ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.21.2010:66
sp. zn. 9 Azs 21/2010 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: B. U., zastoupeného Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2008, č. j. OAM-508/LE-05-05-2008, o
udělení mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 48 Az 11/2009 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Petru Václavkovi, advokátu se sídlem
Václavské náměstí 21, Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou
právní službu ve výši 2880 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“),
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 10. 11. 2008, č. j. OAM-508/LE-05-05-2008.
Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
tedy z důvodu, že žadatel uváděl skutečnosti zjevně nevěrohodné.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž tvrdí,
že rozsudek je ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nezákonný. Konkrétně brojí
proti výroku I. předmětného rozsudku, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí. Další návazné
výroky o nákladech řízení nenapadá. V úvodu své kasační stížnosti stěžovatel stručně
shrnuje, že krajský soud přisvědčil jeho závěrům o nevěrohodnosti žalobce, shledal však
pochybení v tom, že stěžovatel neposoudil, zda jsou u žalobce dány důvody pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Stěžovatel vůči tomuto závěru krajského
soudu namítá, že povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy dle §14a odst. 2
zákona o azylu ukládá tento zákon správnímu orgánu jen v případě postupu dle jeho
ustanovení §16 odst. 1 písm. e) a f). Uložení povinnosti zabývat se doplňkovou ochranou
při posuzování případu dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu podle stěžovatele nemá
žádnou oporu v zákoně a je jeho překročením. Stěžovatel uvádí, že je mu známo několik
rozsudků Nejvyššího správního soudu, v nichž je konstatována nutnost zkoumání důvodů
doplňkové ochrany při aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, avšak v souladu
s jinými rozsudky tohoto soudu se domnívá, že se v daném případě nejedná o naplnění
zásady non-refoulement. Dále stěžovatel konstatuje, že je mu z úřední činnosti známo,
že žalobci bylo uděleno správní vyhoštění, a právě v rámci řízení o správním vyhoštění
byly posuzovány důvody znemožňující vycestování žalobce. K těmto důvodům se vyjádřil
již ve svém závazném stanovisku poskytnutém pro uvedené řízení. Přezkoumávání
stejných důvodů v řízení o udělení mezinárodní ochrany by bylo nepřípustným
formalismem. Nadto stěžovatel poukazuje na nelogičnost zkoumání důvodů doplňkové
ochrany u zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V neposlední řadě odmítá postup krajského
soudu, který mu vytkl nerespektování rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu vydaného až po jeho rozhodnutí v této věci. Dle stěžovatele jde o popření zásady
právní jistoty a porušení zákazu retroaktivity.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že ji považuje za přijatelnou ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., neboť se v daném případě jedná o právní otázku, která dosud
není plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, a v napadeném
rozsudku krajského soudu shledává zásadní právní pochybení soudu při výkladu práva.
S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně podotýká, že v rozsudku
krajského soudu není uvedeno, že se soud plně ztotožňuje s právní kvalifikací případu
provedenou stěžovatelem a skutečně zjištěnou nevěrohodností příběhu jmenovaného.
Výklad, podle něhož stěžovatel není povinen v případě posuzování dle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu zkoumat existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany,
je dle žalobce poněkud zarážející. Naopak je třeba zaujmout závěr, že i v případě
sporného ustanovení je správní orgán povinen se s otázkou možného udělení doplňkové
ochrany náležitě vypořádat, tj. důkladně a obligatorně prošetřit aktuální poměry v zemi
původu účastníka řízení. Z kasační stížnosti je však dle žalobce patrná snaha stěžovatele
zužovat rozsah svých povinností, čímž se jeho postup ocitá už mimo rámec stanovený
základními zásadami správního řízení. Žalobce tedy zcela souhlasí s klíčovým tvrzením
krajského soudu potvrzujícím pochybení stěžovatele, jež má za následek nezákonnost
jeho rozhodnutí.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publikovaného pod č. 1143/2007 Sb. NSS, přitom platí,
že „kasační stížnost může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána
Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom,
že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně že nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu“.
Základním východiskem pro rozhodnutí o kasační stížnosti je výrok rozhodnutí
vydaného v této věci stěžovatelem. Ten zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy proto,
že žalobce uváděl zjevně nevěrohodné skutečnosti. Nevěrohodnost předmětných
skutečností se přitom týkala též zjištění, z jaké země žalobce jakožto žadatel o udělení
mezinárodní ochrany pochází. Žalobce ve správním řízení uvedl, že pochází ze Súdánu,
konkrétně z oblasti Dárfúr, uprchl do Nigérie a dále do Egypta, odkud následně
přicestoval letecky do České republiky. Stěžovatel ve svém rozhodnutí odůvodnil,
proč vyhodnotil takovou výpověď žalobce v této části jako zjevně nevěrohodnou.
Důvody byly zejména základní časové i věcné neznalosti původu konfliktu v Dárfúru,
základní geografické nevědomosti o této oblasti a také skutečnosti, že žalobce nehovoří
arabsky a uvedl, že nevykonal nepovinnou vojenskou službu.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel zatížil své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti, jelikož se vůbec nezabýval otázkou možného udělení doplňkové
ochrany žalobci. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, dostupný (stejně jako všechna ostatní rozhodnutí
tohoto soudu, na něž je zde odkazováno) na www.nssoud.cz, podle kterého „i v případě
zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu
je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové
ochrany“. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou jeho závěry aplikovatelné na jakékoli
rozhodnutí vydané podle §16 zákona o azylu, nejen dle jeho odst. 2, tedy na všechny
případy zjevně nedůvodných žádostí.
Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
publikovaného pod č. 1546/2008 Sb. NSS, první pětičlenný senát zdejšího soudu ve výše
citovaném rozsudku dovodil, že „krajský soud je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž
by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal.“ Sedmý pětičlenný senát zdejšího
soudu však v jiné věci, o které rozhodoval později, označené usnesení rozšířeného senátu
vyložil tak, že „k vyslovení nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí ex offo má krajský soud
přistoupit jen tehdy, pokud tato nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí“.
Pokud odůvodnění správního rozhodnutí neobsahuje zmínku ohledně doplňkové
ochrany, avšak účastník řízení ve vztahu k jejímu neudělení v žalobě nic nenamítá, není
podle sedmého senátu na místě, aby krajský soud vyslovil nepřezkoumatelnost takového
správního rozhodnutí ex offo, neboť mu tato nepřezkoumatelnost nijak nebrání
ve věcném přezkumu napadeného rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek.
Sedmý pětičlenný senát tak ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 Azs 79/2007
napadl právní názor prvního pětičlenného senátu, o který své rozhodnutí v nyní
projednávané věci opřel krajský soud, a předložil rozšířenému senátu otázku,
„zda je krajský soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která spočívá
v nedostatku důvodů rozhodnutí, vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek důvodů brání
věcnému přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek“.
Je přitom relevantní, že žalobce v této věci v žalobě konstatoval, že dle svého
názoru splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu,
jakož i §14a zákona o azylu, neboť v případě jeho návratu mu hrozí nebezpečí vážné
újmy. Namítal, že stěžovatel nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a nemohl tak logicky ani zákonným způsobem rozhodnout o tom, zda žalobce splňuje
podmínky uvedené v ustanoveních §12, §14 a §14a zákona o azylu. K tomu uvedl,
že se obává pronásledování z národnostních důvodů a velmi reálného ohrožení života.
S ohledem na skutečnost, že v této věci byl zakotven v rámci žaloby žalobní bod
týkající se doplňkové ochrany, zatímco ve věcech vedených pod sp. zn. 1 Azs 107/2008
a 7 Azs 79/2007 tomu tak na druhé straně nebylo, otázka přednesená rozšířenému senátu
nemá vliv na rozhodnutí v projednávané věci. Není tedy důvodu přerušovat toto řízení
a vyčkat na rozhodnutí rozšířeného senátu, neboť procesní situace je zde odlišná (k tomu
blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 61). Lze se tak blíže zabývat kasační stížností stěžovatele.
Nejvyšší správní soud na tomto místě předně konstatuje, že právní názor
vyslovený v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle kterého
je správní orgán povinen se v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vypořádat
s otázkou možného udělení doplňkové ochrany i v případě zamítnutí žádosti
o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu, je v řízeních,
v nichž žalobce uplatnil námitku týkající se nedostatečného posouzení doplňkové ochrany
v rozhodnutí o mezinárodní ochraně, plně aplikovatelný (jak je výše uvedeno, sedmý
pětičlenný senát u rozšířeného senátu zpochybnil jeho aplikaci v případech,
kdy by se správní soud touto otázkou zabýval ex offo). První pětičlenný senát ve výše
označeném rozhodnutí vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, publikovaného pod č. 1839/2009 Sb.,
v němž rozšířený senát zaujal názor, že „ustanovení §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem ‚rozhodnutí o neudělení nebo odnětí
azylu‘ zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§16 téhož zákona).
V tomto případě je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“ První senát sám
dopěl k závěru, že „v případě závažné újmy podle §14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu
je správní orgán povinen se jí zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána, nebo vyjde-li
najevo jinak v průběhu řízení. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí a v průběhu řízení se žádná
informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případnou existenci správní orgán sám vyhledávat,
avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena,
ani nevyšla najevo. Vyšší nároky na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je nicméně třeba klást
v případě vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, neboť nerozlišující násilí během
vnitrostátního nebo mezinárodního ozbrojeného konfliktu, zvláště dosahuje-li vysoké intenzity
(viz Elgafaji bod 43 druhá odrážka), je skutečností objektivní, jejíž zjištění nevyžaduje složité zkoumání
místní situace ve státě původu. Existenci či neexistenci nerozlišujícího násilí během vnitrostátního
či mezinárodního konfliktu je proto správní orgán povinen v odůvodnění svého rozhodnutí vždy uvést
a podepřít důkazy. Pokud jde o vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, musí správní
orgán vážit, k porušení jakého mezinárodního závazku by mohlo dojít, a nelze tudíž apriorně vyloučit,
že by tento závazek mohl mít objektivní charakter jako v případě §14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Obecně však bude správní orgán při posuzování tohoto bodu vycházet z tvrzení žadatele a z řízení
jako celku, a pokud porušení závazku neshledá, uvede to v odůvodnění svého rozhodnutí.“ Naopak
potvrzen byl právní názor vyslovený prvním senátem např. v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 19. 3. 2010, č. j. 4 Azs 51/2009 - 70. Nejvyšší správní soud pro situaci odpovídající
projednávané věci ve svých rozhodnutích neshledal judikatorní nejednotnost zmiňovanou
stěžovatelem v kasační stížnosti.
Stěžovatel jakožto správní orgán, jenž výlučně rozhoduje o žádostech o udělení
mezinárodní ochrany, je proto povinen se v odůvodnění svých rozhodnutí vždy vyslovit
též k otázce doplňkové ochrany. Tato povinnost platí obecně bez ohledu na skutečnost,
že stěžovatel vydal závazné stanovisko týkající se stejných skutečností a stejné osoby
pro účely jiného řízení (o správním vyhoštění). Každé rozhodnutí správního orgánu musí
být samostatně přezkoumatelné a řádně odůvodněné ve vztahu ke všem relevantním
aspektům konkrétní věci. Stejný závěr vyplývá i z usnesení Nejvyššího správního soudu ze
dne 31. 3. 2010, č. j. 8 Azs 30/2009 - 50: „Spatřuje-li stěžovatel naplnění předpokladů přijatelnosti
kasační stížnosti dle §104a s. ř. s. v tom, že se ve shora označeném rozsudku Nejvyšší správní soud
výslovně nezabýval tvrzenou duplicitou posuzování existence hrozící vážné újmy, případně v tom,
že judikaturou není postihnuta existence závazného stanoviska dle §120a zákona o pobytu cizinců,
nelze mu v tomto ohledu přisvědčit. […] Krajský soud své rozhodnutí správně opřel o shora citovaný
právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem, dle kterého musí stěžovatel respektovat povinnost
uloženou mu §28 odst. 2 zákona o azylu.“
K poslední námitce stěžovatele kasační soud konstatuje, že krajský soud musel
zohlednit, že v mezidobí po vydání rozhodnutí stěžovatele a před vydáním rozhodnutí
krajského soudu byl Nejvyšším správním soudem vydán rozsudek ve věci
sp. zn. 1 Azs 107/2008. Zdejší soud takový postup nepovažuje za nepřípustnou
retroaktivitu ani za narušení právní jistoty mající vliv na zákonnost. Rozhodný je v této
souvislosti zájem na zákonnosti rozhodování správního orgánu (stěžovatele) dle výkladu
příslušných právních norem provedeného nejvyšší soudní instancí. Rozsudek krajského
soudu reflektoval aktuální výklad Nejvyššího správního soudu ve vztahu k dotčeným
právním předpisům. K tomu je třeba připojit, že rozhodnutí ve věci
sp. zn. 1 Azs 107/2008 nebylo judikatorním odklonem a ve věci nerozhodoval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti. Zdejší soud
zde naopak vycházel, jak je již výše zmíněno, z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
28. 1. 2009 vydaného ve věci sp. zn. 1 Azs 96/2006, jehož závěry vztahující
se k překážkám vycestování aplikoval na institut doplňkové ochrany.
Z výše uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky stěžovatele. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Žalobci byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem Mgr. Petr Václavek,
advokát, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud proto určil
odměnu advokátovi částkou 2100 Kč za jeden úkony právní služby – písemné podání
soudu týkající se věci samé, 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením
§9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem
2400 Kč. Zástupce žalobce Nejvyššímu správnímu soudu doložil osvědčení o registraci
k dani z přidané hodnoty, proto je k vypočtené částce třeba přičíst 20 % daně z přidané
hodnoty. Celková částka 2880 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu