ECLI:CZ:NSS:2011:1.ANS.7.2011:19
sp. zn. 1 Ans 7/2011 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky
Kániové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. K., proti
žalovanému Ministerstvu financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu proti
nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 2. 5. 2011, č. j. 7 A 111/2010 – 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] V záhlaví uvedeným usnesením městský soud zamítl žalobcovu žádost o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení advokáta. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba
nemůže být zjevně úspěšná pro její opožděné podání a ustanovený zástupce by tak ani nemohl
žádná žalobcova práva chránit.
[2] Soud uvedl, že žalobce spatřuje nečinnost žalovaného v tom, že již dne 7. 9. 2001 vznesl
námitku podjatosti ze strany ředitelky finančního úřadu, poté požádal o delegaci věci jinému
správci daně. Na to reagoval správce daně výzvou ze dne 4. 9. 2002 k úhradě správního poplatku;
ten byl žalobcem uhrazen dne 26. 9. 2002. Přes uhrazení správního poplatku však nebylo dosud
žalovaným o delegaci místní příslušnosti na jiný finanční úřad rozhodnuto. Taková námitka
nečinnosti žalovaného však nemůže být zjevně úspěšná; podle §80 s. ř. s. lze totiž žalobu
na nečinnost správního orgánu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž
se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání
rozhodnutí či osvědčení a není-li taková lhůta stanovena, pak ode dne, kdy byl žalobcem vůči
správnímu orgánu a nebo správním orgánem vůči žalobci učiněn poslední úkon. Soud připomněl,
že za relevantní úkon nelze ovšem považovat ani urgenci či sdělení správního orgánu, neboť
v takových případech by to znamenalo, že uplynula-li jednoroční lhůta (od posledního úkonu)
k podání žaloby, počala by tímto „mimoprofesním“ úkonem běžet lhůta nová, což by ve svém
důsledku fakticky negovalo smysl uvedené zákonné lhůty; v této souvislosti soud poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Ans 3/2005 - 107.
[3] Závěrem soud zdůraznil, že daňový řád v relevantní době (r. 2001, 2002) nestanovil lhůtu
k vydání rozhodnutí o delegaci, považuje proto za poslední úkon ve smyslu §80 s. ř. s. zaplacení
správního poplatku žalobcem dne 4. 9. 2002. Předmětnou žalobu žalobce podal dne 12. 7. 2010,
lhůta pro podání žaloby tak předalece marně uběhla; žalobce se ochrany proti nečinnosti domáhá
po cca 8 letech. Soud považuje žalobu za opožděnou, v čemž spatřuje její zjevnou bezdůvodnost
(§36 odst. 3 s. ř. s.) a proto žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu
zástupce.
II.
[4] Toto usnesení napadl žalobce včas podanou kasační stížností, v níž se domáhal jeho
zrušení. Namítl, že soud, aniž by o věci samé rozhodoval, si v nějakém předběžném posouzení
dovodil zjevnou neúspěšnost jeho žaloby. Žalobce tak byl zbaven možnosti, aby profesionál
(soudem ustanovený zástupce) žalobu vhodně doplnil. Rovněž závěr soudu, že žalobci již
uplynula lhůta k podání žaloby je nesprávný. Nestanovil-li totiž daňový řád žádnou lhůtu k vydání
rozhodnutí o delegaci, tak žalobci nemohla uplynout žádná lhůta k podání žaloby. Závěrem
žalobce zdůraznil, že žalobu podal bezprostředně poté, co v jiném soudním řízení, někdy
v průběhu roku 2010, žalovaný lživě tvrdil (ač to nebyl schopen prokázat), že o návrhu
na delegaci jinému správci daně již rozhodl. Toto tvrzení žalovaného tak považuje za poslední
úkon ve věci a proto byla jeho žaloba nyní podána včas. Soud tedy měl žalobci ustanovit k jeho
žádosti zástupce pro ochranu jeho práv. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
III.
[5] Kasační stížnost je nedůvodná.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a vzhledem k povaze rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, netrval
v souladu se svou judikaturou na povinném zastoupení advokátem ani na zaplacení soudního
poplatku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2 4. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 -
37, všechny níže uvedené rozsudky nejvyššího správního soudu jsou dostupné
na www.nssoud.cz).
[7] Podmínky, za nichž může být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků, jsou upraveny
v §36 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je rozhodnutí o tom, zda lze v řízení o žalobě
přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, vázáno na prokázání okolnosti,
že účastník řízení nemá dostatečné prostředky. Současně však věta druhá citovaného ustanovení
stanoví, že žádost je třeba zamítnout, dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být
úspěšný. Proto je třeba, aby se soud posuzující existenci podmínek pro osvobození od soudních
poplatků nejprve zabýval a vypořádal s otázkou zjevné neúspěšnosti tohoto návrhu a teprve poté
přihlížel k majetkovým poměrům žadatele. Opačný postup, tj. primární prokazování nedostatku
prostředků žadatelem a teprve následné zkoumání „zjevné nedůvodnosti návrhu“ soudem,
by totiž bylo evidentně v rozporu se smyslem tohoto zákonného ustanovení.
[8] Rozhodnutí o ustanovení zástupce je pak vázáno na splnění kumulativních podmínek
uvedených v ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. První podmínka je odvislá od splnění předpokladů
pro osvobození účastníka od soudních poplatků, což znamená, že účastník řízení doloží soudu
nedostatek prostředků a že se nebude jednat o „zjevně neúspěšný návrh“. Druhá z kumulativně
určených podmínek pak spočívá v tom, zda je zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele. Proto
i zde je třeba, aby se soud posuzující existenci podmínek pro ustanovení zástupce navrhovateli
nejprve zabýval otázkou zjevné úspěšnosti (neúspěšnosti) tohoto návrhu. V tomto ohledu byl
proto postup městského soudu v předmětné věci logický a důvodný, jestliže se primárně zabýval
otázkou zjevné úspěšnosti žaloby stěžovatele.
[9] Nejvyšší správní soud považuje závěr městského soudu o zjevné neúspěšnosti podané
žaloby za souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[10] Je sice skutečností, že ačkoliv s. ř. s. ve své terminologii vícekrát používá pojem „zjevně“
(§36, §46, §49, §78, §108), nepodává však legální definici tohoto pojmu. Judikatura
interpretující pojem „zjevně“ (např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2006,
č. j. 4 Ads 19/2005 - 105 (publikovaném pod č. 909/2006 Sb. NSS) dovodila, že „zjevná
neúspěšnost“ návrhu by měla být zjistitelná bez pochyb, okamžitě, měla by být nesporná
a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování“. Pokud se týká věcné
legitimace k posouzení „zjevnosti neúspěšnosti“ návrhu, Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 28. 6. 2006, č. j. 3 As 26/2006 – 69 (publikovaném pod č. 1616/2008 Sb. NSS),
konstatoval, že „závěr o zjevné neúspěšnosti podaného návrhu by si byl soud prvního stupně
oprávněn učinit toliko v situaci, kdy by např. kasační stížnost byla podána opožděně, osobou
k tomu zjevně neoprávněnou, či by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační
stížnost přípustná.“ Ačkoliv se nyní uvedená judikatura zabývala řízením o kasační stížnosti,
situace pro určení „zjevné neúspěšnosti“ návrhu (žaloby) je v tomto ohledu shodná.
[11] Nejvyšší správní soud uzavřel již např. v rozsudku ze dne 10. 9. 2008, čj. 9 As 97/2007 –
32, na něž nyní soud rovněž odkazuje, že pojem uvedený v §36 odst. 3 s. ř. s. „návrh, který
nemůže být zjevně úspěšný“ je třeba interpretovat za použití gramatického a logického výkladu
a s přihlédnutím k aktuální judikatuře. Uvedenému pojmu lze proto podřadit takové návrhy,
jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná, nesporná
a okamžitě zjistitelná. Takovým „zjevně neúspěšným návrhem“ může být např. opožděně podaná
žaloba, opožděně podaná kasační stížnost, návrh na prominutí zmeškání zákonné lhůty, kterou
nelze prominout, návrh, který je výslovně (bez meritorního posouzení povahy žalobou
napadeného úkonu) vyloučen z meritorního přezkoumání, jako je např. kasační stížnost proti
usnesení o přerušení řízení. Naproti tomu o „zjevně neúspěšný návrh“ nejde tehdy, je-li
„zjevnost“ závislá na předběžném zkoumání a posouzení povahy návrhu (srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 – 72).
[12] Namítá-li žalobce, že byl zbaven možnosti, aby profesionál (soudem ustanovený
zástupce) žalobu vhodně doplnil, pak tato námitka je zcela nerelevantní v situaci, kdy již sám
návrh byl podán zjevně mimo lhůtu uvedenou v §80 odst. 1 s. ř. s., přičemž její zmeškání nelze
prominout (§80 odst. 2 s. ř. s.).
[13] V nyní posuzované věci žalobce namítá nečinnost Ministerstva financí, kterou spatřuje
v tom, že od roku 2001, kdy požádal Finanční úřad v Libochovicích o delegaci místní příslušnosti
k řízení o jeho daňových věcech jinému finančnímu úřadu, tento fakticky nekonal. Posledním
jeho úkonem měla být výzva k úhradě správního poplatku (který také žalobce dne 26. 9. 2002
uhradil). Nově v kasační stížnosti uvedl, že posledním úkonem, od něhož se má odvinout lhůta
pro podání žaloby na nečinnost správního orgánu je lživé prohlášení žalovaného (někdy
v průběhu roku 2010) před soudem, že již o delegaci rozhodl.
[14] K této námitce soud uvádí, že i kdyby žalovaný před některým ze soudů uvedené
prohlášení učinil, nebylo by (jako relevantní úkon) schopno v dané věci založit nový běh lhůty
pro podání žaloby na nečinnost (§80 odst. 1 s. ř. s.).
[15] Již jen zcela nad rámec dané věci soud uvádí, že souhlasí se stěžovatelem v názoru,
že v relevantní době (r. 2001 a 2002) sice zákon o správě daní a poplatků neupravoval lhůtu
pro vydání rozhodnutí o návrhu na delegaci místní příslušnosti jinému správci daně. Lhůty
pro jednotlivé úkony a nástroj „boje“ proti nečinnosti správce daně je součástí zákonné úpravy
(§34c zákona) až od roku 2007.
[16] Žalobce však mohl brojit proti nečinnost žalobou podle §79 s. ř. s. již od samého
počátku působnosti soudního řádu správního, tedy od roku 2003, splnil-li by lhůtu uvedenou
v §80 s. ř. s. K tomu shodně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2006,
čj. 8 Ans 3/2005 - 107, či ze dne 22. 8. 2007, čj. 5 Ans 10/2006 - 108). Pokud tak však žalobce
činí až po cca 8 letech od doby, kdy se požadovaného úkonu u správce daně domáhal,
je nad veškerou pochybnost, že takový návrh je zjevně opožděný a soud jej tak správně označil
za zjevně neúspěšný.
[17] Soud má na paměti, že při zajišťování ústavního práva na spravedlivý proces pamatuje
zákon i na účastníky, kteří potřebují právní pomoc a zároveň nedisponují dostatečnými
finančními prostředky, aby si ji mohli zajistit sami. Zákonodárce však svou formulací ponechal
určitý prostor k uvážení soudu pro ty případy, kdy by ustanovení zástupce neplnilo účel, k němuž
je určeno. Právě takováto situace nastala, jak uvedeno shora, v případě žalobce.
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že je-li již v době podání návrhu zcela zjevné,
že nejsou splněny podmínky řízení o podaném návrhu a že tento nedostatek podmínek řízení
je neodstranitelný, soud usnesením zamítne žádost o ustanovení zástupce pro řízení; byl by zcela
proti zásadě hospodárnosti řízení postup opačný.
[19] Kasační stížnost podanou žalobcem posoudil Nejvyšší správní soud s ohledem na výše
uvedené jako nedůvodnou, podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. ji proto zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Žalobce
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení
příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu