ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.19.2010:143
sp. zn. 9 Azs 19/2010 - 143
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: A. R., zastoupená JUDr. Evženií
Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 530, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2008, č. j. OAM-507/VL-07-K03-2008,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Az 51/2008 – 91,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009,
č. j. 29 Az 51/2008 – 91, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadla shora označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 26. 11. 2008,
č. j. OAM-507/VL-07-K03-2008, kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném v rozhodné době.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
správního orgánu a stěžovatelkou podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud po seznámení se s obsahem správního spisu a jednání ve věci
konstatoval, že pokud stěžovatelka odvozuje svůj odchod ze země původu od příkoří,
která se děla jejím rodičům, zejména jejímu otci z důvodů sympatií či členství
v prokurdských stranách Turecka, odkazuje plně na své rozhodnutí v jeho věci
pod sp. zn. 29 Az 48/2008, kterým podanou žalobu zamítl. Výpovědi otce rodiny
a i dalších rodinných příslušníků krajský soud vyhodnotil v konečném důsledku
jako nevěrohodné a postupně se stupňující poté, co rodina byla navrácena
po cca tříměsíčním pobytu v Německu, kam vycestovala v průběhu prvého azylového
řízení.
K tvrzení stěžovatelky, dle kterého byla jako příslušnice kurdské menšiny
s mentálním postižením vystavena atakům turecké většiny, krajský soud uvedl,
že stěžovatelka absolvovala dle tvrzení své matky asi 1,5 roku výuky ve specializované
škole a o žádných ústrcích se v tomto směru nezmínila. Toto žalobní tvrzení proto krajský
soud nemohl vzít seriózně v úvahu. K dalším námitkám týkajícím se obecně nízké úrovně
péče o duševně postižené v zemi původu stěžovatelky konstatoval, že tato situace
se dotýká obecně všech takto postižených obyvatel v zemi původu a sám otec
stěžovatelky uvedl, že pokud by chtěla rodina větší péči o postiženou stěžovatelku, musela
by jet do města. To je však celkem obvyklé i v jiných zemích. Současně krajský soud
poukázal na závěry zdravotních vyšetření mentálně postižené stěžovatelky, z nichž plyne
zejména potřeba zvýšené péče a dohled nad každodenním režimem v rámci rodiny.
Krajský soud se proto přiklonil k odůvodnění správního orgánu uvedenému
na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, a to jak v otázce konstatování neexistence azylově
relevantních důvodů dle §12 zákona o azylu, tak v otázce humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu. Podle krajského soudu v dané věci nebyla naplněna citovaná
ustanovení, jakož i další ustanovení zákona o azylu - §13, §14a a §14b, k nimž odkázal
jednak na zamítnutí všech ostatních žalob podaných rodinnými příslušníky stěžovatelky
a jednak na to, že žádné nebezpečí vážné újmy v případě návratu stěžovatelky do země
původu neshledal a ani sama nezletilá žádné takové nebezpečí netvrdila.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka napadla celý výrok rozsudku krajského
soudu, který dle jejího názoru postupoval nesprávně při hodnocení důkazů. Otec
stěžovatelky byl ve vlasti napadán, uvězněn, zraněn a natolik jako Kurd v Turecku
pronásledován a diskriminován, že je bezesporu, že se jedná o pronásledování
a diskriminaci ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. Příručky Úřadu vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka,
konkrétně čl. 51 – 55. Současně připomněla, že k této situaci, kterou trpěla celá rodina
před opuštěním Turecka, předložila obžalobu a vazební opatření ze srpna 2000,
kdy byl otec stěžovatelky držen ve vazbě, kde byl mučen po dobu 6 měsíců; krajský soud
to však shledal jako nedůvěryhodné. Připomněla také předložení zpráv z lékařských
vyšetření, jimiž byla doložena zranění jejího otce, k čemuž krajský soud rovněž nepřihlédl.
V návaznosti na shledané rozpory ve výpovědích pak uvádí, že se ona ani její rodiče
nevyjadřovali zcela přesně, když byli pod psychickým tlakem celé věci, otec je po zranění
hlavy a jeho schopnosti vyjadřování a paměti jsou omezené. Stěžovatelka ani její rodiče
nebyli schopni ani za pomoci překladatele vylíčit veškerou situaci svoji i své rodiny
tak, jak hrozná v zemi původu byla.
Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za povrchní, stranící
žalovanému správnímu orgánu, ignorující předložené důkazy a de facto ji i s celou rodinu
vystavuje nucenému návratu do prostředí pronásledování, diskriminace a neposkytnutí
zdravotní a sociální pomoci. V této souvislosti poukázala na to, že krajský soud nepřihlédl
ke zprávě Amnesty International z roku 2006, jakož i z následujících let, kde jsou popsány
praktiky tureckých státních orgánů vůči Kurdům. Nezohlednil rovněž stav nezletilých dětí
v rodině stěžovatelky, a to především ve vztahu k jejich právům vyplývajícím z Úmluvy
o právech dítěte, zejména z čl. 3, který hovoří o respektování zájmu dítěte. Celá rodina
je přitom stižena nevyléčitelnou nemocí stěžovatelky, kterou trpí i jeden
z jejích sourozenců, a v tomto ohledu se tedy krajský soud – potažmo žalovaný správní
orgán – měl zabývat možností humanitárního azylu.
Závěrem stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že Nejvyšší správní soud by měl
kasační stížnost přijmout, protože napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo citelně
zasaženo do jejího postavení a postavení celé její rodiny, neboť krajský soud nehodnotil
předložené důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech. Na základě toho
proto žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila (prostřednictvím svého zákonného zástupce) během
správního řízení. Dále odkázal též na protokoly o jednání před krajským soudem ze dne
26. 9. 2009 a 10. 12. 2009 a připomněl, že stěžovatelka trpí mentální retardací, nebyla
schopna se smysluplně vyjadřovat, proto byla přijata jako její vyjádření výpovědi
zákonných zástupců (otce a matky). Stěžovatelka v zemi původu žádné problémy
podřaditelné pod zákonná ustanovení zákona o azylu neměla, pouze následovala své
rodiče. Správní orgán se po celou dobu správního i soudního řízení zabýval všemi
skutečnostmi, které stěžovatelka prostřednictvím zákonných zástupců tvrdila, avšak jejich
výpovědi shledal pro značné rozpory jako nevěrohodné, což bylo jak ve správním řízení,
tak v řízení před soudem řádně odůvodněno. Správní orgán se i řádně zabýval zdravotním
stavem mentálně retardovaných dětí, tj. stěžovatelky a jejího bratra V., poskytnutím léčby
v zemi původu i možností jejich léčby na území České republiky. Námitky uplatněné
v kasační stížnosti tak správní orgán shledává zcela irelevantními, a proto navrhl
její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu
jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v návaznosti na rozhodnutí správního orgánu a následný rozsudek krajského soudu
lze vysledovat základní rovinu příběhu stěžovatelky, která je dána zejména potížemi jejích
rodičů v zemi původu dotýkajících se i její osoby, neboť coby osoba mentálně postižená
je evidentně závislá na jejich péči; posouzení potíží rodičů stěžovatelky ze strany
správního orgánu, resp. krajského soudu, včetně posouzení možnosti udělení
humanitárního azylu, je přitom základní otázkou, kterou kasační stížnost předestírá,
přičemž pozornost si z důvodu uvedeného sub 4) kritérií přijatelnosti, tj. pochybení
krajského soudu, jehož náprava může mít význam pro tuto individuální věc z hlediska
hmotněprávního postavení stěžovatelky, zasluhuje otázka týkající se celkové
věrohodnosti příběhu stěžovatelky.
Kasační stížnost proto byla shledána přijatelnou a Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl
k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka přicestovala
na území České republiky letecky dne 14. 3. 2008, a to s celou svojí rodinou – otcem (A.
M.), matkou (A. N.) a třemi bratry (V., S. a Se.), přičemž otec, matka i bratr Se. podali
samostatnou žádost o udělení mezinárodní ochrany a zbylí dva bratři podali žádost
společně s otcem; všechny tyto žádosti byly zamítnuty a obdobně jako v případě
stěžovatelky byla předmětná správní rozhodnutí podrobena přezkumu ze strany krajského
soudu, proti jehož zamítavým rozhodnutím byly také podány kasační stížnosti vedené
zdejším soudem pod sp. zn. 9 Azs 16/2010 (A. M., V. a S.), sp. zn. 9 Azs 17/2010 (A. N.)
a sp. zn. 9 Azs 18/2010 (A. Se.). Žádost o udělení mezinárodní ochrany je datována dnem
26. 3. 2008 a obsahuje základní vstupní informace o stěžovatelce, jež jako důvod své
žádosti uvedla, že ze země přijela společně s rodiči.
Komunikace se stěžovatelkou, která je mentálně zaostalá, však byla velmi složitá
a probíhala prostřednictvím jejího zákonného zástupce – matky. Tak tomu bylo i během
pohovoru provedeného dne 4. 4. 2008 s tím rozdílem, že namísto matky se správním
orgánem komunikoval otec stěžovatelky, který hned v úvodu upozornil, že jeho dcera
je velice mentálně postižená a že je s ní špatná komunikace. V návaznosti na reakce
stěžovatelky poté, co jí byly položeny některé základní otázky, správní orgán usoudil,
že stěžovatelka skutečně není schopna adekvátní komunikace a rozhodl se pohovor
s ní ukončit. K dotazu správního orgánu, z jakého důvodu stěžovatelka požádala
o mezinárodní ochranu, se vyjádřil její otec, který uvedl, že je postižená a že ji v zemi
původu nemohou nechat, proto přijela s nimi.
Rozhodnutí o této žádosti sice nebylo součástí předloženého spisového
materiálu, avšak z jeho obsahu vyplývá, že bylo vydáno dne 29. 4. 2008, pod
č. j. OAM-276/VL-07-HA08-2008, s tím výsledkem, že mezinárodní ochrana nebyla
udělena. V mezidobí stěžovatelka se svojí rodinou vycestovala do Německa, odkud byla
posléze vrácena zpět do České republiky, kde dne 9. 7. 2008 opětovně požádala o udělení
mezinárodní ochrany. V této žádosti v podstatě zopakovala, že přijela s rodiči, kteří měli
v zemi původu problémy, a že chce být s nimi; nemůže dostatečně komunikovat a
nemůže se o sebe postarat. Následný pohovor vedený dne 3. 9. 2008 za přítomnosti
matky stěžovatelky byl tak, jako v případě pohovoru k první žádosti, předčasně ukončen
s ohledem na mentální postižení stěžovatelky, která nebyla schopna odpovídat. K výše
uvedeným důvodům, pro které stěžovatelka žádá o mezinárodní ochranu, pak její matka
ještě doplnila snahu, aby se dcera léčila a uzdravila se.
Z výše uvedeného je patrná jasná a jednotná dějová linie příběhu stěžovatelky,
který se odvíjí od příběhu jejích rodičů, na jejichž péči je stěžovatelka zjevně značně
závislá. Ve vztahu k potížím, které měli rodiče stěžovatelky, přitom správní orgán
a posléze také krajský soud konstatoval, že jsou nevěrohodné a účelově tvrzené
a z tohoto pohledu tedy nemůže obstát ani příběh stěžovatelky, resp. její potíže
odvozené od potíží jejích rodičů (zejména jejího otce).
S tímto závěrem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje a odkazuje na své
rozsudky ve věcech rodičů stěžovatelky ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 – 229,
a č. j. 9 Azs 17/2010 - 182, v nichž mj. konstatoval, že otázka věrohodnosti tvrzení
žadatele o mezinárodní ochranu je svým způsobem neuralgickým bodem celého procesu
rozhodování o udělení mezinárodní ochrany, neboť zcela zásadním způsobem ovlivňuje
další postup ve věci, jakož i její konečný výsledek. Žadatel je totiž povinen poskytovat
nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace, na jejichž základě pak správní
orgán zjišťuje podklady pro vydání rozhodnutí (§49a zákona o azylu), a zmíněná
povinnost tak implicite umožňuje zamítnutí žádostí, pokud žadatel uvádí skutečnosti
zjevně nevěrohodné. Jinými slovy, pokud je zpochybněna celková věrohodnost žadatele,
znamená to, že jeho žádosti nemůže být vyhověno, aniž by se jí správní orgán,
resp. krajský soud v rámci své přezkumné činnosti nějak blíže věcně zabývaly.
Z tohoto pohledu je tedy nezbytné přistupovat k posouzení věrohodnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany velmi uvážlivě, jakkoli nepochybně platí, že je to právě
sám žadatel, kdo svojí výpovědí vytváří základní rámec tohoto posouzení. Žadatel
je jakýmsi primárním zdrojem informací podstatných pro řízení o udělení mezinárodní
ochrany a po jejich vyhodnocení (na základě konkrétních tvrzení uvedených v žádostech
i v protokolech o pohovorech) dospěl zdejší soud k závěru, že oba rodiče stěžovatelky
od samého počátku poměrně konzistentně tvrdili jednotlivé skutečnosti, které je společně
s jejich dětmi vedly k odchodu ze země původu a k podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a tyto nebyly zpochybněny takovým způsobem, aby bylo možné konstatovat
jejich celkovou nevěrohodnost a vyhnout se tak en bloc věcnému posouzení jejich
případu.
Ostatně jak již bylo shora konstatováno, k posouzení věrohodnosti žadatele
je nezbytné přistupovat velmi uvážlivě s tím, že pokud se žadatel po celou dobu řízení
drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes jisté nesrovnalosti označit za konzistentní
a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi
vycházet. Musí však mít onu nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje,
že správní orgán nebude nucen rozhodovat na základě tvrzení zhola nejasných či zjevně
nevěrohodných. Tak tomu však v případě rodičů stěžovatelky nebylo a správní orgán
i krajský soud pochybily, pokud z jejich celkové nevěrohodnosti vycházely. Nejvyšší
správní soud proto oba rozsudky krajského soudu, pod sp. zn. 29 Az 48/2008
a sp. zn. 29 Az 49/2008, které se týkají rodičů stěžovatelky, zrušil a obě dvě věci vrátil
zpět k dalšímu řízení.
V návaznosti na to Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud
pochybil i nyní v souzené věci, pokud vycházel z toho, že příběh stěžovatelky nemůže
obstát pro nevěrohodnost příběhu jejích rodičů.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané pochybení v tom smyslu, že se žalovaný
správní orgán a krajský soud měly zabývat možností humanitárního azylu, podotýká
Nejvyšší správní soud, že oba tyto orgány se touto možností zabývaly a jejich rozhodnutí
se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení dané ustanovením
§14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány
veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Na jedné straně je sice nepochybná tíživá situace stěžovatelky a jejích rodičů, kteří spolu
mají vedle stěžovatelky ještě jedno mentálně postižené dítě (syn V.). Na druhé straně
je však zřejmé, že se jedná o mentální postižení obou dětí, které je vrozené a de facto
neléčitelné (nevratné), i když jim odborná péče v zemi původu nebyla odpírána. Záleží
proto především na rodičích, případně i na ostatních sourozencích, aby se dětem věnovali
a poskytovali jim náležitou péči, jakkoli se jistě jedná o úkol dlouhodobý a nelehký.
Ostatně rodinné vztahy jsou funkční s rozvinutou pozitivní citovou vazbou mezi
dotčenými dětmi a jejich rodiči, jak vyplývá ze stanoviska psychologa ze dne 7. 4. 2008,
na které upozornil správní orgán, jenž se snažil zohlednit celkovou situaci rodiny a zájmy
obou postižených dětí v rámci posuzování jejich žádostí. Snaha stěžovatelky, resp. celé její
rodiny o udělení humanitárního azylu je tak z lidského hlediska nanejvýš pochopitelná,
ale nedokládá žádné pochybení ve smyslu výše uvedených limitů úvahy správního orgánu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost byla shledána přijatelnou
a s ohledem na výše vyložené pochybení také částečně důvodnou, a proto napadený
rozsudek krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu