT. V této souvislosti upozorňoval, že podle
čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana FIT č. 30/2006, kterou se doplňuje Studijní
a zkušební řád VUT, se student v informačním systému fakulty přihlašuje ke státní
závěrečné zkoušce zápisem předmětu „Státní závěrečná zkouška“, z čehož nepochybně
vyplývá, že státní závěrečná zkouška je předmětem a jako taková je zakončována
zkouškou. Vzhledem k tomu, že podle čl. 6 odst. 3 uvedené směrnice lze nesplněný
předmět opětovně zapsat pouze jednou, a to povinně v následujícím akademickém roce,
domníval se stěžovatel, že mu měl být v následujícím akademickém roce umožněn
opakovaný zápis tohoto předmětu včetně jeho ukončení vykonáním další zkoušky.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které
jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění
rozhodnutí krajský soud konstatoval, že pouhé označení státní závěrečné zkoušky
v informačním systému fakulty jako předmětu nemůže, bez zohlednění faktického
a logického významu a obsahu státní závěrečné zkoušky, rozšířit aplikaci obecné právní
úpravy zakotvené v zákoně o vysokých školách a interních předpisech žalovaného pro
studijní předměty také na tuto zkoušku. Krajský soud konstatoval, že státní závěrečná
zkouška není jako předmět vyučována, nelze ji definovat co do výuky a počtu hodin
určujících její trvání, a tedy nemůže být její výuka ani průběžně sledována a kontrolována.
Státní závěrečná zkouška není zakončována zápočtem ani zkouškou, neboť sama o sobě
je zkouškou, a to zkouškou komplexní a závěrečnou. Dle názoru krajského soudu tak
výkladem ustanovení čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana FIT č. 30/2006 nelze dospět
k jinému závěru, než že toto ustanovení pouze upravuje způsob přihlašování státní
závěrečné zkoušky v informačním systému fakulty, a tedy slouží k ulehčení evidence
studijní agendy, aniž by mělo jakékoli důsledky na právní zakotvení státní závěrečné
zkoušky, případně počet možných opravných pokusů při jejím absolvování.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci není mezi účastníky řízení sporné, že stěžovatel řádně splnil
veškeré studijní předpoklady vyžadované zákonem a vnitřními předpisy žalovaného
k tomu, aby mohl v červnu roku 2007 vykonat státní závěrečnou zkoušku, u které však
ani v opravném termínu neuspěl. Jádrem sporu mezi účastníky je zákonnost ukončení
vysokoškolského studia stěžovatele a správnost jím předestřené argumentace vztahující
se k charakteru samotné státní závěrečné zkoušky. Stěžovatel se domnívá, že státní
závěrečná zkouška je samostatným studijním předmětem, který se ukončuje zkouškou,
neboť takto je evidován v informačním systému fakulty a označen v interních předpisech.
Z toho stěžovatel dovozuje povinnost žalovaného umožnit mu opakovaný zápis
uvedeného předmětu v následujícím akademickém roce a opětovné vykonání zkoušky,
kterou se tento předmět ukončuje.
Nejvyšší správní soud v úvodu připomíná, že přístup k vysokoškolskému vzdělání
a získání odpovídající profesní kvalifikace pramení z práva na vzdělání stanoveného
v čl. 33 Listiny základních práv a svobod, které je třeba vnímat především tak, že nikomu
nesmí být a priori odnímána možnost vzdělávání. Vzdělání je velmi důležitým faktorem
v životě jednotlivce a vůbec celé společnosti, jejíž další vývoj je významně ovlivňován
právě úrovní dosaženého vzdělání (a s tím souvisejícího vědeckého pokroku, duchovního
a kulturního bohatství, ekonomického rozvoje atd.). Právo na vzdělání tak patří mezi
základní priority státu, které jsou považovány za zásadní, neopominutelné a závazné pro
školy a školská zařízení všech zřizovatelů; a je veřejnou službou (srovnej Klíma, K. a kol.,
Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, str. 876).
Z tohoto pohledu je nutno nazírat také na právo na vzdělání na vysoké škole,
a to při zachování rovnosti šancí na dosažení této úrovně vzdělání, jež je ovšem
podmíněna schopnostmi občana a možnostmi společnosti (čl. 33 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). Právo na vysokoškolské vzdělání je, jakožto součást široce
formulovaného práva na vzdělání zakotveného v čl. 33 Listiny základních práv a svobod,
zařazeno mezi práva hospodářská, sociální a kulturní a jeho konkrétní obsah určuje
prováděcí zákon, a sice zákon o vysokých školách. Právo na vysokoškolské vzdělání
je tedy primárně určováno citovaným zákonem, v jehož mezích lze dané právo realizovat
a dovolávat se ho (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Dle zákona o vysokých školách se vysokoškolské vzdělání získává studiem v rámci
akreditovaného studijního programu podle studijního plánu, jenž stanoví časovou
a obsahovou posloupnost předmětů, formu jejich studia (prezenční, distanční nebo jejich
kombinaci) a způsob ověření studijních výsledků. Studijní programy se rozlišují
na bakalářský, magisterský a doktorský, přičemž studium se ukončuje státní závěrečnou
zkouškou, jejíž součástí je i obhajoba diplomové práce (§46 odst. 3 zákona o vysokých
školách). Dnem řádného ukončení studia je podle §55 odst. 1 zákona o vysokých školách
den, kdy byla vykonána státní závěrečná zkouška nebo její poslední část. Studium
na vysoké škole se dále dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách ukončuje,
nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního
a zkušebního řádu.
Dle §17 odst. 1 písm. f) zákona o vysokých školách je vnitřním předpisem vysoké
školy také studijní a zkušební řád. V případě žalovaného se jedná o Studijní a zkušební řád
VUT, podle jehož čl. 21 se studium řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném
studijním programu. Student absolvuje studium, získá-li potřebný počet kreditů
v předepsané skladbě rovný minimálně šedesátinásobku počtu roků standardní doby
studia a vykoná-li státní závěrečnou zkoušku, jejíž součástí v magisterském studijním
programu je obhajoba diplomové práce. Po úspěšném absolvování všech předepsaných
předmětů dle kreditové skladby dochází k tzv. „uzavření“ studia, jeho kontrole a následně
lze přistoupit k vykonání státní závěrečné zkoušky.
Studijní a zkušební řád VUT stanoví, že členění státní závěrečné zkoušky na části
včetně jejich obsahu určuje studijní program. Pravidla pro organizaci a průběh státních
závěrečných zkoušek stanoví směrnice fakulty. Státní závěrečnou zkoušku nebo
kteroukoli její část lze jednou opakovat (čl. 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT).
Z čl. 2 odst. 6 písm. d) rozhodnutí děkana FIT č. 30/2006: Směrnice děkana FIT
doplňující Studijní a zkušební řád VUT v Brně dále vyplývá, že student se ke státní
závěrečné zkoušce ve všech studijních programech přihlašuje v informačním systému
fakulty zápisem předmětu „Státní závěrečná zkouška“. Z této skutečnosti,
tj. že v informačním systému fakulty i ve směrnici děkana je státní závěrečná zkouška
vedena jako „předmět“, stěžovatel dovozuje tytéž účinky, které má obecná právní úprava
týkající se studijních předmětů, a to především možnost jejich opětovného zápisu
v následujícím akademickém roce včetně zakončení zkouškou. S touto argumentací
stěžovatele se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Pouhé označení státní závěrečné zkoušky jako předmětu v informačním systému
fakulty, případně ve směrnici děkana FIT, nemůže vést bez dalšího k mechanické aplikaci
obecné právní úpravy zakotvené v zákoně o vysokých školách a interních předpisech
žalovaného pro studijní předměty také na státní závěrečnou zkoušku. Z faktického
obsahu a logického významu státní závěrečné zkoušky je patrné, že tato není
vyučována formou přednášek či cvičení (resp. seminářů), není možné ji definovat
co do výuky a počtu hodin určujících její trvání po dobu konkrétního studia a ani výuku
tohoto „předmětu“ není možno průběžně sledovat a kontrolovat. Z podstaty věci tak
ani státní závěrečná zkouška nemůže být zakončena a hodnocena zápočtem či jakousi
zkouškou sui generis, jak se mylně domnívá stěžovatel, neboť sama o sobě je zkouškou,
a to zkouškou komplexní a závěrečnou završující celé vysokoškolské studium. Státní
závěrečná zkouška představuje způsob prověření znalostí studenta v samém závěru
vysokoškolského studia a nikoli předmět jako ucelený systém informací, které jsou
po určitou předem stanovenou dobu studentům předávány vyučujícími a následně
prověřovány zkouškou.
K námitce stěžovatele odvolávající se na čl. 2 odst. 6 písm. d) směrnice děkana
FIT, podle kterého „student se ke státní závěrečné zkoušce v informačním systému fakulty přihlašuje
zápisem předmětu Státní závěrečná zkouška“ [pozn. zvýraznění doplněno Nejvyšším
správním soudem], je nutno konstatovat, že toto ustanovení nelze vykládat doslovně,
ale z hlediska jeho smyslu a účelu, k němuž slouží. Na základě těchto hledisek není možno
dospět k závěru prezentovanému stěžovatelem, dle něhož citované ustanovení zakotvuje,
že se v případě státní závěrečné zkoušky jedná o studijní předmět tvořící součást
studijního plánu konkrétního studijního programu. Je patrné, že předmětné ustanovení
stanoví toliko způsob přihlašování státní závěrečné zkoušky v informačním systému
fakulty, a to bez jakéhokoli dopadu na konečný počet možných pokusů při absolvování
této zkoušky, který je pro tuto zkoušku jednoznačně upraven v čl. 22 odst. 2 Studijního
a zkušebního řádu VUT.
Článek 22 odst. 2 Studijního a zkušebního řádu VUT stanoví pro státní závěrečnou
zkoušku pouze jedinou možnost jejího opakování. Toto ustanovení tedy obsahuje
speciální pravidlo ve vztahu k obecné právní úpravě zkoušek u jednotlivých studijních
předmětů, zejména k čl. 12 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu VUT, podle kterého má
student klasifikovaný u zkoušky (zakončující studijní předmět) stupněm „F“ právo na dva
opravné termíny zkoušky, ale také ve vztahu k čl. 6 téhož předpisu, upravujícího způsoby
zakončení studia jednotlivých předmětů, z jehož odst. 3 vyplývá povinnost opakovaného
zápisu předmětu, jehož absolvování je ve studijním plánu povinné a který student
nezakončil.
Dle názoru zdejšího soudu označení státní závěrečné zkoušky ve fakultním
informačním systému názvem „předmět“ slouží toliko k administrativnímu ulehčení
studijní agendy, přičemž není způsobilé se promítnout do právního zakotvení tohoto
institutu či nastolit odlišný právní režim, včetně možnosti opakovaného zápisu státní
závěrečné zkoušky v následujícím akademickém roce a z toho plynoucího navýšení počtu
opravných termínů této zkoušky. Uvedené závěry podporuje také výpis z karty
„předmětu“ Státní závěrečná zkouška, podle kterého se jedná o fiktivní, leč povinný
předmět, jehož úloha spočívá v těchto základních bodech: 1/ slouží jako přihláška
ke státní závěrečné zkoušce; 2/ umožňuje tisky všech potřebných dokumentů, které jsou
předepsané pro státní závěrečné zkoušky; 3/ umožňuje uzavření a vyhodnocení
úspěšného studia.
Nejvyšší správní soud tedy ve shodě se závěry krajského soudu uzavírá,
že stěžovateli byla v souladu s právní úpravou obsaženou v čl. 22 odst. 2 Studijního
a zkušebního řádu VUT v Brně po prvním neúspěšném pokusu o složení státní závěrečné
zkoušky dne 19. 6. 2007 přiznána možnost jejího opakování, a to dne 30. 8. 2007.
Vzhledem k tomu, že ani u této opravné zkoušky stěžovatel neuspěl, a tedy státní
závěrečnou zkoušku nevykonal, nesplnil dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých
školách požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu
a studium mu bylo rozhodnutím děkana FIT, následně potvrzené rozhodnutím rektora
žalovaného, ukončeno v souladu se zákonem i interními předpisy žalovaného.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů uplatněných
stěžovatelem v kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., sám neshledal
ani jiné vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný by právo
na náhradu nákladů řízení měl, neboť je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem,
který ve věci učinil písemné podání – vyjádření ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
však žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal, a to z důvodů
vyslovených již v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publikovaném
pod č. 1260/2007 Sb. NSS, kde na straně žalovaného vystupovala právnická osoba
(stavovská organizace).
V tomto rozhodnutí předně Nejvyšší správní soud připomenul dosavadní
judikaturu správních soudů, podpořenou závěry Ústavního soudu, že v případě
účastenství orgánu veřejné správy v soudním řízení správním, které se týká působnosti
tohoto správního orgánu, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud
se v takovém řízení správní orgán nechá zastoupit. V této souvislosti Vrchní soud v Praze
v usnesení ze dne 14. 6. 1999, č. j. 6 A 7/99 - 39, publikovaném pod č. 1015/2002 SJS,
které následně potvrdil Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 437/99,
dostupným na http://nalus.usoud.cz, konstatoval, že důvode zvláštního zřetele hodný
pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému lze ve věcech správního
soudnictví spatřovat také ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem
státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí před soudem je v takovém
případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad
dostatečně vybaven. Nelze proto na žalobci spravedlivě žádat, aby hradil náklady vzniklé
tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi.
Ve vztahu k nyní projednávané věci pak Nejvyšší správní soud uvádí,
že žalovaného, který je podle zákona o vysokých školách veřejnou vysokou školou,
je nutno vnímat jako právnickou osobou svého druhu s charakteristickými rysy
veřejnoprávní korporace, která má zákonem předvídaným způsobem ustavené orgány,
reprezentující tuto právnickou osobu navenek, a která vykonává na určeném úseku
jí svěřené veřejné funkce. S ohledem na skutečnost, že předmět řízení se v souzeném
případě týká vlastního výkonu pravomocí žalovaného a že v tomto řízení žalovaný
vystupuje v pozici orgánu veřejné moci, nelze v takové situaci (i s ohledem na výše
citovanou judikaturu správních soudů) považovat náklady právního zastoupení za ty,
které by byly účelně vynaloženy. Vzhledem k tomu, že kromě nákladů právního
zastoupení Nejvyšší správní soud neshledal žádné jiné náklady, které by významně
přesáhly náklady běžné úřední činnosti, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu