ECLI:CZ:NSS:2010:KOMP.7.2009:17
sp. zn. Komp 7/2009 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Passera, Mgr. Davida Hipšra,
JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Městský úřad Chrastava,
se sídlem 1. máje 1, Chrastava, zastoupený Ing. Mich aelem Canovem, starostou,
proti žalovanému: Ministerstvo financí České republiky, se sídlem Letenská 15, Praha 1,
zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Nám. 14. října 3, Praha 5, o žalobě
na určení pravomoci k vydání povolení k provozování videoterminálů pro územní obvod
Městského úřadu Chrastava,
takto:
I. Žaloba se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kompetenční žalobou doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 9. 2009
se Městský úřad Chrastava (jako orgán města Chrastava) domáhal určení, že pravomoc k vydání
povolení k provozování videoterminálů podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) pro svůj územní
obvod má Městský úřad Chrastava a nikoliv Ministerstvo financí.
Žalobce podal žalobu s odvoláním na §97 odst. 1 písm. a) a §98 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
s tím, že si osobuje (ve smyslu §98 s. ř. s.) pravomoc vydávat ve věci videoterminálů povolení
v územním obvodu města Chrastava v souladu s kompetencí mu svěřenou v §18 odst. 1 písm. a)
zákona o loteriích, a popírá toto oprávnění Ministerstva financí, které tato povolení na území
České republiky včetně územního obvodu města Chrastava vydává již několik let v rozporu
s platnou právní úpravou. S odkazem na dikci §2 písm. e) a §17 odst. 1 zákona o loteriích
žalobce podřazuje videoterminály pojmu „podobná zařízení“, na něž se vztahuje povolovací
režim výherních hracích přístrojů, a konstatuje, že §18 odst. 1 písm. a) zákona o loteriích
kompetenci k vydávání povolení k provozování výherních hracích přístrojů (dále jen „VHP“)
„určuje“ obecnímu úřadu v přenesené působnosti pro jeho územní obvod.
Ministerstvo financí si podle žalobce neoprávněně přivlastnilo rozhodovací pravomoc
pro videoterminály, s odkazem na §50 odst. 3 zákona o loteriích, podle něhož může povolovat i
loterie a jiné podobné hry, které nejsou upraveny v části první až čtvrté zákona. Žalobce protiargumentuje,
že videoterminály jsou podřaditelné pod shora citovaná ustanovení dik ci §2 písm. e) a §17
odst. 1 zákona o loteriích (úvodní ustanovení a část druhá), jejich povolování podle §18 odst. 1
písm. a) zákona o loteriích přísluší obecnímu úřadu, a pravomoc Ministerstva financí
dovozovanou z §50 odst. 3 zákona o loteriích tak nepřichází v úvahu. Na podporu svých tvrzení
žalobce poukazuje i na některé věcné aspekty povahy provozu videoterminálů.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukazuje zejména na technické a funkční rozdíly
mezi videoterminály a VHP, a uzavírá, že technická koncepce videoterminálů je zcela odlišná
od definičních znaků VHP, stanovených zákonem o loteriích. Proto dospívá k závěru, že provoz
videoterminálů může ad hoc povolovat Ministerstvo financí, a to v souladu s §50 odst. 3 zákona
o loteriích. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud určil,
že pravomoc k vydávání povolení k provozování videoterminálů má žalovaný.
Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím k vymezení kompetenčního sporu v ustanovení
§97 odst. 1 s. ř. s., v prvé řadě musel zabývat otázkou, zda se v dané věci vůbec jedná o žalobcem
tvrzený kompetenční spor, jak jej má na mysli předmětná právní úprava. Z citovaného ustanovení
je patrno, že soud ve věci kompetenčního sporu rozhoduje jen tehdy, pokud se jedná o kladný
nebo záporný kompetenční spor. Kladným kompetenčním sporem je spor, ve kterém si správní
orgány osobují pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka
řízení před správním orgánem (odst. 2); záporným pak spor, ve kterém správní orgány popírají
svou pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení
před správním orgánem (odst. 3). Soud se proto musel zabývat tím, zda se v daném případě jedná
o některý z popsaných případů kompetenčního sporu.
Jak Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, při hodnocení splnění této podmínky řízení
je třeba vycházet ze skutečnosti, že koncepce pozitivních i neg ativních kompetenčních sporů
je založena na existenci konkrétního řízení, v němž jde o práva či povinnosti účastníků řízení.
Proto také je výrokový potenciál soudu definován v ustanovení §100 odst. 2 s. ř. s. tak, že soud
rozsudkem určí, který ze správních orgánů má pravomoc vydat rozhodnutí ve věci uvedené
v žalobě (k tomu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2009,
čj. Komp /2008 - 85, www.nssoud.cz).
Taková situace však v daném případě zjevně nenastala a ani samotný žalobce vůbec
netvrdí, že by probíhalo či bylo zahájeno konkrétní řízení, v němž by mezi účastníky řízení vznikl
spor ohledně rozsahu jejich kompetencí.
Z výše uvedených důvodu tedy nemohl mezi žalobcem a žalovaným vzniknout
deklarovaný kladný kompetenční spor ve smyslu ustanovení §97 s. ř. s., k jehož řešení by byl
příslušný Nejvyšší správní soud, který proto žalobu jako nepřípustnou odmítl [§46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §99 písm. a) s. ř. s.].
Za tohoto stavu, kdy soud nerozhodoval o věci samé, jednání, které ve svém vyjádření
požadoval žalovaný, Nejvyšší správní soud nenařizoval.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §101 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů v tomto typu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. ledna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu