ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.39.2011:95
sp. zn. 1 Afs 39/2011 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. V.,
zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem náměstí Míru 143, 344 01
Domažlice, proti žalovanému Celnímu ředitelství Plzeň, se sídlem Antonína Uxy 945/11, 301
32 Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2009, č. j. 12138 -2/2009-160100-21, ve
znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2010, č. j. 835/2010-16001-21, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, č. j. 57 Af 23/2010 - 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2011, č. j. 57 Af 23/2010 - 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce dovezl v červnu 2007 ze Švýcarské konfederace do České republiky osobní
automobil Opel Zafira A18, VIN č. WOL OTG F75 Y22 786 82, rok výroby 2000. Při dovozu
připojil žalobce k Jednotnému správnímu dokladu též průvodní osvědčení EUR.1, č. P 0530635,
vydané švýcarskými celními orgány, podle nějž byl dovážený automobil pr oduktem pocházejícím
z Evropského společenství. Celní úřad Plzeň propustil dne 21. 6. 2007 osobní automobil
do volného oběhu a vyměřil clo ve výši 0 Kč, neboť průvodní osvědčení EUR. 1 prokazovalo
preferenční původ zboží ve smyslu článku 20 odst. 3 písm. d ) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92
ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, (Úř. věst. L 302, 19. 10. 1992,
s. 1 – 50, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 02 svazek 04 s. 307 – 356), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „celní kodex“), ve spojení s Dohodou mezi Evropským hospodářským
společenstvím a Švýcarskou konfederací (Úř. věst. L 300, 31. 12. 1972, s. 189 – 280, zvláštní
vydání v českém jazyce kapitola 02 svazek 04 s. 307 – 356), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„Dohoda“).
[2] Na základě článku 33 odst. 3 Protokolu č. 3 o defini ci pojmů „původní produkty“
a o metodách správní spolupráce k citované Dohodě (pro projednávanou věc je relevantní znění
protokolu publikované v Úř. věst. L 45, 15. 2. 2006, s. 3 – 20, dále jen „Protokol“) požádaly celní
orgány České republiky švýcarské celní orgány o následné ověření důkazu původu předmětného
automobilu, tj. průvodního osvědčení EUR.1 (žádost není obsahem spisu, nicméně její podání
z něj vyplývá). Švýcarské celní orgány v odpovědi uvedly, že v rámci provedeného šetření
vývozce nebyl na uvedené adrese zjištěn. Z tohoto důvodu nemohlo být postverifikační řízení
u vývozce zahájeno, a tudíž předmětný automobil nelze pokláda t za původní v Evropské unii
ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 3 k Dohodě (srov. přípis Celního ředitelství
Plzeň - vyřízení následné verifikace ze dne 2. 10. 2008, č. j. 10645/08- 160100-22). Proto je třeba
na předmětný automobil hledět jako na zboží neurčeného původu a na průvodní osvědčení
jako na neplatné. Současně švýcarské celní orgány na druhé straně průvodního osvědčení
vyznačily, že toto osvědčení nesplňuje požadavky na pravost a správnost.
[3] Celní úřad Plzeň na to zahájil řízení o doměření celního dluhu (srov. přípis Celního úřadu
Plzeň ze dne 5. 3. 2009, č. j. 4239/2009- 166500-021) a dodatečným platebním výměrem
č. 9965200187 ze dne 13. 7. 2009, č. j. 4239- 2/2009-166500-021, žalobci doměřil clo ve výši
13 848 Kč. Žalobce brojil proti dodatečnému platebnímu výměru odvolá ním, v němž
se především dovolával aplikace článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a tvrdil, že dodatečné
zaúčtování cla není možné, neboť clo nebylo zaúčtováno chyb ou švýcarských celních orgánů
a současně průvodní osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností podaném
vývozcem. K tvrzení švýcarských celních orgánů, že vývozce byl nekontaktní, žalobce poukázal
na nesprávný úřední postup těchto orgánů, neboť se s vývozcem údajně pokusí pouze jedenkrát
spojit telefonem, a pokud telefon nikdo nezvedne, žádné další úkony ve věci nečiní. Celní
ředitelství v Plzni ovšem argumentaci žalobce neuznalo a v záhlaví uvedeným rozhodnutím
odvolání zamítlo.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni; ten
rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 57 Af 23/2010 - 50, napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů soudního řízení. Krajský soud
nejprve inspirován judikaturou Soudního dvora konstatoval, že prohlášením neplatnosti
průvodních osvědčení EUR.1 ze strany švýcarskýc h celních orgánů jsou české celní orgány
vázány a nemohou ji zvrátit; žalobce se proto nemůže nadále této listiny dovolávat
jako závazného důkazu o tom, že předmětný automobil byl produktem pocházejícím
z Evropského společenství.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že v případě žalobce nebylo vedeno celní řízení takovým
způsobem, aby bylo možné doměření cla považovat za doměření zákonné. Podle názoru soudu
měl totiž Celní úřad Plzeň provést následnou kontrolu podle §127 zákona č. 13/1993 Sb., celní
zákon, ve znění pozdějších předpisů. Celní úřad si tak měl nejprve vyřešit otázku, zda je či není
schopen předložit důkaz o tom, že průvodní osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného
nebo nesprávného popisu skutečností vývozcem. Celní úřad tedy dosud neučinil vše, co bylo
v jeho moci, ke zjištění, jaký popis skutečností byl vývozcem za účelem vydání průvodního
osvědčení EUR.1 švýcarským celním orgánům předestřen: nevyžádal si formulář žádosti o vydání
osvědčení EUR.1, případně další doklady, které by hypoteticky mohly být součástí správních
spisů švýcarských celních orgánů. Za této situace se nemohlo důkazní břemeno ohledně průkazu
skutečnosti, že osvědčení EUR.1 bylo založeno na správném popisu skutečností vývozcem,
přenést z celních orgánů na žalobce.
[6] Celní úřad Plzeň však pochybil již na počátku celního řízení v oznámení o zahájení řízení
ze dne 5. 3. 2009. Oznámení je podle krajského soudu zavádějící. Celní úřad při zahájení řízení
odkázal na ustanovení §21 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a pop latků, ve znění pozdějších
předpisů, které je pouze obecným ustanovením určujícím okamžik zahájení správního řízení.
Zásadní procesní pochybení pak spočívá podle soudu ve formulaci výzvy, neboť žalobce byl
vyzván k předložení důkazů vyvracejících výsledek verifikačního řízení. Takové důkazy však
nebylo možné předložit, neboť české celní orgány i žalobce jsou zcela vázáni zneplatněním
průvodního osvědčení švýcarskými celními orgány. V důsledku procesního pochybení celních
orgánů pak nebyly v rozporu s judikaturou soudního dvora zjišťovány skutečnosti rozhodné
pro aplikaci článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Závěrem krajský soud dodal, že nelze
vyloučit, že by celní orgány při správném procesním postupu dodatečně nezaúčtoval y clo,
popř. by tak učinily poté, kdy by se žalobci eventuelně podařilo unést na něm ležící důkazní
břemeno. Postup Celního úřadu Plzeň je proto nutné považovat za nezákonný.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[8] Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje stěž ovatel v hodnocení aplikace
čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a rozdělení důkazního břemena. Stěžovatel
se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že Celní úřad Plzeň měl nejprve vyřešit otázku,
zda je či není schopen předložit důkaz o tom, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě
správného nebo nesprávného popisu skutečností výrobcem. Podle stěžovatele obsahuje žádost
o vydání průvodního osvědčení EUR.1 seznam podkladů svědčících o původu zboží,
které mohou být eventuálně její přílohou, a prostor pro tvrzení vývozce ohledně okolností,
které nasvědčují splnění podmínek pro vydání osvědčení. Pro ověření tvrzení vývozce je však
nutno zkoumat podpůrné doklady, jež tato tvrzení prokazují; samotná žádost k tomu
nepostačuje. V projednávaném případě je evidentní, že švýcarské celní orgány takovými podklady
nedisponovaly; pokud by tomu tak bylo, provedly by verifikaci v rámci vlastní agendy
bez nutnosti kontaktování vývozce. Pokud by měla žádost o vydání průvodního osvědčení
EUR.1 relevanci, kterou jí přikládá v napadeném rozsudku soud, bezpochyby by Soudní dvůr
v rozsudku ze dne 9. 3. 2006 ve věci C -293/04 Beemsterboer, Recueil s. I-02263, judikoval
jako podmínku k doměření cla následné ověřování popisu skutečností formou vyžádání
si formuláře příslušné žádosti, resp. podkladů této žádosti, což však neučinil. Nedbalost výhradně
na straně vývozce spočívající v nesplnění povinností uchovat a předložit podklady žádosti
o vydání průvodního osvědčení EUR.1, která znemožňuje kontrolu celního orgánu země vývozu
v rámci procesu verifikace, působí bez dalšího přenos důkazního břemena na osobu povinnou
zaplatit clo, tedy zpravidla na dovozce. Soudní dvůr navíc v citovaném rozsudku odmítl
připuštění dopadu nesprávného jednání vývozců na příjmy Evropského společenství, s čímž
je napadený rozsudek soudu v přímém rozporu.
[9] Dále stěžovatel konstatoval, že soud nesprávně považuje verifikaci průvodního osvědčení
EUR.1 za následnou kontrolu po propuštění zboží podle článku 78 celního kodexu. Celní orgány
mají po propuštění zboží do celního režimu kromě možnosti následné kontroly zboží (citovaný
článek 78 celního kodexu) také možnost následného ověření prohlášení o původu zboží, přičemž
se jedná o zvláštní ustanovení o kontrole založené na ustanoveních hlavy VI. Protokolu.
Verifikace není řízením podle zákona o správě daní a poplatků. Jakékoliv závěry soudu ohledně
postupu celního orgánu v rámci následné kontroly, stejně jako použití článku 78 odst. 3 celního
kodexu, jsou nesprávné; odůvodnění soudu je navíc poměrně nesrozumitelné a nelogické.
[10] K výtkám soudu ohledně formulace oznámení o zahájení řízení stěžovatel uvedl, že zákon
o správě daní a poplatků žádné formální či obsahové požadavky na vyrozumění o prvním úkonu
nestanoví. Předmětné řízení bylo zahájeno neformálním úkonem v podobě písemného oznámení.
Z tohoto oznámení je zcela evidentní, jaké řízení je zahajováno a co je jeho předmětem; absence
uvedení odkazu na právní normu nemůže působit natolik závažnou vadu, pro niž je na místě
následné rozhodnutí zrušit. Soud setrval na zcela formalistickém posouzení předmětného
oznámení, aniž hodnotil průběh celého řízení, v němž žalobce mohl předkládat vlastní důkazy
a realizovat řadu dalších procesních práv . Vědomost žalobce o tom, co je předmětem řízení ,
ostatně vyplývá z jeho vyjádření učiněných v průběhu řízení. Pokud Celní úřad Plzeň tvrzení
a podklady předkládané žalobcem dostatečně nezohlednil, napravil tuto vadu stěžovatel v rámci
odvolacího řízení.
[11] Závěrem stěžovatel dodal, že soud zjevně překročil meze dispoziční zásady, neboť
v otázce zahájení a vedení řízení posuzoval případy nad rámec podané žaloby. Žalobce
proti zahájení a průběhu řízení, vyjma proti procesu hodnocení důkazů, v podané žalobě nijak
nebrojil, je tedy otázkou, proč soud věnuje přezkoumávání těchto skutečností značný prostor
a v konečném důsledku jimi odůvodňuje závěr o zrušení napadeného rozhodnutí. Z ustálené
judikatury totiž vyplývá, že je výhradně na žalobci, aby řád ně formuloval žalobní námitky
a vymezil tak rozsah soudního přezkumu. Tímto postupem krajský soud zatížil svůj rozsudek
vadou, která způsobuje jeho nezákonnost.
[12] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalobce se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení dodatečného
nezaúčtování cla podle článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodex u [ad III. a); důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Poté posoudil namítanou vadu řízení před krajským soudem, která měla
za následek zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného [ad III. b); důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
III. a) Dodatečné nezaúčtování cla podle článku 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
[17] Článek 220 odst. 2 celního kodexu v relevantním znění stanoví následující:
S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování
neprovede, pokud
(…)
b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou
nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře
a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení.
Pokud byl preferenční status zboží zjištěn na základě systému správní spolupráce s orgány třetí země,
považuje se vydání potvrzení těmito orgány v případě, že se ukáže jako nesprávné, za chybu, kterou
nebylo možné rozumným způsobem zjistit ve smyslu prvního pododstavce.
Vydání nesprávného potvrzení však není chybou, je -li potvrzení založeno na nesprávném popisu
skutečností podaném vývozcem, není-li zřejmé, že orgány vydávající potvrzení si byly vědomy nebo si měly
být vědomy toho, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení.
Osoba povinná zaplatit clo se může odvolat na dobrou víru, pokud je schopna prokázat, že v období
dotyčných obchodních operací jednala s náležitou péčí, aby zajistila splnění všech podmínek pro preferenční
zacházení.
(…)
[18] Zdejší soud při posuzování předmětné kasační stížnosti vycházel ze závěrů vyslovených
v rozsudku ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 Afs 42/2011 - 208, www.nssoud.cz, týkajících se obdobné
právní otázky. V citovaném rozsudku zdejší soud zmínil, že relevantní judikaturu k čl. 220
odst. 2 písm. b) celního kodexu shrnul Soudní dvůr například v rozsudku ze dne 18. 10. 2007
ve věci C-173/06 Agrover, Recueil s. I-08783, body 30 – 33. Z ní vyplývá, že podle citovaného
ustanovení příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy,
pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno
následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily
tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným
způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů
týkající se jejího celního prohlášení (srov. obdobně rozsudky ze dne 12. 7. 1989 ve věci 161/88
Binder, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14. 5. 1996 ve věci C -153/94 a C-204/94 Faroe
Seafood a další, Recueil, s. I -2465, bod 83; usnesení ze dne 9. 12. 1999 ve věci C -299/98 P CPL
Imperial 2 a Unifrigo v. Komise , Recueil, s. I -8683, bod 22, jakož i ze dne 11. 10. 2001 ve věci C -
30/00 William Hinton & Sons, Recueil, s. I -7511, body 68, 69, 71 a 72). Jestliže jsou tyto
podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté,
co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci C -348/89 Mecanarte, Recueil,
s. I -3277, bod 12). Tuto judikaturu plně převzal Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne
30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008 - 97, publikovaný pod č. 1701/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
[19] V projednávaném případě není sporné naplnění druhé a třetí podmínky; předmětem
rozepře však zůstává podmínka první. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá,
že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné
zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání
nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené
v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné
zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno
poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání
příslušných orgánů (viz obdobně rozsudek Mecanarte, body 19 a 23).
[20] V projednávané věci ovšem došlo k aplikaci druhého a třetího pododstavce citovaného
ustanovení, jež naplnění první podmínky značně modifikují. Nejvyšší správní soud nemá
pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla v daném celním řízení naplněna:
švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR.1), kter é se později
ukázalo jako nesprávné. Chyba švýcarských celních orgánů tedy byla chybou, kterou nemohla
osoba povinná zaplatit clo (žalobce) rozumným způsobem zjistit. Sporný tak zůstává výklad
a aplikace třetího pododstavce citovaného ustanovení celního kodexu a otázka přenosu
důkazního břemene.
[21] V této souvislosti je nutné odkázat na již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci
Beemsterboer, v němž Soudní dvůr dovodil, že v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního
břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k doda tečnému výběru cla
hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, initio, celního kodexu,
aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo
způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Nicméně, pokud následkem
nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schop ny předložit nezbytný důkaz,
že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto
posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení
vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností (body 39 a 46
rozsudku). Pod nedbalost vývozce, jež má za následek přesun důkazního břemene, Soudní dvůr
výslovně zařadil případ, kdy vývozce neuchová důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající
z protokolu uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří
let (bod 40 rozsudku; v projednávaném případě je tato povinnost vývozců stanovena v článku 29
odst. 1 Protokolu). K tomu Soudní dvůr zdůraznil, že Evropské společenství nemůže nést
negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců a že je věcí hospodářských subjektů,
aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem
zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla (body 41 a 43 rozsudku). Podle
názoru Nejvyššího správního soudu výklad provedený Soudním dvorem v tomto rozsudku plně
dopadá na projednávanou věc. Jsou proto splněny podmínky doktríny acte éclairé, pročež zdejší
soud nepřistoupil k předložení další předběžné otázky Soudnímu dvoru.
[22] Pokud tedy dojde k odvolání průvodních osvědčení, mohou celní orgány země dovozu
doměřit clo, pokud bude prokázáno, že popis skutečností provedený vývozcem není správný.
Tímto způsobem mohou celní orgány země dovozu postupovat např. tehdy, dospějí-li celní
orgány země vývozu v rámci procesu verifikace k závěru, že příslušné zboží s deklarovaným
preferenčním původem zboží ve skutečnosti nesplňuje některý z požadavků článku 2 – 14
Protokolu nebo některou z konkrétních podmínek uvedených v příloze II a III k tomuto
Protokolu (např. nedodržení určitého výrobního postupu nebo překročení maximální
procentuální hodnoty nepůvodních složek v konečném výrobku apod.). To ale předpokládá
součinnost vývozce, který k takovým zjištěním poskytne celním orgánům země vývozu potřebné
podklady demonstrativně uvedené v čl. 28 Protokolu, jež mohou být následně poskytnuty celním
orgánům země dovozu k unesení jejich důkazního břemene o tom, že popis skutečností
podaných vývozcem nebyl správný. Jestliže však vývozce v rozporu s článkem 29 odst. 1
Protokolu tyto doklady nemá, nebo je poskytne jen v nedostatečné míře, takže celní orgán země
vývozu nemůže ověřit preferenční původ zboží, dostává se celní orgán země dovozu nutně
do důkazní nouze ohledně toho, zda vývozce podal správný popis skutečností. Ve stejné situaci
se celní orgány země dovozu nacházejí bezpochyby i tehdy, je-li vývozce nekontaktní, neboť
ani tehdy nemohou celní orgány země vývozu ověřit preferenční původ zboží. Právě na tuto
situaci míří výklad Soudního dvora poskytnutý v citovaném rozsudku Beemsterboer: jelikož důkazní
nouze celních orgánů země dovozu je způsobena výlučně chováním vývozce v rozporu
s Protokolem, přechází důkazní břemeno na osobu povinnou zaplatit clo.
[23] Krajský soud se domnívá, že české celní orgány měly nejprve určit, na kom leží důkazní
břemeno k prokázání skutečností uvedených v článku 220 odst. 2 písm. b) třetí pododstavec
celního kodexu. Za tím účelem si měly vyžádat žádosti o vydání průvodních osvědčení EUR.1
a případné dokumenty k nim připojené, jež by mohly být hypoteticky součástí správního spisu
švýcarských celních orgánů. Podle soudu bez těchto podkladů nemohou české celní orgány
postavit najisto, jaký popis skutečností byl vývozcem za účelem vydání průvodního osvědčení
EUR.1 švýcarským celním orgánům předestřen. Tyto závěry kra jského soudu jsou nesprávné
a v rozporu s citovaným rozsudkem.
[24] V prvé řadě je nepochybné, že v důsledku chování vývozce ( nekontaktnost) přešlo
v projednávaném případě důkazní břemeno na žalobce; jakékoliv úvahy českých celních orgánů,
jež by měly podle názoru krajského soudu na toto téma vést, jsou proto zcela nadbytečné.
[25] Za druhé je zřejmé, že krajský soud nedostatečně rozlišuje, co je míněno oním popisem
skutečností předloženým vývozcem, jehož správnost by měl žalobce prokazovat. V případě
průvodního osvědčení EUR.1 jím může být totiž pouze to, že zboží má preferenční původ,
neboť k ničemu jinému nemůže ani žádost o vydání průvodního osvědčení EUR.1 směřovat.
Právě a jen tuto skutečnost musí žalobce prokázat, chce -li využít dobrodiní článku 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Je to logické: jestliže švýcarské celní orgány v rámci verifikačního řízení
dospěly k závěru, že preferenční pův od dovezeného zboží nelze prokázat, neboť vývozce byl
nekontaktní, je spravedlivé, aby možnost prokázat tento preferenční původ byla umožněna
dovozci, kterému by jinak scházela jakákoliv obrana. Žalobce je tedy oprávněn v rámci řízení
o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží
svědčí preferenční původ. V tomto ohledu je obstarávání žádosti a dalších dokumentů eventuálně
založených ve spisech švýcarských celních orgánů zjevně neužitečné, neboť i bez nich je zjevné,
co má žalobce prokazovat.
[26] Za třetí požadavek krajského soudu, aby si české celní orgány vyžádaly žádosti o vydání
průvodních osvědčení EUR.1 a případné dokumenty k nim připojené, je dále v rozporu
s rozdělením kompetencí mezi celní orgány země výv ozu a celními orgány země dovozu. Těmito
dokumenty se zabývají právě jen celní orgány země vývozu v rámci ověřování preferenčního
původu zboží; jejich závěry je přitom celní orgán země dovozu vázán.
[27] Za čtvrté, a zde se Nejvyšší správní soud zcela shoduje s argumentací žalovaného,
vyžádání dokladů, které by švýcarské celní orgány mohly mít k dispozici, nedává žádný rozumný
smysl, když ony samy na jejich základě nedospěly k závěru, že dovážené zboží má preferenční
původ, a současně uvedly, že vývozce je nekontaktní. Navíc je vysoce pravděpodobné, že by
takovou povinnost celních orgánů země dovozu, byla-li by pro naplnění požadavků předmětného
ustanovení celního kodexu nezbytná, Soudní dvůr uvedl v citovaném rozsudku Beemsterboer,
což ovšem ani náznakem neučinil.
[28] Ze všech výše uvedených důvodů je kasační námitka žalovaného důvodná.
III. b) Vada řízení před krajským soudem, která měla za následek zrušení napadeného rozhodnutí
[29] Kromě vad řízení spočívajících v nedořešení otázky důkazního břemene a nevyžádání
podkladů od švýcarských celních orgánů, kteréžto se ukázaly být nedůvodné, vytýkal krajský soud
žalovanému další procesní pochybení. Podle krajského soudu měly celní orgány postupovat podle
§127 celního zákona a článku 78 odst. 3 celního kodexu, které upravují následnou kontrolu,
což neučinily. Za stěžejní důvod pro zrušení napadených ro zhodnutí pak označil formální
a zvláště obsahové vady oznámení o zahájení řízení.
[30] Z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu,
přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není- li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon
žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.
[31] Aniž se Nejvyšší správní soud blíže zabýval oprávněností krajským soudem uváděných
výtek vůči celním orgánům, musel dát za pravdu stěžovateli v tom, že krajský soud v této části
vykročil z mezí žalobních bodů. Žalobce totiž v žalobě především brojil proti tomu,
že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jím navrženými důkazními prostředky, resp. že z nich
vyvodil nesprávné závěry. Ani náznakem však nenapadal zahájení a průběh řízení, náležitosti
oznámení a ani neuváděl, že by si n ebyl vědom, o čem je řízení vedeno. Naopak z e správního
spisu vyplývá, že se žalobce ve věci orientoval a předmět řízení mu byl jasný. Krajským soudem
vytčené vady řízení přitom nebyly vadami, které by znemož ňovaly, aby soud posoudil věc
v mezích žalobních bodů, a proto nemohl krajský soud přistoupit ke zrušení rozhodnutí
žalovaného pro tyto vady řízení ani z úřední povinnosti ( srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publikované
pod č. 2288/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
[32] Jelikož krajský soud porušil §75 odst. 2 s. ř. s., dopustil se sám vady řízení, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. I tato stížní
námitka je proto důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Z výše uvedeného vyplývá, že se krajský soud dopu stil nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky a rovněž vady řízení spočívající v porušení dispoziční
zásady a v přezkumu napadeného rozhodnutí nad rámec žalobních bodů. Nejvyšší správní soud
tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a tak podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
krajský soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. Krajský soud
se v novém řízení zaměří zejména na naplnění podmínek článku 220 odst. 2 písm. b) celního
kodexu a v intencích žalobních bodů posoudí, zda se celní orgány dostatečně vypořádaly
s žalobcem předloženými důkazy; v dalším řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu