ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.5.2011:66
sp. zn. 2 As 5/2011 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Základní
škola a mateřská škola Basic, o. p. s., se sídlem Kobylí 768, zastoupeného Mgr. Dagmar
Beníkovou, advokátkou se sídlem Riegrova 15, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č. j. 3 A 21/2010 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla pro opožděnost odmítnuta jeho
žaloba brojící proti „sdělení k rozhodnutí MŠMT č. j. 25 186/2008-21“.
[2.] Městský soud totiž shledal, že napadené „sdělení“ bylo stěžovateli doručeno dne 9. 9. 2009
a posledním dnem lhůty pro podání žaloby proto bylo pondělí 9. 11. 2009 [§72 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Zmeškání lhůty pro podání žaloby
přitom nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[3.] Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a e) s. ř. s., tj. vady správního řízení a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
[4.] Uvádí, že žalovaný vydal dne 3. 3. 2009 rozhodnutí č. j. 25 186/2008-21, kterým vyhověl
jeho žádosti o zápis do rejstříku škol a školských zařízení s účinností od 1. 9. 2009,
a to s podmínkou, podle níž do tohoto data budou předloženy doklady podle ustanovení §147
odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Podle citovaných ustanovení musí žádost o zápis
do tohoto rejstříku obsahovat doklad osvědčující vlastnické nebo užívací právo právnické osoby,
která bude vykonávat činnost školy nebo školského zařízení, k prostorám, kde bude
uskutečňováno vzdělávání nebo školské služby, a dále stanovisko příslušného orgánu ochrany
veřejného zdraví a stavebního úřadu, ze kterého vyplývá, že příslušné prostory lze užívat pro
navrhovaný účel, včetně údaje o nejvyšším počtu osob, které lze v těchto prostorách vzdělávat
nebo jim poskytovat školské služby.
[5.] Dne 2. 9. 2009 vydal žalovaný shora citované sdělení o tom, že toto rozhodnutí ze dne
3. 3. 2009 nenabylo účinnosti. Učinil tak proto, že předložená nájemní smlouva neosvědčuje
užívací právo stěžovatele pro účel činnosti základní školy. V důsledku toho základní škola není
zapsána v rejstříku škol a školských zařízení. Toto sdělení žalovaný oznámil též veřejnou
vyhláškou ve smyslu ustanovení §75 odst. 3 správního řádu, podle něhož „pozbude-li rozhodnutí
právní moci nebo vykonatelnosti, správní orgán to sdělí těm osobám, jimž údaje uvedené v odstavci 1 vyznačil,
a učiní o tom oznámení veřejnou vyhláškou.“
[6.] Citované sdělení napadl stěžovatel „žádostí o změnu“, na kterou žalovaný zareagoval
přípisem ze dne 6. 10. 2009, č. j. 21 988/2009-21. Tento postup prý stěžovatel napadl
samostatnou správní žalobou. Tvrdost postupu žalovaného se snažil stěžovatel odstranit žádostí
ze dne 4. 11. 2009, podanou ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 školského zákona, ve znění
pozdějších předpisů, čemuž žalovaný vyhověl, avšak pouze zápisem do rejstříku od 1. 9. 2010
(č. j. 25 650/2009-21). Toto rozhodnutí již stěžovatel nenapadl. Závěrem stěžovatel uvedl,
že kasační stížnost řádně odůvodní ve lhůtě do jednoho měsíce.
[7.] V této lhůtě nicméně pouze požádal o přerušení řízení o kasační stížnosti podle ustanovení
§48 s. ř. s., a to z důvodu podání podnětu ministrovi školství k zahájení přezkumného řízení
dle ustanovení §94 správního řádu.
[8.] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10.] Především je nutno uvést, že stěžovatel sice uplatnil dva kasační důvody, nicméně
za situace, kdy byla žaloba odmítnuta, připadá do úvahy toliko důvod zakotvený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Právě tento důvod
totiž pamatuje na specifickou situaci, kdy se krajský (resp. v tomto případě městský) soud
nezabývá podanou žalobou věcně, nýbrž odmítne ji pro nesplnění podmínek řízení.
Protože kasační stížnost představuje opravný prostředek proti rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.), je úkolem Nejvyššího správního soudu v daném případě
přezkoumat, zda městský soud dospěl ke správnému závěru ohledně opožděnosti podané žaloby.
Za situace, kdy se městský soud vůbec nedostal k věcnému přezkumu rozhodnutí žalovaného
a rozhodl procesním usnesením, proto ani zdejší soud nemůže hodnotit správnost postupu
správních orgánů. Lapidárně řečeno, úkolem Nejvyššího správního soudu je toliko posoudit,
zda žaloba podaná stěžovatelem byla skutečně podána opožděně.
[11.] Z obsahu kasační stížnosti však plyne, že stěžovatel nijak argumentačně nerozporuje závěr
městského soudu o opožděnosti žaloby, když v podstatě jen reprodukuje průběh předchozího
správního řízení. Jak je však konstatováno výše, za situace, kdy je žaloba odmítnuta
pro opožděnost, Nejvyšší správní soud nemůže přezkoumávat zákonnost a správnost správního
řízení a vydaných rozhodnutí.
[12.] Soud proto konstatuje, že z obsahu předmětné žaloby plyne, že tato brojila výhradně proti
citovanému „sdělení k rozhodnutí“, které bylo stěžovateli doručeno dne 9. 9. 2009. Tato žaloba
však byla podána k poštovní přepravě až dne 29. 3. 2010 (č. l. 7), takže zákonná lhůta dvou
měsíců (§72 odst. 1 s. ř. s.) zjevně dodržena nebyla. Závěr městského soudu o opožděnosti
žaloby byl proto učiněn v souladu se zákonem.
[13.] Jestliže stěžovatel v žalobě odvozoval lhůtu pro její podání až od shora citovaného
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2010, kterým žalovaný vyhověl žádosti o zápis do rejstříku
škol od 1. 9. 2010, je třeba uvést, že toto rozhodnutí žalobou vůbec nenapadl, takže se jím
městský soud ani nemohl věcně zabývat, a dále, že se jednalo o postup podle ustanovení §146
odst. 2 školského zákona („Orgán, který vede rejstřík škol a školských zařízení, může ve výjimečných
případech hodných zvláštního zřetele prominout zmeškání termínu pro předložení žádosti uvedeného v odstavci
1 nebo rozhodnout o dřívější účinnosti zápisu školy nebo školského zařízení do rejstříku.“), který není možné
vykládat jako rozhodnutí o opravném prostředku proti napadenému „sdělení“.
[14.] Nad tento rámec soud uvádí, že s ohledem na zjevnou opožděnost podané žaloby
se podrobně nezabýval otázkou povahy napadeného „sdělení“ vydaného žalovaným. I pokud
by totiž dospěl k závěru, že se nejedná o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž o zásah zakotvený v ustanovení §82 stejného zákona, platí pro podání žaloby proti
tomuto zásahu stejná dvouměsíční lhůta (§84 odst. 1 cit. zákona), takže závěr městského soudu
o opožděnosti žaloby by byl správný i tehdy, jestliže by toto „sdělení“ představovalo zmíněný
zásah.
[15.] Konečně Nejvyšší správní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele
o přerušení řízení o kasační stížnosti dle ustanovení §48 odst. 2 s. ř. s., jelikož by to bylo zcela
bezúčelné. Jestliže totiž stěžovatel tuto žádost odůvodňuje podáním podnětu ministrovi školství
k zahájení přezkumného řízení dle ustanovení §94 správního řádu, je zjevné, že výsledek tohoto
řízení (resp. skutečnost, zda toto řízení bude vůbec zahájeno) nemá vůbec žádnou relevanci
z hlediska nyní posuzované otázky, tzn. včasnosti podané žaloby proti napadenému „sdělení“.
[16.] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost usnesení
o odmítnutí žaloby Městským soudem v Praze ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu