ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.120.2011:71
sp. zn. 1 As 120/2011 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. N., zastoupeného
JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalované Policii
České republiky, Ředitelství cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2010, č. j. CPR-15404/ČJ-2010-9CPR-V243, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2011,
č. j. 44 A 7/2011 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Aleny Lněničkové se u r č u je částkou 4800 Kč, která
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 7. 11. 2010 byl žalobce kontrolován příslušníky Policie ČR. Vzhledem k zjištění,
že na území České republiky pobývá neoprávněně, byl žalobce zajištěn a následně s ním bylo
zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. Dne 8. 11. 2010 rozhodla Policie ČR, Inspektorát
cizinecké policie Plzeň o uložení správního vyhoštění žalobci podle §119 odst. 1 písm. c) bod 1,
2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území České republiky, byla stanovena na tři roky. Odvolání žalobce proti uvedenému
rozhodnutí zamítla žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. Proti němu brojil žalobce
žalobou, kterou krajský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Tento rozsudek žalobce
(dále též „stěžovatel“) nyní napadá kasační stížností.
[2] Krajský soud neshledal, že by v řízení před správním orgánem došlo k porušení některého
z žalobcem namítaných ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stejně tak neshledal,
že by došlo k porušení §179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce v průběhu správního řízení
netvrdil existenci žádného z důvodů vyjmenovaných v odstavci 2 uvedeného ustanovení, které
brání vycestování cizince do země původu. Žalobce pouze uvedl, že v návratu do země původu
mu brání velké dluhy a obava z ekonomické nouze. Ve vztahu k žalobním námitkám týkajícím
se rodinných vazeb krajský soud konstatoval, že žalobce v průběhu správního řízení pouze uvedl,
že na území České republiky pobývá jeho sestra a její děti, které ale nejsou osobami natolik
blízkými, aby jejich pobyt naplnil podmínky podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pokud
žalobce v žalobě nově uvedl, že v České republice žijí na základě povolení k pobytu také jeho
dvě děti, soud tomuto tvrzení neuvěřil. Kdyby se toto tvrzení zakládalo na pravdě, mohl
je žalobce uvést již ve správním řízení. Jelikož tak neučinil, nemohly se jím správní orgány
zabývat.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že žalovaná pochybila, jestliže veškeré námitky
uvedené v odvolání označil za účelové a blíže se jimi nezabývala. Nedostatečně tak posoudila
zejména námitky ohledně dlouhodobého pobytu a intenzity rodinných vazeb stěžovatele
v ČR. Stěžovatel je přesvědčen, že již v průběhu správního řízení uvedl dostatek relevantních
skutečností. Stěžovatel opakovaně zdůrazňoval, že v ČR žije jednak jeho sestra, která
zde má povolený pobyt, ale především jeho dvě děti a bývalá manželka. Pokud by se stěžovatel
vrátil do země původu, ztratil by se svou rodinou kontakt a jeho děti by musely vyrůstat bez otce.
Rozhodnutí žalované je proto nepřezkoumatelné, což činí nepřezkoumatelným rovněž rozsudek
krajského soudu.
[4] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
II.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] O vyhoštění stěžovatele bylo rozhodnuto na základě §119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2
zákona o pobytu cizinců, podle nichž policie „vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá
na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území č lenských států Evropské unie,
a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá -li cizinec na území bez cestovního
dokladu, ač k tomu není oprávněn “ (bod 1), anebo „pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není
oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu“ (bod 2).
[7] Stěžovatel nijak nezpochybňuje, že v jeho případě byly splněny uvedené podmínky.
Namítá nicméně, že vyhoštěním by došlo k intenzivnímu zásahu do jeho rodinného života. Podle
§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců přitom rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 nelze vydat, „jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.“ V §179 téhož zákona jsou dále stan oveny důvody znemožňující vycestování. Podle
odst. 1 uvedeného ustanovení vycestování cizince „není možné v případě důvodné obavy, že pokud
by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je os obou bez státního občanství,
do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že
nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště.“ Podle §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu
podle tohoto zákona považuje skutečnost, že by „vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.“
[8] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu násled ující pro posouzení věci
významné skutečnosti. Stěžovatel na území Česk é republiky přicestoval dne 20. 5. 1999, a to na
pozvání s platností do 19. 6. 1999. Dále zde pobýval neoprávněně a dne 14. 7. 1999 bylo vydáno
rozhodnutí o zákazu jeho pobytu na území ČR. Stěžovatel nicméně uloženou povinnost
k vycestování z českého území nesplnil a dne 31. 5. 2004 bylo opětovně rozhodnuto o jeho
správním vyhoštění. Stěžovatel neoprávněně pobýval na území ČR i nadále a dne 14. 1. 2006
byl odsouzen trestním příkazem k trestu vyhoštění z České republiky. Při kontrole hlídkou
Městské policie Plzeň dne 7. 11. 2010 bylo zjištěno, že nadále pobývá na území ČR, aniž
by zde měl povolen pobyt. V nynějším řízení o správním vyhoštění stěžovatel uvedl, že od roku
1999 žil na různých místech České republiky (Brno, Liberec, Jablonec nad Nisou, naposledy
v Plzni „na ubytovně vedle pivovaru Prazdroj“), ani jednou přitom z území ČR nevycestoval. Pracoval
zde příležitostně na stavbách jako dělník. Na Ukrajině má velké dluhy a kvůli tamější ekonomické
situaci se tam nemůže vrátit. K dotazu na příbuzné a známé pobývající na území ČR odkázal
na svou sestru. Dne 8. 11. 2010 vydalo Ministerstvo vnitra závazné stanovisko, podle nějž
je stěžovatelovo vycestování do Ukrajiny možné. Ministerstvo nes hledalo v obavě z dluhů
a z ekonomické nouze žádný z důvodů znemožňujících vycestování podle §179 zákona o pobytu
cizinců.
[9] V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stěžovatel namítl,
že správní orgán nezohlednil skutečnost, že na území ČR žije od roku 1999 a že se tak zde
odehrává veškerý jeho soukromý život. Na území ČR žije také jeho sestra, která zde má trvalý
pobyt. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k možné aplikaci překážek
vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců odkázala na závazné stanovisko vydané
Ministerstvem vnitra a námitku uplatněnou stěžovatelem označila za účelovou. K §119a odst. 2
téhož zákona uvedla, že nebyly zjištěny takové rodinné nebo soukromé vazby stěžovatele k území
České republiky, které by mohly být rozhodnutím o správním vyhoštění nepřiměřeně zasaženy.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného pak stěžovatel uvedl, že v ČR nežije pouze jeho sestra,
jak tvrdí správní orgán, ale také jeho dvě děti (syn narozený v roce 1986 a dcera narozená
v roce 1985) a jeho bývalá manželka. Syn žije se stěžovatelovou bý valou manželkou, stěžovatel
žil s dcerou v Plzni.
[10] V soudním spise je dále obsažen dopis doručený Nejvyššímu správnímu soudu dne
12. 8. 2011, v němž V. N., označující se za dceru stěžovatele, uvádí, že stěžovatelův vztah k ní a
jejímu bratrovi byl vždy bez zájmu. Nezajímalo jej, jsou -li zdrávi, mají-li co jíst, po rozvodu
neplatil alimenty, veškeré starosti nechával na jejich matce. Pisatelce dopisu a jejímu bratrovi je
nyní 25 a 24 let, mají s vůj vlastní život, s otcem neudržují žádný styk a nechtějí mít žádné další
„starosti a nepříjemnosti“ ze společného života s ním. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že
uvedený přípis není podstatný pro rozhodování v nynější věci, jeho obsah tak shrnuje t oliko obiter
dictum.
[11] Podstatnou otázkou je, zda správní orgány a krajský soud řádně posuzovaly, jestli
vyhoštění stěžovatele nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromý a rodinný
život. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že rozhodnutí žalované je ve vztahu k této otázce
skutečně na hraně přezkoumatelnosti - žalovaná se s ním vypořádala velice stručně. Nelze však
přehlédnout, že při tom vycházela z relevantních skutkových tvrz ení uplatněných stěžovatelem
ve správním řízení. Ten přitom v řízení před prvostupňovým správním orgánem k výslovnému
dotazu na rodinné příslušníky žijící na území České republiky odkázal pouze na svou sestru.
Rovněž v odvolání se nezmínil o nikom jiném, než o ní. Není tak pravdou, že již ve správním
řízení uváděl, že zde žijí rovněž jeho děti. Samotná skutečnost, že na území ČR žije stěžovatelova
sestra, přitom zjevně nepředstavuje důvod, proč by odtud neměl být vyhoštěn. Lze přitom
odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu (například na rozsudky ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65; dostupné
na www.nssoud.cz), v nich se zdejší soud vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého
a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mohl být zpravidla
pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného
zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou
by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla
již pouhá nutnost jeho vycestování. Vztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vztah
manželů v zákonném a skutečném manželství. Ovšem i kdyby v daném případě bylo vůbec
možné hovořit o naplnění pojmu rodinného, resp. soukromého života, je třeba si uvědomit,
že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního
případu a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální
účinky čl. 8 Úmluvy.
[12] S ohledem na uvedená tvrzení uplatněná stěžovatelem v rámci správního řízení pak nelze
vytýkat žalované, že danou otázku pojednala velice stručně. Stejně tak je na místě závěr krajského
soudu, jestliže shledal nedůvodnými stěžovatelem nově (v žalobě) uplatňované námitky
poukazující na jeho děti a na to, jak zásadní zásah do jejich rodinného života údajně bude
představovat stěžovatelovo odloučení od nich.
III.
[13] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že námitky stěžovatele jsou nedůvodné. Jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
[15] Žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena advokátka; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
[16] Výše odměny byla stanovena za dva úkony právní služby spočívající v převzetí zastoupení
a v sepsání a podání kasační stížnosti dle §9 odst. 3 písm. f) a dle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a jako náhrada hotových výdajů, tedy ve výši
2 x 2 100 Kč a 2 x 300 Kč, celkem 4800 Kč. Ustanovená advokátka není plátkyní daně z přidané
hodnoty.
[17] Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu