ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.64.2011:83
sp. zn. 1 As 64/2011 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Statutární město
Brno, Městská část Brno - Žabovřesky, se sídlem Horova 28, Brno, zastoupeného JUDr.
Tomášem Fuchsem, advokátem se sídlem Panská 2/4, Brno, proti žalovanému Ministerstvu
životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 1. 2010, č. j. 6791/560/09, 82297/ENV/09, sp. zn. OV 53/2009, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 11 A 64/2010 –
51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2009, č. j. ČIŽP/47/OOV/SR01/0907675.005/09/BVS,
Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) uložila žalobci pokutu ve výši 335 300 Kč
podle §116 odst. 1 písm. a) a §117 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých
zákonů (dále jen „vodní zákon“), za nedovolený odběr podzemních vod. Tohoto správního
deliktu se žalobce dopustil tím, že od 1. 1. 2008 do 22. 4. 2009 odebíral podzemní vodu
z vlastního vodního zdroje – vrtu HV 100 v k. ú. Žabovřesky, v množství 6706 m
3
bez platného
povolení vodoprávního úřadu, čímž došlo k porušení povinnosti podle §8 odst. 1 písm. b) bod 1.
vodního zákona a k naplnění skutkové podstaty podle §116 odst. 1 písm. a) tohoto zákona.
Druhou částí výroku tohoto rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost uhradit dle §79 odst. 2 a
5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a §6 vyhlášky č. 520/2005 Sb.,
o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši
paušální částky nákladů řízení, náklady řízení paušální částkou ve výši 1000 Kč, neboť řízení
ve věci bylo vyvoláno porušením právní povinnosti účastníka řízení.
[2] Proti rozhodnutí ČIŽP podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím ze dne 22. 1. 2010 zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí ČIŽP. Proti zamítavému
rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 6. 1. 2011, č. j. 11 A 64/2010 – 51, zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku nejprve předestřel obsah žaloby a vyjádření
žalovaného a zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení. Následně přistoupil k vypořádání
žalobních námitek, které dle názoru soudu nezakládají důvod pro vyhovění žalobě a zrušení
napadeného rozhodnutí. V prvé řadě uvedl, že nesdílí názor žalobce ohledně neoprávněného
zahájení řízení ČIŽP. Pojem „zjištění“ nelze omezovat, jak to činí žalobce, na skutečnost,
že se příslušný pracovník správního úřadu o rozhodné skutečnosti dozví, aniž by dále činil
jakékoli úkony. Takovým výkladem by mohlo dojít k absurdnímu závěru, že vědomou nečinností
jednoho správního orgánu bude znemožněno postihnout protiprávní jednání druhým
oprávněným správním orgánem. K druhé žalobní námitce, podle které měl žalovaný rozhodnout
o upuštění od uloženého trestu za správní delikt, soud uvedl, že nebyly naplněny všechny tři
podmínky podle §125 vodního zákona umožňující od sankce upustit. Žalobce nikdy během
řízení neuvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje nepřiměřenost uložené pokuty, ani žádné
srozumitelné námitky týkající se možné aplikace §125 vodního zákona, a proto městský soud
i tuto námitku označil za nedůvodnou.
[4] Částečně důvodnou shledal městský soud námitku, v níž žalobce poukázal na vady řízení
před žalovaným, který požadoval, aby žalobce v odvolacím řízení předložil svědecké výpovědi jím
označených svědků. Účastníku odvolacího řízení nelze ukládat povinnost předložit v podobě
listinných důkazů svědecké výpovědi, a to již z toho důvodu, že účastník řízení není oprávněn
provádět výslech svědka. K takovému postupu při opatřování podkladů pro rozhodnutí
je oprávněn výhradně správní orgán. Městský soud však dospěl k závěru, že skutečnost, že nebyl
proveden výslech svědků M. A. a Ing. J. Š., neměla v projednávané věci vliv na zákonnost a
věcnou správnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť, jak uvedl žalobce v odvolání,
požadované výpovědi se měly vázat k otázce, zda byla ČIŽP oprávněna zahájit správní řízení se
žalobcem. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil, že konkrétní příslušný pracovník Magistrátu
města Brna konal úkony směřující ke zjištění oznámeného protiprávního jednání, jeho případná
výpověď by ve světle odůvodnění městského soudu na nedůvodnosti námitky ohledně zahájení
řízení nic nezměnila.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že správní řízení bylo zahájeno v rozporu s §124 odst. 2
vodního zákona. Dle tohoto ustanovení zahájí správní řízení ten ze správních orgánů, jenž jako
první zjistil porušení povinnosti. Podle stěžovatele byl tímto „prvním“ orgánem Magistrát města
Brna (dále jen „magistrát“) a nikoli ČIŽP, neboť na Odboru vodního a lesního hospodářství
a zemědělství magistrátu probíhaly již v průběhu let 2008 a 2009 metodické porady s pracovníky
žalobce o řešení situace vrtu HV-100 a je tedy zřejmé, že magistrát byl o odebírání vody bez
platného povolení informován dříve. Toto tvrzení stěžovatele mohlo být prokázáno výslechem
tehdejších zaměstnance magistrátu – Ing. J. Š., avšak žalovaný navrhovaný důkaz neprovedl a
naopak vyzval žalobce, aby jej předložil sám.
[6] Stěžovatel nesouhlasí s výkladem pojmu „zjištění“ provedeným městským soudem. Vodní
zákon obsahuje mnoho deliktů, při jejichž zjišťování správní orgán žádné formální šetření
neprovádí. Navíc stěžovatel trvá na tom, že magistrát s jistotou věděl o neoprávněném odběru
podzemních vod. Stěžovatel má za bezpředmětnou i námitku soudu, že v průběhu řízení netvrdil,
že konkrétní příslušný pracovník magistrátu konal nějaké úkony směřující ke zjištění
protiprávního jednání, neboť stěžovatel za účelem řešení situace ohledně vrtu HV-100
shromáždil listinné podklady, jenž měl magistrát k dispozici a na jejichž základě mohl
se žalobcem sankční řízení zahájit. Jakékoli oficiální místní šetření by tedy bylo pro magistrát
nadbytečné, neboť o stavu věci neměl pochybnosti. Stěžovatel doplňuje, že §125l odst. 7
vodního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2010 již otázku oprávněnosti uložení pokuty vztahuje
k zahájení sankčního správního řízení. Zákonodárci nic nebránilo, aby již v předchozí úpravě
navázal pořadí oprávněných orgánů na okamžik zahájení řízení. Jestliže však zákonodárce použil
výraz „zjistil porušení povinností“, neměl zřejmě na mysli žádný správním řádem formálně
upravený postup.
[7] Stěžovatel v žalobě navrhoval, aby soud pro případ, že shledá správní řízení řádně
zahájeným, rozhodl dle §65 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 2 s. ř. s. o upuštění
od uloženého trestu. Tento návrh zakládal stěžovatel na svém přesvědčení, že již v průběhu
správního řízení byly založeny podmínky pro upuštění od pokuty a zastavení řízení podle §125
odst. 1 vodního zákona. Stěžovatel se domnívá, že navzdory opačnému konstatování městského
soudu, uvedl (ve svém stanovisku k vyjádření žalovaného ze dne 5. 1. 2011) konkrétní
skutečnosti, v nichž spatřuje jím tvrzenou nepřiměřenost. Ze všech výše uvedených důvodů
navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný v obsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na argumentačních pozicích,
jež zaujal ve svém rozhodnutí napadeném žalobou i ve vyjádření k žalobě. Má stále za to,
že správním orgánem, který jako první zjistil porušení právní povinnosti byla ČIŽP. Žalovaný
souhlasí s názorem městského soudu, že neprovedení výslechu svědků M. A. a Ing. J. Š. nemělo
v projednávané věci vliv na zákonnost a věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný
doplňuje, že de facto zaplatí žalobce z uložené pokuty pouze polovinu, protože §124 odst. 4
vodního zákona účinný v době rozhodnutí o uložení pokuty stanovil, že 50% z uložené pokuty
připadá do rozpočtu obce, v jejímž katastru došlo k porušení předpisů, tedy připadá Statutárnímu
městu Brnu, které se samo tohoto porušení dopustilo. K návrhu stěžovatele na upuštění od
pokuty žalovaný uvádí, že podle jeho názoru nebyla pokuta udělena v nepřiměřené výši, neboť ta
byla stanovena prostým výpočtem. Co se týče §125 vodního zákona, žádost o upuštění od
pokuty lze podat pouze u prvoinstančního sankčního orgánu, což stěžovatel neučinil.
V odvolacím řízení mu již zákon takovou možnost nedává. I pokud by stěžovatel o upuštění od
sankce v první instanci požádal, nebylo by možno řízení zastavit, neboť nebyly naplněny
kumulativně podmínky podle §125 odst. 1 vodního zákona. Závěrem svého vyjádření žalovaný
dodává, že v daném případě se jedná o tzv. jiný správní delikt na úseku vodního hospodářství, u
něhož je zákonem zakotvena tzv. objektivní odpovědnost. Úřední povinností, nikoli libovůlí,
správního orgánu je proto zjištěné porušení právního předpisu potrestat pokutou. Žalovaný
v této věci postupoval v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek
NSS ze dne 10. 7. 2008, č. j. 1 As 51/2008 – 72) i v souladu s rozsudky městského soudu, jež
řešily obdobné správní delikty spáchané žalovaným. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou, která je zastoupena advokátem, a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Vzhledem k tomu, že vodní zákon od doby rozhodování správních orgánů v nyní
projednávané věci prošel rozsáhlými novelizacemi, považuje Nejvyšší správní soud na tomto
místě za důležité zdůraznit, že při všech úvahách vycházel ze znění účinného k 22. 1. 2010 (k datu
vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu).
[11] Zásadní otázku v nyní projednávaném případě, a současně první ze dvou kasačních
námitek, představuje výklad pojmu „zjistit porušení povinnosti“ obsaženého v §124 odst. 2
vodního zákona, jež doslova zní: „Řízení o uložení pokuty zahájí jen jeden z orgánů uvedených v §116,
a to ten, který jako první zjistil porušení povinností. O zahájení řízení se uvedené orgány vzájemně informují.
Pokud porušení povinností zjistil obecní úřad obce s rozšířenou působností a Česká inspekce životního prostředí
ve stejný den, rozhodne o uložení pokuty obecní úřad obce s rozšířenou působností. V takovém případě Česká
inspekce životního prostředí řízení zastaví. K přezkoumání rozhodnutí České inspekce životního prostředí
o uložení pokuty v odvolacím řízení je příslušné Ministerstvo životního prostředí.“
[12] Zatímco stěžovatel má za to, že tento pojem má být vykládán tak, že postačuje
„povědomost“ správního orgánu o existujícím porušení povinnosti, správní orgány i městský
soud zastávají názor, že správní orgán musí, kromě povědomosti určitého pracovníka správního
orgánu, učinit nějaký formalizovaný úkon směřující ke zjištění, zda porušení zákona, o kterém
se dozvěděl, skutečně objektivně existuje a zakládá podmínky pro možné vyvození sankční
odpovědnosti. S posledně uvedeným výkladem se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Před
objasněním svých argumentačních pozic k této otázce však musí učinit jednu obecnou
poznámku: Zákonnou úpravu, jenž svěřuje věcnou příslušnost v téže věci více než jednomu
správnímu orgánu, považuje zdejší soud přinejmenším za problematickou. Taková úprava vede
nejen k (negativním či pozitivním) sporům o příslušnost, ale ve svém důsledku i k roztříštěnosti
správní praxe v rámci určitých řízení, k právní nejistotě účastníků těchto řízení a dalším sporným
otázkám, z nichž některé jsou předmětem nyní projednávané kasační stížnosti, která je jasným
dokladem nevhodnosti takové legislativní úpravy.
[13] Výkladem pojmu „zjištění porušení zákona“ se zdejší soud zabýval např. v souvislosti
s vymezením počátku běhu subjektivní lhůty podle §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy, který
tento počátek spojuje se dnem, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona. V této souvislosti lze
zmínit např. rozsudek ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 As 85/2008 – 99 a rozsudek ze dne 29. 10. 2008,
č. j. 9 As 42/2008 – 98, v nichž zdejší soud dospěl v návaznosti na ustálenou judikaturu
správních soudů (například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn.
6 A 103/94, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 - 56, publikovaný pod č. 329/2004 Sb. NSS),
k závěru, že určení počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty se odvíjí od výkladu
pojmu „zjistit porušení zákona“, který však „neznamená, že již v tom okamžiku musí být najisto postaveno,
že k porušení povinnosti došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Prokázání,
že k porušení povinnosti došlo a kdo je za porušení povinnosti odpovědný, je předmětem příslušného řízení.
Proto zjištění o porušení zákona je vázáno na určitou skutečnost, z níž plyne důvodné podezření, že k porušení
došlo. Den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu známa, je den, kdy správní orgán zjistil porušení zákona,
tj. seznal, že došlo k jednání, obsaženému v zákonem vymezené skutkové podstatě deliktu, jež zákon za splnění
dalších podmínek definuje jako správní delikt.“ (Srovnej například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008 - 98).
[14] Nejvyšší správní soud rovněž neopomněl ve shora citovaném rozhodnutí zdůraznit,
že „ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým
vědomím správního orgánu, resp. jeho pracovníků o porušení zákona. Pokud by se totiž počátek běhu subjektivní
lhůty odvíjel od subjektivních postojů pracovníků příslušného orgánu k těmto zjištěním, tedy jejich myšlenkového
postupu, při kterém dospěli k závěru, že určitá zjištěná skutečnost je porušením právních předpisů a kterých, byl
by počátek běhu subjektivní lhůty odvislý od právně zcela neuchopitelných postojů pracovníků, např. jejich
odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti, ale i od personálního obsazení příslušného správního úřadu
apod. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, či rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94). S takovými právně irelevantními skutečnostmi však
zákon počátek běhu lhůt stanovených pro výkon veřejné správy nespojuje, neboť by tím popřel nejenom
ústavněprávní požadavek právní jistoty, ale i další zásady činnosti správních orgánů (viz zejména ust. §2
a násl. správního řádu). Shora zmiňované "zjištění porušení zákona" proto musí být založeno na objektivní
skutečnosti, tj. například dni, kdy příslušný orgán rozhodl o zahájení příslušného řízení, či dni, kdy jiným
dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona.“
[15] K těmto výkladovým pozicím Nejvyššího správního soudu se vyjádřil v nálezu ze dne
17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 948/09 i Ústavní soud. Uvedl, že z pozice ústavního práva nelze shora
uvedenému právnímu názoru ničeho vytknout. Zdůraznil, že je vždy třeba zkoumat, kdy poprvé bylo
ve správním spisu dostatečným způsobem zachyceno, že došlo ke „zjištění porušení práva“
správním orgánem. Nejvyšší správní soud má za to, že shora citované judikatorní závěry lze
vztáhnout i na nyní projednávaný případ. Pod pojmem „zjistit porušení povinností“ je tedy nutno
rozumět nikoli pouhou vědomost správního orgánu, resp. jeho pracovníků o porušení zákona,
nýbrž kvalifikované zachycení „zjištění porušení povinností“ ve správním spisu.
[16] Výše uvedené závěry kasační soud na tomto místě doplňuje i teleologickým výkladem
klíčového ustanovení vodního zákona. Účelem §124 odst. 2 je totiž dle názoru Nejvyššího
správního soudu zabránit tomu, aby dva správní orgány vedly řízení v téže věci. Jedná
se o ustanovení procesní, nikoli kompetenční, které by znamenalo, že případná nečinnost
obecního úřadu obce s rozšířenou kompetencí zmaří kompetenci ČIŽP. Shodně s městským
soudem má Nejvyšší správní soud za to, že výklad podaný stěžovatelem by vedl k absurdním
závěrům, neboť s odkazem na §124 odst. 2 by nemohl oprávněný správní orgán zahájit sankční
řízení jen proto, že druhý z oprávněných správních orgánů je v dané věci, i přes srozumění
s existencí porušení právní povinnosti, z jakéhokoli důvodu nečinný. Tímto by byl popřen
i samotný účel daného ustanovení, kterým je zabránit projednání věci dvěma různými orgány
současně a nikoli paralyzování řízení o porušení vodního zákona.
[17] Ze správního spisu předloženého Nejvyššímu správnímu soudu za účelem projednání
kasační stížnosti vyplývá, že za onu objektivní skutečnost, tj. okamžik, kdy správní orgán
dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo
k porušení zákona., je nutno považovat Protokol o kontrolním zjištění ze dne 23. 4. 2009,
ve kterém ČIŽP konstatuje, že na základě kontroly provedené u žalobce shledala porušení §8
odst. 1 písm. b) vodního zákona. Na základě tohoto zjištění pak ČIŽP dopisem ze dne
16. 7. 2009, doručeným stěžovateli dne 20. 7. 2009, zahájila správní řízení. Tento dopis zaslala
na vědomí i příslušnému odboru magistrátu, jako příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou
působností, čímž naplnila svou informační povinnost podle §124 odst. 2 věta druhá vodního
zákona. Ze správního spisu nevyplývá, že by magistrát k tomuto oznámení namítal, že zjistil
porušení povinností dříve či ve stejný den jako ČIŽP. I z toho důvodu lze dle Nejvyššího
správního soudu usuzovat, že ČIŽP postupovala při zahájení uvedeného řízení v souladu
se zákonem.
[18] Vzhledem k výše uvedené argumentaci, nelze považovat za „zjištění porušení povinností“
metodické porady pracovníků Úřadu městské části Brno-Žabovřesky a magistrátu, neboť zjištění
porušení povinností nemohlo být dáno pouhým povědomím těchto pracovníků o porušení
zákona, byť, jak tvrdí stěžovatel, bylo účelem těchto metodických porad „řešení situace vrtu HV-
100“. Z téhož důvodu, jak správně dovodil i městský soud, nemohlo mít neprovedení výslechu
pracovníků Úřadu městské části Brno-Žabovřesky, jenž navrhoval stěžovatel, vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného; potvrzení či vyvrácení faktu, že stěžovatelem tvrzené metodické schůzky
probíhaly by totiž nic nemohlo změnit na skutečnosti, že porušení povinností ve smyslu §124
odst. 2 vodního zákona zjistila ČIŽP.
[19] Lze tedy shrnout, že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno zákonným způsobem, neboť
prvním orgánem, jenž zjistil porušení povinností vyplývajících z vodního zákona, byla ČIŽP.
Vzhledem k tomu, že správní orgány i městský soud postupovaly v souladu s výše uvedenými
závěry, má Nejvyšší správní soud první kasační námitku za nedůvodnou.
[20] V druhém bodu kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud se nijak nezabýval jeho
argumenty, že byly splněny podmínky pro upuštění od pokuty a zastavení řízení dle §125 odst. 1
vodního zákona, neboť došel k závěru, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení, když
nepřiměřenou tvrdost sankce pouze konstatoval.
[21] Zde je na místě uvést znění §125 odst. 1 vodního zákona, který stanoví, že: „Česká
inspekce životního prostředí nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností mohou na návrh rozhodnout
o zastavení řízení zahájeného podle §124 v případě, že a) se povinná osoba dobrovolně přičinila o odstranění
následků, a b) povinná osoba přijala opatření zamezující dalšímu znečišťování nebo ohrožování povrchových nebo
podzemních vod, a c) uložení pokuty by vzhledem k opatřením učiněným povinným subjektem vedlo k nepřiměřené
tvrdosti.“
[22] Stěžovatel se domnívá, že konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje nepřiměřenost sankce,
tvrdil ve svém vyjádření ze dne 5. 1. 2011 (obdobnou argumentaci uplatnil stěžovatel i v žalobě
a v odvolání), kde uvedl, že „nesouhlasí s výkladem žalovaného, který nepřiměřenou tvrdost sankce posuzuje
pouze z finanční stránky, tedy jako poměr výše uložené pokuty ve vztahu nákladům na přijatá opatření“ a dále,
že „se domnívá, že je třeba zohlednit účinnost přijatých opatření na vzniklý protiprávní stav. Za situace, kdy byl
nepovolený odběr podzemních vod zcela minimální, žalobce jej využíval výhradně k veřejně prospěšným činnostem,
přijal opatření, která zamezila dalšímu pokračování v nedovoleném odběru, tj. vrt odstavil (kvůli poruše
ponorného čerpadla vrtu, které je od 22. 4. 2009 mimo provoz, pozn. soudu), a podnikl veškeré kroky
k legalizaci dalšího odběru podzemní vody z tohoto vrtu, je dle názoru žalobce třeba považovat uloženou pokutu
za zcela nepřiměřenou“.
[23] Městský soud se těmito argumenty zabýval a na straně 8 napadeného rozsudku uvedl:
„Nepřiměřenou tvrdostí zákona lze rozumět situaci, kdy se nepřiměřené jeví následky, které byly v daném případě
způsobeny žalobcem, tj. porušení výše uvedených povinností na úseku vodního hospodářství, oproti zcela
konkrétním zjištěným skutkovým okolnostem daného případu. Podle názoru městského soudu nebyly splněny
podmínky pro aplikaci ustanovení §125 vodního zákona již z toho důvodu, že žalobce nepřiměřenou tvrdost
zákona pouze konstatoval, aniž by uvedl jakékoli konkrétní skutečnosti, v nichž jím tvrzenou nepřiměřenost
spatřuje a shledává. Žalobce v podaném vyjádření k zahájenému správnímu řízení, v podaném odvolání a konečně
ani v podané žalobě neuvedl zcela jednoznačně určité, věcné a srozumitelné námitky, týkající se možné aplikace
ustanovení §125 vodního zákona (…).“
[24] Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením ztotožňuje. Jednou z kumulativních
podmínek pro upuštění od sankce stanoví §125 odst. 1 písm. c) vodního zákona, a to tak,
že „uložení pokuty by vzhledem k opatřením učiněným povinným subjektem vedlo k nepřiměřené tvrdosti“.
Nepřiměřenou tvrdost sankce je tedy nutno posuzovat vzhledem k opatřením učiněným
stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že jediným opatřením učiněným ze strany stěžovatele bylo, jak
vyplývá ze správního a soudního spisu, podání žádosti o vydání povolení k odběru podzemních
vod (což bylo zákonnou povinností stěžovatele, nikoli učiněným „opatřením“) a odstavení vrtu
z důvodu jeho nefunkčnosti shledal žalovaný zcela správně, že uložená pokuta nevedla
k nepřiměřené tvrdosti. Stejně tak se nezmýlil městský soud, pokud měl tato tvrzení o učiněných
opatřeních za nejasná a neurčitá, neboť z nich skutečně nevyplývá, v čem jejich provedením
došlo ve vztahu k uložené pokutě k nepřiměřené tvrdosti. Vzhledem k tomu, že nebyla naplněna
jedna ze tří kumulativně stanovených zákonných podmínek, nemohlo dojít k zastavení řízení
podle §125 odst. 1 vodního zákona a nebylo ani nezbytné, aby se městský soud zabýval dalšími
podmínkami.
[25] Tuto námitku stěžovatele je proto nutno mít za nedůvodnou.
IV. Závěr
[26] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu