ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.126.2011:304
sp. zn. 1 As 126/2011 – 304
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) Tejnka, s. r. o., se
sídlem Loutkářská 2e, Praha 6, zastoupena JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem
Loutkářská 2f, Praha 6, b) JUDr. J. V., Ph.D., proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 4. 2009, č. j. S-MHMP 302501/2009/OST/No, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně ad a)
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10 Ca 145/2009 – 282,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně ad a) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci ad b) a žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně ad a) je vlastníkem pozemku p. č. 1826/17 v katastrálním území Břevnov, obci
Praha. Oba žalobci podali dne 18. 11. 2008 žádost o změnu územního rozhodnutí ze dne
3. 4. 2000. Úřad městské části Praha 6 žádost zamítl rozh odnutím ze dne 26. 1. 2009,
č. j. MCP6 004096/2009, sp. zn. SZ MCP6 077897/2008/OV/Na. Žalobci se proti tomuto
rozhodnutí odvolali, žalovaný však v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a odvolání zamítl.
[2] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou městský soud zamítl rozsudkem
ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 145/2009 – 103. Proti rozsudku městského soudu podali žalobci
společnou kasační stížnost. V řízení o kasační stížnosti požádala žalobkyně ad a) o osvobození
od soudních poplatků za toto řízení. Městský soud tento návrh v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítl. Uvedl, že osvobození od soudních poplatků je institutem výjimečným.
Ve vztahu k osvobozování právnických osob, které dlouhodobě setrvávají bez dostatečných
finančních prostředků, od soudních poplatků odkázal městský soud na usnesení rozšířeného
senátu NSS č. j. 1 As 70/2008 – 74. Soud uvedl, že stěžovatelkou předestřený popis její činnosti
neodpovídá zápisu v obchodním rejstříku. V něm je jako předmět činnosti společnosti uvedeno
„pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb
zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor“. Tato formulace naznačuje,
že rozsah a záběr podnikání společnosti je širší. Vysvětlení skutečných ztrátových výsledků
hospodaření poskytnuté žalobkyní ad a) není přesvědčivé, neboť není vázáno na dostavění
a pronajímání jedné jediné nemovitosti, jak tvrdila žalobkyně. Městský soud uznal, že žalobkyně
ad a) dosud neměla možnost realizovat hospodářské zisky pronajímáním nemovitosti, jíž se týká
meritum věci. Nepůsobí však přesvědčivě, že se žalobkyně ad a) pouští do investice v hodnotě
řádově desítek milionů korun, aniž by měla zajištěno základní financování, včetně zaplacení
soudního poplatku ve výši pouhých 3000 Kč. I kdyby tomu tak bylo, existuje řada způsobů, jimiž
může společnost v běžném obchodněprávním životě obstarat částku odpovídající výši soudního
poplatku, aniž by musela spoléhat na paternalistickou roli státního rozpočtu.
II.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[3] Žalobkyně ad a) (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usn esení městského soudu, jímž
byl zamítnut její návrh na osvobození od soudních poplatků, včasnou kasační stížnost z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Napadené usnesení vykazuje dle stěžovatelky prvky jurisdikční
libovůle. Stěžovatelka rekapituluje dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu
k rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Dle této judikatury je třeba
vycházet především z příjmů žadatele, nikoliv ze zjištění, že je žadatel zapsán v registrech
ekonomických subjektů, nebo z nepodložených tvrzení o nezodpovědném podnikání žadatele.
Ze zjištění, že v obchodním rejstříku má stěžovatelka v předmětu podnikání uvedeno několik
činností a podstatná jména jsou uvedena v plurále (byty, nemovitosti atd.), nelze usuzovat
na majetkovou situaci stěžovatelky. Formulace předmětu podnikání uvedená v obchodním
rejstříku vychází z klasifikace činností OKEČ, kterou považovaly orgány vedoucí příslušné
rejstříky za rozhodnou. Městský soud tedy zcela překroutil obsah a smysl předmětu činnosti
zapsaného v obchodním rejstříku, ačkoliv při korektním výkladu měl dospět k závěru,
že stěžovatelkou uvedené skutečnosti jsou v souladu se zapsaným předmětem činnosti.
[4] Stěžovatelka namítá, že na její případ nelze aplikovat právní závěry obsažené v rozhodnutí
rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 As 70/2008. Stěžovatelka totiž není právnickou osobou, jejíž
činnost by spočívala v uplatňování práv v soudním a správním řízení, svoji činnost nefinancuje
z dotačních mechanismů, které neumožňují placení soudních poplatků, ani se programově
nespoléhá na to, že náklady na soudní poplatky bude krýt cestou osvobození od nich. Úvaha
městského soudu, že stěžovatelka vědomě uspořádala svoji činnost tak, a by dlouhodobě
setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, je vadná.
[5] Stěžovatelka si zajistila externí financování koupě pozemků, spolufinancování vybudování
nezbytné infrastruktury k projektu 22 rodinných domů „Nad Tejnkou“, financování služeb
autorizovaných architektů spojených s vypracováním projektové dokumentace pro stavební
řízení, včetně jejích změn a úprav, financování zahájení stavby v termínu dle stavebního povolení
a dalších investičních akcí s tím spojených, rovněž tak na platby daňových povinností.
Po zahájení stavby se stěžovatelka rozhodla změnit projekt, a to za účelem dosažení vyššího
výnosu. Povolení změny územního rozhodnutí by umožnilo zajistit další nezbytné externí
financování pro realizaci a dokončení plánovaného projektu. Stěžovatelka však nemohla
očekávat, že správní orgány vydají nezákonná rozhodnutí, jejichž zrušení se nyní musí domáhat
soudní cestou. Nezákonná správní rozhodnutí v podstatě zhatila stěžovatelce realizaci
podnikatelského záměru a znemožnila jí efektivně využít majetek a dosáhnout z něho
hospodářský zisk. Jelikož současně musela vynakládat výdaje spojené s vlastnictvím nemovitostí,
dostala se do ztráty, v níž se nachází kontinuálně od roku 2008.
[6] Stěžovatelka tvrdí, že vysvětlila a prokázala, že nemá k dispozici finanční prostředky
na úhradu soudního poplatku, a vysvětlila též důvody a příčiny tohoto stavu, který vznikl
bez jejího zavinění v příčinné souvislosti s nezákonnými akty správních orgánů. Domnívá
se, že naplňuje veškeré předpoklady individuálního osvobození od soudních poplatků v §36
odst. 3 s. ř. s. Závěr městského soudu, dle něhož si stěžovate lka mohla opatřit prostředky
na úhradu soudního poplatku různými způsoby běžnými pro obchodněprávní život, vede
k vyloučení aplikace §36 odst. 3 s. ř. s. na právnické osoby. Dle logiky městského soudu by totiž
každou právnickou osobu bylo možné odkázat na to, aby si prostředky půjčila, nebo změnila,
rozšířila či zahájila zcela nové podnikání.
[7] Na závěr stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Vyjádření žalovaného ani žalobce ad b) nebylo v této věci vyžádáno, neboť osvobození
od soudních poplatků se týká osobně a výlučně stěžovatelky, nikoliv dalších účastníků soudního
řízení správního.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Všechny dílčí kasační námitky lze podřadit pod důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť zpochybňují správnost právního názoru městského soudu, dle něhož
nebylo lze stěžovatelce přiznat osvobození od soudních poplatků.
[11] Nejvyšší správní soud dává stěžovatelce za pravdu, že městský soud naprosto
neadekvátně interpretoval předmět podnikání stěžovatelky zapsaný v obchodním rejstříku.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku se podává, že od 4. 7. 2001 má stěžovatelka zapsaný
jako předmět podnikání „pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných
než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor (§4 ŽZ)“.
[12] Ustanovení §4 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský
zákon), ve znění účinném až do 30. 6. 2008, znělo: Pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor
je živností, pokud vedle pronájmu jsou pronajímatelem poskytovány i jiné než základní služby zajišťující řádný
provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor.
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že v odborných právnických kruzích je obecně známo,
že předmět podnikání, jenž má stěžovatelka zapsaný v obchodním rejstříku, si zapisovaly
především obchodní společnosti, které v době bezprostředně následující po vzniku žádnou
činnost vyvíjet nehodlaly, a dále subjekty, které vskutku zamýšlely vykonávat tento předmět
podnikání. Zcela běžně se přitom opisovalo znění §4 živnostenského zákona, tj. vyjmenovávaly
všechny objekty, jejichž pronájem spadá pod rozsah této normy (nemovitosti, byty a nebytové
prostory), a uváděly se v plurálu. Zápis tohoto předmětu podnikání do obchodního rejstříku
se nedokládal živnostenským listem ani žádným jiným oprávněním, neboť se jednalo o činnost,
která nebyla živností (viz §4 živnostenského zákona) a jejíž vykonávání nebylo vázáno ani na jiný
autorizační akt. Proces zakládání obchodní společnosti byl v těchto případech značně
zjednodušen, neboť odpadla fáze jednání s živnostenským úřadem.
[14] Dle soudu tedy nelze z předmětu činnosti zapsaného v obchodním rejstříku usuzovat
na širší rozsah podnikání, než uvedla stěžovatelka ve svém přípisu městskému soudu. Tato
skutečnost není způsobilá zpochybnit věrohodnost tvrzení stěžovatelky, že nepodniká, byla
založena za účelem výstavby objektu na pozemku p. č. 1826/17 v k. ú. Břevnov a jeho
následnému podnikatelskému využití formou pronájmu.
[15] Při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků je třeba v prvé řadě zabývat
se tím, zda žadatel objektivně nemá dostatečné prostředky na úhradu soudního poplatku. Takto
je třeba postupovat nejen u osob fyzických, ale též právnických. I v případě, že žadatel nemá
dostatečné prostředky, může soud, spíše výjimečně, návrh na osvobození od soudních poplatků
z vážných důvodů přesto zamítnout (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, body 21 a 23).
[16] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předpokladem úspěchu žádosti o osvobození
od soudních poplatků je splnění nejen povinnosti tvrzení, ale též povinnosti důkazní
(viz rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 – 88, publ. pod č. 1962/2010 Sb. NSS).
Povinnost doložit nedostatek prostředků je přitom na žadateli o osvobození, nikoli na soudu
(srov. zejména rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS). V návaznosti na tato východiska je třeba konstatovat,
že stěžovatelka své tvrzení o nedostatku prostředků řádně nedoložila. Předložení daňového
přiznání nelze považovat za dostatečný průkaz aktuální majetkové situace. Tu je namístě
prokazovat v případě podnikatelů účetnictvím, zejména účetní závěrkou a výkazem zisků a ztrát;
u subjektů, které účetnictví nevedou, pak daňovou evidencí. Pro posouzení majetkové situace
právnické osoby coby žadatele o osvobození od soudních poplatků není relevantní, jakého
hospodářského výsledku dosáhla a zda vykázala daňovou ztrátu či daňovou povinnost.
Rozhodující je toliko to, zda má k dispozici finanční prostředky (v pokladně, na bankovním účtu)
či jiný majetek (zejména pak drobný majetek, zásoby) neb o pohledávky, jehož prodejem
či vymožením by mohla získat prostředky ve výši dostačující pro úhradu soudního poplatku. Tyto
údaje však nelze zjistit z daňového přiznání, a proto musí být doloženy účetnictvím.
Na to ostatně byla stěžovatelka upozorněna již v předchozím rozsudku č. j. 1 As 74/2011 – 251.
Stěžovatelka proto měla dostatečný časový prostor k řádnému doložení tvrzených skutečností
účetnictvím. Tuto možnost však nevyužila. Skutečnost, že stěžovatelka nedostála své důkazní
povinnosti ve vztahu ke svému tvrzení o nedostatku prostředků na zaplacení soudního poplatku,
a neunesla tak důkazní břemeno, sama o sobě dostatečně odůvodňuje zamítnutí žádosti
o osvobození od soudních poplatků.
[17] Městský soud se ve svém rozhodnutí zaměřil na zkoumání, zda neexistují nějaké
výjimečné okolnosti, pro něž by nebylo lze stěžovatelce přiznat osvobození od soudních
poplatků. V této souvislosti je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že na její případ nelze
aplikovat konkrétní závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 70/2008 – 74, cit.
v bodě [15] shora). Závěry, které v tomto rozhodnutí učinil soud ve vztahu k občanským
sdružením, jejichž hlavním předmětem činnosti je ochrana životního prostředí prostřednictvím
účasti ve správních a soudních procesech, nelze me chanicky vztáhnout na obchodní společnost,
která byla zřízena za jiným účelem, s nímž není spojena pravidelná účast v soudních řízeních.
[18] Nejvyšší správní soud nicméně musí dát městskému soudu za pravdu v tom, že počínání
stěžovatelky je značně lehkomyslné. Sama stěžovatelka ve svých přípisech soudu i v kasační
stížnosti uvedla, že na základě externího financování již vydala značné částky na pořízení
pozemku, projektu stavby a zhotovení drobných staveb atd., na jejichž pokrytí si zajistila „externí
financování“. Celkové náklady na provedení investičního záměru dosáhnou výše v řádu desítek
milionů korun českých. Soud považuje za podstatné podotknout, že stěžovatelka si musela
být od počátku vědoma toho, že s investiční výstavbou jsou nerozlučně spjaty nejen náklady
na pořízení pozemku, na projekční a samotnou stavební činnost, ale i náklady spočívající
v různých poplatcích. V prvé řadě to jsou poplatky správní, dále též poplatky soudní,
obé v naprosto zanedbatelné výši v porovnání s náklady na výstavbu.
[19] Soud nemůže akceptovat naprosto manipulativní argumentaci stěžovatelky, dle níž je její
nepříznivý finanční stav (nutno říci nedoložený!) způsoben vydáním nezákonných rozhodnutí
stavebními úřady, které činí její majetek neupotřebitelným. Ze správního spisu plyne,
že na předmětný pozemek bylo vydáno nejen územní rozhodnutí, ale i stavební povolení
na stavbu rodinného domu, obě rozhodnutí nabyla právní moci. Stěžovatelce tedy nic nebránilo
ve smysluplné realizaci vlastnického práva. Teprve poté, ve snaze maximal izovat zisk, byla
podána žádost o změnu územního rozhodnutí, která měla spočívat v rozdělení pozemku
na dvě části a přeměně původně solitérního domu na dvojdům. Tím, že stavební úřady nepovolily
tuto změnu, ovšem nikterak neohrozily realizaci původního, pr avomocně povoleného záměru.
[20] Tvrzení stěžovatelky uplatněná v souvislosti s žádostí o osvobození od soudních poplatků
lze shrnout následovně. Stěžovatelka si nejprve opatřila finanční prostředky na realizaci stavby,
nevyvíjela jinou činnost než přípravu stavebních aktivit, což ji stálo nemalé prostředky.
To vše činila s vidinou, že v budoucnu bude dosahovat výnosy z pronájmu rodinného domu.
V mezidobí dospěla k závěru, že k maximalizaci zisku bude vhodné upravit stavební záměr,
a proto požádala o změnu územního rozhodnutí. Soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti
ve výši 3000 Kč se zdráhá zaplatit. Žádost o osvobození od soudních poplatků lze v tomto
kontextu (tj. s ohledem na celý investiční plán stěžovatelky) de facto vnímat jako žádost
o poskytnutí finanční subvence, nutno dodat z povahy věci nevratné, ze státního rozpočtu, jejíž
pomocí by stěžovatelka překlenula přechodný nedostatek hotovosti. Těmto účelům však institut
osvobození od soudních poplatků neslouží.
[21] Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatelka si může opatřit finanční
prostředky nezbytné na úhradu soudního poplatku různými způsoby běžnými v obchodním
životě společnosti (3000 Kč!). S ohledem na okolnosti daného případu se Nejvyšší správní soud
s touto úvahou v zásadě ztotožňuje. Stěžovatelka, která je kapitálovou obchodní společností,
má jistě několik možností, jak si opatřit nepatrný peněžní obnos k úhradě soudního poplatku,
např. čerpat kontokorentní úvěr, provozní úvěr či využít jiné finanční produkty, které jsou velmi
rozšířené, relativně dostupné a zcela běžně slouží k překlenutí dočasných problémů
s financováním provozu společnosti.
[22] Především však stěžovatelka může získat potřebné finanční prostředky od svého jediného
společníka M. V., který je současně jejím jednatelem. Jis tě nejen u těchto tzv. jednočlenných
společností s ručením omezeným, jejichž jednatelem je současně jediný společník, lze zohlednit
úzkou faktickou i finanční vazbu mezi obchodní společností a jejím společníkem (ilustrativně
srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 22. 12. 2010 ve věci DEB Deutsche Energiehandels- und
Beratungsgesellschaft mbH proti Německu, C-279/09, zejména bod 62). K tomu účelu lze užít jak
prostředky společenskoprávní (převzetí závazku ke zvýšení vkladu v rámci navýšení základního
kapitálu dle §143 obch. zák., příplatek mimo základní kapitál dle §121 odst. 1 a 2 obch. zák.), tak
závazkověprávní (půjčka, dar apod.). Nehledě na to, že stěžovatelka nemusí uhradit soudní
poplatek osobně, ale může tak za ni učinit kdokoliv, takže i její sp olečník přímo z vlastních
prostředků.
[23] Nepochybně by si mohla stěžovatelka potřebné finanční prostředky obstarat i od žalobce
ad b), s nímž jedná dlouhodobě ve shodě. Žalobce ad b) byl prvním společníkem a jednatelem
stěžovatelky, nyní v pozici advokáta stěžovatelku zastupuje, je oprávněnou osobou ze stavebního
povolení vztahujícímu se k pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. O velmi úzkém propojení mezi
těmito dvěma subjekty není žádných pochyb.
[24] Nejvyšší správní soud dospěl již výše k závěru, že stěžovatelka soudu neprokázala,
že nemá dostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti (viz
bod [16] shora). Ovšem i v případě, že by byla bývala unesla své důkazní břemeno ve vztahu
k tomuto tvrzení, je soud toho názoru, že shora uvedené okolnosti daného případu představují
právě ten výjimečný případ, kdy i přes naplnění hypotézy §36 odst. 3 s. ř. s. není na místě přiznat
jí osvobození od soudních poplatků (viz judikatura cit. v bodě [15] shora). Požadavek úhrady
soudního poplatku ve výši 3000 Kč je v tomto případě zcela přiměřený a odpovídá všem shora
popsaným specifikům dané věci. Rozhodnutí městského soudu je v souladu se zákonem.
[25] Na závěr soud dodává, že posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků je vždy
striktně individuální, a to nejen ve vztahu ke konkrétní osobě žadatele, ale též ve vztahu
ke konkrétní věci (tj. okolnostem případu). Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že pr ávní názor
městského soudu (či snad Nejvyššího správního soudu vyjádřený v tomto rozsudku) vede
k paušálnímu závěru, že právnickým osobám nelze přiznat osvobození od soudních poplatků.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] Nejvyšší správní soud podotýká, že vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení
netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost (viz k tomu detailně rozsudek NSS ze
dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37).
[27] S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo
žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému ani žalobci ad b) nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady. Proto
jim Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu