ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.119.2011:67
sp. zn. 2 As 119/2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
ALEXANDRIA, spol s r. o., se sídlem Dělnická 1481/71, Praha 7 – Holešovice, zastoupeného
JUDr. Petrem Machálkem, advokátem se sídlem Pivovarská 8, Vyškov, proti žalovanému: Česká
obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011,
č. j. 6 Ca 185/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu brojící proti
rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 2. 2008,
č. j. ČOI 335/2008/0100/3000/2007/2008/Vo/Št. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitelky inspektorátu České obchodní inspekce
Jihomoravský a Zlínský (dále jen „inspektorát ČOI“) ze dne 29. 11. 2007,
č. j. ČOI 3332/2007/3000/V/SŘ/M. Tímto rozhodnutím inspektorát ČOI stěžovateli uložil
pokutu 20 000 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1000 Kč pro porušení informační povinnosti
ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“).
[2.] Porušení této povinnosti shledal inspektorát ČOI v tom, že před sepsáním smlouvy nebyl
spotřebitel seznámen s cenou zájezdu „Last minute“ v souladu s cenovými předpisy, neboť
informace o ceně zájezdu na nabídkových letácích vzbuzovala dojem, že je nižší, než jaká
ve skutečnosti byla, jelikož v ní nebyly zahrnuty některé příplatky. Konkrétně se jednalo
o výsledek zjištění učiněného inspektorátem ČOI během kontroly provedené u stěžovatele dne
1. 10. 2007 ohledně týdenního zájezdu pro dvě dospělé osoby na Krétu, hotel Bali Beach – all
inclusive letecky z Prahy, jehož inzerovaná cena za jednu osobu měla činit 10 990 Kč, nicméně
dále bylo třeba zaplatit palivový příplatek 1690 Kč, letištní a bezpečnostní taxy 1390 Kč
a cestovní pojištění 150 Kč. Celková vyúčtovaná osoba pro dvě osoby tak činila 28 440 Kč,
tzn. na jednu osobu 14 220 Kč. Zmíněné příplatky přitom byly uvedeny v dolní části reklamního
letáku.
[3.] Městský soud shledal žalobu nedůvodnou a s poukazem na judikaturu správních soudů
(viz zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 3 As 37/2005 - 59,
a ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1 As 46/2010 - 79; veškerá judikatura NSS je dostupná
na www.nssoud.cz) konstatoval, že stěžovatel nesplnil informační povinnost ve smyslu
ustanovení §12 zákona o ochraně spotřebitele, neboť zákazník byl nucen k určení konečné ceny
zájezdu činit další úkony a výpočty. Proto se městský soud ztotožnil s názorem žalovaného
a žalobu stěžovatele zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[4.] Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů obsažených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tzn. namítá nezákonnost napadeného rozsudku, vady správního
řízení a konečně i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
[5.] Hlavní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že se městský soud řádně nevypořádal s jeho
námitkami ohledně povahy nabídkového listu, na němž byla uvedena cena, která měla
u spotřebitele vyvolat dojem nižší ceny zájezdu. Soud podle stěžovatele pochybil, když tyto jeho
námitky vyhodnotil jako nové žalobní body ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
[6.] Předmětný nabídkový list údajně není ceníkem nabízených služeb, nýbrž jeho účel
spočíval pouze v reklamě, tzn. v neadresném upoutání pozornosti předem neomezeného počtu
spotřebitelů. Konkrétní cena je dojednávána teprve s klientem při uzavírání smlouvy na základě
jeho požadavků.
[7.] Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s námitkou,
že z rozhodnutí správního orgánu není patrno, o jaké porušení cenových předpisů se v daném
případě jedná. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud
právní úpravu ochrany spotřebitele nevyložil v souladu se soukromoprávní úpravou institutu
cestovní smlouvy obsaženou v občanském zákoníku. Podle stěžovatele měl městský soud
při svém rozhodování brát právní normy soukromého i veřejného práva ve vzájemné souvislosti.
[8.] Stěžovatel jako nezákonný označuje postup soudu, jímž byla stěžovateli prostřednictvím
výkladových pravidel určena povinnost podle zákona č. 403/2009 Sb., který však v době uložení
pokuty nebyl účinným, takže došlo k porušení zákazu retroaktivity právních předpisů.
[9.] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc
vrátit k dalšímu řízení a určit žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[10.] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že nemá nejmenších pochyb o tom,
že k porušení zákonné povinnosti ze strany stěžovatele skutečně došlo a ze všech skutkových
okolností je patrno, že se stěžovatel dopustil správního deliktu porušení informační povinnosti
ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, neboť mu nic nebránilo v tom,
aby ceny zájezdů uvedl na letáku ve správné výši. Žalovaný dále poukázal na to, že skutkově
podobným případem se Nejvyšší správní soud již v minulosti zabýval pod sp. zn. 1 As 46/2010.
Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jelikož pokud by tato námitka byla
důvodná, neměl by procesní prostor pro zkoumání případného naplnění ostatních dvou
kasačních důvodů, jelikož z povahy věci je zřejmé, že toliko u přezkoumatelného rozsudku
je zpravidla možno hodnotit jeho zákonnost, resp. posoudit, zda byly správně vyhodnoceny
namítané vady správního řízení. Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu v tom, že některé jeho námitky byly chybně posouzeny jako nové žalobní body a městský
soud se jimi proto odmítl zabývat.
[13.] K tomu zdejší soud uvádí, že řízení o správní žalobě je skutečně založeno na zásadě
koncentrace řízení, plynoucí zejména z ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. (k tomu viz např. rozsudek
NSS sp. zn. 2 Afs 57/2007) a jako ústavně souladnou ji respektuje rovněž Ústavní soud
(viz např. nález sp. zn. I. ÚS 390/05, in: http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávaném případě
je z obsahu žaloby ze dne 9. 5. 2008 patrno, že stěžovatel brojil proti tomu, že (1.) z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného není patrno, o jaký nesoulad s cenovými předpisy se jedná, (2.) informace
o ceně byla úplná, jelikož bylo vyčerpávajícím způsobem stanoveno, z jakých částek se skládá, (3.)
nabídka na uzavření cestovní smlouvy odpovídala příslušným ustanovením občanského zákoníku
a také požadavkům Směrnice č. 90/314/EHS a (4.) jednáním stěžovatele nemohlo spotřebitele
objektivně uvést v omyl, jelikož záměrem bylo pouze upoutat jeho pozornost.
[14.] Pokud stěžovatel (resp. jeho zástupce) při jednání u městského soudu uvedl,
že na předmětný leták je třeba nahlížet pouze jako na reklamu a nikoliv jako na ceník nabízených
služeb, je třeba mu přisvědčit v tom směru, že tato námitka nepředstavovala nový žalobní bod,
který se s ohledem na výše zmíněnou zásadu koncentrace řízení městský soud nemohl zabývat.
Jak totiž plyne z judikatury zdejšího soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu
sp. zn. 2 Azs 92/2005), představuje žalobní bod samostatnou skutkovou a současně právní
námitku, nikoliv toliko rozvedení či zpřesnění již uplatněného žalobního bodu jiného. Takto
viděno, námitku uplatněnou při jednání u městského soudu, nelze považovat za novum, které
bylo možno s odkazem na zásadu koncentrace řízení bez dalšího odmítnout, jelikož
ve skutečnosti stěžovatel toliko blíže specifikoval žalobní bod spočívající v tvrzení, že předmětný
leták nemohl spotřebitele uvést v omyl s ohledem na jeho povahu.
[15.] Nejvyšší správní soud však i přes toto konstatování neshledal naplnění citovaného
kasačního důvodu. Jakkoliv totiž městský soud v závěru odůvodnění napadeného rozsudku
výslovně odmítl projednat předmětnou námitku, je z jeho celkového obsahu jednoznačné,
že se jí zabýval, když např. na str. 7 a 8 podrobně rozebral podobu předmětného letáku
a zdůraznil, že cena nezahrnující letištní a bezpečnostní taxy a palivový příplatek byla vytištěna
tučně, zatímco informace o nutnosti připočíst k deklarovaným cenám ještě další položky byla
uvedena drobným písmem ve spodní části letáku. Přitom s odkazem na judikaturu správních
soudů konstatoval, že informace o konečné ceně zájezdu musí být spotřebiteli srozumitelná
okamžitě a nikoliv až po učinění dalších úkonů z jeho strany.
[16.] Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by městský soud důkaz předmětným letákem
neprovedl a bez dalšího přijal nesprávné závěry správních orgánů. Tento leták je totiž součástí
správního (č. l. 18) i soudního spisu (č. l. 13), který byl v průběhu jednání před městským soudem
přečten (viz protokol o jednání ze dne 2. 6. 2011, č. l. 33) a obsah tohoto letáku je podrobně
reprodukován i v odůvodnění napadeného rozsudku. Není proto pravdou, že soud tento důkaz
vůbec neprovedl.
[17.] Lze tak učinit dílčí závěr, že se městský soud sice dopustil formulační nesprávnosti,
když uvedl, že se námitkami uplatněnými při ústním jednání nezabýval, nicméně ze shora
uvedených důvodů tato nesprávnost nemůže založit nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[18.] K dalším uplatněným kasačním důvodům soud konstatuje, že v nyní projednávaném
případě byl stěžovatel potrestán podle ustanovení §12 zákona o ochraně spotřebitele, dle kterého
je „prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo
poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně
zpřístupnit“ (odst. 1). Podle odst. 2 písm. a) pak platí, že „informace o ceně nebo okolnost, že informace
je neúplná anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti“. Podle
ustanovení §24 odst. 1 písm. a) stejného zákona v relevantním znění platilo, že za porušení
povinností stanovených (mimo jiné) v „§9 až 19 tohoto zákona uloží orgány uvedené v §23 pokutu
až do výše 50 000 000 Kč; při stanovení výše pokuty se přihlíží k povaze protiprávního jednání a k rozsahu jeho
následků.“
[19.] Jak plyne již ze shora uvedeného, městský soud se v odůvodnění rozsudku napadeného
nyní projednávanou kasační stížností opíral o konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
k obdobným případům. Zdejší soud přitom nevidí žádný rozumný důvod, pro který by se nyní
měl od této judikatury jakkoliv názorově odchýlit, a to také proto, že obsah námitek uplatněných
v nyní projednávané kasační stížností se obsahově zcela překrývá s námitkami, řešenými
v citovaných judikátech.
[20.] Pokud tedy stěžovatel namítá, že nebyla zohledněna soukromoprávní úprava institutu
cestovní smlouvy a že byl sankcionován za veřejnoprávní správní delikt za současného
respektování úpravy obsažené v občanském zákoníku, postačuje poukázat na argumentaci
použitou v rozsudku NSS č. j. 1 As 46/2010 - 79, kde je výslovně připomenuto, že k samostatné
úpravě cestovní smlouvy došlo zákonem č. 159/1999 Sb., který doplnil osmou část občanského
zákoníku o úpravu nového smluvního typu - cestovní smlouvy. Podle důvodové zprávy
k citovanému zákonu přistoupil zákonodárce k jeho přijetí jednak v reakci na některé „závažné
negativní důsledky“ výrazné liberalizace podnikání v oblasti cestovního ruchu, ke které došlo
v průběhu 90. let minulého století, jednak s ohledem na proces sbližování českého práva
s právem Evropských společenství (především se směrnicí Rady 90/314/EHS). Podle
komentářové literatury tak je nutno ustanovení o cestovní smlouvě vykládat v kontextu
a v pojmosloví zákona č. 159/1999 Sb. a v souladu s evropským právem na ochranu spotřebitele
(kromě citované směrnice např. s obecným výkladovým pravidlem „v pochybnostech výklad
pro spotřebitele nejpříznivější“) (Švestka, J. a kol. 2009. Občanský zákoník - komentář, II. díl. Praha:
C. H. Beck, 2. vydání, s. 2379).
[21.] Jakkoliv je třeba stěžovateli v obecné rovině přisvědčit v tom, že soukromé a veřejné
právo nepředstavují dva od sebe oddělené a neproniknutelné světy, současně platí, že ustanovení
občanského zákoníku, jichž se stěžovatel dovolává, nejsou obsahově rozporná. Jestliže totiž
ustanovení §852a a násl. občanského zákoníku obsahují náležitosti cestovní smlouvy a další
pravidla pro postup podle ní; zakotvuje ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně
spotřebitele náležitosti informace o ceně služby (zde: zájezdu), a to tak, že tato informace musí
být úplná a zejména nesmí vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Jestliže
tedy citovaná ustanovení občanského zákoníku upravují náležitosti cestovní smlouvy, vztahuje
se zákon na ochranu spotřebitele i na fázi před jejím uzavíráním, tzn. stanoví informační
povinnosti pro poskytovatele příslušné služby. Nejvyšší správní soud proto považuje za správný
a souladný se zákonem právní názor městského soudu, že stěžovatel byl sankcionován
za porušení skutkové podstaty správního deliktu; konkrétně za způsob informování spotřebitele
o ceně služby před uzavřením cestovní smlouvy. Skutečnost, že svým jednáním zřejmě neporušil
zákon soukromoprávní, proto nemůže mít žádný význam.
[22.] I v této otázce lze plně použít právní názor obsažený v citovaném rozsudku NSS
č. j. 1 As 46/2010 - 79, kde je výslovně poukázáno na to, že „předmětný leták stěžovatele představoval
porušení §12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, neboť informace o ceně na něm zachycená
vzbuzovala zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Stěžovatel zde u jednotlivých nabízených pobytů
uváděl velkým a tučným písmem cenu, která však nezahrnovala letištní a bezpečnostní taxy včetně pozemních
služeb, cestovní pojištění a palivový příplatek. Informace o tom, že k deklarovaným cenám je nutno připočíst ještě
uvedené poplatky (včetně jejich výše), byla uvedena drobným písmem ve spodní části letáku. Spotřebitel tuto
poznámku v mnoha případech vůbec nemusel zaregistrovat, případně by byl nucen provádět další výpočty, kterými
by se teprve dobral konečné ceny zájezdu, což je v rozporu se závěry výše citované judikatury. Námitka stěžovatele
ohledně průměrného spotřebitele působí poněkud absurdně a kdyby na ni zdejší soud přistoupil, tak by de facto
akceptoval závěr, že klamat spotřebitele je přípustné, pokud tak činí větší množství prodejců a po dostatečně
dlouhou dobu, neboť spotřebitel si na klamavé jednání časem zvykne. V kontextu práva na ochranu spotřebitele
jistě nelze koncept průměrného spotřebitele chápat tímto způsobem. Námitky stěžovatele týkající se porušení §12
odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele jsou tedy nedůvodné.“
[23.] Pokud stěžovatel namítá porušení zásady zákazu retroaktivity, spočívající ve zpětné
aplikaci zákona č. 403/2009 Sb., který nebyl účinný v době spáchání správního deliktu, postačuje
rovněž odkázat na výše zmíněný rozsudek zdejšího soudu č. j. 1 As 46/2010 - 79, který řešil
podobnou námitku, týkající se rovněž deliktu spáchaného v roce 2007. V citovaném rozsudku
je totiž uvedeno, že zákonná úprava výslovně zakotvuje povinnost prodejce poskytnout
spotřebiteli při nabídce a prodeji zboží (či služeb) informaci o konečné nabídkové ceně
(zahrnující všechny daně, cla a poplatky) skutečně až ode dne nabytí účinnosti zákona
č. 403/2009 Sb. Nicméně již v době rozhodování správních orgánů v posuzované věci zákon
o ochraně spotřebitele jasně stanovil, že „informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná
anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti“.
Již na základě citovaného ustanovení §12 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona pak judikatura
správních soudů dovodila v zásadě tytéž požadavky, které byly později explicitně vtěleny
do zákona o cenách. Např. podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006,
č. j. 3 As 37/2005 - 59 (publikováno ve Sb. NSS 822/2006), nelze „spravedlivě požadovat
po spotřebiteli, aby u každého výrobku či služby zkoumal, zda uvedená cena je již cenou konečnou, či zda
je k ní zapotřebí připočíst DPH, a to v sazbě základní či snížené. V daném případě tedy žalovaná dospěla
ke správnému závěru, že neuvedením konečné ceny, nýbrž ceny neobsahující DPH, byl porušen §12 zákona
o ochraně spotřebitele, ukládající prodejcům informovat spotřebitele o ceně nabízených výrobků v souladu
s cenovými předpisy.“ Obdobně dospěl městský soud ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2006,
č. j. 11 Ca 203/2005 - 30 (Sb. NSS 898/2006), k závěru, podle nějž „musí jít při výkladu ustanovení
§12 zákona o ochraně spotřebitele o takové informace, které jsou zákazníkovi (spotřebiteli) přístupné okamžitě
bez toho, že by byl zákazník nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny zcela konkrétního výrobku.
Měl-li by být takový způsob poskytování informací o ceně výrobků shledán v souladu s platnou právní úpravou,
znamenalo by to zřejmý rozpor s účelem a smyslem právní úpravy, uvedené v příslušných ustanoveních zákona
o ochraně spotřebitelů.“
[24.] Lze tak shrnut, že zákonodárce výše specifikovanou novelizací zákona o cenách toliko
konkretizoval stávající obecnou zákonnou úpravu výslovným zakotvením požadavku, k němuž
již dříve dospěla judikatura správních soudů. Takový postup přitom není ničím výjimečným,
naopak je poměrně běžné, že v realitě dnešní dynamicky se vyvíjející společnosti je její vývoj
nejprve reflektován judikaturou a až následně zákonodárcem. Ze skutečnosti, že k takovému
odrazu judikatury v legislativě s jistým časovým odstupem dojde, přitom nelze bez dalšího
dovozovat, že by taková judikatura byla v rozporu s původní (obecnější) právní úpravou.
[25.] Proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný z předestřených kasačních důvodů nebyl
naplněn [§103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.] a jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady,
k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26.] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §60 odst. 1 za použití §120
s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch, a žalovanému žádné náklady překračující jeho běžnou činnost nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu