ECLI:CZ:NSS:2010:KONF.122.2009:12
sp. zn. Konf 122/2009 - 12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Petra Příhody,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem ve Zlíně, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 281/2008, o 11 270,50 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Český
inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, IČ 27646751, zastoupené
JUDr. Romanem Majerem, advokátem v Plzni, Úslavská 33, a žalovaného R. H.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně
pod sp. zn. 40 C 281/2008, v části týkající se zaplacení 5954 Kč s příslušenstvím,
je správní orgán.
II. Výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 5. 2009, čj. 40 C 281/2008 – 110,
je n i c o t n ý .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 12. 11. 2009 se Český telekomunikační úřad domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem ve Zlíně ve věci žaloby vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 40 C 281/2008 týkající se zaplacení 11 270,50 Kč s příslušenstvím.
Z předložených soudních spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), uzavřela
s žalovaným smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, na jejímž základě žalovanému
poskytovala služby prostřednictvím mobilní telekomunikační sítě. Za tyto služby se žalovaný
zavázal platit měsíčně částku, kterou mu Telefónica vyfakturovala. Žalovaný neuhradil čtyři
faktury na částku v celkové výši 11 270,50 Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupila Telefónica pohledávku ve výši
11 270,50 Kč žalobkyni. Žalobkyně podala proti žalovanému dne 26. 9. 2008 u Okresního soudu
ve Zlíně žalobu na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 6. 11. 2008, čj. 40 C 281/2008 - 31, řízení
o žalobě zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnes ení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že podle §129 odst. 1 zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále
jen „zákon o elektronických komunikacích“), rozhoduje spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost (§7) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé, Český
telekomunikační úřad. Z důvodu nedostatku pravomoci soud řízení zastavil s tím, že po právní
moci rozhodnutí bude věc postoupena příslušnému úřadu.
Proti usnesení okresního soudu brojila žalobkyně dne 26. 11. 2008 odvoláním
u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Dle žalobce o postoupené pohledávce nemá
pravomoc rozhodovat Český telekomunikační úřad, protože nejsou splněny podmínky uvedené
v §129 zákona o telekomunikacích. Český telekomunikační úřad řeší spory pouze mezi zákonem
stanovenými subjekty, a to osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné,
a účastníkem nebo uživatelem na straně druhé. Žalo bce není osobou vykonávající komunikační
činnost, k rozhodování sporu je proto příslušný soud.
Krajský soud shledal odvolání důvodným, proto usnesením ze dne 27. 2. 2009,
čj. 59 Co 587/2008 – 57, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se ne zastavuje.
Ze zákona o elektronických komunikacích vyplývá vymezení pravomoci k rozhodování sporů
Českého telekomunikačního úřadu, jenž je dáno věcnou a osobní charakteristikou. Z hlediska
věcného se musí jednat o spory, týkající se povinností uložených zá konem o elektronických
komunikacích nebo na jeho základě, z hlediska osobního se musí jednat o spory mezi osobou
vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé. Jelikož osobní charakteristika není naplněna u žalobce, není dána pravomoc Úřadu
k projednání a rozhodnutí citovaného sporu.
Okresní soud ve Zlíně vázaný právním názorem odvolacího soudu rozsudkem ze dne
11. 5. 2009, čj. 40 C 281/2008 - 110, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku
ve výši 5954 Kč s příslušenstvím; ohledně částky 5316,50 Kč žalobu zamítl, neboť v řízení
před soudem nebyla prokázána oprávněnost, resp. výše některých účtovaných položek
poskytnutých telekomunikačních služeb.
Žalobkyně napadla výrok II. a III. rozsud ku okresního soudu odvoláním ze dne
5. 6. 2009 namítaje, že okresní soud neoprávněně část podané žaloby zamítl, aniž by žalovaný
jakkoliv dlužnou částku sporoval. Tímto jednáním nahradil soud prvního stupně stranu
žalovanou, neboť vyvracel tvrzení odvolatele, aniž by bylo rozporováno, čímž porušil zásadu
rovnosti účastníků.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne
27. 7. 2009, čj. 59 Co 301/2009 – 131, tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku II. a III. zrušil
a ohledně částky 5316,50 Kč řízení o žalobě zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu. Odvolací soud, vědom si svého právního
názoru vyjádřeného v předchozím rozhodnutí, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která
posuzovaný problém již vyřešila, proto přehodnotil své předchozí rozhodnutí a uzavřel,
že pravomoc rozhodovat v dané věci náleží Českému telekomunikačnímu úřadu. S ohledem
na rozsah podaného odvolání krajský soud nemohl změnit rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I., jímž byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5954 Kč
s příslušenstvím.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí kladného kompetenčního sporu. Navrhovatel vychází z toho, že k projednání
a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací je dána
pravomoc Českého telekomunikačního úřadu, a to i v případě, že osoba vykonávající
komunikační činnost postoupila pohledávku subjektu, který komunikační činnost nevykonává.
Protože část žalobního nároku týkající se 5316,50 Kč byla již postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu, žádá navrhovatel, aby zvláštní senát rozhodl, že je navrhovatel
příslušný k rozhodnutí i v části žalobního nároku týkajícího se 5954 Kč s příslušenstvím.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
ohledně zaplacení za služby elektronických komunikací ve výši 5954 Kč s příslušenstvím
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Zvláštní senát se musel nejdříve za bývat otázkou, zda o postoupené pohledávce
(ať se smluvní pokutou či bez ní) může rozhodovat navrhovatel. Pravomoc Českého
telekomunikačního úřadu vymezuje §129 odst. 1 zákona o telekomunikacích: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku“.
Zákonný text - na pohled dostatečně jasný - ve skutečnosti umožňuje dvojí výklad
se zásadními důsledky pro závěr o pravomoci toho, kdo má věc rozhodnout: poprvé, že má být
rozuměno „rozhoduje existující spory...“, po druhé „rozhoduje spory vzniklé mezi...“. Zvláštní
senát přisvědčil za užití obvyklých interpretačních metod výkladu druhému.
Ustanovení §129 odst. 1 zákona o telekomunikacích vymezuje dvě podmínky, které musí
být současně splněny, aby byla dána pravomoc ČTÚ věc rozhodnout.
Prvá část vykládaného ustanovení [„spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7)
na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem“ ] znamená osobnostní vymezení předpokladu
pravomoci. Je proto otázkou, ke kterému okamžiku má být splnění tohoto předpokladu
zkoumáno: zda k okamžiku vzniku závazku, nebo k okamžiku vzniku sporu, anebo k okamžiku,
kdy je pravomoc zkoumána. Je totiž zřejmé, že postoupí-li věřitel (osoba vykonávající
komunikační činnost) svou pohledávku za účastníkem (obvykle tedy telefonním účastníkem)
jinému, dochází ke změně závazku v osobě, a je otázkou, zda se tedy mění i pravomoc orgánu,
který o sporu má rozhodnout.
V okamžiku vzniku pohledávky, tedy před jejím postoupením, resp. tam,
kde by k postoupení nedošlo, by ve sporu rozhodoval bez pochybností Český telekomunikační
úřad.
Smluvní postoupení pohledávky, cessio voluntaria (poznamenává se výslovně, že zvláštní
senát nezkoumal případ cese ze zákona nebo úředním výrokem, stejně tak nezjišťoval, zda tu jde
nebo nejde o tzv. cesi fiduciární či inkasocesi, při níž se pohledá vka převádí jen formálně,
totiž proto, aby postupník pohledávku vymohl a převedl výtěžek postupiteli), je upraveno v §524
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Předmětem postoupení není celý závazkový
vztah (ale právě jen pohledávka, případně u dospělé pohledávky také nárok). Cesí nedochází
k zániku dosavadního závazkového vztahu a ke vzn iku závazku nového (nepostupuje se tedy
„smlouva“ jako v některých jiných cizích řádech), ale závazek se mění v subjektech. Na místo
dosavadního věřitele (postupitele) nastupuje osoba tře tí (postupník). Na postupníka
s pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle §524 občanského
zákoníku ostatně nelze postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil.
Zvláštní senát dále přihlédl také k důvodům právní úpravy: Z důvodové zprávy
k §127-129 zákona o elektronických komunikacích: „Úřad rozhoduje pouze spory uvedené v těchto
ustanoveních (spory týkající se plnění povinností stanovených tímto zákonem). Vyňato je řešení sporů o plnění
povinnosti k peněžitým plněním. Pravomocí Úřadu rozhodovat uvedené spory je vyloučeno právo stran obrátit
se na obecný soud před vydáním rozhodnutí řešení sporu Úřadem (§7 občanského soudního řádu). Není tím však
dotčeno použití předpisů o správním soudnictví“, lze dovodit, že bylo úmyslem zákonodárce podmínit
rozhodovací činnost ČTÚ tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený. Vlastní zákonná
úprava pak tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. I tento pohled proto
svědčí o tom, že osobní upřesnění, které zákonodárce vložil do vlastního zákonného textu,
je mnohem spíše časově vztaženo k okamžiku vzniku závazku než k okamžiku vzniku sporu.
To platí tím spíše, že v okamžiku odstoupení od cese, nebo v případech její absolutní neplatnosti
atp., by se pravomoc musela „vracet“ ČTÚ, což bez pochyb zákonodárce nesledoval.
Proto i tento aspekt výkladu vede k tomu, že změny v subjektech při postoupení
pohledávky nemají v posuzované věci vliv na změnu pravomoci k řešení sporů.
Podpůrně lze také připomenout, že takovýto výklad §129 zákona o elektronických
komunikacích je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne
7. 3. 2002, o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elek tronických komunikací
(dále jen „Směrnice“). Článek 8 odst. 4 písm. b) Směrnice ukládá vnitrostátním regulačním
orgánům členských států působících v oblasti elektronických komunikací povinnost, aby zajistily
dostupné a nenákladné postupy pro řešení sporů. Spory v oblasti elektronických komunikací
by měl řešit subjekt nezávislý na zúčastněných stranách. Tím má být zajištěna ochrana
spotřebitelů dle čl. 8 odst. 4 písm. c) Směrnice. Je zřejmé, že směrnice tu sleduje právě možnost
dovolit rozhodování v takovýchto věcech regulátorům. Není zřejmě sporu o tom, že pokud
by tvůrci směrnice trvali na tom, aby v takovýchto přípa dech rozhodovaly soudy, bylo
by ustanovení §8 odst. 4 písm. b) zbytečné, neboť tu jde o zcela obvyklý závazek soukromého
práva, o kterém (civilní) soudy pravidelně rozhodují. Ustanovení proto míří na to, aby pravomocí
k rozhodování sporů mohl být nadán i správní orgán (ať již v pravomoci dělené, nebo
pod kasační kontrolou správního soudu, nebo - jako v českém případě - s následným zvláštním
civilním řízením podle části páté občanského soudního řádu). Původci směrnice oprávněně
očekávali, že právě řízení u správního orgánu vyhovuje potřebám posuzování
speciálních - mnohdy ryze technických - otázek, přičemž i otázky právní se obvykle týkají
jen úzké speciální problematiky (zejména smluv uzavíraných s poskytovateli služeb).
Navrhovatel (ČTÚ) je k řešení problematiky elektro nických komunikací zřízen,
je odpovídajícím způsobem vybaven odborně i personálně, a lze proto očekávat, že jeho
rozhodování bude rychlé, účastníkům dostupné a pro ně nenákladné. Je ostatně významné i to,
že jeho rozhodování (jako rozhodování z jednoho centra) už z povahy věci nenese riziko
odchylující se „judikatury“. Proti rozhodnutí ČTÚ je možné brojit rozkladem u předsedy
Českého telekomunikačního úřadu, a případně dále podat řádnou civilní žalobu u soudu
rozhodujícího v občanském soudním řízení (podle části páté občanského soudního řádu).
Proto má zvláštní senát za to, že jeho výklad zákona o elektronických komunikacíc h
o pravomoci ČTÚ k rozhodování ve sporech i v případě postoupených pohledávek odpovídá
i požadavkům, které na český právní řád klade p rávo evropské.
Obdobnými otázkami se zabýval také Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí ze dne
31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008. Ve svém rozhodnutí - v němž otázku pravomoci posoudil
stejně jako zvláštní senát - uvedl: „odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že v posuzovaném případě
změna osoby uvedené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. v důsledku postoupení pohledávky osobou
vykonávající komunikační činnost nemá vliv na pravomoc Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování
sporu týkajícího se povinnosti uložené tímto zákonem. Postoupením pohledávky osobou vykonávající komunikační
činnost na žalobkyni (§524 obč. zák.) se na podstatě a charakteru sporu ničeho nezměnilo. Na žalobkyni
(postupníka) s právem na plnění (včetně příslušenství pohledáv ky a veškerých práv s ní spojenými) přešly
též povinnosti, jež má věřitel vůči dlužníkovi (např. poskytnout dlužníkovi potřebnou součinnost ke splnění dluhu,
přijmout řádně nabídnuté plnění apod.). Rozsah a obsah povinností dlužníka je stejný a nemění se n ic ani na běhu
promlčecí doby“.
Ze všech vyložených důvodů proto zvláštní senát uzavřel, že pro určení pravomoci
je prvý předpoklad pravomoci ČTÚ splněn, vznikl-li spor mezi osobou vykonávající
telekomunikační činnost a účastníkem (uživatelem). Postoupení pohledávky takovýto charakter
sporu nezměnilo; proto i k návrhu postupníka (a nikoli již osoby vykonávající telekomunikační
činnost) bude rozhodovat Český telekomunikační úřad. Charakter sporu vymezený v §129
zákona o elektronických komunikacích je tedy určen v době vzniku závazku, a změna v osobě
věřitele cesí jej nemění.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
správního orgánu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.).
Protože pak v řízení, které následovalo po řízení odvolacím, okresní soud mimo svou
pravomoc (vázán v té době rozhodnutím krajského soudu) rozhodl ve výroku I. o částce
5954 Kč, vyslovil zvláštní senát podle §5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. nicotnost této části
rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 5. 2009, čj. 40 C 281/2008 - 110).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Okresní soud proto v souladu s výše uvedenými
závěry zvláštního senátu znovu rozhodne o částce 5954 Kč, a to tak, že řízení zastaví a následně
věc postoupí Českému telekomunikačnímu úřadu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. ledna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu