ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.40.2010:75
sp. zn. 2 As 40/2010 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
Mgr. T.S., proti žalovanému Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Praha 5, Na
Popelce 2/16, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. 12. 2009, č. j. 8 Ca 79/2007 – 52,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 8 Ca 79/2007 – 52,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále též „NBÚ“) ze dne
25. 1. 2007 č. j. 47/2007-NBÚ/07-OP byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí NBÚ
ze dne 10. 10. 2006 č. j. 80833/2006-NBÚ/P. Prvostupňovým rozhodnutím bylo, ve smyslu
stanovení §121 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o oc hraně utajovaných informací
a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně
utajovaných informací") rozhodnuto tak, že se žalobci nevydává osvědčení pro stupeň utajení
Důvěrné. Zamítnutím odvolání žalovaný aproboval názor prvostupňového orgánu, dle kterého
žalobce nesplňuje podmínky bezpečnostní způsobilosti, ve smyslu ustanovení §12 odst. 1
písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací. Tato nezpůsobilost byla dovozena z existence
bezpečnostních rizik předpokládaných v §14 odst. 2 písm. b) a §14 odst. 3 písm. a) zákona
o ochraně utajovaných informací. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu
v Praze žalobou, kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí, stejně jako jemu předcházejícího
rozhodnutí prvostupňového. Městský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil.
V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že osvědčení fyzické osoby o její
bezpečnostní způsobilosti (na požadovaný stupeň utajení), ve smyslu ustanovení §12 odst. 1
písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací, nelze vydat tomu, u koho bylo zji štěno
bezpečnostní riziko (§14 odst. 1 zákona). Žalovaný, ve shodě s prvostupňovým orgánem,
dovodil v případě žalobce bezpečnostní rizika ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 písm. b) a §14
odst. 3 písm. a) zákona o ochraně utajovaných informací. Městský so ud akceptoval tvrzení
žalobce, že správními orgány tvrzená existence bezpečnostního rizika ve smyslu §14 odst. 2
písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací prokázána nebyla. Existenci tohoto
bezpečnostního rizika správní orgány dovodily ze zjištění, že žalobce, jako spolupracovník bývalé
Vojenské kontrarozvědky (dále též "VKR"), předal této organizaci poznatky, na jejichž základě
byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 9. 4. 1986, sp. zn. 4 T 91/86
odsouzen vojín J. L. k trestu odnětí svobody ve výši 10 měsíců nepodmíněně. Žalobce měl VKR
informovat o stycích jmenovaného, jeho chování a protisocialistických názorech (na tomto
základě byl založen svazek SIMKA), v důsledku čehož došlo k již zmiňovanému odsouzení, a to,
mimo jiné za trestné činy hanobení republiky a jejího představitele (§102 trestního zákona)
a hanobení národa, rasy a přesvědčení [§198 písm. b) trestního zákona]. Tento závěr městský
soud zpochybnil s tím, že ve správním spisu není předmětný trestní rozsudek založen a ne byl
předložen ani na nařízeném ústním jednání. Dle jeho názoru tedy není možné verifikovat závěr
správních orgánů, že k odsouzení J. L. došlo na základě sdělení žalobce; obsah závěrečné zprávy
VKR (z níž vycházely správní orgány) městský soud nepovažoval za dostatečně průkazný.
Jako nedůvodné naopak městský soud vyhodnotil námitky žalobce, který svou
bezpečnostní způsobilost dovozoval z faktu, že v minulosti již pracoval u Bezpečnostní
a informační služby (dále též „BIS“) a dovolával se též toho, aby bylo zohledněno jeho
bezproblémové chování po celou dobu, která má být prověřována z pohledu ustanovení §14
odst. 4 zákona o ochraně utajovaných informací. K tomu městský soud uvedl, že dle judikatury
správních soudů platí, že bylo-li prokázáno bezpečnostní riziko ve smyslu §14 odst. 2 písm. a)
a b) zákona o ochraně utajovaných informací, nemůže být toto riziko eliminováno ani případným
řádným chováním prověřované osoby v pozdější době. Městský soud odmítl též procesní výhrady
žalobce, který poukazoval na skutečnost, že v průběhu správního řízení s ním nebyl veden
pohovor. Zde městský soud uvedl, že bezpečnostní pohovor není dle zákona obligatorní; jeho
absence tedy nemůže sama o sobě způsobit nezákonnost následně vydaného rozhodnutí. Pokud
jde o otázku bezpečnostního rizika ve smyslu §14 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně utajovaných
informací, zde městský soud aproboval názor žalovaného, že bývalá VKR byla součástí Státní
bezpečnosti (StB), a to dle rozkaz u příslušného služebního funkcionáře, kterým byla zařazena
do struktury Sboru národní bezpečnosti (SNB). Byla též řízená ministerstvem vnitra, coby složka
StB.
Rozsudek městského soudu napadl včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen
„stěžovatel“), a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítá, že okolnost, zda byl J. L. odsouzen na základě poznatků
předaných žalobcem, nebyla základním důvodem či podstatou závěru o existenci bezpečnostních
rizik u osoby žalobce. To považuje za zřejmé i z odůvodnění soudem zrušeného rozkladového
rozhodnutí. Sama skutečnost, zmiňující odsouzení J.L. na základě poznatků předaných žalobcem,
byla pouze doplňující informací. Bezpečnostní rizika by byla shledána zcela nepochybně i v
případě, kdy by ke zmiňovanému odsouzení nedošlo. Stěžovatel zdůrazňuje, že spisový materiál
prokazuje, že svazek SIMKA byl k osobě J. L. zaveden právě na základě poznatků žalobce.
Předávání poznatků týkajících se politických názorů jiných osob stěžo vatel zcela jednoznačně
považuje za činnost směřující k potlačení základních práv a svobod, jak to má na mysli §14 odst.
2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací. Z obsahu správního spisu je doložitelné, že
žalobce se ke spolupráci s VKR zavázal podpisem slibu o spolupráci a o pokračování spolupráce
měl zájem i po skončení základní vojenské služby. Pro stěžovatele bylo rozhodující, že žalobce se
předáváním informací k politickým názorům jiné osoby podílel na takové činnosti, kterou lze
považovat za činnost směřující k potlačování základních práv a svobod; nebylo již podstatné, zda
byl na základě těchto poznatků někdo trestně stíhán či nikoliv. Městský soud tedy, dle názoru
stěžovatele, věnoval svou pozornost pouze dílčí skutkové okolnosti, kterou n esprávně označil za
podstatu bezpečnostního rizika, a v důsledku toho učinil nesprávný závěr, že skutkový stav nemá
oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel taktéž vyjádřil názor, že byl-li žalobce tajným
spolupracovníkem VKR, měl být logicky chráněn před prozrazením. Za situace, kdy bylo možné
jeho informace ověřit i z jiných zdrojů, zjevně již nebyla j eho účast při soudním jednání s J. L.
nutná, a zřejmě ani žádoucí. Otázka, zda při odsouzení jmenovaného sehrál žalobce podstatnou
úlohu či nikoliv, však nebyla rozhodující.
Žalobce se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
V projednávané věci je nejprve nutno připomenout, že (fakticky nezpochybněnou)
spolupráci žalobce s VKR, a zejména pak její formu, rozsah a okolnosti, za nichž probíhala,
stěžovatel právně subsumoval dílem pod bezpečnostní rizika dle §14 odst. 2 písm. b) zákona
o ochraně utajovaných informací, dílem pod §14 odst. 3 písm. a) tohoto zákona. Městský soud
přitom výslovně odmítl pouze udržitelnost závěrů stěžovatele ve vztahu ke konstatovanému
bezpečnostnímu riziku dle §14 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací, a to
s ohledem na údajné skutkové deficity, kterými měl tento závěr trpět. Správními orgány
konstatované současné naplnění podmínek ustanovení §14 odst. 3 písm. a) zákona nicméně
městský soud nikterak nezpochybnil, ba naopak přisvědčil stěžovateli v klíčové (a z hlediska
žalobce sporné) otázce, zda lze VKR považovat za součást bývalé StB.
Městský soud tedy ze dvou správními orgány konstatovaných bezpečnostních rizik závěry
týkající se jednoho z nich fakticky aproboval [§14 odst. 3 písm. a) zákona ], přesto však
rozhodnutí žalovaného zrušil. Ze zákona o ochraně utajovaných informací přitom vyplývá,
že bezpečnostním rizikem je činnost, spočívající v potlačování základních práv a svobod, anebo podpora takové
činnosti [§14 odst. 2 písm. b) zákona]; za bezpečnostní riziko lze též považovat zařazení do složky
bývalé StB s rozvědným nebo kontrarozvědným zaměřením, zpravodajské správy Generálního štábu
Československé lidové armády nebo odboru vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy anebo prokazatelnou
spolupráci se bývalou Státní bezpečností nebo zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové
armády nebo odborem vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy [§14 odst. 3 písm. a) zákona]. K závěru
o absenci podmínky bezpečnostní spolehlivosti [tedy překážky per se bránící vydání osvědčení
- §12 odst. 1 písm. d) a contrario zákona o ochraně utajovaných informací] tedy zcela evidentně
postačí i zjištění existence byť jen jediného bezpečnostního rizika, ve smyslu jejich definice
uvedené v §14 odst. 2 a 3 zákona. Jediný rozdíl z hlediska hodnocení možných bezpečnostních
rizik správními orgány (existence okolností uvedených v §14 odst. 2 zákona je bezpečnostním
rizikem bez dalšího, zatímco stejný závěr v případech uvedených v odst. 3 citovaného ustanovení
musí být současně výsledkem správního uvážení) zde nehraje roli, neboť, jak již bylo uvedeno,
městský soud závěry stěžovatele stran naplnění podmínek §14 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně
utajovaných informací nepopřel. Není tedy zřejmé, z jakého důvodů městský soud rozhodnutí
žalovaného zrušil, nevyvrátil-li jeden z nosných důvodů napadeného rozhodnutí, který sám
o sobě pro udržitelnost výroku tohoto rozhodnutí postačuje. Nelze tedy než konstatovat,
že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný a je tak naplněn kasační stížností tvrzený
důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Jakkoliv konstatovaná nepřezkoumatelnost již sama o sobě postačuje ke zrušení rozsudku
městského soudu, Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit se pro potřeby dalšího
řízení i ke správnosti závěrů městského soudu týkajících se (ne)existence bezpečnostního rizika
ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací; povaha
konstatované nepřezkoumatelnosti takovému postupu nebrání.
V této dílčí otázce lze zcela přisvědčit argumentaci stěžovatele uvedené v kasační
stížnosti, a sice že městský soud svůj závěr o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci
vystavěl na fakticky marginální skutkové okolnosti, která na posouzení existence tohoto
bezpečnostního rizika nemohla mít rozhodující vliv. Z výš e citované dikce ustanovení §14 odst.
2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných informací nevyplývá, že by pro naplnění
bezpečnostního rizika zde definovaného bylo nutné prokázat, že činnost prověřované osoby
vedla ke konkrétnímu poškození konkrétních osob. Je zřejmé, že již jen samotná aktivita
posuzované osoby vědomě alespoň podporující potlačování základních práv a svobod
pro naplnění zákonných znaků citovaného ustanovení postačuje; míra, v jaké se tato aktivita
konkrétně negativně promítla ve sféře práv jiné osoby, není rozhodující (k tomu srov. přiměřeně
právní názor vyslovený, ve vztahu k předcházející úpravě ochrany utajovaných skutečn ostí,
v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 47/2009-93, publikovaném pod
č. 1942/2009 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Fakt, že žalobce spolupracoval s orgány VKR z cela dobrovolně a iniciativně
a že v důsledku jeho aktivity byl založen signální spis SIMKA, jehož předmětem byly, mimo jiné,
informace o chování, stycích a politických postojích J. L., je velmi přesvědčivým způsobem
doložen obsahem správního spisu. Z jeho obsahu (listiny označené jako Závěrečná zpráva) pak i
vyplývá, že údaje ze signálního spisu byly použity v trestním řízení, ukončeném pos tihem
posledně jmenovaného. Tyto skutečnosti obě správní rozhodnutí reflektují. Prvostupňové
rozhodnutí pak akcentuje fakt, že žalobce s orgány VKR spolupracoval aktivně (absolvoval 13
schůzek a vypracoval 2 zprávy); stěžovatel pak, nad rámec výše uvedený, zejména hodnotil fakt,
že spolupráce žalobce byla založená na ideových pohnutkách a jakkoliv netrvala dlouho, její
význam vyvážila četnost a charakter předaných pozn atků; stěžovatel též zmínil, že spolupráce se
žalobcem byla ukončena ze strany orgánů StB, jakkoli jeho spolupráce byla hodnocena jako
dobrá. Nejvyšší správní soud má již jen z těchto konstatovaných skutečností za to, že chování
žalobce v rozhodném období lze považovat minimálně za podporu činnosti spočívající v
potlačování základních práv a svobod, jak to má na mysli ustanovení §14 odst. 2 písm. b) zákona
o ochraně utajovaných informací.
Z tohoto pohledu tedy není rozhodující, zda byla zcela nepochybně prokázána i příčinná
souvislost mezi (empiricky doloženou) aktivitou žalobce, spočívající v předání předávání
informací o J. L., a jeho následným odsouzením v trestním řízení za trestné činy výrazně politické
povahy. Stěžovatel ostatně tuto příčinnou souvislost v odůvodnění svého rozhodnutí netvrdil a
pouze konstatoval, že „je nepochybné, že na základě (žalobcem) předávaných poznatků o protisocialistickém
zaměření J. L. byl založen svazek SIMKA a J. L. byl poté VKR dále rozpracováván, k čemuž byl využíván
účastník řízení, VKR informoval o jeho stycích, chování a politických názorech“ . Dále konstatoval
(nespornou) skutečnost, že J. L. byl (dle Závěrečné zprávy) na základě údajů obsažených v signálním
svazku odsouzen trestním soudem; v této souvislosti pak uzavřel, že žalobce „spolupracoval vědomě a
aktivně, scházel se s pracovníky (VKR), kterým předával poznatky o konkrétních osobách, z nichž jedna byla
pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“ (str. 3 a 4 druhostupňového rozhodnutí). I
kdyby tedy městským soudem požadovaný trestní rozsudek byl dohledán a proveden jako důkaz,
a z jeho odůvodnění by nevyplývala žádná přímá spojitost mezi aktivitou žalobce a odsouzením J .
L., rozhodně by takový fakt nebylo možno interpretovat jako důkaz o neexistenci výše
zmiňované příčinné souvislosti. Nad uvedený rámec Nejvyšší správní soud poznamenává, že
považuje za zcela přiléhavou argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti, kde poukazoval na
skutečnost, že žalobce byl veden jako agent, a za situace, kdy poznatky jím sdělené bylo možné
před soudem doložit svědeckými výpověďmi jiných osob, bylo by zcela protismyslné, aby byla
aktivita žalobce v rámci trestního řízení jakkoliv zmiňována. Lze tedy v této dílčí otázce uzavřít,
že pro posouzení, zda žalobce vyvíjel činnost spočívající v potlačování základních práv a svobod
anebo podporoval takovou činnost, nebyl důkaz trestním rozsudkem Vojenského obvodového
soudu v Plzni ze dne 9. 4. 1986, sp. zn. 4 T 91/86, z hlediska zjištění skutkového stavu nezbytný.
Městský soud tedy i v této otázce pochybil a za naplněný tak lze považovat i druhý kasační
důvod.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako důvodnou,
nezbylo mu, než rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1,
věta první před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně ne 19. srpna 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu