ECLI:CZ:NSS:2010:NAO.64.2010:56
sp. zn. Nao 64/2010 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. P. G., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 A
73/2010 - 43, vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 59/2010, o návrhu na
vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu z projednávání a rozhodnutí této věci,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Miluše Došková, JUDr. Vojtěch Šimíček,
Mgr. Radovan Havelec, JUDr. Marie Žišková, JUDr. Josef Baxa, JUDr. Lenka Kaniová
a JUDr. Zdeněk Kühn nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 59/2010.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 A 73/2010 - 43, Městský soud v Praze nepřiznal
žalobci osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce
pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. S-MHMP 1002504b/2009, ze dne
11. 1. 2010. Předmětným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil usnesení
vedoucího odboru občansko-právního Úřadu městské části Praha 5 ze dne 5. 11. 2009,
č. j. OOS5/3/204/2009/podj.II., kterým byla v řízení ve věci zrušení údaje o místu trvalého
pobytu žalobce zamítnuta jeho námitka podjatosti úřední osoby Mgr. D. F.
Proti tomuto usnesení podal žalobce kasační stížnost, k níž přiložil podání obsahující
námitku podjatosti některých soudců Nejvyššího správního soudu odůvodněnou tím, že úmyslně
neoznámili trestný čin podle §368 odst. 1 trestního zákoníku, a to vraždy podle §140 trestního
zákoníku, o k teré se dne 31. 3. 2010 od žalobce dozvěděli. Žalobce současně dovozoval
jejich spolupachatelství na přípravě vraždy žalobce.
Věc byla dne 1. 7. 2010 předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o této kasační stížnosti a přidělena druhému senátu zdejšího soudu.
Uvedený senát přípisem ze dne 2. 7. 2010, č. j. 2 As 59/2010 - 48, zaslal účastníkům řízení
poučení o složení senátu s tím, že danou věc podle rozvrhu práce projedná a rozhodne druhý
senát Nejvyššího správního soudu ve složení: JUDr. Miluše Došková, JUDr. Vojtěch Šimíček
a Mgr. Radovan Havelec; v případě nepřítomnosti některého z uvedených soudců může být senát
doplněn některým ze soudců prvního senátu: JUDr. Marie Žišková, JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Lenka Kaniová a JUDr. Zdeněk Kühn. Současně soud účastníky poučil o tom, že mají-li
za to, že někteří ze jmenovaných soudců Nejvyššího správního soudu jsou z projednávání
věci vyloučeni pro svůj poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům (§8 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), mohou
namítnout jejich podjatost v propadné lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto vyrozumění.
O takové námitce rozhodne jiný senát.
Na uvedené poučení reagoval žalobce podáním ze dne 16. 7. 2010, ve kterém vznesl
námitku podjatosti všech úředních osob „se stálým pracovištěm u Nejvyšší správní mafie“, jmenovitě
podjatost soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Miluše Doškové, Mgr. Radovana Havelce,
JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna.
Svou námitku odůvodnil tím, že tyto osoby úmyslně neoznámily trestný čin vraždy L. S. „sprostým
vrahem K.“, o kterém se všichni dozvěděli z podání žalobce ze dne 31. 3. 2010. Uvedeným činem
se podle žalobce členové druhého senátu stali spolupachateli vraždy žalobce a Mons. ThDr. J. Š.
dne 14. 6. 2010, „čili mají dovozeně jako sprostí vrazi dle judikátu Městského soudu v Praze 1 Nc
2916/2009 nepřátelský vztah k žalobci o jehož život úmyslně s Pachateli dle §22 TZ usilují stejně jako 1.
senát ...“.
Soudkyně JUDr. Miluše Došková ve vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že žalobce
nezná, nemá k němu žádný vztah a nedopustila se označeného trestného činu; námitku považuje
za nedůvodnou.
Soudce JUDr. Vojtěch Šimíček ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že k žalobci nemá
vůbec žádný vztah a žádného údajného trestného činu, o nichž žalobce píše, se nedopustil;
podjatým se proto necítí.
Soudce Mgr. Radovan Havelec ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že žalobce nezná,
k věci nemá žádný vztah a námitce podjatosti nerozumí.
Soudkyně JUDr. Marie Žišková ve vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že žalobce
nezná, nemá k němu žádný vztah a nepovažuje se za podjatou.
Soudce JUDr. Josef Baxa ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že žalobce
nikdy neviděl, ani o něm neslyšel; za podjatého se nepovažuje.
Soudkyně JUDr. Lenka Kaniová ve vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že žalobce
nezná a za podjatou se nepovažuje.
Soudce JUDr. Zdeněk Kühn ve vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že žalobce nezná,
nemá k němu žádný vztah a nepovažuje se za podjatého.
Předsedkyně druhého senátu poté věc podle §8 odst. 3 s. ř. s. předložila předsedovi
soudu k určení senátu, který o námitce podjatosti rozhodne. Věc byla přidělena čtvrtému senátu
Nejvyššího správního soudu.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost
předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu
na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán
důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením,
a jde-li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý
a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů v právo
a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah
soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich právním zástupcům), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli
(účastníku řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést
k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý, vztah.
Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně
prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní
hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování
o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (shodně též Ústavní soud
ve věci sp. zn. I. ÚS 370/04).
Ústavní soud ve své judikatuře dále vyslovil, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti
jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského
rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně
chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000).
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy,
když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje
takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen
nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům,
je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha
tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem
individualizovaný) vztah (shodně též Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 105/2001).
Podjatost soudců druhého a prvního senátu spatřuje žalobce v jejich údajné trestné
činnosti spočívající v neoznámení trestného činu vraždy L. S. a ve spoluúčasti na vraždě žalobce a
Mons. ThDr. J. Š.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Postup odnětí věci zákonnému soudci pak musí vycházet z reálných a racionálních
důvodů a musí být odůvodněn logickými a smysluplnými argumenty. Takové argumenty
by měl ve svých podáních uplatnit každý, kdo vznáší námitku podjatosti a chce s touto námitkou
uspět.
V projednávané věci však žalobce přednesl tvrzení, která jsou přinejmenším
nedůvěryhodná, ne-li dokonce absurdní. Jen stěží si lze představit, že by se sedm soudců
Nejvyššího správního soudu stalo spolupachateli vraždy, která navíc měla být spáchána na osobě
žalobce dne 14. 6. 2010. Toto iracionální tvrzení je vyvráceno již samotným podáním žalobce
ze dne 16. 7. 2010, které by patrně neučinil, kdyby byl o měsíc dříve zavražděn. Stejným
způsobem je přitom třeba nahlížet i na ostatní tvrzení žalobce týkající se trestné činnosti soudců
zdejšího soudu.
Pokud jde o domnělý trestný čin podle §368 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, tj. neoznámení trestného činu vraždy, Nejvyšší správní soud
poukazuje na skutečnost, že tohoto činu se může dopustit pouze ten, kdo se hodnověrným
způsobem dozví, že někdo jiný spáchal trestný čin vyjmenovaný v ustanovení §368 trestního
zákoníku. Podání žalobce nelze považovat za hodnověrný zdroj informací o spáchání trestného
činu, neboť neobsahují dostatek relevantních údajů k tomuto činu se vztahujících a s ohledem
na ostatní zpochybněná tvrzení žalobce nemohou být vnímána jako důvěryhodná.
Jiné důvody pro vyloučení výše vyjmenovaných soudců Nejvyššího správního soudu
z projednávání a rozhodnutí této věci žalobce neuplatnil.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu uzavírá, že soudci druhého a prvního senátu
se necítí být podjatými, jejich podjatost nelze dovodit z absurdních tvrzení žalobce a nenasvědčují
jí ani jiné skutečnosti. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu proto rozhodl tak, že soudci
Nejvyššího správního soudu JUDr. Miluše Došková, JUDr. Vojtěch Šimíček, Mgr. Radovan
Havelec, JUDr. Marie Žišková, JUDr. Josef Baxa, JUDr. Lenka Kaniová a JUDr. Zdeněk Kühn
nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 2 As 59/2010.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu