ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.23.2011:66
sp. zn. 2 Afs 23/2011 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce
WELLET s. r. o., se sídlem České Budějovice, Kaplířova 715/1, právně zastopeného
JUDr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem Osovec 6, Osov, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem České Budějovice, Mánesova 3a,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 15. 12. 2010, č. j. 10 Af 77/2010 - 32.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 6. 2010, č. j. 2400/10-1200 bylo dle ustanovení §50
odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“) rozhodnuto o odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006 ze dne 9. 9. 2009,
č. j. 222590/09/077910302422, vydanému Finančním úřadem v Českých Budějovicích (dále
jen „správce daně“). Platebním výměrem byla žalobci dodatečně vyměřena daň ve výši
197 280 Kč a sdělena povinnost platit penále ve výši 39 456 Kč. Rozhodnutím žalovaného byla
původně vyměřená daň změněna na částku 197 760 Kč a penále na částku 39 552 Kč. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích správní žalobu,
která byla napadeným rozsudkem jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce podal daňo vé
přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2006, ve kterém uvedl
daňovou povinnost ve výši 0 Kč a daňovou ztrátu ve výši 1 231 557 Kč. Dne 12. 5. 2008 byla
u žalobce zahájena daňová kontrola, neboť u správce daně vznikly pochybnosti ohledně
skutečností týkajících se žalobcem uplatněných nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Správce daně proto vyzval žalobce k prokázání tvrzených skutečností, s odkazem na §31 odst. 9
daňového řádu. I když žalobce důkazní prostředky předkládal, dle správce daně nebyly způsobilé
prokázat, jaké služby měly být podle předložených daňových dokladů poskytnuty a ani to,
v jakém rozsahu. Správce daně provedl nad rámec navrhovaných důkazů také výslechy svědků
u dožádaného správce daně, nicméně se stejným výsledkem. Ze závěrů daňové kontroly tak
vyplynulo, že se žalobci nepodařilo prokázat, že se ve vytýkaných případech vynaložených
nákladů jednalo o náklady ve smyslu §24 zákona o daních z příjmů, ve znění platném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobce ve vyjádření ke konceptu
zprávy o daňové kontrole pak neuvedl žádné nové skutečnosti ani nepředložil další důkazní
prostředky, které by jeho tvrzení prokazovaly. Proto byl dne 9. 9. 2009 vydán dodatečný platební
výměr, kterým byla žalobci dodatečně doměřena daňová povinnost na daň z příjmů právnických
osob a sdělen předpis odpovídajícího penále. Proti tomuto platebnímu výměru se žalobce
odvolal. Žalovaný v rámci odvolacího řízení vyzval správce daně k odstranění vad (s odkazem
na §50 odst. 3 daňového řádu), které spočívaly v tom, že daňový spis neobsahoval veškeré
podklady, na které žalobce odkazoval. Žalobce byl proto vyzván (výzvou ze dne 19. 2. 2010,
č. j. 44311/10/077930303385) k prokázání svých, v odvolání uvedených tvrzení, mimo jiné toho,
jaké výnosy byly dosaženy vynaložením nákladů, u nichž touto souvztažností argumentoval.
Žalobce však, dle názoru žalovaného, opětovně v prokázání těchto skutečností neuspěl, neboť
jeho tvrzení se nesla pouze v obecné rovině a konkrétní údaje nebyly zjištěny ani výslechem
svědků. Žalovaný se pak v odvolání vypořádal s námitkami žalobce a napadené rozhodnutí
změnil tak, že doměřenou daň zvýšil o 480 Kč a penále o 96 Kč, čímž napravil vadu dodatečného
platebního výměru, který nebyl v souladu se závěry daňové kontroly.
Na základě takto postaveného skutkového stavu se krajský soud vypořádal s jednotlivými
žalobními body. Námitku ohledně tvrzené prekluze dodatečného vyměření daně, dovozované
z údajné nezákonnosti zahájení daňové kontroly, krajský soud vyvrátil zejména odkazem
na konkrétní judikaturu zdejšího soudu. Převzal tak názor, že správce daně byl oprávněn zahájit
u daňového subjektu daňovou kontrolu, aniž by mu současně a priori formálním způsobem sdělil
konkrétní podezření o nesouladu jím vykázané daňové povinnosti se skutečností. Nebyl tudíž
povinen ani v dané věci sdělit žalobci důvody pro zahájení daňové kontroly, přičemž tento
postup obstojí i v testu proporcionality. K prekluzi práva správce daně doměřit daň z příjmů
za zdaňovací období roku 2006 nedošlo. Zákonná lhůta pro tento postup by uplynula dne
31. 12. 2009; vzhledem k datu (zákonného) zahájení daňové kontr oly (12. 5. 2008), však došlo
k jejímu prodloužení do 31. 12. 2011.
Namítal-li žalobce dále, že mu pro potřeby stanovení daně nemohly být správcem daně
ponechány výnosy za situace, kdy mu nebyly uznány náklady s těmito výnosy související,
zde krajský soud argumentoval výzvou správce daně č. j. 44311/10/077930303385. Tou byl
žalobce vyzván, aby prokázal svá tvrzení , že nebylo bráno v úvahu zohlednění konkrétních
výnosů proti nákladům, a dále aby uvedl, jakých nákladů (s odkazem na účetní doklady) se tento
důvod týká. Dále správce daně požadoval, aby žalobce prokázal, jaké výnosy byly dosaženy
vynaložením nákladů, u nichž namítá jejich vynaložení na dosažení zdanitelných příjmů. Žalobce
však k tomu žádné důkazy nepředložil a neunesl tak důkazní břemeno podle §31 odst. 9
daňového řádu. Obecný odkaz na to, že správce daně má potřebné podklady, není v takovém
případě dostatečný. Žalobce byl v tomto případě na základě výzvy správce daně povinen
prokázat, o které konkrétní příjmy, v souvislosti vyloučenými náklady jde, a které byly tedy
nesprávné hodnoceny. V této souvislosti krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, dle které
měl žalovaný, v případě, kdy shledal pochybení správce daně, platební výměr zrušit a nikoli
ho měnit. Krajský soud poukázal na ustanovení §50 odst. 6 daňového řádu, které umožňuje
vadné prvostupňové rozhodnutí nejenom zrušit, ale také změnit.
Krajský soud neshledal jako důvodnou ani poslední žalobní námitku týkající se tvrzené
zmatečnosti řízení před správními orgány, konkrétně, že správní orgány pochybily při hodnocení
důkazů. Dle názoru krajského soudu tato námitka nebyla v žalobě konkretizována, neboť není
uvedeno, jaké důkazní prostředky a v jakém směru měly být hodnoceny nesprávně. Krajský soud
odkázal na zprávu o daňové kontrole, kde je popsáno, jak a z jakých důvodů byly všechny důkazy
správcem daně hodnoceny. Správce daně, dle názoru krajského soudu, hodnotil důkazy jednotlivě
i ve vzájemných souvislostech a vzal v úvahu vše, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
V jeho postupu tak nelze spatřovat žádná pochybení, která by měla vliv na zákonnost
a přezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) ; namítá tedy,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o správním řízení
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje stejné námitky, které použil již v žalobě;
z původních třech námitek tak převzal do kasační stížnosti dvě. Dle jeho názoru především
správce daně i žalovaný nehodnotili důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 3 daňového řádu.
Předložené důkazní prostředky představují logický řetěz důkazů svědčící o uskutečnění činností
doložených vydanými fakturami. Stěžovatel má za to, že deklarované činnosti jeho dodavatele
byly prokázány nejen formálními důkazními prostředky, ale i konkrétně zmiňovanými svědeckými
výpověďmi. Proto měly být jím uplatněné náklady uznány jako výdaje vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Svá tvrzení
podporuje citací z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 8 Afs 35/2008 - 60, dle kterého je třeba mít na zřeteli, že správce daně musí při svém
rozhodování přihlížet ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Z výpovědí svědků sice
nevzešly žádné konkrétní závěry o rozsahu provedených služeb, avšak potvrdily, že prováděny
byly. Dále stěžovatel namítá, že rozhodnutími správních orgánů měly být alespoň z jeho výnosů
vyloučeny ty, které odpovídaly neuznaným nákladům. Protože správce daně i žalovaný považ ovali
náklady za nedostatečně prokázané, měli logicky vyloučit také výnosy odpovídající těmto
nákladům. Jelikož tak neučinili, postupovali v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na totožnost námitek uplatněných v žalobě
a kasační stížnosti. Tvrzení, že správce daně i žalovaný postupovali v rozporu s §2 odst. 3
daňového řádu, nemá, dle jeho názoru, oporu ve spisu. Na základě tohoto ustanovení hodnotí
správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz je dnotlivě a posléze ve vzájemných
souvislostech; při tom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Správce daně těmto
požadavkům dostál, neboť zjistil veškeré důkazy co nejúplněji a to i prostřednictvím provedení
výslechu svědků, jakož i cestou dožádaného správce daně, jakkoli tyto důkazy stěžovatel sám
nenavrhoval. K námitce uznání výnosů a neuznání nákladů žalovaný uvedl, že správce daně
předložil stěžovateli kontrolní zjištění s tím, že se má dle ustanovení §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu k němu vyjádřit, případně doplnit důkazní prostředky. Ve svém vyjádření však
stěžovatel, mimo komentáře ke konkrétním zjištěním, žádné další důkazní prostředky nenavrhl,
čímž nedošlo k prokázání reálnosti plnění a nebylo rovněž prokázáno, že se tyto konkrétní
náklady vážou ke konkrétním výnosům. Proto správce daně nemohl zohlednit (snížit) výnosy,
jak se toho stěžovatel opakovaně dovolává. Pokud jde o argum entaci stěžovatele, týkající
se rozporu postupu v daňovém řízení s judikaturou Ústavního soudu, žalovaný se k ní nemůže
vyjádřit, jelikož stěžovatel neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí a tuto námitku pojímá jenom
v obecné rovině. Ze všech těchto důvodů navrhuje stěžovatel kasační stížn ost jako nedůvodnou
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za po dmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Především je nutno uvést, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciz nost ve formulaci obsahu stížnostních
bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108,
nebo rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54; všechna citovaná rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z http://nssoud.cz). Z úřední povinnosti posuzuje zdejší soud
pouze to, zda nebylo řízení před krajským soudem zmatečné, zda nebylo zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, není- li napadené rozhodnutí soudu
nepřezkoumatelné, anebo zda rozhodnutí správního orgánu není nicotné (§109 odst. 3 věta
za středníkem s. ř. s.). Pokud tedy stěžovatel usiloval o procesní úspěšnost v kasačním řízení, měl
důvody kasační stížnosti konkretizovat, nikoli prostě znovu uvádět žalobní argumentaci.
Jestliže tedy kasační stížnost fakticky pouze opakuje žalobní výhrady proti způsobu
hodnocení důkazů daňovými orgány a proti jejich závěru o neunesení důkaz ního břemene
stěžovatelem, to vše bez toho, že by jakkoli konkrétně polemizovala s hodnotícími závěry
krajského soudu k této otázce, může se Nejvyšší správní soud zabývat touto problematikou toliko
v rovině obecné. Z hlediska rozsahu přezkumu se tak zdejší soud může vyjádřit prakticky jen
k tomu, zda jsou odpovídající závěry krajského soudu přezkoumatelné, vnitřně konzistentní
a v souladu s principy obecné i právní logiky.
Obecně lze konstatovat, že podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů,
výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění
základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Z dané ho ustanovení tedy vyplývá,
že u výdajů snižujících daňový základ poplatníka musí být splněn y tyto podmínky: 1) poplatník
je skutečně vynaložil v prokázané výši; 2) vynaložil je v souvislosti se snahou o dosažení
zdanitelných příjmů; 3) mají časovou souvislost s posuzovaným zdaňovacím obdobím.
Z ustanovení §25 zákona o daních z příjmů pak vyplývá i další podmínka, a to, že posuzovaný
výdaj nesmí být výdajem, který zákon výslovně označuje za daňově neuznatelný . To tedy
znamená, že ani za situace, kdy daňový poplatník skutečně prokáže, že konkrétní výdaj vynaložil,
nemusí tento výdaj obstát jako vý daj (náklad) daňově uznatelný (srov. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Afs 79/2010 – 98). Daňový subjekt musí v případě pochybností správce
daně prokázat nejen, že náklad skutečně vynaložil, ale (mimo jiné) i to, že se tak stalo způsobem
deklarovaným na příslušném účetním dokladu. Již mnohokrát bylo judikováno, že ani formálně
perfektní účetní doklady se všemi požadovanými náležitostmi nestačí samy o sobě k prokázání
uskutečnění transakce v nich deklarované. To vyplývá i ze znění §2 odst . 7 daňového řádu, které
vyjadřuje jednu ze základních zásad daňového řízení a to „soulad stavu skutečného a stavu formálně
právního, což znamená, že daňové a účetní doklady, příp. jiné listiny, mohou být dostatečným důkazem jenom tam, kde
není pochyb o to m, že služba (…) byla poskytnuta tak, jak daňový subjekt deklaroval, a že uplatněný výdaj s ní byl
skutečně vynaložen za účelem vyjádřeným v §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. “ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 5. 2007, č. j. 9 Afs 39/2007 - 47).
Vycházel-li tedy krajský soud při hodnocení postupu žalov aného z těchto premis, nelze
mu ničeho vytknout. Lze taktéž zcela aprobovat jeho názor, že je právě na daňovém subjektu,
aby aktivně postupoval a správci daně předkládal a navrhoval důkazy k prokázání svých tvrzení.
Krajský soud přitom srozumitelně vyložil, proč shledává postup daňových orgánů při zjišťování
skutkového stavu věci a při hodnocení jednotlivých důkazů za udržitelný. Uvedl-li,
že se stěžovatel nemohl spoléhat pouze na to, že důk azy, které předložil, musí být dostatečné,
a že se nemohl opakovaně odvolávat jen na to, že je to správce daně, kdo má k dispozici
potřebné doklady (výtisky závěrek za předmětné zdaňovací období), i tento závěr lze považovat
za logický a reflektující principy dokazování v daňovém řízení. Navíc krajský soud upozornil
na fakt, že správce daně provedl i stěžovatelem nenavrhované důkazy výslechem svědků. Z jejich
tvrzení ale nebylo možné dostatečně průkazně prokázat zpo chybňované skutečnosti. Mimo
to měl stěžovatel další možnost doplnit důkazní prostředky, a to na základě výzvy žalovaného
v odvolacím řízení, ani této možnosti však nevyužil a žádné nové důkazy nenavrhl
ani nepředložil, čímž neprokázal, že jím odečtené výdaje, kterými snížil základ daně, byly skutečně
výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Stěžovatel v kasační
stížnosti přitom nekonkretizuje, v čem má být způsob hodnocení provedených důkazů
(aprobovaný napadeným rozsudkem) nesprávný. Dovolává se pouze vyvození jiných skutkových
zjištění na základě provedených důkazů, přitom však sám nenabízí konkrétní konkurující
interpretaci výsledků dokazování. Jak již bylo opakovaně konstatováno, stěžovatel ve své
argumentaci pouze setrvale vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů daňovými orgány; žádnou
výtku ve vztahu k úvahám krajského soudu v této otázce však nevznesl. V kasační stížnosti
stěžovatel znovu opakuje, že existence neuznaných nákladů a jejich souvislost s (uznanými)
výnosy byla prokázána především výpovědí svědků L ., P. a Ing. L.; s obsahem těchto důkazů se
ovšem žalovaný ve svém rozhodnutí vypořádal, krajský soud toto hodnocení akceptoval a tvrzení
stěžovatele v řízení před zdejším soudem k tomu nepřináší nic nového.
Pokud jde o rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 Afs 35/2008 - 60,
ze kterého stěžovatel cituje autentickou pasáž, zde je nutno poukázat na to, že jde o citaci
vytrženou z kontextu odůvodnění. V namítané věci byl skutkový stav zcela odlišný - Nejvyšší
správní soud zde konstatoval nekonzistentnost rozhodování krajského soudu, který, třebaže
ve dvou souvisejících věcech rozhodoval stejný senát ve stejný den, vyslovil rozdílné právní
názory na řešenou problematiku.
Co se týče druhé námitky stěžovatele, dle které měly být z výnosů stěžovatele vyloučeny
ty, které odpovídaly neuznaným nákladům, i zde Nejvyšší správní soud souhlasí s argumenty
krajského soudu. Podstatné je, že v daňovém řízení nebyly stěžovatelem deklarované výnosy
správcem daně jakkoliv zpochybňovány, přičemž stěžovatel nebyl schopen konkretizovat, které
výnosy a náklady spolu souvisí. Stěžovatel byl správcem daně v yzván, mj. výzvou ze dne
19. 2. 2010, č. j. 44311/10/077930303385, aby prokázal, jaké konkrétní výnosy byly dosaženy
vynaložením nákladů, u nichž stěžovatel tvrdil jejich souvislost. Stěžovatel však na tuto výzvu
reagoval pouze obecně, a to tak, že správce daně má doklady k dispozici (výtisky závěrek),
aniž by blíže specifikoval, kterých výnosů se jím uplatn ěná námitka týká a nenavrhl
ani nepředložil žádné další důkazní prostředky toto prokazující. Jinými slovy řečeno – stěžovatel,
ani přes výzvu správce daně, nebyl schopen ke konkrétním výnosům přiřadit konkrétní náklady,
jejichž prostřednictvím jich mělo být dosaženo. Krajský soud tedy správně naznal, že stěžovatel
ani ohledně této skutečnosti neunesl důkazní břemeno. O bdobné případy byly ostatně
již v minulosti řešeny i zdejším soudem, a to například v rozsudku ze dne 26. 2. 2010,
č. j. 2 Afs 32/2008 - 116. V něm Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Správce daně (…) v rámci
daňové kontroly vyvrátil tvrzení stěžovatele týkající se dodavatele jeho zboží a zpochybnil hodnověrnost částek
uváděných za jeho nákup i samotný fakt, že tyto částky byly vůbec vyplaceny. Zároveň stěžovatele tížilo důkazní
břemeno tyto vyvrácené či zpochybněné skutečnosti dokázat (§31 odst. 9 daňového řádu); i přes prokazatelnou
součinnost správce daně (§2 odst. 2 daňového řádu) se mu to však nepodařilo. Současně pak nebyly splněny
podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití daňových p omůcek. Za této situace lze tedy závěr
žalovaného (aprobovaný krajským soudem) o daňové uznatelnosti příjmů za prodej posuzovaného zboží
a neuznatelnosti výdajů za jeho pořízení, považovat za správný.“ Ohledně obecně tvrzeného rozporu
postupu daňových orgánů (aprobovaného krajským soudem) s judikaturou Ústavního soudu,
si není zdejší soud vědom žádného rozhodnutí, se kterým by shora popsaný procesní postup
kolidoval. Posledně citované rozhodnutí zdejšího soudu bylo navíc podrobeno přezkumu
ústavnosti, když ústavní stížnost proti němu směřující byla Ústavním soudem, jako zjevně
neopodstatněná, odmítnuta (viz usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1616/10, dostupné
z http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy tvrzení stěžovatele že skutkový stav, z něhož žalovaný
při svém rozhodování vycházel, neměl oporu ve spisech, a z tohoto důvodu měl proto krajský
soud jeho rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] , nemohl akceptovat.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost není
důvodná. Nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dl e kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. Pokud j de o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu