ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.104.2010:91
sp. zn. 2 As 104/2010 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: T. D. N.,
zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Praha, V Tůních 11, proti
žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2008, č. j. CPR-14587/ČJ-2008-9CPR-C241,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010,
č. j. 11Ca 12/2009 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 11. 2008, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie
Karlovy Vary, Skupiny povolování pobytu ze dne 11. 8. 2008., č. j. CPPL-6638/ČJ-2008-63PK.
Tím mu bylo podle §37 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) zrušeno vízum k pobytu nad 90 dnů. Důvodem byla evidence stěžovatele
v Schengenských informačních systémech nežádoucích osob; konkrétně Národní centrála
SIRENE SRN potvrdila, že po něm bylo vyhlášeno cizineckými orgány v Chemnitz dne
6. 5. 2002 pátrání za účelem zadržení a vyhoštění a dne 3. 8. 2007 byl deportován. Současně
žalovaný vyhodnotil rodinné poměry stěžovatele tak, že rozhodnutí nebude mít nepřiměřený
dopad do jeho soukromého a rodinného života.
Městský soud v napadeném rozsudku zrekapituloval průběh správního řízení a zdůraznil
tvrzení stěžovatele v něm uplatněné k osobním a rodinným poměrům, neboť žaloba stála
zejména na námitce nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Dospěl
k závěru, že žalovaný nemohl zohlednit vztah s družkou H. T. T. neboť mu nic takového nebylo
v průběhu řízení sděleno. Rozhodnutí žalovaného označil za odpovídající zákonu a podložené
řádně zjištěnými skutečnostmi. Rozhodnutí žalovaného rovněž neshledal za porušující zásadu
přiměřenosti, navíc při blíže nespecifikované žalobní námitce.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje především kasační důvody podle §103
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a nedostatek skutkových podkladů pro rozhodnutí správního orgánu, pro které měl
městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Správní orgán při rozhodnutí nevycházel
ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, jak mu ukládá §3 odst. 4 správního řádu
a neopatřil si potřebné podklady a výpovědi případných svědků podle §32 správního řádu.
Pokud nenalezl svědky, kteří by vyvraceli tvrzení stěžovatele, musí logicky vycházet z jeho
poslední výpovědi. Soud měl také zohlednit nové skutečnosti, a to, že vyhoštění stěžovatele
z území SRN a EU již zaniklo. Soud se měl pečlivě zabývat a zohlednit aktuální stav věci.
Stěžovatel vytýká soudu, že nepostupoval v souladu s principem přiměřenosti, který je jedním
z esenciálních znaků právního státu, neboť správní orgán vůbec neposuzoval výše naznačenou
relaci mezi zájmem na ochraně před protiprávním jednáním cizince a zájmem na ochraně
rodinného a soukromého života. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 153/97 a Pl. ÚS 25/97, podle nichž opatření omezující základní lidská práva
a svobody nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný
zájem na těchto opatřeních. Stěžovatel připouští, že nelegálně mimo hraniční přechod překročil
státní hranici SRN a byl zadržen německou policií bez cestovního dokladu. Na druhé straně
intenzita veřejného zájmu na opuštění České republiky zdaleka nedosahuje intenzity zájmu
na ochraně harmonického rodinného života a řádné výchovy dětí. Nuceným víceletým
vystěhováním by byl nepřiměřeně sankcionován nejen stěžovatel, ale i jeho družka, která v České
republice pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Dále stěžovatel poukazuje
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy na nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti,
resp. nedostatku důvodů rozhodnutí, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí samé.
Stěžovatel se domnívá, že každý má právo na ústavně zaručenou soudní ochranu, práva a lhůtu
podle §84 odst. 1 s. ř. s. Proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Vzhledem ke splnění všech formálních náležitostí
a podmínek řízení shledává soud kasační stížnost přípustnou.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Předně je třeba řešit námitku, zda je rozhodnutí městského soudu přezkoumatelné,
neboť jen u takového rozhodnutí lze zpravidla vážit důvodnost konkrétních kasačních námitek.
Stěžovatel shledává rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů, aniž námitku blíže specifikuje. Argumentační nedostatky kasační stížnosti
však nejsou rozhodující, neboť přezkoumatelností rozsudku se kasační soud zabývá z moci
úřední, a pokud by zjistil, že se jedná o rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej zrušit
bez ohledu na obsah kasačních námitek [§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75
(publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS) za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod
tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Obdobně
se Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130
(publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS), či v rozsudku ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 - 78
(publ. pod č. 523/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným judikatura shledává i rozhodnutí, v němž
se soud opomněl vypořádat s některou ze žalobních námitek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. pod. č. 689/20005 Sb. NSS).
V daném případě je rozsudek městského soudu zcela jednoznačný, jeho výrok je řádně
odůvodněn, toto odůvodnění není logicky rozporné a vypořádává se se všemi žalobními
námitkami. Kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není důvodná.
Další kasační námitka směřuje proti nedostatečně zjištěnému skutečnému stavu věci
ve správním řízení a vytýká soudu, že pro tuto vadu rozhodnutí žalovaného nezrušil.
Rozsah zjišťování skutečného stavu věci je dán předmětem řízení a podmínkami,
za nichž lze vydat rozhodnutí. V daném případě se jednalo o rozhodnutí podle §37 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení policie zruší platnost víza k pobytu
nad 90 dnů „jestliže jiný stát Evropské unie nebo smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování
rozhodl o vyhoštění cizince ze svého území z důvodu odsouzení cizince k trestu odnětí svobody v délce nejméně 1
rok anebo pro důvodné podezření, že spáchal závažnou trestnou činnost nebo takovou činnost připravuje na území
některého státu Evropské unie nebo smluvního státu uplatňujícího společný postup ve věci vyhošťování,
a dále z důvodů porušení právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na jejich území“.
V daném případě bylo důvodem pro zrušení platnosti víza stěžovateli zjištění, že porušil
právní předpisy upravující vstup a pobyt na území SRN, což bylo cizineckými orgány SRN
zjištěno v r. 2002 a v r. 2007 byl v důsledku tohoto zjištění ze SRN deportován. Tyto skutečnosti
byly v řízení řádně doloženy a stěžovatel také sám uvedl, že po nevyhovění jeho žádosti o azyl
pobýval v SRN několik let nelegálně až do vyhoštění. Pokud jde o rodinné vazby, uvedl
stěžovatel do protokolu dne 14. 5. 2008, že na území ČR má pouze strýce a jeho rodinu,
ve Vietnamu nikoho nemá, neboť jeho otec zemřel a matka má jiného muže. Dále jen uvedl,
že lituje svého jednání v Německu a už se nikdy protiprávního jednání nedopustí.
Dne 16. 6. 2008 sdělil písemně, že by správní orgán měl přihlédnout ke všem rozhodujícím
okolnostem včetně rodinných vazeb, které má na území České republiky. Rovněž v odvolání
poukazoval jen na absenci rodinných vazeb ve Vietnamu a žádal o zohlednění svých rodinných
vazeb v České republice, které ovšem konkretizoval pouze odkazem na svou výpověď ze dne
14. 5. 2008 a vyjádření zaslané dne 16. 6. 2008.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení §3 odst. 4 správního řádu tím,
že si žalovaný neopatřil potřebné podklady a výpovědi případných svědků podle §32 správního
řádu. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že stěžovatel namítá porušení správního řádu
č. 71/1967 Sb., který však v době správního řízení již neplatil. To však není podstatné; řádné
zjištění skutečného stavu věci předpokládá i správní řád č. 500/2004 Sb. v §50 odst. 3. Kasační
námitka podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je však přípustná pouze v tom rozsahu, v jakém
porušení procesních předpisů vytýkal stěžovatel v žalobě (§104 odst. 4 s. ř. s.). Tam vytýkal
pouze to, že správní orgán měl pečlivě zkoumat rodinný život žalobce s jeho družkou, se kterou
žije a jeho podnikatelskou činnost. Nic z toho však netvrdil v průběhu správního řízení.
Žalovaný, v souladu s jeho tvrzením, ověřoval pouze to, zda se zdržuje na udané adrese a zjistil,
že tomu tak není. Povinnost řádného zjištění skutečného stavu věci pro správní orgán
neznamená, že je povinen vyhledávat skutečnosti, které by mohly svědčit ve prospěch
stěžovatele, pokud on sám takové skutečnosti ani neoznačí a naopak k dotazu na rodinný život
uvede skutečnosti, které nejsou rozhodné. Namítá-li stěžovatel, že při nedostatku svědků
vyvracejících jeho tvrzení, měl správní orgán z tohoto tvrzení vycházet, je třeba zdůraznit,
že správní orgán tak učinil. Hodnotil postavení stěžovatele v mezích údajů, které mu on sám
opakovaně předestřel.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že takto pochybil již správní orgán; tedy skutečnost,
že žije s družkou, neoznačil za novou skutečnost, k níž by měl snad přihlížet soud. K tomu
je třeba připomenout, že i v žalobě uvedl informace o svém rodinném životě a soužití s družkou
značně nekonkrétně. Bylo jeho věcí, aby již ve správním řízení uplatnil všechny argumenty,
které mohly mít na jeho postavení vliv. Správní orgán otázku rodinných poměrů zkoumal,
nemohl tak ovšem činit nad rámec stěžovatelova tvrzení. Městský soud tedy nepochybil,
pokud zjištění skutkového stavu ve správním řízení označil za dostatečné. Kasační námitka podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s , v rozsahu, v němž ji bylo možno posuzovat, není důvodná.
Stěžovatel nakonec považuje za nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel nepopírá
splnění formálních podmínek pro odnětí víza. Poukazuje však na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 153/99 a sp. zn. Pl. ÚS 25/97. Tam obsažená zásada, že, „jedním z esenciálních znaků
právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody,
nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních“,
byla vyslovena ve vztahu k zákazu pobytu a zajištění účasti cizince při projednání jeho věci.
Lze ji ovšem jistě užít na jakýkoli jiný případ, v němž se střetává zájem na ochraně veřejného
pořádku a zájem na ochraně práv cizince. V daném případě stěžovatel předestírá k posouzení
střet mezi veřejným zájmem na opatření rušícím platnost jeho víza a soukromým zájmem
na zachování jeho rodinného života. Je třeba zdůraznit, že tento střet předložil k posouzení
správnímu orgánu v jiné podobě, než v jaké jej předložil k posouzení soudu, neboť až vůči němu
argumentoval soužitím s družkou. Stěžovatel ovšem nevytýká městskému soudu, že by ve svém
postupu pochybil a jak. Lze tak obecně uvést, že městský soud je sice podle §77 odst. 2 s. ř. s.
oprávněn doplnit dokazování, v zásadě však posuzuje správní rozhodnutí podle skutkového
a právního stavu v době jeho vydání (§75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věcech týkajících se cizinců může
dojít k situaci, kdy soud akceptuje změnu skutkového stavu po vydání správního rozhodnutí;
je tomu tak např. tehdy, pokud v zemi, do níž by měl být cizinec navrácen, došlo
ke společenskopolitickým změnám, které vyžadují poskytnutí ochrany. K novým tvrzením
lze přihlížet i tehdy, pokud postupem správního orgánu nebyla dána účastníku možnost
ve správním řízení uplatnit svá tvrzení, důkazy či návrhy důkazů. Tak tomu v daném případě
není. Je zcela nelogické, aby stěžovatel tak důležitou skutečnost, jako rodinný život s družkou,
neuvedl k přímému dotazu správního orgánu, neboť by to případně mohlo svědčit v jeho
prospěch. Je-li tedy jeho tvrzení pravdivé, pak s ohledem na dobu, kdy své tvrzení o družském
poměru uvedl, nelze než dospět k závěru, že tento vztah založil účelově v průběhu řízení.
Nejvyšší správní soud přitom nehodnotí, zda by tento družský poměr byl vůbec důvodem
převažujícím nad důvody pro zrušení víza. Shledal-li tedy městský soud postup správního orgánu
za odpovídající čl. 8 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
nepochybil. Z namítaného hlediska tedy není naplněna ani kasační námitka podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Nakonec stěžovatel poněkud nesrozumitelně poukazuje na „ústavně zaručenou soudní
ochranu, práva a lhůtu podle §84 odst. 1 s. ř. s.“. Stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní
ochranu, jeho žaloba i kasační stížnost byly projednány. Právem na soudní ochranu
je třeba rozumět právo na přístup k soudu, nikoliv právo na úspěch ve věci. Ustanovení
§84 s. ř. s. se týká lhůty k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. V daném
případě se však o takovou žalobu vůbec nejednalo.
Kasační stížnost proto byla podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty druhé jako nedůvodná
zamítnuta.
Stěžovatel podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení;
úspěšnému žalovanému náhrada nákladů nebyla přiznána, neboť mu náklady přesahující běžnou
úřední činnost nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu