ECLI:CZ:NSS:2011:1.ANS.2.2011:103
sp. zn. 1 Ans 2/2011 - 103
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně M. G.,
zastoupené JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Starobrněnská 13, 602 00 Brno,
proti žalovanému Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálnímu pracovišti
Hustopeče, se sídlem Nádražní 886/35, 693 01 Hustopeče, proti nečinnosti správního orgánu,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2011, čj.
31 A 79/2010 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Ludmily Krejčí se u r č u je částkou
4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 30. 9. 2010 k poštovní přepravě návrh adresovaný Krajskému
soudu v Brně, v němž uvedla, že je vlastnicí pozemku dříve evidovaného pod parcelním číslem
1819 v katastrálním území Diváky. V roce 1999 proběhlo dle tvrzení žalobkyně jednání
na Obecním úřadě v Divákách, na němž bylo dohodnuto, že zmiňovaný pozemek bude rozdělen
na dvě části z důvodu zřízení obecní polní cesty, a to na pozemek parc. č. 4749 s výměrou 1632
m
2
a pozemek s parc. č. 1583/39 o výměře 1555 m
2
. V roce 2006 mělo na Obecním úřadě
v Divákách proběhnout další jednání o obnově katastrálního operátu novým mapováním. Došlo
ke změně parcelního čísla 1583/39 na parc. č. 890 se zachováním výměry 1555 m2, avšak
současně byl tento pozemek „ve stavební části“ bezdůvodně a bez souhlasu žalobkyně zúžen
o více jak 5 m podélně, a tato část pozemku byla z neznámých důvodů přidělena k sousednímu
pozemku parc. č. 891, jehož vlastníkem je pan R. Č., bytem v D.
[2] Po zjištění tohoto stavu žalobkyně sdělila Katastrálnímu úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrálnímu pracovišti Hustopeče (dále jen „katastrální úřad“), svůj nesouhlas a požadovala
opravu mapování podélné hranice tak, aby byla uvedena do původního stavu. Přes doklady
doložené žalobkyní však katastrální úřad odmítl opravu provést. Žalobkyně se proto obrátila
na nadřízený orgán, Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně (dále jen „inspektorát“), který
dle žalobkyně sice uznal, že katastrální úřad vydal neplatné správní rozhodnutí, avšak přesto
se katastrální úřad pokouší nadále žádosti žalobkyně nevyhovět.
[3] Žalobkyně tvrdila, že neoprávněným zásahem katastrálního úřadu došlo ke zničení
stavebního místa, které chce žalobkyně předat členům své rodiny za účelem výstavby rodinného
domu v souladu s územním plánem obce Diváky. K pomluvě katastrálního úřadu,
že se žalobkyně nedostavila na jednání, uvedla, že ji vždy zastupoval její manžel. Dále přiložila
doklad o tom, že pracovníci provádějící mapování mají zvát vlastníky pozemků k jednání
nejméně sedm dní předem, přičemž žalobkyně do dnešního dne žádné takové pozvání
neobdržela. Žalobkyně dále zmínila svůj nepříznivý zdravotní stav a navrhla krajskému soudu,
aby katastrálnímu úřadu uložil povinnost neprodleně uvést hranice pozemku parc. č. 890 v k. ú.
Diváky do původního stavu podle hranic pozemku dříve evidovaného pod parc. č. 1819, jehož
vlastnicí je žalobkyně.
[4] Krajský soud nejprve usnesením ze dne 13. 10. 2010, čj. 31 A 79/2010 - 11, žalobkyni
vyzval k doplnění jejího podání, neboť podle jeho názoru postrádalo zákonem stanovené
náležitosti. Žalobkyně reagovala na výzvu dopisem doručeným soudu dne 20. 10. 2010, v němž
více méně zopakovala obsah žaloby.
[5] K věci se dále přípisem doručeným soudu dne 22. 11. 2010 vyjádřil katastrální úřad, který
uvedl, že v katastrálním území Diváky proběhla nejprve v letech 1999 – 2002 komplexní
pozemková úprava podle tehdy platného zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech. Geometrickým plánem č. 259-64/1999 byl původní pozemek
parc. č. 1819 rozdělen: část nevstupující do pozemkové úpravy byla označena jako pozemek
parc. č. 1583/39, zbytek původního pozemku byl potom dále řešen v pozemkové úpravě.
Stanovený obvod komplexní pozemkové úpravy byl schválen na základě rozhodnutí o výměně
vlastnických práv v pozemkové úpravě. K jednání o stanovení průběhu hranice obvodu
komplexní pozemkové úpravy byla žalobkyně přizvána, ale jednání se nezúčastnila a ani
neuplatnila své připomínky a náměty ve smyslu §8 odst. 13 zákona č. 284/1991 Sb. Následně při
obnově katastrálního operátu novým mapováním na části katastrálního území mimo komplexní
pozemkovou úpravu v letech 2004 – 2006 byl pozemek parc. č. 1583/39 přečíslován a označen
novým parc. č. 890, geometrické a polohové určení pozemku se při této obnově operátu
nezměnilo a s jejím výsledkem vyjádřil souhlas zplnomocněný zástupce žalobkyně. Dne
1. 10. 2007 podala žalobkyně návrh na opravu údaje katastru nemovitostí; katastrální úřad vydal
provedeném řízení dne 10. 1. 2008 rozhodnutí o neprovedení opravy. Toto rozhodnutí bylo
následně zrušeno rozhodnutím inspektorátu na základě odvolání žalobkyně a vráceno k novému
projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení rozhodnutí katastrálního úřadu bylo chybné
definování jižní a západní hranice parcely č. 890 lomovými body, které byly určeny chybně
vektorizací katastrální mapy platné před obnovou operátu, a dále nedostatky ve výroku
rozhodnutí. Katastrální úřad vydal ve věci nové rozhodnutí, s nímž žalobkyně opět nesouhlasila,
avšak její odvolání bylo tentokrát rozhodnutím inspektorátu ze dne 8. 12. 2008, čj. ZKI-O-
181/747/2008, zamítnuto a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrzeno. Rozhodnutí inspektorátu
bylo žalobkyni doručeno dne 15. 12. 2008 a od té doby nebylo žalobkyní v této věci učiněno
žádné nové podání. Z těchto skutečností podle katastrálního úřadu vyplývá, že postupoval
v souladu s právními předpisy, a proto navrhl zamítnutí žaloby.
[6] Krajský soud na základě těchto podání posoudil návrh žalobkyně jako žalobu na ochranu
před nečinností správního orgánu a usnesením ze dne 5. 1. 2011, čj. 31 A 79/2010 - 43, ji odmítl
ze dvou důvodů. Jednak pro neodstranitelnou podmínku řízení, jelikož neběží žádné správní
řízení, v němž by se žalobkyně ochrany před nečinností mohla domáhat (řízení před katastrálními
orgány bylo pravomocně ukončeno dne 15. 12. 2008), jednak pro opožděnost, jelikož jednoroční
zákonná lhůta k podání žaloby stanovená v §80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) již od posledního úkonu katastrálního úřadu marně uplynula.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[7] Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně včasnou kasační stížností, v níž částečně
opakovala skutečnosti již uvedené v žalobě s tím, že trvá na vrácení zcizeného pozemku. Tvrzení
katastrálního úřadu, že od 15. 12. 2008 neučinila žádné nové podání, se podle žalobkyně
nezakládá na pravdě, neboť katastrální úřad nemůže vědět a neví, co vše k věci učinila. Podle
žalobkyně k věci existuje již 41 spisů a poslední je ze dne 5. 1. 2011. Žalobkyni mrzí, že se k ní
veřejná správa nechová zdvořile a vůbec jí nevychází vstříc, i když jí to ukládá zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Dále namítla, že krajskému soudu zaslala několik dokladů, na které soud vůbec
nereagoval, ačkoliv jsou pro projednávaný případ určující. Závěrem uvedla domněnku, zda
k podobným usnesením a správním rozhodnutím nepomáhá také znalost orgánů o jejím
přestárlém věku a nemoci. Proto pro případ nenadálého zhoršení svého zdravotního stavu
převede případ notářky na některého mladšího člena rodiny.
[8] V doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 3. 2011 žalobkyně podrobně zopakovala skutkový
základ případu a své výtky vůči postupu katastrálního úřadu a navrhla, aby Nejvyšší správní soud
uložil Krajskému soudu v Brně, aby usnesení ze dne 5. 1. 2011, čj. 31 A 79/2010 - 43, zrušil a věc
znovu přehodnotil na podkladě přiložených vyjádření a prohlášení oprávněných členů komise
pro zjišťování průběhu hranic pozemků a dokladu katastrálního úřadu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
03100-10 3556/04, a rozhodl ve prospěch poškozené žalobkyně.
[9] Nejvyššímu správnímu soudu bylo dále dne 21. 4. 2011 doručeno doplnění kasační
stížnosti vypracované krajským soudem ustanovenou zástupkyní žalobkyně. Ta nejprve
konstatovala, že žalobkyně je v dosti pokročilém věku a podstoupila několik operací. Její právní
povědomí je na velmi nízké úrovni, a proto svá podání vesměs špatně označuje. Podle
zástupkyně žalobkyně krajský soud pochybil, neboť nesprávně posoudil její návrh ze dne
30. 9. 2010, který bylo nutno posoudit jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a nikoliv
jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Žalobkyně rovněž zachovala
dvouměsíční žalobní lhůtu, neboť poslední rozhodnutí inspektorátu o odvolání žalobkyně bylo
žalobkyni doručeno dne 15. 12. 2008. Dne 15. 1. 2009, tedy v dvouměsíční lhůtě, žalobkyně
podala žalobu k Okresnímu soudu v Břeclavi. Je pravda, že žalobkyně podala žalobu k věcně
nepříslušnému soudu, nicméně bylo věcí Okresního soudu v Břeclavi, aby dle §7 odst. 5 s. ř. s.
postoupil věc k vyřízení soudu věcně a místně příslušnému. Okresní soud v Břeclavi namísto
toho vydal dne 25. 11. 2009 usnesení čj. 5 C 16/2009 - 7, jímž řízení zastavil a věc postoupil
katastrálnímu úřadu. Žalobkyně se proti tomuto usnesení odvolala, avšak ani odvolací Krajský
soud v Brně věc nepostoupil věcně příslušnému soudu a svým usnesením ze dne 12. 7. 2010,
čj. 14 Co 154/2010 - 23, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Žalobkyně tedy dne 30. 9. 2010,
znovu v zákonné dvouměsíční lhůtě, podala žalobu k věcně příslušnému soudu. Tato žaloba
především směřovala proti postupu správních orgánů, nikoliv proti jejich nečinnosti.
Nezákonným rozhodnutím krajského soudu tak bylo žalobkyni odepřeno právo na přezkum
rozhodnutí správního orgánu, a proto zástupkyně žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] K výzvě Nejvyššího správního soudu se k věci vyjádřil katastrální úřad, jenž opětovně
popsal svá skutková tvrzení uvedená v jeho vyjádření k žalobě. Dále konstatoval, že pravomocné
usnesení Okresního soudu v Břeclavi mu bylo doručeno dne 4. 10. 2010. Následně si však
vyžádal správní spis Krajský soud v Brně k řízení ve věci sp. zn. 31 A 79/2010. Katastrální úřad
proto nemohl ve věci postoupeného podání Okresním soudem v Břeclavi zahájit řízení, neboť
musel správní spis zaslat Krajskému soudu v Brně, který jej do této doby nevrátil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Z hlediska petitu kasační stížnost vyšel zdejší soud z návrhu soudem
ustanovení zástupkyně, neboť petit formulovaný samotnou žalobkyní (srov. bod 8 rozsudku)
soudní řád správní nepřipouští. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[12] Jelikož kasační stížnost napadá usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, přichází
pro žalobkyni z povahy věci pouze stížnostní důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tj. tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud se tedy může
zabývat pouze tím, zda byla žaloba žalobkyně odmítnuta v souladu se zákonem, a naopak nemůže
přezkoumávat námitky směřující do posouzení věci samé. Nejvyšší správní soud se tedy nemohl
zabývat tvrzenou nezákonností zúžení pozemku ve vlastnictví žalobkyně ani jednotlivými
výtkami žalobkyně vůči postupu katastrálního úřadu včetně námitky porušení zásady zdvořilosti
(§4 odst. 1 správního řádu).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby nemůže být nezákonným proto, že se soud
nezabýval dokumenty, které žalobkyně připojila k žalobě. Jestliže totiž krajský soud žalobu
odmítl, pro chybějící podmínky řízení, resp. pro opožděnost, konstatoval tím, že žaloba je před
soudy neprojednatelná. Jinými slovy krajský soud vyjádřil přesvědčení, že o nároku, jehož
se žalobkyně žalobou domáhá, nemůže soud pro procesní překážky vůbec rozhodovat. V takové
situaci bylo zcela nadbytečné, aby se krajský soud vyjadřoval k dokumentům předloženým
žalobkyní, neboť ty se vztahovaly právě k nároku, jímž se soud nemohl zabývat.
[15] Nejvyšší správní soud také neshledal v soudním spise žádný reálný základ tvrzení
žalobkyně, že soud rozhodl o odmítnutí žaloby kvůli jejímu věku nebo nemoci. Tvrzení
žalobkyně tak zůstává v rovině čisté spekulace. Rovněž případné úvahy žalobkyně o „notářském“
převedení případu na mladšího člena rodiny nemohou mít na zákonnost rozhodnutí krajského
soudu vliv.
[16] Nezákonnost usnesení krajského soudu nezpůsobuje ani citace vyjádření žalovaného
v napadeném usnesení o tom, že žalobkyně neučinila od rozhodnutí inspektorátu o odvolání
v této věci žádné podání. Tvrdí-li žalobkyně, že ve věci učinila mnoho podání, nejednalo
se o úkony vůči katastrálnímu úřadu, což měl katastrální úřad ve svém vyjádření zjevně na mysli,
které by vyvolaly nějaké řízení před tímto orgánem. Tyto případné úkony žalobkyně proto
nemohly mít vliv na úvahy krajského soudu o naplnění podmínek řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu.
[17] Nejvyšší správní soud ovšem musel dát žalobkyni za pravdu v tom, že návrh, který
ke krajskému soudu podala, nebylo možno posoudit jako žalobu na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, nýbrž jako žalobu proti správnímu rozhodnutí. Z žaloby jednoznačně plynulo,
že v dané věci bylo vydáno katastrálním úřadem správní rozhodnutí a že žalobkyně se proti němu
bránila u jeho nadřízeného orgánu. Ze správního spisu a z vyjádření, které soudu poskytl
katastrální úřad, pak muselo být soudu zřejmé, že ve věci proběhlo správní řízení, které bylo
ukončeno, a že úvahy o nečinnosti správních orgánů proto v této souvislosti nedávají rozumný
smysl. Ačkoliv petit žalobkyně nebyl v intencích zákonné úpravy, bylo podle názoru Nejvyššího
správního soudu možné v kontextu celého spisového materiálu dospět k závěru, že se žalobkyně
skutečně domáhá zrušení rozhodnutí správních orgánů – samozřejmě s tím, aby následně
rozhodly tak, jak v petitu vymezila, tj. o uvedení hranic předmětného pozemku do původního
stavu. Nerozhodnou pak byla skutečnost, že žalobkyně označila jako žalovaného katastrální úřad,
ačkoliv by jím správně měl být inspektorát. Setrvalá judikatura Nejvyššího správního soudu totiž
zastává názor, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.
není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu,
aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho
chybně označil v žalobě žalobce (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 - 56, publikované pod č. 534/2005 Sb. NSS).
[18] Jestliže krajský soud nesprávně posoudil žalobu proti rozhodnutí správního orgánu jako
žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, nemohou obstát ani jeho úvahy o absenci
podmínky řízení, spočívající v neexistenci probíhajícího správního řízení, a o opožděnosti žaloby
z hlediska §80 odst. 1 s. ř. s. Odmítnutí žaloby z těchto důvodů proto bylo nezákonné. Nejvyšší
správní soud se nicméně dále musel zabývat tím, zda neexistuje jiný důvod pro odmítnutí žaloby,
neboť shledal-li by takový důvod, nemohl by vyhovět kasační stížnosti žalobkyně a napadené
usnesení krajského soudu zrušit. Tento závěr vyplývá z §110 odst. 1 s. ř. s., podle nějž je Nejvyšší
správní soud oprávněn učinit si sám úsudek o tom, zda existují důvody pro odmítnutí žaloby,
a napravit v tomto směru nesprávné rozhodnutí krajského soudu.
[19] I v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je třeba respektovat zákonnou
lhůtu pro podání žaloby. Podle §72 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců poté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle odst. 4 téhož ustanovení
nelze zmeškání lhůty pro podání žaloby prominout. Rozhodnutí inspektorátu o odvolání bylo
žalobkyni doručeno dne 15. 12. 2008; dvouměsíční lhůta pro podání žaloby tedy uplynula dne
15. 2. 2009. Žalobkyně však podala žalobu k poštovní přepravě až dne 30. 9. 2010, tedy
po uplynutí zákonné lhůty. Žaloba je proto opožděná a byla krajským soudem v souladu s §46
odst. 1 písm. b) správně odmítnuta.
[20] Na tomto závěru nemůže nic změnit argumentace žalobkyně týkající se její žaloby podané
k Okresnímu soudu v Břeclavi. Nejvyšší správní soud si vyžádal příslušný soudní spis a z něj
vyplynulo následující. Dne 19. 1. 2009 byla Okresnímu soudu v Břeclavi doručena žaloba
žalobkyně, která je obsahově totožná s žalobou podanou později ke krajskému správnímu soudu.
Okresní soud bez dalšího řízení o žalobě zastavil usnesením ze dne 25. 11. 2009, čj. 5 C 16/2009
-7, s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena katastrálnímu úřadu. V odůvodnění
uvedl, že žalobkyně se svým podáním domáhala opravy chyby v katastrálním operátu ve smyslu
§8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, jejíž provedení
je ovšem v pravomoci katastrálního úřadu. Okresní soud v Břeclavi proto dospěl k závěru,
že soudy nemají pravomoc o návrhu žalobkyně rozhodovat, a proto věc postoupil katastrálnímu
úřadu podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 7. 2010,
čj. 14 Co 154/2010 - 23, tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil
s úvahou Okresního soudu v Břeclavi, že návrh žalobkyně je návrhem na opravu chyby
v katastrálním operátu a že soudy nemají pravomoc o tomto návrhu rozhodnout. Usnesení
Okresního soudu v Břeclavi nabylo právní moci dne 18. 8. 2010, poté byla věc postoupena
katastrálnímu úřadu.
[21] Soudní řád správní ve spojení s občanským soudním řádem počítají s eventualitou,
že žaloba proti správnímu rozhodnutí bude podána věcně nepříslušnému soudu rozhodujícímu
v občanském soudním řízení a upravují postup tohoto soudu v takové situaci. V souladu s §104b
odst. 1 o. s. ř. soud rozhodující v občanském soudním řízení zastaví řízení o návrhu, náleží-li věc
do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví.
V usnesení o zastavení řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Na toto ustanovení navazuje §72 odst. 3
s. ř. s.: jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení proto, že šlo o věc, v níž měla být
podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může ten, kdo takovou žalobu v občanském soudním řízení
podal, podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Správný postup soudu rozhodujícího v občanském
soudním řízení je tedy takový, že po obdržení žaloby směřující proti rozhodnutí správního
orgánu řízení o této žalobě zastaví a žalobce poučí, že může do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí o zastavení řízení podat žalobu k příslušnému správnímu soudu. Jestliže však soud
rozhodující v občanském soudním řízení nesprávně dospěje k závěru, že podaný návrh není
žalobou proti správnímu rozhodnutí, nýbrž úkonem vůči správnímu orgánu, o němž nemají
soudy pravomoc rozhodovat, nelze dobrodiní §104b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §72 odst. 3
s. ř. s. o zachování lhůty k podání žaloby využít. Žalobce tedy v takovém případě nemůže účinně
podat po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení žalobu ke správnímu soudu, neboť věc byla
vyjmuta z pravomoci soudů jako celku.
[22] S žalobkyní lze souhlasit v tom, že návrh podaný dne 19. 1. 2009 byl z hlediska §72
odst. 1 s. ř. s. podán v zákonné dvouměsíční lhůtě. Okresní soud v Břeclavi nicméně neposoudil
návrh jako žalobu proti správnímu rozhodnutí a nepostupoval podle §104b odst. 1 o. s. ř., který
takovou situaci upravuje. Okresní soud naopak uzavřel, že věc vůbec nespadá do pravomoci
soudů, a postupoval podle §104 odst. 1 o. s. ř. V takovém případě je tedy vyloučeno,
aby žalobkyně po právní moci usnesení o zastavení řízení podala žalobu ke správnímu soudu
se zachováním lhůty pro její podání ve smyslu §72 odst. 3 s. ř. s. Argumentace žalobkyně,
že žaloba podaná k poštovní přepravě dne 30. 9. 2010 adresovaná Krajskému soudu v Brně jako
správnímu soudu byla podána včas, je proto nesprávná.
[23] Nejvyšší správní soud podotýká, že není oprávněn zasahovat do pravomoci soudů
rozhodujících v občanském soudním řízení a jakkoliv korigovat jejich rozhodnutí, nadto v právní
moci. Žalobkyně však svoji při přes nesprávný postup Okresního soudu v Břeclavi dosud
neztratila. Její návrh podaný u okresního soudu totiž byl postoupen katastrálnímu úřadu a řízení
o něm dosud probíhá. Je na katastrálním úřadu, aby zvážil, zda má pravomoc o tomto návrhu
rozhodnout. Pokud dospěje k závěru, že takovou pravomocí nedisponuje, měl by podat návrh
zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, na řešení záporného kompetenčního sporu. Zvláštní senát je pak
oprávněn posoudit, zda o návrhu žalobkyně přísluší rozhodnout soudu nebo správnímu orgánu.
Dospěje-li zvláštní senát k závěru, že věc patří do pravomoci soudů, zruší usnesení Okresního
soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně. Na Okresním soudu v Břeclavi pak bude,
aby se návrhem znovu zabýval a případně využil postupu podle §104b odst. 1 o. s. ř.
[24] Nejvyšší správní soud konečně doplňuje, že nesdílí přesvědčení žalobkyně, že spor
o předmětný pozemek je zcela jasný, jak uvedla v kasační stížnosti. S ohledem na právě vyložené
složité procesní otázky a na to, že kořeny případu pravděpodobně spočívají v komplexní
pozemkové úpravě z roku 2002 a v později prováděné obnově katastrálního operátu, lze
žalobkyni doporučit, aby vyhledala odbornou pomoc právního profesionála, který by celou
záležitost podrobně prozkoumal a doporučil jí nejvhodnější postup.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Ze shora uvedeného vyplývá, že žaloba žalobkyně byla krajským soudem správně
odmítnuta, byť z jiného důvodu, než který v napadeném usnesení o odmítnutí uvedl krajský
soud. V takové situaci Nejvyšší správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Zástupkyni, která byla žalobkyni ustanovena
soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátního tarifu). Soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu se sazbou
mimosmluvní odměny 4200 Kč za dva úkony právní služby, kterými jsou první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení, a doplnění kasační stížnosti [§7 bod 5 ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a 600 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony
spojených [§13 odst. 3 advokátního tarifu]. Celkem tedy zástupkyni náleží 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu