ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.3.2011:229
sp. zn. 1 Afs 3/2011 - 229
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Ž., zastoupen Mgr.
Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2008, čj. 4081/08-1300, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2010,
čj. 10 Af 66/2010 – 187,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) provedl u ž alobce
kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2002 až prosinec 2002, leden 2003
až prosinec 2003 a leden 2004 až prosinec 2004. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce
v daňovém řízení neprokázal, že přijal zdanitelná plnění od společnosti TELSPO VÁGNER,
spol. s r. o. (dále jen „TELSPO VÁGNER“), přitom v daňových přiznáních uplatnil odpočet
DPH na vstupu z těchto plnění. Tytéž závěry učinil správce daně ohledně zdanitelných plnění
přijatých žalobcem od několika dalších daňových subjektů. Správce daně proto doměřil žalobci
za kontrolovaná zdaňovací období 30 platebními výměry ze dne 13. 7. 2006 DPH v souhrnné
výši 2 385 813 Kč. Žalobce podal proti platebním výměrům odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 14. 5. 2007, čj. 2491/07- 1300, zamítl. Uvedené rozhodnutí žalovaného bylo
následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2007,
čj. 10 Ca 105/2007 – 30. Žalovaný vydal dne 14. 7. 2008 v této věci nové rozhodnutí
pod čj. 4081/08-1300, jímž odvolání opět zamítl.
[2] Žalobce podal žalobu i proti novému rozhodnutí žalovaného, ta však byla zamítnuta
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2009, čj. 10 Ca 206/2008 –
76. Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 20. 8. 2009,
čj. 1 Afs 33/2009 – 124, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se vypořádal s otázkou
prekluze práva správce daně doměřit daň a s žalobním bodem uplatněným žalobcem
v závěrečném návrhu při jednání soudu.
[3] Krajský soud následně zrušil rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, čj. 10 Ca 206/2008 – 143,
rozhodnutí žalovaného, neboť dospěl k závěru, že daň byla pravomocně doměřena
až po uplynutí lhůty dle §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ zákon
o správě daní a poplatků“). Nejvyšší správní soud ovšem ke kasační stížnosti žalovaného zrušil
svým rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, čj. 1 Afs 36/2010 – 173, i toto rozhodnutí krajského soudu,
neboť dospěl k závěru, že daň byla doměřena v rámci prekluzivní lhůty.
[4] Krajský soud tedy poté svým třetím rozsudkem, který je blíže označen v záhlaví, žalobu
opět zamítl. V tomto rozsudku se v prvé řádě vypořádal s námitkou prekluze, a to v návaznosti
na závazný právní názor vyřčený v rozsudku NSS čj. 1 Afs 36/2010 – 173. Daň proto byla
doměřena před uplynutím prekluzivní lhůty dle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Dále krajský soud shledal, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech tím, že mu žalovaný
neoznámil, že po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného krajským soudem se daňové řízení
vrátilo do fáze řízení o odvolání. Krajský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil při výkladu
a aplikaci rozložení důkazního břemene. Žalobce nejprve prokazoval nárok na odpočet DPH
na vstupu daňovými doklady. Soud podrobně odůvodnil, proč dle jeho názoru unesl správce
daně své důkazní břemeno dle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků ve vztahu
ke skutečnostem zpochybňujícím věrohodnost těchto dokladů. Dále konstatoval, že žalobce byl
s pochybnostmi správce daně prokazatelně seznámen. Žádné nové důkazy však nenavrhl, a proto
se mu nepodařilo zvrátit důkazní situaci. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno ohledně faktické
realizace jím deklarovaných obchodních případů. Rovněž námitku žalobce, že nebyl proveden
výslech svědka R. V., shledal krajský soud nedůvodnou, a to mj. i s odkazem na rozsudek NSS
čj. 1 Afs 33/2009 – 124, vydaný v této věci. Prostřednictvím výslechu svědků Š., T. a P. byla
ověřována pravdivost tvrzení žalobce a svědka V ., že ve skladu v Kněžských Dvorech docházelo
k nakládce a vykládce zboží za účelem jeho rozvozu. Svědci však tyto skutečnosti nepotvrdili.
[5] K žalobnímu bodu, kterým žalobce zpochybňoval výsledky daňového řízení provedeného
Finančním úřadem ve Vysokém Mýtě u společnosti TELSPO VÁGNER, krajský soud
s odvoláním na §71 odst. 2 s. ř. s. nepřihlédl. Byl totiž uplatněn až při jednán í soudu po uplynutí
lhůty k podání žaloby.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť soud pouze zrekapituloval na straně 4 až 8
úkony správce daně, aniž by k nim zaujal jakékoliv právně relevantní stanovisko. Soud dále pouze
stručně dovozuje, že výslechy svědků nebyly provedeny účelově, a konstatuje vyslovený závazný
právní názor Nejvyššího správního soudu. Takový odkaz lze však stěží považovat za dostačující
odůvodnění meritorního rozhodnutí. Krajský soud dle stěžovatele neuvedl, jakými úvahami
se řídil při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů, a opomněl uvést, proč byly aplikovány
tyto právní předpisy a právě způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí (s. 7 – 8 rozsudku).
[7] Stěžovatel dále tvrdí, že postup dle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a p oplatků
je možný pouze tehdy, pokud daňový subjekt nedoloží řádné doklady nezbytné ke stanovení
daňového základu a výši daně nelze spolehlivě určit ani podle pomůcek. Stěžovatel však předložil
relevantní účetní doklady ke zdanitelným plněním přijatým od sp olečnosti TELSPO VÁGNER.
Tyto důkazy byly podpořeny i výslechy svědků Š1. a V. Na základě takto provedeného
dokazování nelze dovodit, že zdanitelná plnění ve skutečnosti neproběhla tak, jak jsou
deklarována v předmětných dokladech, a že stěžovatel neprokázal oprávněnost nároku
na odpočet DPH. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje rozsudkem krajského soudu ze dne
22. 8. 2007, čj. 10 Ca 105/2007 – 30, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí žalovaného v této
věci. V něm krajský soud uzavřel, že stěžovatel prokázal přijetí zdanitelného plnění, jeho použití
k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění a jeho řádné zúčtování. Ani v následném daňovém
řízení žalovaný jednoznačným způsobem nevyvrátil věrohodnost důkazních prostředků
předložených stěžovatelem. Stěžovatel shrnuje, že krajský soud nesprávně posoudil rozložení
a unesení důkazního břemene v daňovém řízení (s. 14 rozsudku), čímž zatížil své řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
[8] Další kasační námitkou stěžovatel napadá posouzení obsahu výpovědí svědků Š., T. a P.
Nelze z nich totiž seznat, zda docházelo k e zdanitelným plněním, nijak se nevyjadřovali ke
způsobu nabytí zboží stěžovatelem a ani nevyvrátili, že stěžovatel zboží od společnosti TELSPO
VÁGNER nemohl nakoupit.
[9] Stěžovatel zpochybňuje rovněž další stěžejní důka z, kterým je dle správce daně
a krajského soudu informace ze zprávy o daňové kontrole provedené Finančním úřadem
ve Vysokém Mýtě u společnosti TELSPO VÁGNER. Tato daňová kontrola měla být provedena
nezákonně, stěžovatel vyjmenovává řadu konkrétních pochybení, kterých se měl správce daně
dopustit při provádění kontroly u společnosti TELSPO VÁGNER. Dodává, že stěžovatel
nemůže nést odpovědnost za plnění zákonných povinností jiným daňovým subjektem,
resp. za to, že tento daňový subjekt dostatečně neprokázal uskutečnění zdanitelných plnění
v letech 2002 – 2004.
[10] Stěžovatel namítá, že v průběhu daňového řízení navrhl další možné důkazy, které byly
způsobilé prokázat uskutečnění zdanitelného plnění a vyvrátit pochybnos ti správce daně, zejména
pak doplňující výslech svědka R. V. Správce daně však tohoto svědka znovu nevyslechl, čímž
neodůvodněně zkrátil součinnost správce daně a daňového subjektu (viz nález sp. zn. IV. ÚS
591/08).
[11] Na závěr stěžovatel namítá, že daň byla doměřena po uplynutí lhůty dle §47 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků. Jednotlivé úkony prováděné v rámci daňové kontroly samy
o sobě nezakládají běh nové prekluzivní lhůty. Jedním z mnoha důkazů prováděných v daňovém
řízení byly výslechy svědků Š., T. a P. Krajský soud neuvedl argument, proč právě tyto důkazy by
měly být úkonem dle §47 odst. 2, když výslechy jiných svědků tyto účinky neměly. Zmíněné
výslechy nadto byly učiněny správcem daně toliko s cílem přerušit běh prekluzivní lhůty, neboť
do jejího uplynutí zbýval jeden měsíc. Nevyplynuly z nich žádné skutečnosti, které by měly
zásadní význam pro řádné zjištění skutkové podstaty, a proto nemohou mít za následek přerušení
běhu prekluzivní lhůty.
[12] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 12 . 2010 odkazuje ve vztahu k námitce týkající
se rozložení důkazního břemene v daňovém řízení na rozsudek NSS čj. 1 Afs 33/2009 – 124
(část IV.E.), který se s touto otázkou v dané věci již vypořádal. Taktéž námitka prekluze byla dle
žalovaného v dané věci již jednou Nejvyšším správním soudem posouzena (viz rozsudek
čj. 1 Afs 36/2010 – 173). K námitce zpochybňující zákonnost daňové kontroly provedené
u společnosti TELSPO VÁGNER žalovaný uvádí, že se jedná o námitku zcela novou, která je dle
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[14] Výslechy svědků provedené v odvolacím řízení vyhodnotil žalovaný jako věrohodný
důkaz vyvracející tvrzení svědka V. ohledně obchodních kontaktů mezi ním a stěžovatelem.
K pořízení zboží nemohlo docházet takovým způsobem, jak uváděl stěžovatel a svědek V.
Žalovaný souhlasí se závěrem, že k provedení nového výslechu svědka V. nebyl důvod, neboť
v dané věci vypovídal již dvakrát v průběhu roku 2005.
[15] Žalovaný na závěr navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Přípustnost kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou p řípustnosti kasační stížnosti
a jednotlivých námitek uplatněných stěžovatelem.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustnou námitku, kterou stěžovatel napadl
použití informace o výsledku daňové kontroly u společnosti TELSPO VÁGNER jako podkladu
pro vydání rozhodnutí žalovaného (k podrobnějšímu shrnutí námitky viz bod [9] shora). Krajský
soud se touto námitkou totiž věcně nezabýval, neboť dospěl k závěru, že byla uplatněna
po uplynutí lhůty k podání žaloby, tudíž opožděně. Stěžovatel by tak v kasační stížnosti mohl
napadnout pouze zákonnost závěru krajského soudu o opožděném uplatnění tohoto žalobního
bodu. To však nečiní. Namísto toho věcně polemizuje se zákonností postupu žalovaného, ačkoliv
tato otázka nemohla být předmětem přezkumu ze strany krajského sou du, neboť příslušný
žalobní bod nebyl řádně (tj. včas) uplatněn v řízení o žalobě. Uvedená námitka tak byla poprvé
uplatněna až v kasační stížnosti, ačkoliv jejímu řádnému uplatnění v řízení před krajským soudem
nic nebránilo. Taková námitka je však dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[18] Ve vztahu k ostatním námitkám musel Nejvyšší správní soud zvážit, zda nejsou
nepřípustné s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť Nejvyšší správní soud vydal v této
věci již dva zrušovací rozsudky, v nichž se věcně vyjádřil k celé řadě námitek. Opakovaná kasační
stížnost je v téže věci přípustná jen tehdy, je -li jako její důvod namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušovacím
rozsudku.
[19] Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)
uvedl, že smyslem tohoto ustanovení je, „aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které
již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy
se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí n ovému přezkumu v rámci řízení
o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu
mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru
(takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil
právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip
předvídatelnosti soudních rozhodnutí).“
[20] Právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil ve zrušovacím rozsudku,
je krajský soud v dalším řízení vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.). Jestliže tedy Nejvyšší správní soud
zavázal krajský soud právním názorem ve vztahu k určité otázce, pak se touto již jednou
vyřešenou otázkou lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda
se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. I Nejvyšší správní
soud je v řízení o opakované kasační stížnosti vázán právním názorem vyjádřeným ve svém
předchozím zrušovacím rozsudku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 – 56, publ. pod č. 1723/2008 Sb. NSS; srov. již rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 1941, sp. zn. Rv II 86/41, publ. in Vážn ý 18092/1941).
[21] Podmínkou přípustnosti opakované kasační stížnosti v téže věci je tvrzení stěžovatele,
že krajský soud nerespektoval závazný právní názor, který Nejvyšší správní soud podal
v předchozím zrušovacím rozsudku. Stěžovatel však v kasační stížnosti žádné takové tvrzení
nevznesl, pouze napadá správnost závěrů krajského soudu, formulovaných v návaznosti
na závazné právní názory Nejvyššího správního soudu podané ve dvou předchozích rozsudcích,
a domáhá se jejich revize. Ustanovení §104 odst. 3 písm . a) s. ř. s. ovšem brání právě tomu,
aby účastníci neustále vznášeli na fóru právní otázky, které již byly jednou Nejvyšším správním
soudem závazně vyřešeny.
[22] Otázkou prekluze práva správce daně doměřit daň se Nejvyšší správní soud podrobně
a s konečnou platností zabýval ve svém rozsudku čj. 1 Afs 36/ 2010 – 173. Vyjádřil se v něm
i k tomu, zda provedení výslechu svědků v odvolacím řízení nebylo účelové a zda tyto úkony
směřovaly k dodatečnému doměření daně (bod 16 cit. rozsudku).
[23] Námitku nesprávného výkladu §31 odst. 9 a §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků a nesprávné aplikace rozložení důkazního břemene v daňovém řízení na tento případ
vyřešil Nejvyšší správní soud závazným způsobem v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124 (část
IV.E.). Vypořádal se v něm i se správností hodnocení důkazů ze strany žalovaného. Právní názor
zaujatý Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 591/08 ze dne 1. 9. 2010 (přístupný
na http://nalus.usoud.cz), kterým stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti, neprolomil
závaznost právního názoru vysloveného v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124. Pokud by tomu tak
bylo, byla by opakovaná kasační stížnost přípustná (viz usnesení rozšířeného senátu NSS
čj. 9 Afs 59/2007 – 56, cit. v bodě [20] shora). Ústavní soud však v citovaném nálezu nepopřel
právní názory, kterými se Nejvyšší správní soud řídil v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124. Průběh
důkazního řízení v případě, který posuzoval Ústavní soud, a v nyní posuzovaném případě
se zásadně liší (viz zejména body 19 – 22 cit. nálezu, k tomu srov. část IV.E. rozsudku
čj. 1 Afs 33/2009 – 124, zejména body 47 – 54). V nyní posuzovaném případě totiž správce daně
provedl několik důkazů, s jejichž pomocí unesl své důkazní břemeno dle §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků . Právní názor zaujatý Nejvyšším správním soudem v rozsudku
čj. 1 Afs 33/2009 – 124 je souladný s názorem Ústavního soudu uvedeným ve výše označeném
nálezu. Tento nález nepředstavuje změnu judikatury, ale naopak potvrzení judikatury stávající,
která byla aplikována v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124. Vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 591/08
není tou skutečností, která by založila přípustnost opakované kasační stížnosti ve smyslu
právního názoru rozšířeného senátu vyjádřeného v usnesení čj. 9 Afs 59/2007 – 56.
[24] Rovněž námitkou, dle níž krajský soud dospěl v nyní přezkoumávaném rozsudku
k opačným závěrům ohledně prokázání přijetí zdanitelných plnění stěžovatelem než v případě
rozsudku čj. 10 Ca 105/2007 – 30, kterým zrušil první rozhodnutí žalovaného, se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124 (část IV.C.).
[25] Námitku zpochybňující relevanci výslechů svědků Š., T. a P. a jejich význam pro důkazní
řízení vypořádal Nejvyšší správní soud také již v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124 (část IV.C. a
IV.E., body 32, 52, 53 a 56).
[26] Také námitkou neprovedení nového výslechu jednatele společnosti TELSPO VÁGNER
pana R. V. se zdejší soud podrobně zabýval v rozsudku čj. 1 Afs 33/2009 – 124 (část IV.D.2).
Ani ve vztahu k této otázce nepředstavuje nález sp. zn. IV. ÚS 591/08 (cit. v bodě [23] shora)
změnu právního názoru, která by mohla založit přípustnost této námitky. Svědek V . byl
vyslechnut dvakrát, nejde tedy o případ, kdy správce daně odmítl provést důkaz navržený
daňovým subjektem či kdy by nemožnost obstarat svědeckou výpověď byla kladena k tíži
daňového subjektu.
[27] Stěžovatel v případě výše uvedených námitek (bod [22] až [26]) netvrdí, že by se krajský
soud neřídil závaznými právními názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem ve dvou
předchozích rozsudcích, nýbrž zpochybňuje správnost těchto právních názorů a skutkových
závěrů. Tyto kasační námitky jsou proto s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustné.
Nejvyšší správní soud přesto pro doplnění dodává, že krajský soud aplikoval zá vazné právní
názory vyjádřené v obou rozsudcích Nejvyššího správního soudu korektně a rozhodl plně
v souladu s nimi. Uvedené námitky by tedy stejně nebyly důvodné.
[28] Přípustná je pouze skupina námitek, v nichž stěžovatel tvrdí, že rozsudek krajského
soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. K této námitce se nemohl Nejvyšší správní
soud ve svých předchozích rozsudcích v dané věci vyjádřit, neboť rozsudek krajského soudu,
proti němuž tato skupina námitek míří, přezkoumává nyní poprvé (srov. rozsudek NSS ze dne
2. 7. 2010, čj. 7 As 21/2010 – 232).
V.
Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
[29] Kasační stížnost není důvodná.
[30] Pod nepřezkoumatelností rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů nelze rozumět dílčí
nedostatky jeho odůvodnění. Konstantní judikatura zdejšího soudu považuje
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí, v němž se soud s žalobním
bodem vůbec nevypořádal (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS) nebo dostatečně neozřejmil, proč nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci žalobce a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené
(viz především rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005
Sb. NSS).
[31] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud
na straně 4 – 8 rekapituluje úkony správce daně, aniž by k nim zaujal právně relevantní
stanovisko. Z rozsudku není dle stěžovatele zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil
při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. Soud měl opomenout vysvětlit, proč byly
aplikovány zvolené právní předpisy (s. 7 – 8 rozsudku). Odkaz na názor Nejvyššího správního
soudu nelze dle stěžovatele považovat za dostačující odůvodnění meritorního rozhodnutí
ohledně posouzení účelovosti provedení výslechu svědků správcem daně v opakovaném
odvolacím řízení.
[32] Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že na straně 4 – 7 rozsudku jsou rozvedena
skutková zjištění krajského soudu učiněná ze správního spisu, z nichž soud vycházel
při posuzování žalobních bodů stěžovatele. Nejedná se tedy o část rozsudku, v níž by se soud
vypořádával s žalobními body, toliko v ní shrnuje skutková zjištění, která má krajský soud
za prokázaná. Na podkladě těchto skutečností pak krajský soud v dalších částech rozsudku
(zejména s. 8, 10 – 14) hodnotil důkazy provedené v daňovém řízení a rovněž posoudil, zda
žalovaný nepochybil při výkladu a aplikaci rozložení důkazního břemene. Z těchto částí rozsudku
je zcela zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při hodnocení důkazů a posuzování
žalobních bodů napadajících závěr žalovaného, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně
prokázání přijetí zdanitelných plnění od společnosti TELSPO VÁGNER.
[33] Stěžovatel žádným žalobním bodem nezpochybnil výklad (v abstraktní rovině) jakékoliv
právní normy, napadal pouze aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav a z toho plynoucí
závěry. Krajský soud tedy nebyl povinen podat v odůvodnění rozsudku abstraktní výklad
aplikovaných právních norem. Na straně 8 rozsudku krajský soud vymezil, že pro posouzení
žaloby bylo podstatné vyřešit, zda byly splněny podmínky pro uplatnění nadměrného odpočtu
stanovené v §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Výklad těchto norem však nebyl v daném případě sporný.
Sporným byla aplikace §31 odst. 9 a §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků
na daný případ. Krajský soud aplikaci těchto norem dostatečně přiblížil pomocí citace z rozsudku
NSS ze dne 25. 10. 2006, čj. 2 Afs 7/2007 – 107 (s. 8 rozsudku).
[34] Na straně 7 a 8 rozsudku krajský soud dále aplikuje §47 zákona o správě daní a poplatků.
Výklad tohoto ustanovení opět nebyl v obecné rovině mezi stranami sporný, rozdílný názor
panoval pouze ohledně podřazení jednotlivých úkonů správce daně pod toto ustanovení. Krajský
soud při hodnocení tohoto žalobního bodu vyšel plně ze závazného právního názoru
vyjádřeného v rozsudku NSS čj. 1 Afs 36/2010 – 172, který co do rozsahu zestručnil a aplikoval
na daný případ. Jestliže krajský soud výslovně neuvedl, proč nelze hodnotit provedení vý slechu
svědků Š., T. a P. jako účelové úkony správce daně, jedná se pouze o dílčí nedostatky
odůvodnění. Touto otázkou se totiž explicite zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Afs
36/2010 – 172 (bod 16). Krajský soud byl vázán tímto právním názorem, což ostatně sám ve
svém rozsudku s odkazem na §110 odst. 3 s. ř. s. uvedl. Odůvodnění nyní napadeného rozsudku
krajského soudu je třeba vnímat v kontextu právního názoru Nejvyššího správního soudu, jímž
byl krajský soud při vydání svého rozhodnutí vázán. Stěžovateli jsou z odůvodnění těchto
rozsudků známy důvody, proč soudy odmítly označit výslechy svědků za úkony provedené toliko
za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty.
[35] Celá skupina námitek, jimiž stěžovatel zpochybňoval přezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, je nedůvodná. Krajský soud se totiž dostatečně zabýval příslušnými žalobními
body a vysvětlil, proč považuje argumentaci stěžovatele za lichou, mylnou a vyvrácenou.
VI.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[36] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Soud přitom neshledal žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v tomto řízení úspěšný, žádné náklady
převyšující běžnou administrativní činnost nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu