ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.56.2011:133
sp. zn. 1 As 56/2011 - 133
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce JUDr. V. M., proti žalovanému
Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 02 Hradec
Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2009, čj. 10314/UP/2009/Vm, za účas ti osob
zúčastněných na řízení: 1) Real Centrum CZ s. r. o., se sídlem Pražská 163, 500 04 Hradec Králové,
zastoupená JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha – Karlín,
adresa pro doručování: Resslova 1253, 500 02 Hradec Králové, 2) G. K., 3) Ing. R. S., 4) M. K., 5)
MUDr. V. G., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 14. 1. 2011, čj. 30 A 1/2010 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Spor v tomto řízení je veden o stavbu „Villa dům“ na pozemcích st. p. č. 3757, p. č. 1132/134,
1132/162, 1136/4, 1137/5, 1137/15, 1187/3, 1187/4, 1758/1, 1759/1 a 1759/3 v ulici Na Rybárně,
obec Hradec Králové, katastrální území Pražské předměstí. Vlastníci bytů v sousedním villa domě v B.
ulici č. p. 1692/57A [mimo jiné žalobce a osoby zúčastněné na řízení ad 2) a 3)] a vlastníci sousedního
domu v ulici N. R. č. p. 1426/21 [osoby zúčastněné na řízení ad 4) a 5)] po určitých jednáních
s investorem [osoba zúčastněná na řízení ad 1), dále jen „stavebník“] proti původnímu projektu stavby
obsahujícímu šest bytových jednotek neměli námitek , a na stavbu proto bylo postupně vydáno územní
rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení.
[2] V průběhu výstavby však majitelé sousedících nemovitostí včetně žalobce zjistili, že stavba
projektovaná jako částečně dvoupodlažní a částečně třípodlažní byla zjevně celá budována jako
třípodlažní. Na základě jejich podnětu Magistrát města Hradec Králové (dále jen „stavební úřad“)
vyzval stavebníka k bezodkladnému zastavení prací a následně dne 10. 9. 2008 zahájil řízení
o odstranění změny stavby podle §129 odst. 3 zákona č. 183/ 2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon). Na základě žádosti stavebníka ze dne 22. 10. 2008 toto řízení
přerušil a dne 2. 12. 2008 zahájil řízení o dodatečném povolení stavby. V rámci řízení vyšel najevo
záměr stavebníka rozšířit počet bytových jednotek ve Villa domě ze šesti na devět a realizovat s tím
spojené vnitřní i vnější stavební úpravy, které nebyly obsaženy ve schválené projektové dokumentaci.
Po jednání s účastníky řízení stavebník snížil plánovaný počet bytových jednotek na osm a upravil
některé parametry stavby. Jelikož současně doložil veškeré doklady, jež stavební úřad považoval
za potřebné, vydal stavební úřad dne 15. 4. 2009 pod čj. MMHK/047987/2009 rozhodnutí, jímž
dodatečně povolil stavbu a zamítl námitky účastníků řízení. Odvolání žalobce a dalších osob proti
tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2009, čj. 10314/UP/2009/Vm.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové; krajský
soud žalobu rozsudkem ze dne 14. 1. 2011, čj. 30 A 1/2010 - 79, zamítl. V odůvodnění především
poukázal na skutečnost, že řada žalobních námitek byla vedena jen v obecné rovině, a proto se jimi
mohl zabývat jen v odpovídající míře obecnosti (námitka nekorektnosti jednání správních orgánů,
narušení pohody bydlení a architektonického charakteru zástavby). Tyto i zbývající námitky spočívající
zejména v porušení §25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. , o obecných požadavcích na využívání území,
a ve snížení tržní hodnoty žalobcova bytu v sousedním villa domě pak shledal krajský soud
nedůvodnými.
II. Kasační stížnost
[4] Ve včas podané kasační stížnosti žalobce uvedl, že jeho námitky byly popsány zcela konkrétně
a pregnantně. Žalobcova pohoda bydlení, byť tento pojem není v současném právním řádu definován,
byla narušena předmětnou stavbou, neboť okno žalobcova bytu je umístěno cca 11 metrů proti oknu
ve Villa domě. Pokud jde o pojem „nekorektnost“, žalobce nenalezl vhodnější označení pro počínání
stavebníka a správních orgánů, neboť původně bylo stavební povolení vydáno pro zcela jinou stavbu
o menších rozměrech a s menším počtem bytů. Proto žalobce ani jiné osoby původně nečinily žádné
právní kroky proti stavbě. Následně stavebník nezákonným způsobem postavil jinou stavbu
za faktického přihlížení stavebního úřadu. Žalobce k tomu poukazuje na své tvrzení v bodě 2 žaloby
a dodává, že ze strany stavebního úřadu i žalovaného došlo k porušení §129 odst. 3 stavebního zákona,
které akceptoval i soud v napadeném rozsudku.
[5] Žalobce dále nesouhlasí se závěry soudu ohledně námitky nedodržení §25 ods t. 4 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. Důkaz předložený stavebníkem – dokument vypracovaný autorizovanou osobou Ing.
P. P. – je pochybný, neboť autorizovanou osobu objednal a zaplatil stavebník a už jenom tato
skutečnost by měla být důvodem dalšího zkoumání v tomto směru. Správní orgány nikdy nenařídily
místní šetření, kterého se žalobce i další osoby marně dožadovaly, za účelem ob jektivního přeměření
potřebných rozměrů. Žalobce toto přeměření učinil sám za přítomnosti členů statutárního orgánu
společenství vlastníků pro dům č. p. 1692 s tím výsledkem, že odstup Villa domu od domu č. p. 1962
činí 10,50 metrů. Z pouhé skutečnosti, že dům č. p. 1692 je třípodlažní se zvýšeným přízemím je zřejmé
porušení stanovených podmínek. Okolnost, že projektant odpovídá za grafickou přílohu předloženou
dne 12. 12. 2009 má podle žalobce nulový význam; stavebníkova polemika na toto téma v podání ze
dne 22. 2. 2010 je účelová a spekulativní.
[6] Žalobce rovněž trvá na tom, že stavba Villa domu a její nezákonně provedená změna snižuje
tržní cenu jeho bytu. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010 - 145, je podle žalobce lichý. Žalobce dodal, že náhradu újmy spočívající
ve snížení tržní ceny nemovitosti, která je zřejmá každému odborníkovi na první pohled, bude
požadovat v jiném řízení. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud n apadený
rozsudek krajského soudu zrušil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí považuje za zákonné, věcně
správné a plně na něj odkazuje.
[8] Osoba zúčastněná na řízení ad 1) – stavebník ve svém vyjádření uvedla, že stavební úřad
postupoval v souladu s §129 odst. 3 stavebního zákona. Stavebník se ztotožnil s názorem krajského
soudu, podle nějž bylo možné ve správním řízení použít i podklady, které byly shromážděny v řízení
o vydání stavebního povolení. V souladu se zásadami hospodárnosti a procesní ekonomie bylo
postačující, když byly tyto podklady pouze doplněny v rozsahu odpovídajícímu navrhované změně
stavby. Žalobce ani v kasační stížnosti nespecifikuje, jaká jeho veřejná subjektivní práva mohla být
dotčena jím tvrzenou nezákonností spočívající v porušení §129 odst. 3 stavebního zákona; podle
stavebníka by právní postavení žalobce zůstalo nezměněno. Pokud jde o výhrady k odstupům mezi
stavbami, stavebník ve shodě s krajským soudem konstatuje, že tyto parametry se oproti původně
povolené stavbě v ničem nezměnily a ani žalobce netvrdí opak; napadené rozhodnutí se proto nemohlo
dotknout žalobcových veřejných subjektivních práv. Tvrzení žalobce, že údaje obsažené v projektové
dokumentaci neodpovídají skutečnosti, je novou námitkou, již žalobce neuplatnil v žalobě a která je tak
v řízení o kasační stížnosti nepřípustná. K námitce porušení práva žalobce na vlastnictví stavebník
s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010 - 145, uvádí,
že z čl. 11 Listiny základních práv a svobod nelze dovozovat subjektivní právo žalobce bránit další
výstavbě v okolí nemovitosti, kterou žalobce vlastní, a domáhat se toho, aby poměry v území byly
navždy konzervovány a nemohly se měnit. V dosavadních řízeních přitom nevyšly najevo skutečnosti
a právní argumenty, které by mohly být důvodem k přehodnocení tohoto názoru Nejvyššího správního
soudu. Stavebník proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[9] Ke kasační stížnosti podala vyjádření též osoba zúčastněná na řízení ad 5), která se ztotožnila
s námitkami žalobce. Dále uvedla, že rozdíl v ploše bytů představuje 54 % zvýšení oproti původnímu
schválenému projektu (666 m
2
namísto 430 m
2
). Stavebník získal stavební povolení dne 18. 7. 2007,
ale již od počátku stavěl uvedených 666 m
2
místo 430 m
2
podle neověřené a neschválené dokumentace,
která mu byla schválena až dne 15. 4. 2009. Stavební úřad ve všem vyhověl stavebníkovi, toleroval jeho
nekorektní jednání. Podle osoby zúčastněné na řízení byl porušen §118 odst. 1 stavebního zákona,
neboť stavebník neuvedl žádné důvody své žádosti o dodatečné povolení změny stavby. Za zvláštní
považuje vyjádření k této stavbě ze strany útvaru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové,
jež je pro dané řízení zcela bezdůvodné, neboť pro toto řízení nemá tento útvar zmocnění. Žalovaný
neprovedl místní šetření, Villa dům se přitom naprosto vymyká ostatním stavbám v této lokalitě.
S podivem je též to, že se krajský soud odvolává na stanoviska prezentovaná žalovaným. Osoba
zúčastněná na řízení se z těchto důvodů připojila k návrhu žalobce, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu zrušil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že řada žalobních námitek byla
vedena skutečně jen v obecné rovině. Kupříkladu ohledně narušení pohody bydlení a architektonického
charakteru zástavby žalobce v žalobě uvedl jen následující větu: „Předmětná stavba evidentně narušuje jejich
pohodu bydlení a architektonický charakter stávajícího prostředí“. Nespokojenost žalobce se způsobem, jakým
se krajský soud s jeho námitkami vypořádal, tedy není na místě, neboť hloubka a kvalita argumentace
soudu je přímým odrazem hloubky a kvality argumentace žalobce. Nejvyšší správní soud k tomu plně
odkazuje na krajským soudem citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78, jenž se otázkou kvality žalobních bodů ve správní žalobě
podrobně zabýval a jehož závěry plně dopadají na projednávaný případ a byly také krajským soudem
správně vyloženy a aplikovány. Namítá-li nyní žalobce v kasační stížnosti, že jeho pohoda bydlení
je narušena tím, že okno žalobcova bytu je umístěno cca 11 metrů proti oknu ve Villa domě , pak
obdobnou námitku uváděl v žalobě v souvislosti s tvrzeným porušením vyhlášky č. 501/2006 Sb.
a nikoliv ve vztahu k narušení pohody bydlení. Krajskému soudu proto není možné vyčítat, že se touto
skutečností při hodnocení námitky narušení pohody bydlení výslovně nezabýval.
[13] Pokud jde o žalobcem zdůrazňovanou nekorektnost jednání stavebníka a správních orgánů,
je třeba s ní souhlasit ve vztahu ke stavebníkovi. Ve slušné s polečnosti je nepřijatelné ignorovat zájmy
ostatních a vědomě porušovat dohody s nimi či závazná rozhodnutí státních orgánů. Přesně toho
se ovšem stavebník dopustil, když nejprve v rámci územního a stavebního řízení předložil vlastníkům
sousedních nemovitostí projektovou dokumentaci Villa domu, s níž vyjádřili souhlas, tuto dokumentaci
rovněž schválil stavební úřad, avšak stavebník následně vědomě započal stavět v rozporu s ověřenou
projektovou dokumentací, aniž tuto skutečnost komukoliv sdělil (srov. protokol o podání vysvětlení
ze dne 9. 9. 2008, čj. MMHK/123572/2008). Nic nekorektního naopak nelze shledat v postupu
správních orgánů. Z úpravy §129 odst. 3 stavebního zákona je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit
dodatečné povolení stavby prováděné v rozporu se stavebním povolením před jejím odstraněním.
Požádal-li tedy stavebník o dodatečné povolení a stavební úřad shledal naplnění zákonných podmínek
pro jeho vydání, nelze tento postup jen proto, že se žalobci nepozdává, považovat za nekorektní, natož
za nezákonný.
[14] Jednání stavebníka může naplňovat znaky jiného správního deliktu podle §180 odst. 3 písm. e)
stavebního zákona, za nějž může stavební úřad uložit pokutu do výše 1 000 000 Kč [§181 pís m. c)
téhož zákona]. Podle tvrzení žalovaného v řízení o žalobě bylo takové řízení s žalobcem vedeno;
je přitom na stavebním úřadu, aby při shledání viny uložil pokutu v dostatečně citelné výši, která
by stavebníka odradila od podobného jednání v budoucnosti. Jednání stavebníka a s ním spojené
sankční řízení však nemá vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby
podle §129 odst. 3 stavebního zákona. Kritéria, při jejichž naplnění může stavební úřad stavbu
prováděnou v rozporu se stavebním povolením dodatečně povolit, jsou stanovena v §129 odst. 2
stavebního zákona. Samo provádění stavby v rozporu se stavebním povolením mezi ně nenáleží. Jedná
se totiž společně s žádostí stavebníka o podmínku zahájení řízení o dodatečném povolení stavby,
nikoliv o skutečnost, kterou by měl stavební úřad zohlednit při vydání rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby. V „nekorektnosti“ jednání stavebníka, jakkoliv je hodna odsouzení, nenašel proto
Nejvyšší správní soud důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného; napadený rozsudek krajského soudu
ve vztahu k této námitce obstojí.
[15] Kasační námitkou porušení §129 odst. 3 stavebního zákona s odkazem na bod 2 žaloby patrně
žalobce míní nesplnění podmínky pro dodatečné povolení stavby spočívající v předložení podkladů
ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce
skutečně v rámci řízení o dodatečném povolení stavby nepředložil kompletní podklady, jak jsou
vyjmenovány v §110 odst. 2 stavebního zákona a v navazujícíc h složkových zákonech. Povinnost
stanovenou v §129 odst. 3 ovšem není možné vykládat formalisticky. Jejím účelem jistě není, aby měl
stavební úřad k dispozici dvě složky podkladů – jednu ke stavebnímu povolení a jednu k dodatečnému
povolení stavby – přičemž řada dokumentů v obou složkách by byla totožná. Pro naplnění podmínky
předložit podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení proto postačuje ten výklad,
že stavebník je povinen předložit ty podklady, které dokumentují a zohledňují odchylky stavby
od schválené projektové dokumentace; stavebník však není povinen opětovně předkládat podklady, jež
má stavební úřad k dispozici ze stavebního řízení a na jejichž obsah či platnost nemá odlišné provádění
stavby vliv. Z tohoto pohledu se jeví podklady předložené stavebníkem jako dostačující pro vydání
dodatečného stavebního povolení: žalobce ostatně ani nespecifikoval, jaké podklady považuje
za chybějící a jak by jejich případná absence mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu.
[16] Další námitka se týká nedodržení odstupových vzdáleností mezi Villa domem a domem
žalobce. Podle §25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ve znění účinném v době rozhodování žalovaného
platí následující: jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být
odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle
odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Mezi
žalobcem na straně jedné a žalovaným na straně druhé není sporu o tom, že se tato úprava aplikuje
i na projednávaný případ. Žalobce však tvrdí, že minimální odstupová vzdálenost nebyla dodržena.
K tomu ovšem zdejší soud poznamenává, že žalobce v kasační stížnosti stejně jako v žalobě ustal pouze
v rovině tvrzení a nepředložil ani nenavrhl žádný důkaz ní prostředek, který by jeho tvrzení mohl
prokázat. Pro soud tak má pramalou relevanci žalobcem uváděná skutečnost v kasační stížnosti,
že vzdálenosti mezi domy sám přeměřil za přítomnosti členů statutárního orgánu společenství vlastníků
pro dům č. p. 1692 s tím výsledkem, že odstup Villa domu od domu č. p. 1962 činí 10,50 metrů.
Věrohodnost tohoto tvrzení žalobce ničím nepodepřel.
[17] Naproti tomu postoj žalovaného je podepřen grafickou přílohou předloženou stavebníkem dne
12. 11. 2009 a zpracovanou autorizovanou osobou, Ing. P. P., která zachycuje situaci s vyznačením
odstupových vzdáleností. Nejvyšší správní soud se přitom zcela ztotožňuje s hodnocením této
dokumentace krajským soudem: podle grafické přílohy je dodate čně povolená stavba v souladu s §25
odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., projektant za její správnost odpovídá podle §159 odst. 2 stavebního
zákona, žalobce s ní byl před vydáním rozhodnutí seznámen a neměl k ní žádné připomínky.
Zpochybňuje-li nyní žalobce grafickou přílohu, činí tak jednak nepřípustně, neboť to již mohl a měl
učinit ve správní žalobě (§104 odst. 4 s. ř. s.), jednak nedostatečně, neboť své pochybnosti vyvozuje
pouze ze skutečnosti, že grafická příloha byla objednána a zaplacena samotným stavebníkem, aniž
doložil, v čem se dokument rozchází se skutečností. K tomu Nejvyšší správní soud dále ve shodě
s krajským soudem podotýká, že ze soutisku původního a nového řešení vyplývá, že stavba Villa domu
nedoznala změn v půdorysu ani ve svojí výšce oproti původnímu řešení, a vzájemné odstupy
sousedících budov se tedy oproti parametrům původně povolené stavby nikterak nezměnily. Soud
rovněž nesdílí přesvědčení žalobce, že „z pouhé skutečnosti, že dům č. p. 1692 je třípodlažní se zvýšeným
přízemím, je zřejmé porušení stanovených podmínek“. Toto konstatování nevypovídá zhola nic o údajném
porušení citovaného předpisu a žalobce nijak neupřesnil, co ho k tomuto závěru vede.
[18] Určitou validitu lze přiznat námitce žalobce, že ve věci mělo být stavebním úřadem provedeno
místní šetření (ohledání na místě). To proto, že případné spory ohledně vzdálenosti sousedících staveb
by bylo lze nejsnáze vyřešit na místě samém. Na druhou stranu přiznal Nejvyšší správní soud relevanci
jednak argumentu žalovaného, že stavební úřad vykonal na místě kontrolní prohlídky a poměry
na staveništi mu byly dobře známy (naplnění §112 odst. 2 stavebního zákona), jednak argumentu
krajského soudu, že podklady předložené stavebníkem byly pro posouzení vzdáleností dostatečné
a jejich soulad se skutečností nebyl v průběhu správního řízení nijak zpochybňován. Jelikož žalobce
podklady předložené stavebníkem nezpochybnil ani ve správní žalobě a nepředložil či nenavrhl důkaz ní
prostředky, které by tyto pochybnosti dokládaly, byl krajský soud oprávněn uzavřít, že neprovedením
ohledání na místě správní orgány zákon neporušily.
[19] V poslední námitce žalobce trvá na tom, že stavba Villa domu a její nezákonně provedená
změna snižuje tržní cenu jeho bytu. Ani zde však Nejvyšší správní soud neshledal důvod k zásahu
a argumentaci krajského soudu považuje za přiléhavou. Na projednávanou věc je plně aplikovatelný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010 - 145, vycházející z unesení
rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb.
NSS. Není přitom rozhodné, že v citovaném rozsudku bylo předmětem soudního přezkumu územní
rozhodnutí o umístění stavby, zatímco v nyní projednávaném případě se jedná o rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby. Podstatou rozsudku je totiž právní názor, podle nějž má-li vlastník
nemovitosti za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo
způsobit snížení hodnoty jeho nemovitostí, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování
a schvalování územně plánovací dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou
považuje pro sebe za přijatelnou. V rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení
či řízení o dodatečném povolení stavby – je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku
snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy
zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu
a se zájmy chráněnými dalšími předpisy. V projednávaném případě se správní orgány touto námitkou
v těchto mezích zabývaly a žalobcem namítané snížení tržní ceny neshledaly , přičemž jejich závěry
žalobce nijak nevyvrátil. Žalobce totiž v žalobě i v kasační stížnosti – obdobně jako v případě dalších
námitek – ustrnul na dogmatickém tvrzení o snížení tržní ceny jeho nemovitosti, aniž tuto újmu
jakkoliv blíže specifikoval, zdůvodnil a doložil. K tomu tedy zdejší soud sděluje, že subjektivní,
charakterem spekulativní a ničím nepodložený názor žalobce o snížení tržní ceny jeho nemovitosti
nesdílí. Dodává však, že má-li žalobce snížení ceny jeho nemovitosti za jednoznačné („zřejmé každému
odborníkovi na první pohled“), může se domáhat náhrady mimo rámec územního plánování a řízení
o dodatečném povolení stavby na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
za přiměřeného užití §102 stavebního zákona, včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě
náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně v občanském soudním řízení
(viz citované unesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009 - 120, publikované
pod č. 1910/2009 Sb. NSS). Žalobce ostatně sám v kasační stížnosti uvedl, že náhradu újmy bude
požadovat v jiném řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Ze shora vyložených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost žalobce
není důvodná, a proto ji rozsudkem zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce
neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení
o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Pokud se týká nákladů osob
zúčastněných na řízení, v jejich případě Nejvyšší správní soud neshledal existenci žádných skutečností,
předpokládaných ustanovením §60 odst. 5 s. ř. s.; proto, v souladu s obecným pravidlem, dle kte rého
tyto osoby právo na náhradu nákladů řízení nemají, o jejich nákladech nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu