ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.26.2011:96
sp. zn. 2 As 26/2011 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: AIR
STATION spol. s r. o., se sídlem Karoliny Světlé 1013/14, Praha, zastoupené JUDr. Jiřím
Horníkem, LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222/12, Praha, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Letiště Příbram s. r. o., se sídlem Drásov, Skalka 39, zastoupené
JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Nám. Komenského 289, Příbram, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2010,
č. j. 9 A 194/2010 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti usnesen í
Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta její žaloba proti r ozhodnutí žalovaného ze dne
17. 8. 2010, č. j. 454/2010- 220-SP/3. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
proti usnesení Úřadu pro civilní letectví ze dne 5. 5. 2010, č. j. 2 733-10-701, kterým bylo
rozhodnuto o přerušení spojeného správního řízení, v jehož rámci se vede řízení o žádosti
stěžovatelky o vydání povolení k provozování veřejného vnitrostátního letiště Příbram, a dále
řízení o zrušení povolení k provozování tohoto letiště současnému provozovateli – osobě
zúčastněné na řízení (společnost Letiště Příbram s. r. o.). Správní řízení přerušil Úřad pro civilní
letectví do doby nabytí právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci vlastnictví
zpevněných ploch v areálu letiště Příbram, v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 118/2009,
a v řízení ve věci neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi Ministerstvem obrany
a stěžovatelkou, vedeném pod sp. zn. 14 C 227/2009. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zároveň
vyhověl odvolání osobě zúčastněné na řízení proti usnesení Úřadu pro civilní letectví ze dne
3. 2. 2010, č. j. 603-10-701, kterým bylo rozhodnuto o ukončení dokazování ve výše
specifikovaném spojeném správním řízení, a napadené usnesení zrušil v celém rozsahu.
[2] Městský soud žalobu stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost z důvodu, že napadené
rozhodnutí žalovaného vyhodnotil jako vyloučené ze soudního přezkumu podle ustanovení
§70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.) a mj. s odkazem na rozsudek Nejvyššího správní ho soudu ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 4 As 48/2008 - 23, je označil za rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] V kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť napadené usnesení
Městského soudu v Praze v části výroku I., kterým její žalobu odmítl, považuje za nezákonné.
[4] Po stručném shrnutí skutkového stavu a dosavadního postupu ve správním řízení
vyslovila stěžovatelka přesvědčení, že napadené rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví, a potažmo
žalovaného, není možné kvalifikovat jako rozhodnutí ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s., kterým
se pouze upravuje vedení řízení, byť má formu usnesení o přerušení řízení. Uvedené ustanovení
s. ř. s. nevylučuje a priori přezkum rozhodnutí o přerušení řízení z hlediska jejich formy a městský
soud zcela abstrahoval od zkoumání, zda napadené rozhodnutí spadá do kompetenční výluky
podle §70 písm. c) s. ř. s. i po stránce materiální.
[5] Stěžovatelka tvrdí, že městský soud neměl při vydání napadeného usnesení k dispozici
správní spis a nemohl tedy objektivně zkoumat, zda byla naplněna materiální stránka rozhodnutí
o přerušení řízení a zda mohlo dojít k dotčení hmotných práv účastníků řízení. Přitom je -li
sporné, zda se na rozhodnutí správního orgánu vztahuje kompetenční výluka ve smyslu §70
s. ř. s., je zapotřebí zvolit takový výklad, který v nejvyšší míře dbá na právo na přístup k soudu.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že v rámci správního řízení nemohla ze zákona nic namítat proti spojení
řízení. Napadeným usnesením městského soudu došlo k téměř absolutnímu zabránění přístupu
stěžovatelky k soudu za situace, kdy vydáním rozhodnutí žalovaného došlo k faktickému
pozastavení výkonu vlastnických práv stěžovatelky. Tento výklad zákona je nesprávný a příčí
se principům spravedlnosti.
[6] Stěžovatelka má za to, že překážky bránící pokračování v řízení, které byly důvodem
k vydání usnesení Úřadu pro civilní letectví o přerušení spojeného správního řízení, neexistují.
Obě soudní řízení, vedená u Okresního soudu v Příbrami, mají šikanózní charakter. Tato řízení
byla zahájena osobami spřízněnými se společností Letiště Příbram s. r. o. (osobou zúčastněnou
na řízení) až poté, kdy Ministerstvo obrany této společnosti vy povědělo nájemní smlouvu,
a kdy byla uzavřena Smlouva o spolupráci mezi touto společností a st ěžovatelkou. Stěžovatelka
má za to, že výsledek obou řízení vedených před Okresním soudem v Příbrami není způsobilý
spojené správní řízení ovlivnit.
[7] K soudnímu řízení ve věci neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi Ministerstvem
obrany a stěžovatelkou, vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 227/2009,
stěžovatelka uvádí, že nájemní smlouva je je dním z titulů, které ji opravňují k užívání letiště
Příbram. Úřad pro civilní letectví tuto smlouvu uznal jako smlouvu zajišťující právní vztah osoby
zúčastněné na řízení (prostřednictvím Smlouvy o spolupráci) k letišti. Vzhledem k tomu,
že Smlouva o spolupráci byla vypovězena, nemůže mít jakýkoli výsledek soudního sporu ohledně
neplatnosti nájemní smlouvy vliv na tu část správního řízení, které se týká zrušení povolení osobě
zúčastněné na řízení k provozování letiště Příbram. Výsledek soudního řízení nebude mít vliv
ani na část řízení, která se týká udělení povolení k provozování letiště, a to s ohledem
na skutečnost, že v mezidobí došlo k uzavření kupní smlouvy, která představuje dokument
ve smyslu §30 odst. 2 písm. c) zákona č. 49/1997 Sb., o civilním le tectví.
[8] K soudnímu řízení ve věci vlastnictví zpevněných ploch v areálu letiště Příbram, vedeném
pod sp. zn. 16 C 118/2009, stěžovatelka uvádí, že ani výsledek tohoto soudního řízení nemůže
ovlivnit řízení týkající se zrušení povolení k provozování letiště osobě zúčastněné na řízení,
neboť její právní vztah k letišti byl založen na vypovězené Smlouvě o spolupráci, tj. na právním
vztahu k letišti, nikoli na právním vztahu k pozemkům, které jsou předmětem sporu. Ovlivněno
nemůže být ani řízení týkající se pov olení k provozování letiště stěžovateli, neboť žalobce
v tomto civilním sporu (pan Evžen Sosna, jednatel společnost i Letiště Příbram, s. r. o.)
se dožaduje řešení právní otázky, která je již v soudní praxi vyřešena, a navíc vyřešení této otázky
není v dané věci rozhodující; stěžovatelka totiž v rámci správního řízení jednoznačně prokázala
právní vztah k nadpoloviční většině letištních pozemků ve smyslu §27 odst. 3 zákona o civilním
letectví. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sám uvádí, že osoba zúčastněná na řízení nesplňuje
zákonné předpoklady k provozování letiště a navíc si sám vyhodnocuje klíčovou předběžnou
otázku, tj. zda jsou klíčové komponenty areálu letiště samostatnými věci v občanskoprávním
smyslu.
[9] Městský soud nesprávně uzavřel, že rozhodnutím žalovaného nebylo zasaženo
do hmotných práv stěžovatelky. Tento zásah stěžovatelka spatřuje v zásahu do práva
vlastnického (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a do práva na podnikání (čl. 26 Listiny).
K tvrzenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelka uvádí, že vlastní významné části
nemovitostí tvořící letiště a ke zbývajícím částem má právní vztah. Pokud Listina zaručuje
povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnických práv jednotlivce sama nezasahovala,
a pokud zavazuje veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by bylo jeho
vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 456/05, či nález ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07) ,
rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví a žalovaného jsou v příkrém rozporu s těmito principy,
a to z následujících důvodů.
[10] Správní orgány odmítly v průběhu téměř osmi měsíců rozhodnout o odebrání povolení
osobě zúčastněné na řízení k provozování letiště, ačkoliv tato osoba nemá již od 31. 10. 2009
k letišti Příbram žádný právní vztah. Napadeným usnesením o přerušení správního řízení
je aprobováno právo letiště i nadále užívat v postavení provozovatele. Vlastnickému právu
stěžovatelky, které je limitováno na pouhé holé vlastnictví, nebyla poskytnuta dostatečná ochrana,
přičemž došlo k jeho omezení, a to neústavním způsobem.
[11] Žalovaný si zcela nad rámec zákona uzurpuje právo vlastníka letiště, když v napadeném
rozhodnutí uvedl, že „pro všechny zúčastněné bude lepší, když je letiště jako takové provozováno v současném
rozsahu“, než aby bylo uzavřeno. Došlo tak k porušení ústavně garantované zásady legality.
Z ustanovení §34a zákona o civilním letectví nevyplývá, že by správní orgán mohl při naplnění
výše popsaného skutkového stavu rozhodnout jinak, než jak stanoví dispozice obsažená
v v tomto ustanovení, např. rozhodnout s cílem zajistit provoz letiště. Naopak instituty sloužící
k zajištění provozování letiště jsou jednoznačně upraveny v §25b odst. 2 a 3 zákona o civilním
letectví, přičemž řešení zvolené žalovaným v těchto ustanoveních nefiguruje, a proto je v rozporu
s ústavními normami.
[12] Rozhodnutí žalovaného se tedy neomezuje na pouhou úpravu vedení řízení, nýbrž přímo
zasahuje do vlastnického práva stěžovatelky. Pokud by mělo napadené rozhodnutí žalovaného
podléhat kompetenční výluce, budou významným způsobem dotčena práva stěžovatele
bez možnosti jejich soudní ochrany, a to tak dlouho, jak dlouho bude stávající provozovatel
letiště schopen iniciovat soudní řízení zpochy bňující jakoukoli smlouvu, resp. vlastnictví
nemovitostí s letištěm souvisejících.
[13] Rozhodnutími Úřadu pro civilní letectví a žalovaného došlo rovněž k zásahu
do stěžovatelčina práva podnikat, neboť s předmětem vlastnictví stěžovatelky ve své podstatě
podniká třetí osoba. Stěžovatelka tak nemůže uplatňovat např. své povinnosti z kupní smlouvy,
kde je mj. stanovena povinnost zajistit provoz letiště. Stěžovatelka však nemůže této povinnosti
dostát, neboť s osobou zúčastněnou na řízení nemá žádný právní vztah. Na tom nic nemění
skutečnost, že v současné době je provoz letiště zajištěn.
[14] Na základě uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žadatel o vydání povolení
k provozování letiště je povinen prokázat, že je vlastníkem letiště, popř. že má jiný právní vztah
k letišti doložený souhlasem vlastníka letiště podle ustanovení §30 odst. 2 písm. c) zákona
o civilním letectví. Pro vydání povolení k provozování letiště je tedy klíčové určení, kdo
je vlastníkem letiště podle ustanovení §25b zákona o civilním letectví, přičemž je nutné vycházet
z vymezení letiště ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 tohoto zákona.
[16] Letiště jako celek se skládá z několika provozně od sebe oddělitelných částí a nejedná
se tedy pouze o vzletovou a přistávací dráhu; je třeba, aby provozovatel disponoval také
technickým a administrativním zázemím. Vlastnictví letiště je otázkou zásadního právního
významu, o které si správní orgán vzhledem k okolnostem projednávaného případu nemůže
učinit úsudek sám, a proto ji Úřad pro civilní letectví posoudil jako otázku předběžnou podle
ustanovení §57 zákona č . 500/2004 Sb., správní řád, ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“).
[17] Výsledek soudních řízení vedených u Okresního soudu v Příbrami je rozhodující
pro prokázání právního vztahu k předmětnému letišti. Hmotněprávní postavení stěžovatele
nebylo napadeným usnesením zasaženo, neboť se nejedná o rozhodnutí konstitutivní,
jímž by byla autoritativně zakládána, měněna či rušena jeho pr áva nebo povinnosti. Jedná
se o rozhodnutí procesní povahy vydané za účelem vyřešení předběžné otázky, na němž závisí
rozhodnutí ve věci samé. Je sice pravdou, že správní řízení musí respektovat zásadu ekonomie
řízení, nelze v něm však upírat práva dalšího účastníka řízení, kterým je současný provozovatel
letiště, jenž tvrdí, že splňuje požadavky kladené zákonem na provoz ovatele letiště.
[18] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[19] Osoba zúčastněná na řízení se stejně jako žalovaný ztotožnila s názorem městského
soudu v napadeném usnesení. Ke kasační stížnosti uvedla, že otázka vlastnických práv
k pozemkům, na nichž se letiště nachází, je naprosto zásadní, přičemž zcela odmítá tvrzení
stěžovatelky o šikanózním charakteru žalob podaných k Okresnímu soudu v Příbrami. Je sice
pravdou, že účastníky těchto soudních řízení jsou osoby, které jsou s ní spřízněny, nicméně
otázka určení vlastnických poměrů k pozemkům, na kterých se letiště nachází a jejich součástem
(povrchovým úpravám), je naprostou prioritou. Předmětem soudních řízení před Okresním
soudem v Příbrami je i otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 1. 2009 a nájemní
smlouvy ze dne 27. 11. 2008, na které stěžovatelka v kasační stížnosti odkazuje.
[20] Podle názoru osoby zúčastněné na řízení není vůbec jisté, že se stěžovatelka stan e
vlastníkem částí letiště, neboť předmětná kupní smlouva byla sice předložena katastrálnímu
úřadu, avšak následně došlo ke zpětvzetí návrhu na vklad vlastnických práv do katastru
nemovitostí.
[21] Pokud stěžovatelka poukazuje na ustanovení čl. 11 Listiny, lze zároveň poukázat na práva
vlastníků pozemků (jmenovitě pana E. S. a paní H. Č.), do nichž stěžovatelka svým jednáním
zasahuje. Tvrzení stěžovatelky, že vlastní letiště Příbram, je nepravdivé, neboť toto letiště je
tvořeno mnoha desítkami pozemků, které se nacházejí ve vlastnictví několika desítek fyzických a
právnických osob.
[22] K tvrzenému zásahu do práva stěžovatelky na podnikání nedochází, neboť stěžovatelka
svoji podnikatelskou činnost na letišti vykonávala a vykonává, včetně vybírání přistávacích
poplatků, což jí umožnil provozovatel letiště (osoba zúčastněná na řízení). K zásahu
do vlastnických práv rovněž nedochází, neboť stěžovatelka neprokázala, že by měla letiště
ve svém vlastnictví.
V. Argumentace Nejvyššího správního soudu
[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k
závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Předmětem sporu je posouzení otázky, zda rozhodnutí sp rávního orgánu, kterým bylo
přerušeno správní řízení ve výše specifikované věci, spadá do kategorie úkonů správního orgánu,
jejichž soudní přezkum je podle ustanovení §70 s. ř. s. vyloučen. V daném případě se podle
názoru městského soudu jedná o kompetenční výluku vymezenou v ustanovení §70 písm. c)
s. ř. s., tedy o úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem městského soudu ztotožňuje.
[25] Ke stěžejní námitce stěžovatelky, a vlastně k samotné podstatě kasační stížnosti,
totiž že usnesení o přerušení správního řízení v této věci z hlediska jeho obsahu je rozhodnutím
samostatně soudně přezkoumatelným, Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji konstantní
judikaturu, podle které rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení jednoznačně představuje
úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení správního řízení (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne ze dne 30. 4. 2008, č. j. 3 As 64/2007 - 62, či ze dne 30. 1. 2009,
sp. zn. 4 As 48/2008, vše na www.nssoud.cz). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost,
že proti rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení je možné podat odvolání; na rozdíl
od předcházející právní úpravy správního řízení, kdy správní řád z roku 1967 opravný prostředek
proti takovému rozhodnutí nepřipouštěl (srov. §29 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.).
[26] Úřad pro civilní letectví, jakožto správní orgán prvního stupně, rozhodl o přerušení
správního řízení podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť dospěl k závěru, že otázky
nastolené žalobami podanými k Okresnímu soudu v Příbrami, na něž jej upozornil zástupce
osoby zúčastněné na řízení, jsou otázkami, o kterých mu nepřísluší rozhodnout ; tzn. jedná
se o předběžné otázky ve smyslu §57 správního řádu. Správní řízení pro to přerušil do nabytí
právní moci rozhodnutí vedených u Okresního soudu v Příbrami ve výše specifikovaných věcech
(vlastnictví zpevněných ploch v areálu letiště Příbram a neplatnost nájemní smlouvy mezi
Ministerstvem obrany a stěžovatelkou).
[27] Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, o které nepřísluší správnímu orgánu
rozhodnout a současně na řešení této otázky závisí vydání rozhodnutí ve věci (§57 správního
řádu). Řešení nejasností v otázkách existence vlastnického práva a neplatnosti nájemní smlouvy
nepochybně spadá do výlučné kompetence civilních soudů, jsou-li samozřejmě tyto otázky
žalobním návrhem k řešení vzneseny (jedná se o sporná řízení, jež jsou ovládána zásadou
dispoziční). Ustanovení §57 odst. 1 písm. c) správního řádu výslovně řadí mezi otá zky, o nichž
si správní orgán nemůže učinit úsudek sám, otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo
jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, a dále otázky osobního stavu. Přestože vedení soudního
řízení ve věcech týkajících se existence vlastnického práva a platnosti soukromoprávních závazků
nepředstavuje zákonnou překážku pokračování správního řízení, jehož se řešení těchto sporů
týká, je zcela na úvaze správního orgánu, zda správní řízení podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c)
přeruší či nikoliv. V tomto ohledu je rozhodnutí správního orgánu přerušit správní řízení
fakultativní variantou.
[28] V předmětné věci je proto zřejmé, že stěžovatelka žalobou brojila proti takovému
rozhodnutí procesní povahy, kterým se správní řízení nekončí a jímž není ani jiným způsobem
zasahováno do její hmotněprávní sféry. Usnesení o přerušení správního řízení není rozhodnutím,
jímž by byla stěžovatelce zakládána, měněna nebo rušena práva anebo povinnosti v dané věci.
K námitce stěžovatelky ohledně zamezení přístupu k soudu je na místě připomenout, že právo
na přezkum správních rozhodnutí tohoto charakteru není odepřen, neboť soud tato rozhodnutí
přezkoumává k námitce uplatněné v žalobě (kasační stížnosti) proti konečnému rozhodnutí
ve věci samé. Tím bude v daném případě rozhodnutí správního orgánu o vydání či nevydání
povolení stěžovatelce k provozování veřejného vnitrostátního letiště. Pokud se stěžovatelka bude
cítit tímto rozhodnutím dotčena na svých právech, po vyčerpání opravného prostředku
ve správním řízení se může domáhat ochrany podáním žaloby ve správním soudnictví. Stejnou
argumentaci je možné vztáhnout k námitce stěžovatelky, že v rámci správního řízení nemohla
ze zákona nic namítat proti rozhodnutí správního orgánu o spojení řízení (§76 odst. 5 věta třetí
ve spojení s §140 odst. 4 správního řádu).
[29] Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením správního orgánu došlo k faktickému
pozastavení výkonu jejích vlastnických práv. K tomu lze uvést, že pokud se vede spor o existenci
vlastnického práva k nemovitostem spadajícím do areálu letiště, nelze s jistotou určit, že skutečně
dochází k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Skutečnost, že řízení vedená u Okresního
soudu v Příbrami byla zahájena z podnětu osob spřízněných s osobou zúčastněnou na řízení,
není důvodem ke zpochybňování legitimního nároku žalobců na vyřešení otázek, jež se jeví být
spornými, v řízení před nezávislým a nestranným soudem. V řízení o vydání povolení
k provozování letiště, resp. ke zrušení takového povolení, je relevantní otázka existence
vlastnického práva k letišti ve smyslu §2 odst. 7 zákona o civilním letectví, stejně jako otázka
platnosti či neplatnosti právních titulů, které zakládají právo letiště užívat. Jak je patrno
ze spisového materiálu, v řízení před Okresním soudem v Příbrami je přitom zpochybňována
nejen platnost nájemní smlouvy mezi Ministerstvem obrany a stěžovatelkou, ale také platnost
kupní smlouvy, na kterou stěžovatelka v kasační stížnosti odkazuje a z níž odvozuje
svá vlastnická práva k letišti.
[30] Samotným rozhodnutím správního orgánu o přerušení správního řízení z důvodu vedení
řízení o předběžné otázce, jejíž zodpovězení by mělo vyřešit nejasnosti ohledně samotné
existence vlastnického práva a ostatních právních vztahů k letišti, nemůže z povahy věci dojít
k zásahu do hmotných práv stěžovatelky (vlastnické právo a právo na podnikání). Jak bylo již
uvedeno výše, stěžovatelka se může bránit proti konečnému rozhodnutí ve věci a uplatnit
případně může námitky týkající se procesního postupu správního orgánu. V rovině
soukromoprávní bude po rozhodnutí civilního soudu o sporných otázkách stěžovatelce rovněž
otevřena možnost případně uplatnit právo na náhradu škody či nárok na vydání bezdůvodného
obohacení.
[31] Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí správního orgánu v dané věci, kterým došlo
k přerušení správního řízení, představuje úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení
řízení před správním orgánem. Takový úkon spadá mezi kompetenční výluky ve smyslu §70
písm. c) s. ř. s.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[32] Městský soud postupoval správně, pokud žalobní návrh v této věci usnesením odmítl jako
nepřípustný [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Usnesení správního orgánu, kterým se přerušuje
správní řízení z důvodu probíhajícího soudního řízení o předběžné otázce, představuje úkon,
kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Takový úkon je vyňat ze soudního
přezkumu ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s.
[33] Nejvyšší správní soud neshledal naplnění kasačního důvodu vymezeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kasační stížno st tedy jako nedůvodnou zamítl ( §110 odst. 1 s. ř. s.).
[34] O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil plnění žádných povinností a proto jí
rovněž nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 5 s. ř. s.). Žalovanému nevznikly
náklady řízení přesahující jeho běžnou činnost, proto mu ani jejich náhrada přizn ána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu