ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.97.2011:52
sp. zn. 1 As 97/2011 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce V. H.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Solniční 11, Brno, proti žalovanému
Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem třída
Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2011, č. j. KUZL-
80743/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
22. 6. 2011, č. j. 57 A 22/2011 - 30,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2011, č. j. 57 A 22/2011 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 11. 2010 Městský úřad Valašské Meziříčí, právní oddělení -
přestupky (dále jen „městský úřad“) uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 1.
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011 (dále jen „zákon
o přestupcích“). Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 16. 6. 2010 řídil
motorové vozidlo a při jeho řízení držel za jízdy v ruce telefonní přístroj. Správní orgán
za spáchání uvedeného přestupku žalobci uložil pokutu ve výši 2000 Kč a povinnost uhradit
náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto
rozhodnutí zamítl žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 25. 1. 2011, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl krajský soud výše uvedeným rozsudkem ze dne 22. 6. 2011.
Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační stížností.
[2] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve označil za nepravdivé tvrzení
žalobce, podle něhož mu nebylo umožněno osobně se zúčastnit jednání před městským úřadem
konaného dne 22. 9. 2010, u kterého byli vyslýcháni svědci (policisté, kteří přestupek oznámili).
Žalobce byl dle soudu k uvedenému jednání řádně předvolán, avšak bez náležité omluvy
se nedostavil. Pracovníci správního orgánu jej vyslechli již dne 26. 8. 2010, kdy se na městský
úřad dostavil z vlastní iniciativy a kdy byl zároveň poučen o tom, že výslech svědků proběhne
až v avizovaném termínu. Po uskutečnění výslechu svědků měl žalobce dostatečnou možnost
seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, což neučinil.
[3] Krajský soud dále konstatoval, že pokládá přestupkové jednání žalobce za prokázané
výpovědí svědků, policistů J. a P. O jejich výpovědi není nejmenšího důvodu pochybovat, neboť
vypověděli to, co vnímali svými smysly při prováděné kontrole silničního provozu, a protože není
prokázáno, že by měli k žalobci jakýkoli vztah. Vědomým poskytnutím nepravdivých údajů by se
nadto vystavili riziku ukončení služebního poměru a trestního stíhání pro křivou výpověď, křivé
obvinění či zneužití pravomoci veřejného činitele. Na tomto závěru nic nemění ani odlišná
výpověď žalobce. I v situaci, kdy proti verzi policistů stojí svědectví vícero osob, nelze jejich
výpověď bez dalšího hodnotit jako spornou a zpochybněnou. Krajský soud v této souvislosti
poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, a
ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84 (všechna uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[4] Tvrzením žalobce, že v ruce nedržel telefonní přístroj, ale složený kapesník tmavé barvy,
neboť mu z prstu na pravé ruce prosakovala přes náplast krev, krajský soud neuvěřil. Pokud
by byl žalobce skutečně vážněji zraněn a ošetřen dopoledne lékařkou, těžko by byl ošetřen pouze
přelepením náplasti přes ránu. Policisté by si takového zranění nutně museli všimnout, zvláště
v momentu, kdy vypisoval druhou stranu oznámení přestupku. Je také velmi nepravděpodobné,
že by žalobce na své poranění neupozornil policisty poté, co mu sdělili podezření z přestupku.
Naopak při drobnějším poranění by mu nemohla z prstu více než tři a půl hodiny po ošetření
stále vytékat krev. Nevěrohodným shledal krajský soud rovněž tvrzení žalobce, že policisté
nemohli vidět, zda drží mobilní telefon, nebo jiný předmět. Není důvod nevěřit tvrzením
policistů, že zřetelně viděli, že žalobci drží v pravé ruce ve výši volantu mobilní telefon. K tvrzení
žalobce, že měl na autě tmavá skla, odkázal na reakci policistů, dle kterých měl skla světlá.
V případě tmavých skel by si od něj na místě vyžádali atest k příslušným úpravám. K odbornému
vyjádření Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., znalce v oboru doprava, zaslanému žalobcem
žalovanému v průběhu odvolacího řízení, soud uvedl, že nejde o znalecký posudek, ale o listinný
důkaz, při jehož vypracování vycházel uvedený odborník pouze z údajů sdělených mu žalobcem,
neboť při prohlídce nebyl nikdo další přítomen. Toto odborné stanovisko tak není schopno
zpochybnit výpověď policistů. Soud v dané souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 3 As 23/2007 - 108, podle nějž je provádění důkazů
v přestupkovém řízení úkolem správního orgánu, který je povinen přesně a úplně zjistit skutkový
stav.
II.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že nikdy nezpochybňoval obecnou
věrohodnost svědků a že jsou tedy bezpředmětné úvahy soudu o tom, že jej neznali a neměli
důvod jej poškodit. Sporným bylo pouze vyhodnocení speciální věrohodnosti svědků, tedy zda
mohli v inkriminované době a na daném místě svým zrakem objektivně a bez sebemenších
pochybností zjistit, že skutečně držel za jízdy mobilní telefon. Stěžovatel si za účelem vyvrácení
toho, co je mu kladeno za vinu, opatřil „objektivizující důkaz“ v podobě „posudku“ vypracovaného
znalcem z oboru dopravy. Znalec provedl na místě samém experimentální šetření, při němž
zjistil, že jednoznačný závěr svědků, že stěžovatel při jízdě držel v ruce mobilní telefon,
je technicky nepřijatelný. Měla-li být stěžovatelova obhajoba efektivní, pak jeho důkazní možnosti
byly prakticky vyčerpány předložením uvedeného posudku. Způsob jeho hodnocení krajským
soudem, podle nějž mají svědecké výpovědi policistů s ohledem na jejich obecnou věrohodnost
a priori „vyšší“ důkazní hodnotu než důkaz předložený obviněným přestupcem, je nepřípustný.
Všechny důkazy jsou rovnocenné a je třeba je náležitým a zodpovědným způsobem vyhodnotit.
Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), opačný přístup by byl v rozporu
s kontradiktorní povahou dokazování a znemožňoval by plnohodnotnou účast procesních stran
na řízení a s tím související objektivitu dokazování. Nepřípustné je rovněž to, že krajský soud
přezkoumával věcnou správnost závěrů znalce Mandáka, ačkoliv pro tuto polemiku postrádá
odborných znalostí a zkušeností. Dle stěžovatele tato skutečnost „posunuje přezkum věci
do ústavněprávní oblasti“. Měl-li krajský soud pochybnosti o vstupních informacích při zadávání
posudku, eventuálně o spolehlivosti metod použitých znalcem nebo o způsobu vyvozování
posudkových závěrů, nemohl je (stejně jako žalovaný) překlenout svými laickými názory. Bylo
třeba ověřit je odbornou expertízou, přinejmenším prověrkou za účasti obviněného, svědků
a znalce uskutečněnou na místě samém. Z těchto důvodů byla činnost krajského soudu
netransparentní, nepředvídatelná a nerespektující postulát, že státní moc je přípustné uplatňovat
jen v případech a mezích stanovených zákonem.
[6] Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas s hodnocením předloženého lékařského potvrzení
o ošetření jeho zranění. Označil je za projev „jurisdikční libovůle a voluntarismu“. Úsudek, že neměl
v době sepisování oznámení přestupku zraněnou ruku, bylo dle něj třeba podložit odbornými
argumenty, k jejichž vyslovení ovšem ani správní orgán, ani soud nebyly kompetentní. Oznámení
o přestupku není veřejnou listinou, jež by prokazovala sama o sobě úplnost a správnost údajů
v ní zachycených. Rozhodnutí o vině za přestupek tak nemůže být podloženo pouze
prostřednictvím obsahu této listiny, jehož zprostředkovateli byli zakročující policisté, aniž by měl
stěžovatel reálnou možnost údaje v této listině uvedené ovlivnit. Jestliže mělo stěžovatelovo
zranění povahu tzv. důkazu prima facie, pak nebylo nutné, aby tuto skutečnost zdůrazňoval, zvláště
ve vyhrocené situaci, v níž se nacházel. Pokud tedy o jím předloženém důkazu, kterým
se potvrzovalo jeho zranění, vyvstaly pochybnosti, pak šlo o pochybnosti odstranitelné,
např. výslechem lékařky, která dané potvrzení vystavila. Má-li být v přestupkovém řízení
uplatněna zásada in dubio pro reo, bylo na správních orgánech, aby odstranily pochybnosti v této
otázce provedením dalšího dokazování. Krajský soud dle stěžovatele při formulování svých
kategorických závěrů pominul, že z „ judikatorního trendu“ je seznatelný „odklon od „tvrdého náhledu“
na provádění dokazování“ a od soudní „monopolizace“ řešení odborných otázek.
[7] Stěžovatel konečně také uvedl, že již v žalobě namítal, že v přestupkovém řízení bylo
porušeno jeho právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to bezprostředně před vydáním
rozhodnutí. Smyslem §36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je umožnit účastníku
řízení, aby v procesním stadiu, které bezprostředně předchází vydání rozhodnutí ve věci samé
a kdy je ukončeno dokazování, mohl uplatnit další skutková tvrzení a navrhnout či předložit
důkazní prostředky. Z obsahu správního spisu však není patrno, že by stěžovatel byl městským
úřadem vyrozuměn, že již nebude provádět další dokazování; správní orgán tedy postupoval
v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36, a ze dne 28. 6. 2005, č. j. 8 As 3/2005 - 86. V důsledku toho
byl stěžovatel nucen předložit důkaz představovaný odborným vyjádřením znalcem Mandáka
až v řízení před žalovaným. Tímto byl zkrácen na svém právu na to, aby byl uvedený důkaz
posuzován ve správním řízení ve dvou instancích. Krajský soud se s danou žalobní námitkou
nijak nevypořádal.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl
stížnost zamítnout.
III.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu následující pro posouzení věci
podstatné skutečnosti. Stěžovatel dne 16. 6. 2010 řídil osobní automobil na silnici I. třídy č. 35
ve směru od Hranic na Moravě k Valašskému Meziříčí. V době 15.10 hod. projel kolem hlídky
Policie ČR, která se za ním vydala a zastavila jej s tím, že spáchal dopravní přestupek, protože
při řízení držel v ruce telefonní přístroj. Stěžovatel od počátku odmítal, že by se uvedeného
jednání dopustil, a tak bylo na místě sepsáno oznámení přestupku. Policisté tvořící hlídku v něm
uvedli, že stěžovatel držel mobil tak, jako by psal SMS nebo hledal kontakt. Stěžovatel na druhou
stranu oznámení uvedl, že policisté nestáli ve vzdálenosti 6-7 metrů od cesty, jak tvrdí, ale ve větší
vzdálenosti, že má tónovaná skla a že jde pouze o jejich dojem, že při řízení držel v ruce telefon.
Následně bylo stěžovateli oznámeno zahájení řízení o přestupku a byl předvolán na městský úřad
k ústnímu jednání na den 22. 9. 2010 s tím, že téhož dne bude také proveden výslech svědků.
[11] Ústní jednání proběhlo se stěžovatelem na jeho žádost již dne 26. 8. 2010. Stěžovatel
předně odkázal na to, co uvedl již do oznámení přestupku. K tomu dodal, že v inkriminovaný
moment jel nejvyšší povolenou rychlostí, tj. 90 km/h. Policisté stáli ve vzdálenosti 10-12 metrů
od silnice, za rohem, aby nebyli vidět. Z ruky mu v tu dobu tekla krev, a tak v ní držel kapesník
tmavé barvy. Má za to, že policisté za daných okolností nemohli vidět, co přesně v ruce drží.
Na potvrzení svého poranění doložil lékařskou zprávu vystavenou dne 17. 6. 2010 lékařkou
MUDr. I. M., podle níž byl dne 16. 6. 2010 ošetřován pro řeznou ránu na prstu pravé ruky.
Policisté při výslechu konaném dne 22. 9. 2010 uvedli, že zřetelně a jasně viděli, že stěžovatel za
jízdy držel v ruce mobilní telefon. Oba seděli ve vozidle, ve vzdálenosti 7-10 metrů od silnice, ve
výhledu na silnici jim nebránila žádná překážka. Boční sklo dveří stěžovatelova auta bylo veliké,
čiré, bez zabarvení a vozidlo nejelo příliš rychle. V době kontroly nemělo tónovaná skla, kdyby
tomu tak bylo, vyžádali by si patřičný atest. Nevšimli si ani toho, že by stěžovatel při následné
kontrole něco držel v ruce.
[12] Dne 17. 12. 2010 doplnil stěžovatel odvolání proti rozhodnutí městského úřadu
o „odborné vyjádření“ znalce v oboru doprava Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., který v něm
popisuje a dokládá fotografiemi provedení „znaleckého experimentu“ na místě, kde mělo dojít
ke spáchání přestupku. Při experimentu dospěl k závěru, že policisté měli možnost stěžovatelovo
vozidlo pozorovat během časového úseku cca. 2 vteřin, a že viditelnost do interiéru je výrazně
omezená, neboť automobil má tónovaná skla.
[13] Lze tak shrnout, že stěžovatel byl sankcionován za porušení §22 odst. 1 písm. f) bod 1
zákona o přestupcích ve znění účinném do 31. 7. 2011, podle nějž se přestupku dopustí ten, „kdo
v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo
jiné hovorové nebo záznamové zařízení.“ Spor ve věci je v zásadě skutkový, tedy zda bylo dostatečně
prokázáno, že se stěžovatel dopustil uvedeného jednání. Správní orgány založily svůj závěr o vině
stěžovatele především na výpovědích policistů a na poukazu na nelogičnost a nepřesvědčivost
stěžovatelových tvrzení. Stěžovatel tento závěr zpochybňuje s tím, že jeho tvrzení a jím
předkládané či navrhované důkazy jsou bagatelizovány, nebo nebyly vůbec provedeny. Domnívá
se, že svědecké výpovědi policistů byla a priori přiřknuta „vyšší“ důkazní hodnota - což považuje
za nepřípustné.
[14] Správní orgány i krajský soud postavily odůvodnění svých rozhodnutí především na tezi
o presumpci věrohodnosti výpovědi policistů. Odkázaly přitom na judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se situací, kdy v přestupkovém řízení stojí na jedné straně tvrzení
policistů, na straně druhé tvrzení obviněného z přestupku a správní orgán je postaven před
dilema, ke kterému tvrzení se má přiklonit.
[15] V rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84, zdejší soud v obecné rovině
konstatoval, že existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není ničím neobvyklým. Správní
orgán je v takové situaci povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě
odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné
ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 -
114, pak Nejvyšší správní soud ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti jeho výpovědi uvedl,
„že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci
a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný
zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru
nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který
by policista v této věci uvedené zásady překročil“. Citovaný judikát tedy vychází z úvahy, že u svědka,
který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že bude tvrdit takové
skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé. Při kolizi mezi tvrzením
obviněného z přestupku a policisty je proto zpravidla věrohodnějším svědectví policisty.
[16] Nejvyšší správní soud sice v nedávné době v některých takových případech zpochybnil
rovněž výpověď policistů či strážníků (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 67), učinil tak však vždy s ohledem na konkrétní a specifické
okolnosti dané věci (v cit. věci pro šikanózní jednání vůči dotčenému řidiči, spočívající v ničím
neodůvodněné a nanejvýš rozsáhlé kontrole řidiče poté, co odmítl vyřídit přestupek v blokovém
řízení). Na premise o zásadní hodnověrnosti policisty tudíž tato rozhodnutí nic nemění
(ke shodnému závěru srov. rozsudek ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 - 114, body [40]
až [44] odůvodnění).
[17] V takto obecné rovině tedy lze s odkazy žalovaného i krajského soudu na tezi
o věrohodnosti výpovědi policistů souhlasit. V nyní posuzovaném případě však má Nejvyšší
správní soud za to, že jádro sporu leží jinde, a to v otázce, zda postupovaly správní orgány tak,
aby zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu §3 správního řádu. Aktu
hodnocení důkazů, vypořádávání se s případnými rozpory mezi nimi atd., totiž musí předcházet
řádné shromáždění důkazů, řádné zjištění skutkového stavu.
[18] Jak je patrno z výše uvedené rekapitulace obsahu správního spisu, městský úřad se při
zjišťování skutkového stavu omezil na výslech policistů a stěžovatele. Nejvyšší správní soud má
přitom za to, že v daném případě bylo na místě se minimálně pokusit o obstarání dalších důkazů.
Stěžovatel totiž od samého počátku namítal, že jeho vozidlo je vybaveno tónovanými skly, což
výrazně snižuje viditelnost dovnitř vozidla, a proto policisté z místa, na němž stáli, vůbec nemohli
rozpoznat, zda v ruce drží nějaký předmět, případně o jaký předmět se jedná. Později ještě dodal,
že policisty mohla „zmást“ skutečnost, že v inkriminovaný moment držel v ruce tmavý kapesník,
aby zabránil krvácení z poranění, které si ten den přivodil. Městský úřad k tomu v odůvodnění
svého rozhodnutí bez dalšího odkázal na výpovědi policistů, kteří uvedli, že stěžovatelův
automobil byl vybaven čirými skly a že ze svého místa zřetelně viděli, že stěžovatel držel při řízení
mobilní telefon. Stěžovatelův „příběh“ ohledně jeho zranění shledal městský úřad
nepřesvědčivým a nelogickým. V odvolacím řízení stěžovatel dokládal svá tvrzení „odborným
vyjádřením“ znalce Mandáka. K němu žalovaný uvedl, že jej nepovažuje za znalecký posudek
(a tedy ani za důkaz), neboť odborného vyjádření lze použít k objasnění skutečností, k nimž
je třeba odborných znalostí - ty přitom v daném případě nebyly zapotřebí. Nad rámec uvedeného
se však přece jen zabýval posudkem i věcně a polemizoval s jeho závěry. Nejprve poukázal na to,
že vstupní informace, z nichž znalec vycházel, byly jednostranně poskytnuty pouze stěžovatelem
a že jsou tudíž zavádějící (informace o tónovaných sklech, o poloze policistů atd.), a dále
na odlišnost podmínek, za nichž se uskutečnil „experiment“, od podmínek, za kterých došlo
ke spáchání přestupku (jiné roční období, jiné počasí, přední sklo bylo při „experimentu“ velmi
špinavé, navíc policisté viděli stěžovatele ze strany, nikoli čelně atd.).
[19] Nejvyšší správní soud připouští, že některá z tvrzení zainteresovaných aktérů je téměř
nemožné ověřit. Jen velmi obtížně lze např. ověřit stěžovatelovo tvrzení, podle nějž
se v momentu, kdy jej pozorovali policisté, pohyboval maximální povolenou rychlostí. To však
neplatí pro všechna jeho tvrzení - v případě tvrzení týkajících se tónovaných skel a tvrzení
ohledně nepřehlednosti na daném místě si lze představit důkazy, které si správní orgány mohly
při vynaložení přiměřeného úsilí obstarat. Otázku, zda bylo stěžovatelovo vozidlo vybaveno
tónovanými skly, lze přece relativně snadno ověřit ohledáním daného automobilu, případně
výzvou, aby doložil atesty na tónování skel, či jiný doklad, z nějž by bylo možné vyčíst, jestli bylo
takovými skly vybaveno již v době, kdy mělo dojít ke spáchání přestupku. V případě, že by skla
stěžovatelova vozidla skutečně byla tónovaná, by bylo dále možné zjistit, v jakých odstínech
ztmavení bylo tónování provedeno a v jaké míře omezovalo viditelnost dovnitř vozidla. Dále
bylo možno provést místní šetření a zjistit tak například, jaký je výhled na silnici z místa, kde stála
policejní hlídka. S ohledem na takto učiněná zjištění by mohl správní orgán případně zvážit, zda
není vhodné provést rovněž důkaz ve formě vyšetřovacího pokusu, při němž by ověřil, zda
je či není technicky možné rozpoznat, jaký předmět držel stěžovatel při řízení. Nic z právě
uvedeného však správní orgány neučinily a rovnou se - s odkazem na presumpci správnosti
výpovědi policistů - odvolaly na tvrzení policistů. V situaci, kdy stěžovatel tvrzení policistů
opakovaně zpochybňoval a kdy přinejmenším některé z jeho námitek bylo možné
i bez vynaložení nepřiměřených nákladů ověřit, je nutno takový postup správních orgánů
hodnotit jako chybný. Důkaz svědectvím policistů má jistě vysokou vypovídací hodnotu, jeho
existence však neznamená, že by správní orgány měly zcela rezignovat na obstarávání jakýchkoliv
dalších důkazů, které je v dané věci možné získat.
[20] V situaci, kdy správní orgány pochybily již v tom, že nedostatečně zjistily skutkový stav,
není Nejvyšší správní soud oprávněn s definitivní platností hodnotit další rozporované závěry
žalovaného a krajského soudu (pokud by se například ukázalo, že do automobilu nebylo vůbec
vidět, staly by se další úvahy o tom, zda stěžovatel mohl držet kapesník namísto mobilu,
bezpředmětnými). K některým ze stěžovatelových námitek se však lze vyjádřit alespoň v obecné
rovině.
[21] K stěžovatelovým námitkám ohledně nepřípustnosti „laických“ úvah správních orgánů
a soudu (zejména ve vztahu k jeho údajnému zranění) uvádí zdejší soud následující. Pracovníci
správních orgánů, které ve věci rozhodovaly, stejně jako soudci krajského soudu zřejmě nejsou
odborníci na medicínu, ale to neznamená, že nemají určité základní obecné znalosti z tohoto
oboru a že na jejich podkladě nemohou hodnotit přesvědčivost a logickou konzistentnost
výpovědi stěžovatele. Opačný závěr by, dovedeno ad absurdum, znamenal, že by si správní orgány
a soudy musely na posouzení v podstatě každé, i téměř banální otázky najímat znalce
ke zpracování posudků či vyslýchat různé odborníky. Úkolem znalců však nemá být suplování
činnosti správních orgánů a soudů při obstarávání podkladů pro rozhodnutí, či dokonce
při posuzování právních otázek; znalci by měli sloužit toliko k zodpovídání svým charakterem
vysoce expertních dotazů.
[22] Co se týče „vyjádření“ znalce Mandáka, s žalovaným lze souhlasit potud, že se nejedná
o znalecký posudek, neboť nebylo vypracováno na vyžádání správního orgánu. Stále však může
sloužit jako důkaz, byť „pouze“ jako listinný důkaz. Ze zásady volného hodnocení důkazů přitom
vyplývá, že všechny důkazy jsou v zásadě rovnocenné, a tak může být v konkrétním případě
přiznána stejná důkazní hodnota listinnému důkazu jako znaleckému posudku (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, na nějž příhodně odkázal stěžovatel
v kasační stížnosti). Na správním orgánu tedy je, aby posoudil, zda je takový důkaz v dané věci
zapotřebí a zda jej přijme. Pokud se rozhodne jej přijmout, pak se s ním musí řádně vypořádat.
Postup žalovaného byl tudíž vnitřně rozporný, neboť ten předmětné odborné vyjádření
nepovažoval za důkaz, jako s důkazem s ním však nakládal. Jeho pochybení však následně
napravil krajský soud, který vyjádření znalce Mandáka správně označil za listinný důkaz.
[23] Stěžovatel konečně také namítl, že neměl možnost důkaz ve formě vyjádření znalce
Mandáka předložit dříve než v odvolacím řízení, čímž měl být nepřípustně zkrácen na svých
právech. Jak však Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, do protokolu o ústním jednání
ze dne 26. 8. 2010 stěžovatel potvrdil, že je srozuměn s tím, že výslech svědků se bude konat
až dne 22. 9. 2010, že tímto bude dle názoru správního orgánu shromažďování podkladů ve věci
uzavřeno a že se před vydáním rozhodnutí ve věci ke shromážděným podkladům bude moci
vyjádřit, případně navrhnout jejich doplnění, a to nejpozději do 10 dnů ode dne výslechu svědků.
Uvedený důkaz pak stěžovatel předložil až v průběhu měsíce prosince 2010. Zároveň není
pravdou, že se krajský soud s danou žalobní námitkou vůbec nevypořádal. Krajský soud
ji vypořádal stejně, jako nyní Nejvyšší správní soud.
[24] Lze tedy shrnout, že správní orgány pochybily především v tom, že nedostatečně zjistily
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Skutková podstata, z níž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, tudíž nemá oporu ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl krajský soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Nejvyšší správní soud zároveň nijak nepředjímá, jaké budou závěry případného dalšího řízení
před správními orgány. Zdůrazňuje toliko, že tyto závěry musí být učiněny na základě dostatečně
zjištěného skutkového stavu, aby nebyl ponechán žádný prostor pro existenci rozumných
pochybností, že se stěžovatel daného jednání nedopustil, a tím pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
IV.
[25] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v odůvodnění tohoto rozsudku.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu