ECLI:CZ:NSS:2011:1.ANS.8.2011:63
sp. zn. 1 Ans 8/2011 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jana Vyklického ve věci žalobkyně: A. H., proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Hradec Králové, Pivovarské
náměstí 1245, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 10. 5. 2011, č. j. 30 A 44/2010 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla kasační stížností shora specifikované usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud žádost zamítl po zjištění, že žalob kyně pro přiznání osvobození
od soudních poplatků nesplňuje podmínky §36 odst. 3 s. ř. s. Žalobkyně totiž disponuje
finančními prostředky ve výši, která sama o sobě zaplacení relativně nízkého soudního poplatku
dovoluje, a je také /spolu/vlastnicí rozsáhlého nemovitého majetku. Povinnost zaplatit soudní
poplatek se zřetelem na příjmy a celkové osobní a majetkové poměry žalobkyni nebrání uplatnit
právo na soudní ochranu. Kromě toho žalobkyně sice tvrdí, ale neprokazuje existenci okolností,
které údajně její hmotné a majetkové poměry negativně ovlivňují.
Vzhledem k závěru, že žalobkyně nesplnila zákonem požadované podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, nevyhověl krajský soud ani jejímu návrhu na ustanovení
zástupce pro řízení /o kasační stížnosti/.
Žalobkyně podala proti tomuto usnesení kasační stížnost pro důvody dle §103 odst. 1,
písm. a/, b/, c/, d/, e/ s. ř. s. Krajskému soudu vytkla, že se (opět) nevypořádal se všemi
navrženými důkazy a napadené rozhodnutí tak neodpovídá „rozhodnému skutkovému
a právnímu stavu věci“. A znovu namítla, že napadené rozhodnutí jí nebylo řádně doručeno
pro vady na straně doručujícího orgánu. O jaké vady se mělo jednat, ovšem neuvedla.
Nespecifikovala ani „navržené důkazy“ se kterými se soud v napadaném usnesení nevypořádal.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Pro pořádek je třeba připomenout, že osvobození od soudních poplatků stěžovatelka
žádala návrhem, který neobsahoval žádné důvody, jen prosté konstatování, že takové důvody
existují.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou chybného doručení napadeného
usnesení. Stěžovatelka vady v doručení tvrdí, ale nespecifikuje. Nicméně, z exaktních skutečností,
patrných ze soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 A 44/2010 vyplývá nad veškerou
pochybnost, že usnesení o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo
stěžovatelce doručováno poštovním doručovatelem. Stěžovatelka nebyla zastižena, a proto jí byla
dne 19. 5. 2011 zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Stěžovatelka v úložní lhůtě zásilku
nevyzvedla, a proto jí byla zásilka dne 31. 5. 2011 vhozena bez dalšího do domovní poštovní
schránky. Jedná se o správný postup dle ust. §50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také o. s. ř., podle kterého je třeba obdobně
postupovat, vzhledem k §42 odst. 5 s. ř. s.) při doručování soudních písemností. Podle
citovaného ustanovení platí v případě, že doručující orgán nezastihl adresáta písemnosti, že vhodí
písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje
za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence
a na písemnosti. Proto Nejvyšší správní soud vychází z toho, jak výše už doloženo, že zásilka byla
stěžovatelce doručena dne 31. 5. 2011.
Podle ustanovení §50f odst. 3 občanského soudního řádu pak platí, že doručuje-li soud
prostřednictvím doručujícího orgánu, vyznačí se doručení písemnosti na doručence. Doručenka
je veřejnou listinou a proto, není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence
za pravdivé.
Dle doručenky založené v soudním spise bylo usnesení Krajského soudu v Brně ve věci
č.j. 30 A 43/2010 - 64 stěžovatelce řádně doručeno dne 31. 5. 2011, tedy toho dne, kdy byla
zásilka vhozena do její domovní poštovní schránky.
Vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení ani Nejvyšší správ ní soud netrval
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatelky
advokátem v řízení o předmětné kasační stížnosti. Neshledal důvod odchýlit se od konstantn í
judikatury zdejšího soudu, podle níž „Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné zastoupení
se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků
přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního
přezkumu je rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soud ních poplatků, by trvání jak
na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení,
znamenalo jen další řetězení téhož problému, a vedlo by k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl
být od soudních poplatků osvobo zen či nikoliv“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37). Nejvyšší správní soud proto posuzoval kasační stížnost,
aniž by stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti a aniž by byla v tomto
řízení zastoupena advokátem. Jakýkoliv jiný postup by byl v posuzované věci bezúčelný,
formalistický, v rozporu se zásadou procesní ekonomie a nemohl by vést k ochraně práv
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka formulovala důvody kasační stížnosti jako §103 odst. 1 písm. a), b), c), d)
a e) s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti je však patrné, že namítá nezákonnost rozhodnutí, kterým
byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků. [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních
poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Smyslem osvobození od soudních poplatků, jakož i oprávnění žádat o ustanovení
zástupce na náklady státu, je ochrana účastníka proti negativním dopadům do jeho ústavně
zaručených práv, v tomto případě do práva na soudní ochranu a na přístup k soudu zakotveným
v článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Je na účastníku samém, aby svoji materiální stránku dostatečně konkrétně popsal
(břemeno tvrzení), a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil soudu
(pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady dosvědčující jeho nemajetnost,
resp. nízké příjmy (břemeno důkazní). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikovaný pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Pro osvobození od soudních poplatků tak účastník jednak musí doložit, že nemá dostatečné
prostředky, jeho návrh nesmí být zjevně neúspěšný a současně účastník o osvobození
od soudních poplatků musí požádat. Soud je povinen v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 - 50).
Je proto na účastníkovi, aby v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, v čem
nedostatek svých prostředků na úhradu soudního poplatku spatřuje, a toto tvrzení řádně doložil.
Soud totiž přistoupí k osvobození účastníka řízení od soudních poplatků pouze, bude-li řádně
osvědčeno, že pro celkové poměry účastníka nelze setrvávat na povinnosti soudní poplatek
uhradit.
Nejvyšší správní soud se v daném případě ztotožňuje s právním hodnocením
provedeným krajským soudem. Krajský soud správně vyzval st ěžovatelku, aby své majetkové
a výdělkové poměry doložila potvrzením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Z tohoto potvrzení vyplývá, že stěžovatelka je svobodná, bezdětná a podniká v oboru obchodní
činnosti s čistými výdělky za roky 2007 až 2009 ve výši 110 512 Kč, 165 882 Kč a 164 614 Kč. Její
průměrný čistý měsíční příjem tedy v jednotlivých uvedených letech je 9202 Kč, 13 823 Kč
a 13 718 Kč. Zjištěné částky krajský soud porovnal s životním minimem jednotlivce, které podle
ustanovení §2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších
předpisů, činí 3126 Kč. Životním minimem se rozumí minimální hranice peněžních příjmů
fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních potřeb (§1 odst. 1 tohoto zákona).
Částku životního minima krajský soud využil jako referenční kritérium pro posouzení, zda
je splnění poplatkové povinnosti v reálných možnostech žalobkyně. Protože její příjmy částku
životního minima výrazně převyšují, uzavřel krajský soud, že v posuzovaném případě výše
soudního poplatku, s ohledem na příjmy a ostatní majetkové poměry, žalobkyni nebrání
v uplatnění práva na soudní ochranu. Navíc krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně
je vlastnicí rozsáhlého nemovitého majetku, který však v potvrzení nezmínila. Žalobkyně sice
v potvrzení uvedla, že nemá žádný majetek, který by mohl být zpeněžen, neboť veškerý její
majetek je obstaven neoprávněně nařízenými exekucemi, nicméně podle krajského soudu
omezení dispozičního oprávnění k majetku žalobkyně nemá bez dalšího pro hodnocení
jejích celkových majetkových poměrů a posouzení schopnosti zaplatit relativně nízký soudní
poplatek význam. Pokud jde o zdravotní potíže zmiňované žalobkyní, krajský soud konstatoval,
že tyto nebyly blíže specifikovány; nicméně z údajů o obdobích čerpání nemocenských dávek
vyplněných žalobkyní v potvrzení krajský soud dovodil, že tento aspekt neměl na osobní poměry
žalobkyně významnější vliv. Jako právně irelevantní posoudil krajský soud případné výdaje
žalobkyně b) vynaložené v souvislosti s jinými soudními řízeními.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v daném případě krajský soud správně posoudil
a řádně odůvodnil zamítnutí žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků. Porovnáním
výše jejího průměrného měsíčního příjmu s částkou životního minima, lze dospět k závěru,
že náklady, jež by žalobkyně vynaložila na zaplacení soudního poplatku, by ji nezatížily takovým
způsobem, že by ve svém důsledku znamenaly odepření mo žnosti dovolat se svého práva
u soudu.
Jelikož námitka, že žalobkyně byla již dříve od soudních poplatků osvobozena,
a je proto v zájmu právní jistoty rozhodnout shodně i v tomto případě, zůstala pouze v obecné
rovině a nebyla stěžovatelkou blíže specifikována, Nejvyšší správní soud se jí nemohl zabývat.
Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla
ve věci úspěch a podle zásady úspěchu v řízení proto nemá právo na náhradu jeho nákladů řízení,
žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady na rámec, vyplývající z jeho standardní
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu