ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.25.2010:44
sp. zn. 9 As 25/2010 - 44
R O Z S U D E K¨
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
Ing. M. V. zastoupený Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28,
Praha 5, proti žalovanému: Město Jablonec nad Nisou, se sídlem Mírové nám. 19,
Jablonec nad Nisou, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2008, č. j. D1359/2008, o
uložení pokuty v blokovém řízení za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky Liberec ze dne 4. 1. 2010, č. j. 63 Ca 10/2009 – 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 4. 1. 2010,
č. j. 63 Ca 10/2009 – 16, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označené
pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále
jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Městské policie
Jablonec nad Nisou ze dne 19. 6. 2008, č. j. D1359/2008, kterým mu byla v blokovém
řízení uložena pokuta ve výši 1000 Kč za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), ve spojení
s §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, za překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy v obci, která byla místní úpravou
provozu na pozemních komunikacích snížena na max. 30 km/h.
Napadeným usnesením krajský soud podanou žalobu jako nepřípustnou odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/ 2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru,
že stěžovatel v řízení před správním orgánem nevyčerpal řádné opravné prostředky,
připouští-li je zvláštní zákon.
Krajský soud konstatoval, že: „již z dikce podané žaloby, a toto skutečnost byla potvrzena
zprávou Města Jablonec nad Nisou ze dne 9. 11. 2009 pod č. j. OP/2009/Te/Vajner, zjistil
následující. Předně to, a zde se jedná o věc nespornou, že je evidováno řízení o přestupku, vedené pod
č .j. D1359/2008 ze dne 19. 6. 2008, obviněným z přestupku podle §22 odst. 1, písm. f, bod 4)
z. č. 200/1990 Sb. byl žalobce a toto řízení bylo řízením blokovým podle §84 a násl. z. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Dále soud zjistil i to, že pokuta byla na místě zaplacena a toto rozhodnutí nebylo
ani předmětem přezkumného řízení podle §94 a násl. z. č. 500/2004 Sb., správního řádu. “
V tomto ohledu pak dále krajský soud uvedl, že ve smyslu §84 odst. 1 zákona
o přestupcích není nikdo povinen podrobit se projednání věci v blokovém řízení, pokud
se skutkovými a právními závěry správního orgánu nesouhlasí a není ochoten pokutu
zaplatit. V daném případě se stěžovatel rozhodnutí v blokovém řízení podrobil a tím
se i zbavil práva, aby věc byla projednána v řízení o přestupcích podle §51 a násl. zákona
o přestupcích, včetně možnosti uplatnění řádného opravného prostředku podle §81
téhož zákona. Rozhodnutí v blokovém řízení bylo vydáno na základě souhlasu stěžovatele
ve smyslu již citovaného §84 odst. 1 zákona o přestupcích, a proto krajský soud podanou
žalobu odmítl pro její nepřípustnost z důvodu nevyčerpání řádných opravných
prostředků.
V kasační stížnosti stěžovatel úvodem připomněl, že dne 29. 9. 2009 byl
Magistrátem města Liberec vyzván k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí
řidičského oprávnění pro dosažení celkového počtu 12 bodů v bodovém hodnocení
řidiče. Následně si dne 7. 10. 2009 opatřil výpisy z bodového hodnocení řidiče a evidenční
karty řidiče, aby zjistil, z jakého důvodu mu byly body do bodového hodnocení přičteny.
Z těchto výpisů se stěžovatel dozvěděl, že je u jeho osoby mimo jiné evidováno, že se měl
dne 19. 6. 2008 dopustit přestupku, o kterém mělo být rozhodnuto žalovaným
v blokovém řízení evidovaným pod č. j. D1359/2008, a že za tento přestupek mu byly
započítány 2 body do bodového hodnocení řidiče. Jelikož však stěžovateli spáchání
zmíněného přestupku nebylo vůbec známo, a tudíž se jej nedopustil, podal proti záznamu
bodů námitky Magistrátu města Liberec. Současně podal správní žalobu proti citovanému
rozhodnutí o pokutě v blokovém řízení, kterou krajský soud výše uvedeným usnesením
odmítl.
K důvodům tohoto usnesení, které vychází z toho, že nezbytnou podmínkou
souhlasu s blokovým řízením je souhlas obviněného se zjištěním přestupku a uložením
sankce, pak zopakoval, že mu vůbec není známo, že by s ním bylo předmětné blokové
řízení vedeno. Tohoto řízení se neúčastnil a není mu známo, že by souhlasil se zjištěním
přestupku a uložením sankce nebo že by pokutu zaplatil. Dle stěžovatele se tedy
předmětný přestupek nestal a krajský soud si v tomto směru posuzování žaloby
nepřípustně ulehčil, neboť se spokojil pouze se zjištěním, že je předmětné blokové řízení
evidováno a pokuta byla zaplacena, z čehož dovodil, že stěžovatel svůj souhlas poskytl.
Z těchto zjištění však skutečnost, že se stěžovatel řízení o přestupku opravdu účastnil,
nevyplývá, stejně jako nevyplývá, že to byl stěžovatel, kdo pokutu zaplatil. Krajský soud
využil „argumentaci v kruhu“, kdy existenci první skutečnosti vyvozuje z druhé
skutečnosti, která však může existovat, jen pokud existuje skutečnost první. Zjištění,
že stěžovatel svůj souhlas poskytl, není možné vyvodit ani z obecného zjištění, že pokuta
byla zaplacena. Podle stěžovatele je třeba vzít v potaz, že pokutu nemusel zaplatit
stěžovatel, ale mohla tak učinit osoba odlišná. Je úlohou soudu prověřit, zda stěžovatel
opravdu souhlas s vedením věci v blokovém řízení dal, což je jediný možný důkaz
k prokázání účasti stěžovatele v přestupkovém řízení. Krajský soud však tuto úlohu
nesplnil, na posuzovanou věc nahlédl pouze povrchně a v odůvodnění využil
nepřípustnou argumentaci v kruhu. Dopustil se tak pochybení, neboť správně měl žalobu
věcně zkoumat a dle návrhu stěžovatele předmětné rozhodnutí zrušit, jelikož před
vydáním tohoto rozhodnutí byl porušen zákon při zjišťování skutkové pods taty, ze které
správní orgán vycházel. Toto porušení přitom spatřuje v tom, že ani správním orgánem,
ani krajským soudem nebylo dostatečně doloženo, že se stal předmětný přestupek
a že se jej dopustil stěžovatel.
V doplnění kasační stížnosti tuto argumentaci dále rozvinul s tím,
že pro nedostatek podstatné náležitosti rozhodnutí vydaného v blokovém řízení v podobě
absence souhlasu stěžovatele s vedením blokového řízení by mohlo být napadené
rozhodnutí městské policie nulitním aktem se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Současně stěžovatel poukázal na to, že zákon proti uložení pokuty v blokovém
řízení nepřipouští odvolání; to znamená, že nepřipouští řádný opravný prostředek, který
by bylo možné vyčerpat, a proto není možné, aby byla žaloba odmítnuta s odkazem na to,
že nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky.
Nelze tedy jinak, než nesouhlasit s důvodem odmítnutí žaloby ze strany krajského
soudu, které stěžovatel považuje za nezákonné a zakládající důvod kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. e) s . ř. s. S ohledem na výše uvedené stěžovatel dále uvedl, že kasační
stížnost podává rovněž z důvodů §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět
k dalšímu řízení. V závěru pak navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Nepřiznáním odkladného účinku by stěžovateli hrozil neoprávněný zásah do jeho práv,
jelikož by byl shledán vinným ze spáchání přestupku, kterého se nedopustil a kterého
si není vědom.
Žalovaný ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti stručně konstatoval,
že pachatelem přestupku byl spolehlivě zjištěn stěžovatel, a to ověřením totožnosti
dle občanského průkazu, a že na místě přestupek uznal v blokovém řízení a pokutu
na místě uhradil. Proto i jeho následný bodový postih považuje za oprávněný.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené usnesení
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že jediným a současně rozhodným důvodem
kasační stížnosti je důvod uvedený pod ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
i když stěžovatel též výslovně zmiňuje i důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení, je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož
ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody p odle
písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení v každém případě i tehdy, byla li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo -li řízení u krajského soudu zmatečné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je -li rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. je u kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu
(na zahájení řízení) nebo o zastavení řízení z povahy věci vyloučen, když se v obou těchto
případech jedná sice o rozhodnutí, jimž se řízení před krajským soudem končí, ovšem
nikoli o rozhodnutí ve věci samé. Ovšem toliko rozhodnutími soudu ve věci samé
lze posuzovat vady řízení před správním orgánem včetně nepřezkoumatelnosti jeho
správního rozhodnutí, jak jsou definovány jako důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ve shodě se shora uvedeným, potvrzeným i ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu – srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 3 Azs 32/2003 - 92
(všechna zde cit. rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) – tak platí,
že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu nebo
o zastavení řízení, lze podat kasační stížnost pouze z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
I v této věci je proto třeba jako určující považovat ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., přičemž otázkou, kterou bylo třeba v rámci posouzení zákonnosti
napadeného usnesení vyřešit, bylo, zda je či není proti rozhodnutí o pokutě uložené
v blokovém řízení přípustná žaloba.
Danou otázkou se přitom Nejvyšší správní soud již zabýval a v rozsudku ze dne
29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 – 46, publikovaném pod č. 505/2005 Sb. NSS,
konstatoval, že: „posuzuje-li Nejvyšší správní soud charakter uložení blokové pokuty z hlediska
přímého dopadu do sféry stěžovatelčiny, tj. do stěžovatelčiných subjektivních práv, pak dospívá k závěru,
že uložení pokuty v blokovém řízení představuje akt vydaný příslušným správním orgánem s cílem
autoritativně zasáhnout do právních vztahů osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení
o přestupku. Jde tedy o rozhodnutí mající podobu individuálního správního aktu. Jsou tak splněny
podmínky podávané z §65 odst. 1 s. ř. s., tj. jde o úkon správního orgánu, jímž se osobě,
která se přestupku dopustila, zakládá povinnost zaplatit pokutu. Materiální sféra stěžovatelčina tedy
byla takovým úkonem zřetelně zasažena a takový úkon si tedy obecně vyžaduje nutnost přezkumu
ve správním soudnictví, neboť subsumpci pod žádnou z legálních výjimek přezkoumatelnosti tu dovodit
nelze.“
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že uložení pokuty v blokovém řízení
je správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., avšak z hlediska možnosti jeho
přezkumu ve správním soudnictví pak v citovaném rozsudku konstatoval následující.
Pokud s. ř. s. označuje za nepřípustnou žalobu proti správnímu rozhodnut í, vůči němuž
žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori
ad maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém
řízení podle §84 a násl. zákona o přestupcích, které bylo vydáno v důsledku souhlasu
účastníka řízení a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván
v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání. Vycházel
přitom z toho, že zahájení blokového řízení je fakticky v dispozici osoby obviněné
z přestupku, neboť právě této osobě je dáno na výběr s tím, že buď považuje přestupek
za spolehlivě zjištěný, nehodlá o něm vést takové řízení, v němž by byly posuzovány
jak otázky skutkové, tak otázky právní, a souhlasí se sankcí, jež je jí v blokovém řízení
ukládána, nebo přestupek nemá za prokázaný a nesouhlasí tedy se zaplacením pokuty,
přičemž využívá svého práva, jež jí nelze odepřít, na zahájení správního řízení
o přestupku.
To znamená, že jakkoli Nejvyšší správní soud plně respektuje právo na spravedlivý
proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem,
v případě, kdy osoba obviněná z přestupku vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím o uložení
pokuty v blokovém řízení, není proti takovému rozhodnutí přípustné podání žaloby
a nelze je tedy podrobit věcnému přezkumu ve správním soudnictví. Ochrana v podobě
projednání věci nezávislým soudem je zde přitom odepřena pouze a jenom proto,
že osoba obviněná z přestupku vyjádřila souhlas ve smyslu výše uvedeného.
V nyní projednávané věci je ovšem právě tento souhlas ze strany stěžovatele
rozporován a bylo tomu tak již v podané žalobě, v níž namítal, že spáchání uvedeného
přestupku mu není vůbec známo, není si nikterak vědom skutečnosti, že se spáchání
tohoto přestupku měl někdy v minulosti dopustit, ani že by mu za tento přestupek byla
uložena bloková pokuta, kterou měl uhradit. Stěžovatel tedy v žalobě zcela jednoznačně
zpochybnil skutečnost, že by se předmětného přestupku dopustil a poskytl tak s jeho
projednáním v blokovém řízení nezbytný souhlas.
S touto zásadní a v podstatě jedinou žalobní námitkou se však krajský soud
ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal a vycházel z toho, že rozhodnutí v blokovém
řízení bylo vydáno na základě souhlasu stěžovatele, který se tím sám zbavil možnosti
vyčerpat řádné opravné prostředky, a proto jeho žalobu jako nepřípustnou odmítl.
Tento postup nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu akceptovat, neboť
zcela opomíjí tvrzení stěžovatele, k nimž krajský soud nepřihlédl a ignoroval
je s poukazem na formální existenci bloku o uložené pokutě, který ani není založen
v soudním spise; na č. l. 15 soudního spisu je pouze přípis Města Jablonec nad Nisou
ze dne 9. 11. 2009, č. j. OP/2009/Te/V...., z kterého se podává, že proti stěžovateli bylo
vedeno blokové řízení, které skončilo v okamžiku, kdy uznal přestupek a na místě zaplatil
pokutu 1 000 Kč, přičemž jeho totožnost byla ověřena podle občanského průkazu č.
110 096 503. Tento přípis sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě něhož
by krajský soud bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil
a že tento přestupek byl s jeho výslovným souhlasem projednán v blokovém řízení.
V postupu krajského soudu tak byly shledány podstatné vady řízení, neboť
nevycházel z dostatečných zjištění, která mají oporu ve spise, a právní závěry na jejich
podkladě učiněné se naprosto míjí s tvrzeními, na nichž je postaven základ žaloby, jakož
i se závěry dosavadní judikatury vyloženými výše. Napadené usnesení krajského soudu
je proto nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a to z důvodu
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb.
NSS.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná a podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
To znamená, že se bude muset vypořádat s otázkou, zda je proti rozhodnutí o uložení
pokuty v blokovém řízení za přestupek nepřípustná žaloba rovněž v případě,
kdy je žalobcem, resp. stěžovatelem zpochybňována sama skutečnost, že se předmětného
přestupku dopustil a poskytl tak s jeho projednáním v blokovém řízení souhlas; teprve
v návaznosti na zodpovězení této otázky bude možné odvíjet další postup v projednávané
věci.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již o návrhu na přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu