ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.69.2009:53
sp. zn. 9 As 69/2009 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
J. Č., zastoupený Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4,
Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova
40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2008,
č. j. KUOK/114000/2008-3/7349, ve věci uložení pořádkové pokuty, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2009,
č. j. 22 Ca 85/2009 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 2880 Kč k rukám jeho zástupce Prof. JUDr. Aleše
Gerlocha, CSc., advokáta se sídlem Botičská 4, Praha 2, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2008, č. j. KUOK/114000/2008-3/7349, a věc
vrácena zpět k dalšímu řízení; tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Přerova, stavebního úřadu (dále jen „stavební
úřad“), ze dne 12. 11. 2008, č. j. 2008/9594/SÚ/Bez, o uložení pořádkové pokuty ve výši
15 000 Kč podle §173 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), neboť závažným způsobem ztěžuje provedení kontrolní prohlídky i plnění úkolů
podle §172 citovaného zákona tím, že se na výzvu s tavebního úřadu ze dne 16. 10. 2008
nezúčastnil kontrolní prohlídky dne 7. 11. 2008, ač je k tomu jako vlastník stavby podle
§154 odst. 1 písm. c) citovaného zákona povinen, čímž znemožnil oprávněné úřední
osobě vstup na svůj pozemek a stavbu.
Napadeným rozsudkem krajský soud shledal jako důvodný žalobní bod ad 2),
neboť pro posouzení projednávané věci vzal za podstatné, že po uložení pořádkové
pokuty stavební úřad v kontrolní činnosti pokračoval a dne 9. 12. 2008 – ještě před
vydáním napadeného rozhodnutí stěžovatele (nejedná se tedy o nepřípustnou skutkovou
novotu) – kontrolní prohlídka stavby (pergoly) proběhla za účasti dcery žalobce s tím
závěrem, že stavba je v dobrém technickém stavu. K této skutečnosti bylo třeba
přihlédnout, přičemž není významné, že se o ní stěžovatel dozvěděl až následně
- po vydání napadeného rozhodnutí – a to na základě přípisu stavebního úřadu dne
5. 1. 2009. Současně krajský soud poznamenal, že za zcela stejného skutkového stavu
stěžovatel zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 12. 11. 2008,
č. j. 2008/9676/SÚ/Bez, o uložení pořádkové pokuty manželce žalobce M. Č. ve výši
15 000 Kč za stejné jednání, za které byla uložena pořádková pokuta žalobci, a řízení
zastavil s odůvodněním, že dle závěrů kontrolní prohlíd ky ze dne 9. 12. 2008 bylo účelu
sledovaného stavebním zákonem dosaženo, a proto použití zajišťovacích prostředků není
nadále přípustné. Za situace, kdy stejná skutečnost nebyla zohledněna stejným způsobem
rovněž ve prospěch žalobce, došlo k porušení zásady správního řízení uvedené v §2 odst.
4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), podle které je správní orgán povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo obdobných případů nevznikly nedůvodné rozdíly. Jedná se přitom o podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
S ohledem na výše uvedené krajský soud podle §76 odst. 1 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení bez jednání, aniž
by se z důvodu nadbytečnosti zabýval ostatními žalobními body, a věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení, ve kterém je vázán vysloveným právním názorem (§78 odst. 4 a 5
s. ř. s.).
Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikace
zásady předvídatelnosti vyjádřené v §2 odst. 4 správního řádu.
Dle stěžovatele tato zásada zakotvuje povinnost správních orgánů postupovat
a rozhodovat stejně, jak postupoval a rozhodoval správní orgán v obdobných případech
v minulosti. Účastník má tedy právo na to, aby rozhodnutí bylo v souladu s jeho
legitimním očekáváním založeným na dosavadní praxi správního orgánu. Vydá-li správní
orgán později rozhodnutí, které se od dosavadní praxe liší, může se účastník domáhat
nápravy spočívající ve změně rozhodnutí tak, aby bylo obdobné rozhodnutí vyd anému
dříve. Z povahy a účelu této zásady však vyplývá, že ji nelze aplikovat zpětně.
Stěžovatel rovněž připomněl, že uplatnění zásady předvídatelnosti předpokládá
shodné či obdobné skutkové okolnosti. V daném případě však skutkové okolnosti byly
odlišné, neboť stěžovatel nevěděl a nemohl vědět o tom, že žalobce dodatečně kontrolní
prohlídku umožnil (viz níže). V případě jeho manželky M. Č. však tuto okolnost
stěžovatel již znal, a proto ji ve svém rozhodnutí zohlednil.
Pokud by stěžovatel akceptoval názor krajského soudu, že skutkový stav byl
v obou případech stejný, pak by s ohledem na nemožnost zpětného působení zásady
předvídatelnosti nebylo možné vyvodit jiný závěr než ten, že pozdější rozhodnutí mělo
být stejné jako předchozí, tj. odvolání M. Č. mělo být zamítnuto a uložení pořádkové
pokuty mělo být potvrzeno. Opačné řešení však §2 odst. 4 správního řádu nepřipouští.
Měla-li tedy být zásada předvídatelnosti porušena, pak se tak nemohlo stát v řízení o
odvolání žalobce, nýbrž v pozdějším řízení o odvolání M. Č.
K výše uvedenému závěru, že o kontrolní prohlídce dne 9. 12. 2008 nevěděl
a vědět nemohl, stěžovatel odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu pod
č. j. 2 As 56/2007 - 71, z něhož vyplývá, že účastník řízení nese zvýšenou odpovědnost
za rozsah odvolacího přezkumu, neboť svým odvoláním určuje, v jakém rozsahu
a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno (§82 odst. 2
správního řádu). Pozornost, kterou je odvolací orgán povinen nad rámec odvolacích
námitek věnovat základním zásadám správního řízení, je limitována skutečnostmi,
které jsou ze spisu zjevné. Pokud má tedy správní orgán přezkoumávat rozhodnutí jen
na základě správního spisu a odvolání, tím spíše není povinen zkoumat okolnosti nastalé
po vydání rozhodnutí a po podání odvolání, pokud o jejich existenci nic nesvědčí.
Ze správního spisu, který měl stěžovatel k dispozici, nevyplývalo, že se má konat další
kontrolní prohlídka, a o skutkovém stavu zjištěném na podkladě tohoto spisu nevznikly
ani jiné pochybnosti (např. na základě doplňujícího sdělení odvolatele – žalobce
- či stavebního úřadu).
Stěžovateli tak nelze vytýkat, že sám z vlastní iniciativy, aniž by měl o skutkovém
stavu jakékoli pochybnosti, nepátral po možných skutečnostech vzniklých po vydání
napadeného rozhodnutí, které by případně mohly mít vliv na jeho rozhodnutí.
Respektování názoru krajského soudu by vyžadovalo zjišťování skutkového stavu
a provádění dokazování ve stejném rozsahu jako před správním orgánem prvního stupně,
čímž by docházelo ke zdvojování nalézacího řízení, což není účelem odvolacího
přezkumu.
Dle názoru stěžovatele ustanovení §2 odst. 4 správního řádu porušeno nebylo
a žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Naopak se stěžovateli
jeví nezákonným rozsudek krajského soudu, neboť je značně nepřesvědčivý, a také
ho nepovažuje za řádně odůvodněný. Krajský soud se nezabýval všemi žalobními body
a rozhodnutí stěžovatele zrušil na jediném žalobním bodě, aniž by alespoň naznačil právní
názor k dalším uplatněným žalobním bodům. V dalším řízení tak stěžovatel,
ale ani účastník řízení, neví, jaké stanovisko krajského soudu může legitimně očekávat,
a tím se vyhnout zbytečnému sudičství.
Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti uvedl, že s hodnocením
stěžovatele se nelze ztotožnit. Podle jeho názoru stěžovatel nesprávně interpretuje závěry,
ke kterým krajský soud dospěl. Důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele byl fakt,
že správní úřad nepřihlédl k tomu, že bylo stavebním úřadem zjištěno, že stavba, ohledně
které byla kontrola konána, nikoho svým stavem neohrožuje. Pokud krajský soud odkáz al
na výsledek řízení o pořádkové pokutě uložené manželce účastníka řízení (žalobce), učinil
tak dle jeho mínění pro lepší podporu svých argumentů, nikoliv proto, že by šlo
o argument klíčový. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Účelem uložení pořádkové pokuty je obecně především umožnění efektivního
(hladkého a nerušeného) průběhu řízení a zabránění průtahům či jiným problémům,
které během daného řízení mohou vzniknout. Ve své podstatě se tak jedná o donucovací
prostředek procesní povahy, který je sankčního zaměření a který směřuje k naplnění
smyslu a účelu prováděného řízení.
V souzené věci stavební úřad pořádkovou pokutu uložil proto, aby zajistil
umožnění vstupu na pozemek a stavbu (pergoly) za účelem provedení kontrolní prohlídky
a zjištění, zda touto stavbou není ohrožován život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost
anebo životní prostředí. Smyslem a účelem postupu stavebního úřadu tedy bylo prověření
dané stavby z hlediska její bezpečnosti a vlivu na životní prostředí, k čemuž bylo nutné
provést kontrolní prohlídku.
Ze spisového materiálu vyplývá, že poté, co žalobci byla rozhodnutím ze dne
12. 11. 2008 uložena pořádková pokuta, kontrolní prohlídka proběhla, a sice dne
9. 12. 2008; to znamená, že ještě v průběhu odvolacího řízení proti zmíněnému
rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, které bylo ukončeno žalobou napadeným
rozhodnutím ze dne 11. 12. 2008, byl výše uvedený smysl a účel postupu stavebního
úřadu naplněn s tím, že „…stavba je v dobrém technickém stavu a neohrožuje životy a zdraví lidí či
zvířat, bezpečnost ani životní prostředí“ (viz protokol – záznam z kontrolní prohlídky,
č. j. 2008/6841/SÚ/Ma).
Za této situace se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, dle kterého bylo třeba zohlednit, že k provedení kontrolní prohlídky nakonec
došlo; tuto skutečnost nelze pominout. Pořádkovou pokutu nelze posuzovat izolovaně,
zcela mimo celkový kontext jejího uložení, jehož účelem bylo právě prověření stavebně
technického stavu stavby (pergoly) a zjištění, zda neohrožuje život a zdraví osob nebo
zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. K tomu však v projednávaném případě došlo,
což je z hlediska posouzení postupu stěžovatele, jakožto odvolacího orgánu, podstatné.
Jakkoli jsou totiž správní orgány nadány pravomocí vynucovat plnění procesních
povinností pomocí různých (zajišťovacích) prostředků, mezi které patří i pořádková
pokuta, nelze tak činit mechanicky, ale pouze v kontextu účelu jejich použití; k tomu srov.
zejm. obecná východiska v části III. nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1849/08, dostupného z http://nalus.usoud.cz., který se týkal rovněž
pořádkové pokuty a který mimo jiné uvádí, že: „ …nelze aprobovat a tolerovat výkon veřejné
moci, která je prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění orgánu veřejné moci bez toho,
že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel, k němuž konkrétní výkon svěřené
pravomoci směřuje.“
V souzené věci směřoval výkon pravomoci stavebního úřadu k vynucení
povinnosti umožnit provedení kontrolní prohlídky stavby, kterou má vlastník stavby dle
§154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Je přitom zjevné, že v průběhu odvolacího
řízení k naplnění dané povinnosti došlo, neboť žalobce, resp. jeho manželka,
prostřednictvím dcery L. Č., umožnila zaměstnancům stavebního úřadu vstup na
pozemek a provedení kontrolní prohlídky. Účel, pro který žalobci byla pořádková pokuta
uložena, byl tedy naplněn a stěžovatel měl ke splnění dané procesní povi nnosti
přihlédnout a promítnout tuto skutečnost ve svém rozhodnutí o odvolání žalobce
obdobně, jako to učinil v případě svého rozhodnutí o odvolání jeho manželky.
Tomuto postupu svědčí i ustanovení §62 odst. 6 správního řádu, podle kterého
„pravomocně uloženou pořádkovou pokutu může správní orgán, který ji uložil, novým rozhodnutím
prominout nebo snížit. Přitom správní orgán přihlédne zejména k tomu, jak osoba, které byla pořádková
pokuta uložena, plní svoje procesní povinnosti v dalším průběhu řízení.“ Citovaná právní úprava,
která se pro potřeby stavebního zákona použije podpůrně (viz §1 odst. 2 správního řádu,
jakož i §192 stavebního zákona), ve své podstatě spočívá na sledování účelu řízení a jeho
naplnění s tím, že výslovně počítá s možností prominutí nebo snížení již pravomocně
uložené pořádkové pokuty. Uplatněním argumentu a maiori ad minus lze potom dojít
k závěru, že pokud je správní orgán (v závislosti na dalším jednání osoby stižené
pravomocně uloženou pořádkovou pokutou) oprávněn revidovat své rozhodnutí
o uložení pořádkové pokuty, tím spíše je k tomu oprávněn odvolací orgán ještě v průběhu
odvolacího řízení.
Vedle výše zmíněného celkového kontextu účelu uložení předmětné pořádkové
pokuty je však dle Nejvyššího správního soudu nutné vycházet také ze zásady materiální
pravdy ve vztahu ke skutkové stránce věci, která je založena v ustanovení §3 správního
řádu. Podle této zásady jsou správní orgány povinny postupovat tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný
k tomu, aby byly jejich úkony v souladu s požadavky obsaženými v §2 správního řádu,
tj. zásadou legality (§2 odst. 1), zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy (§2
odst. 2), zásadou proporcionality a ochrany dobré víry (§2 odst. 3), zásadou ochrany
veřejného zájmu, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání (§2
odst. 4). Konkrétní obsah zásady materiální pravdy pak dále rozpracovává §50 správního
řádu, který v odstavci 3 v souvislosti se zjišťováním podkladů pro rozhodnutí výslovně
zdůrazňuje, že v řízení, v němž má být z moci úřední někomu uložena povinnost,
jsou správní orgány povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Uložením povinnosti
je přitom nutno rozumět i uložení sankce ve formě pokuty za tzv. pořádkový delikt a výše
uvedené požadavky ohledně rozsahu zjišťování stavu věci lze proto plně vztáhnout
i na posuzovanou věc.
Současně nelze opomenout ani zásadu jednotnosti, která vymezuje správní řízení
jako jeden procesní celek a jakkoli přijetím správního řádu došlo dnem 1. 1. 2006
(účinnost zákona č. 500/2004 Sb.) k určitým omezením, v principu stále platí, že podklady
pro rozhodnutí se shromažďují v rámci celého řízení. Skutečnost, že stěžovatel
o provedené kontrolní prohlídce dne 9. 12. 2008 nevěděl, tak není podstatná, neboť
o ní vědět nejen mohl (proběhla dva dny před vydáním jeho rozhodnutí), ale také měl
(viz výše). Naplněním tohoto požadavku se přitom nejedná o žádné zdvojování
nalézacího řízení (před prvostupňovým správním orgánem), jak tvrdí stěžovatel,
ale o důsledné dodržení základních zásad správního řízení a činnosti správních orgánů
vůbec.
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost připomíná,
že ani žalobce, ani jeho manželka, svá odvolání nedoplnili o skutečnost, že kontrolní
prohlídka dne 9. 12. 2008 proběhla. Stejně tak, jak se tuto skutečnost stěžovatel dověděl
(dne 5. 1. 2009) před ukončením odvolacího řízení manželky žalobce, mohl se ji tedy
dovědět i před ukončením odvolacího řízení žalobce a je otázkou toliko vzájemné
komunikace, koordinace a součinnosti stěžovatele se stavebním úřadem, zda se tak mělo
stát na základě postupu stavebního úřadu, který by stěžovatele o provedení kontrolní
prohlídky informoval, nebo z vlastní iniciativy samotného stěžovatele, který se na danou
skutečnost mohl stavebního úřadu dotázat; tím by byla nežádoucí situace, jež nastala
v právě projednávané věci, poměrně snadno eliminována. Odkázat lze přitom také
na principy dobré správy, jejichž součástí je i zajištění jednotného, systematického
a koordinovaného postupu správních orgánů vůči dotčeným osobám; viz §8 odst. 2
správního řádu, dle kterého správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy.
Žádná z naznačených možností však v případě žalobce využita nebyla; stěžovatel
vůči němu postupoval mechanicky a ve výsledku vadně, neboť rozhodl, aniž by zjistil
a následně zohlednil všechny rozhodné okolnosti dané věci.
Stěžovatelem uplatňovaná argumentace tak nemůže obstát, a to včetně
jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008,
č. j. 2 As 56/2007 - 71, jehož základní normativní moment spočívá v doručování
písemností, a to s následujícím závěrem: nelze vytýkat odvolacímu orgánu, že sám
nezjistil, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyly účastníkovi řízení řádně
doručovány písemnosti (včetně rozhodnutí), pokud na tuto skutečnost odvolatel ve včas
podaném odvolání obsahujícím základní specifikaci a obsah tohoto rozhodnutí nijak
neupozornil a ze spisu to jinak nebylo možno seznat.
Stejně tak nemůže obstát ani stěžovatelem dovozovaná nesprávná aplikace zásady
předvídatelnosti dle ustanovení §2 odst. 4 správního řádu, které říká, že: „správní orgán dbá,
aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož
i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. “
K tomu je třeba předně poznamenat, že citované ustanovení obsahuje celkem
tři základní zásady, jimiž se musí správní orgány ve své činnosti řídit. Jedná se o již výše
zmíněnou (i) zásadu ochrany veřejného zájmu („aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným
zájmem“), (ii) zásadu nestranného a rovného postupu („aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem
daného případu“) a (iii) zásadu ochrany legitimního očekávání či jinak řečeno zásadu
oprávněné důvěry v postupy orgánů veřejné správy („aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“). Stejně tak jako ostatní zásady i tyto
spolu souvisejí a nelze je chápat izolovaně, zejména pokud jde o dvě posledně jmenované
zásady, které mají úzkou souvislost se zásadou materiální pravdy. Na jedné straně totiž
platí, že každý případ, který správní orgán řeší, je svým způsobem jedinečný a jeho řešení
musí vždy vycházet z konkrétních okolností tohoto případu zjištěných v souladu
s ustanovením §3, resp. dalšími ustanoveními správního řádu (např. §50), současně však
musí postup správního orgánu splňovat požadavek předvídatelnosti, tzn. že rozhodovací
praxe správního orgánu musí vykazovat maximální možnou míru stability (srov. Vedral,
J.: Správní řád, komentář, RNDr. Ivana Exnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2006,
s. 69).
Z toho je zřejmé, že součástí §2 odst. 4 správního řádu není pouze zásada
předvídatelnosti, ale též zásada materiální rovnosti, a že v daném případě bylo nutné
postupovat v případě žalobce a jeho manželky stejně, a to shora naznačeným způsobem,
tzn. že v průběhu odvolacího řízení bylo nutné zjistit a zohlednit všechny rozhodné
skutečnosti, mezi které patří i splnění požadované procesní povinnosti v podobě
umožnění provedení kontrolní prohlídky stavby (pergoly).
Není možné udělat zkratku tak, jak to v kasační stížnosti činí stěžovatel,
který tvrdí, že zásadu předvídatelnosti nelze aplikovat zpětně, z čehož vyplývá, že pozdější
rozhodnutí mělo být stejné jako předchozí, tj. odvolání M. Č. mělo být zamítnuto a
uložení pořádkové pokuty mělo být potvrzeno. Tento – nutně zkratkovitý a ve výsledku
absurdní – závěr vychází z toho, že první rozhodnutí v pořadí je vždy správné a zákonné.
Tak tomu ovšem mnohdy není a při aplikaci dané zásady není možné postupovat pouze
jednosměrně (v čase) a odhlédnout od věcné správnosti přijatého řešení. Princip
legitimního či oprávněného očekávání a princip předvídatelnosti, jež jsou součástí toho,
čemu se říká "právní jistota", a co je pojmovým znakem právního státu, je totiž nutno
chápat především jako očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, který bude v
souladu s právním řádem. Není přitom jasné, že takovým řešením bude vždy to , které
bylo přijato jako první v pořadí. Naopak mohou nastat situace, kdy původně přijaté řešení
bude nezbytné korigovat.
Poukaz krajského soudu na §2 odst. 4 správního řádu je proto nutné chápat
především jako poukaz na to, že rozhodovací praxe správních orgánů má být jednotná
a zároveň souladná se zákonem, což se v projednávané věci nestalo, a proto krajský soud
zcela správně přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatele.
Konečně k námitce stěžovatele, dle které se krajský soud nezabýval všemi
žalobními body, Nejvyšší správní soud uvádí, že v obecné rovině jistě platí, že krajský
soud je povinen vypořádat všechny žalobní body, které vypořádat lze. V daném případě
však lze souhlasit s krajským soudem, že s ohledem na zjištěné vady řízení, pro které
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil stěžovateli zpět k dalšímu řízení, by byl takový postup
nadbytečným. Nehledě na to, že z hlediska své pozice jako žalovaného správního orgánu
nemohl být stěžovatel tímto postupem nijak zkrácen na svých právech.
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů
řízení nepřísluší a žalobci, který byl v řízení úspěšný, byla náhrada nákladů přiznána podle
ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm . d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 20 % ve výši 480 Kč,
celkem tedy 2880 Kč. Tato částka bude stěžovatelem uhrazena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu