ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.57.2011:65
sp. zn. 2 As 57/2011 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: L. B.,
zastoupené JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 46/14, Krnov,
proti žalovanému: rektor Ostravské univerzity, se sídlem Dvořákova 7, Ostrava, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011, č. j. 22 A
63/2010 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba brojící
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2010, č. j. 364/2010/90110. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl žádost žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí děkana Pedagogické fakulty
Ostravské univerzity o ukončení studia ze dne 29. 1. 2010, č. j. 45940/Bo/D03524/296 a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno.
2. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žaloba není důvodná, jelikož podle
Studijního a zkušebního řádu Ostravské univerzity (dále jen SZŘ OU) se studium ukončuje,
nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle SZŘ OU. V souladu
s článkem 23 odst. 4 písm. j) SZŘ OU bylo žalobkyni ukončeno studium, neboť nevykonala
státní závěrečnou zkoušku ani v opravném termínu nebo časovém limitu. Vzhledem k tomu,
že vnitřní řády stanovují maximální dobu studia u čtyřletého studijního programu na 6 let, byla
žádost stěžovatelky o poskytnutí opravného termínu státní zkoušky irelevantní, neboť státní
zkouška konaná po uplynutí maximální doby studia by byla neplatná a v rozporu s právními
předpisy.
3. Námitku, že došlo k porušení článku 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jelikož
prý vůči stěžovatelce nepůsobí zákon, nýbrž vnitřní předpis žalovaného, neshledal krajský soud
důvodnou, protože práva a povinnosti jsou identicky upraveny zákonem i příslušným vnitřním
předpisem. Práva a povinnosti stanovené vnitřním předpisem tak nemohou být porušením čl. 4
Listiny, je-li vnitřní předpis vypracován na základě zákonného zmocnění - zde §17 a §36 odst. 1
zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, v platném
znění (dále jen zákon o vysokých školách).
II. Obsah kasační stížnosti
4. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), když namítá nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
5. Tuto nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se krajský soud nedostatečně zabýval
její žalobní námitkou ve vztahu k pojmu „časový limit“. Tento pojem totiž zákon o vysokých
školách nezná a ani SZŘ OU výslovně neztotožňuje maximální dobu studia s oním „časovým
limitem“. Rovněž vydaná správní rozhodnutí prý v této věci zmiňovala toliko pojem „doba
studia“ a nikoliv „časový limit“.
II. Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že si samotná stěžovatelka v žádosti
o přezkoumání rozhodnutí ze dne 13. 3. 2010 byla vědoma, že „časový limit“ je maximální doba
studia, když sdělila, že vyčerpala časový limit studia a neměla tak možnost čerpání opravného
termínu státní závěrečné zkoušky.
7. Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
8. Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky pro věcné
projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
9. Podstata řešeného případu spočívá v posouzení toho, zda pojem „časový limit“ je dostatečně
specifický pro zachování právní jistoty a předvídatelnosti práva v případě odůvodnění ukončení
studia. Stěžovatelka totiž studovala magisterský studijní program v době od akademického roku
2003/2004 (datum zápisu 9. 9. 2003) až do akademického roku 2009/2010, přičemž studium
měla přerušeno v době od 2. 7. 2009 do 17. 12. 2009. Dne 28. 1. 2010 stěžovatelka neuspěla
u státní závěrečné zkoušky a rozhodnutím děkana Pedagogické fakulty Ostravské univerzity
ze dne 29. 1. 2010 jí bylo ukončeno studium v magisterském kombinovaném studiu a o její
žádosti o možnost vykonání státní závěrečné zkoušky v opravném termínu bylo rozhodnuto
shora označeným rozhodnutím žalovaného. Jak přitom k obdobnému případu již uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku č. j. 8 As 37/2010 - 78 (všechna rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nssoud.cz), „maximální dobu studia nelze prodloužit a marné uplynutí této doby se posuzuje jako
nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu.“
10. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že pojem „časový limit“ sám o sobě nikdy není
dostatečně specifický a proto je potřebné jej posuzovat vždy v kontextu daného případu
a příslušného studijního programu.
11. Podle ustanovení §46 odst. 2 zákona o vysokých školách platí, že „magisterský studijní program
navazuje na bakalářský studijní program; standardní doba tohoto studia je nejméně jeden a nejvýše tři roky.
V případech, kdy to vyžaduje charakter studijního programu, může být udělena akreditace magisterskému
studijnímu programu, který nenavazuje na bakalářský studijní program; v tomto případě je standardní doba
studia nejméně čtyři a nejvýše šest roků.“ Dále odstavec 3 určuje, že „studium se řádně ukončuje státní
závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce. V oblasti lékařství a veterinárního lékařství
a hygieny se studium řádně ukončuje státní rigorózní zkouškou.“
12. Zákon o vysokých školách obsahuje rovněž zmocnění pro vydávání vnitřních předpisů a stanoví,
že tyto podléhají registraci ministerstvem (§36 odst. 1). „Odporuje-li vnitřní předpis veřejné vysoké
školy zákonu nebo jinému právnímu předpisu, ministerstvo žádost o registraci rozhodnutím zamítne“ (odst. 3
cit. ustanovení). Z toho vyplývá, že vnitřní předpis je vypracován na základě zákonného
zmocnění a platí presumpce jeho zákonnosti, jelikož v opačném případě by měla být žádost
o jeho registraci zamítnuta ministerstvem. Fakt, že se v zákoně pojem „časový limit“ výslovně
nevyskytuje, nicméně podle přesvědčení zdejšího soudu ještě nemůže založit nesrozumitelnost
nebo zmatečnost tohoto pojmu. S ohledem na shora zmíněnou delegaci je totiž zapotřebí
zkoumat vnitřní předpisy dané vysoké školy.
13. V daném případě z čl. 3 odst. 2 písm. b) Studijního a zkušebního řádu Ostravské univerzity plyne,
že pro studijní obor stěžovatelky (magisterský 4-letý studijní program) činí standardní doba studia
4 roky a maximální doba studia 6 let. Podle odstavce 4 se do maximální doby studia nezapočítává
doba přerušení studia. V tomto konkrétním případě citovaný prováděcí předpis určuje dobu
studia identicky se zákonem a zjevně s ním tedy není v rozporu.
14. Čl. 14 odst. 21 SZŘ OU dále stanoví, že „státní závěrečnou zkoušku musí student úspěšně vykonat
nejpozději do maximální doby studia. Vykonáním státní závěrečné zkoušky se řádně ukončuje studium“.
Článek 23 odst. 4 písm. j) pak určuje sankci za nesplnění této povinnosti vyplývající z článku 14:
„Děkan rozhodne o ukončení studia pro neplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu, jestliže student
nevykonal státní zkoušku ani v opravném termínu nebo časovém limitu.“
15. Podle ustanovení §63 odst. 2 zákona o vysokých školách platí, že „student je povinen dodržovat vnitřní
předpisy vysoké školy a jejích součástí.“ Není tedy sporu v tom směru, že stěžovatelka přinejmenším
měla vědět, že pro její studijní program je určena maximální doba studia 6 let, neboť to plynulo
nejen z vnitřních předpisů žalovaného, nýbrž i přímo ze zákona. Současně stěžovatelka
v předchozích řízeních a ani v řízení o kasační stížnosti nikterak nezpochybnila skutkové
okolnosti svého případu, tzn. okamžik zahájení studia a termín, v němž nesložila státní
závěrečnou zkoušku. Jelikož doba studia znamená časové období od zápisu do ukončení studia,
což vymezuje ustanovení §46 odst. 3 zákona o vysokých školách a čl. 18 odst. 3 SZŘ OU,
a studium se řádně ukončuje státní závěrečnou zkouškou, je nepochybné, že státní závěrečnou
zkoušku je potřeba složit do uplynutí šesti let od zápisu do studia. Na nedodržení zákonem
stanovené lhůty k ukončení studia výslovně pamatuje čl. 23 SZŘ OU, a to následkem v podobě
ukončení studia.
16. Tato povinnost tedy vyplývá přímo ze zákona a citovaný vnitřní předpis Ostravské univerzity
je v tomto směru ještě vstřícnější k individuálním potřebám studentů, protože stanoví možnost
přerušení studia (čl. 22 odst. 1 SZŘ OU) až na dva roky, přičemž tato doba se do maximální doby
studia nezapočítává. Stěžovatelka proto měla reálně celkem až 8 let možnost studovat čtyřletý
studijní obor, a to bez jakéhokoliv znevýhodnění.
17. Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, že maximální dobu studia je třeba chápat jako
celkovou dobu, která může uplynout mezi zahájením studia (zápisem na vysokou školu) a jeho
ukončením. Stanovení maximální doby studia ve vnitřním řádu Ostravské univerzity v daném
případě nevybočuje z mezí stanovených zákonem o vysokých školách. Zákon totiž stanoví
základní pravidla pro vysoké školy a vyjma zákonného vymezení umožňuje v oblastech
samostatné působnosti, aby vysoká škola vydala své vnitřní předpisy a jimi upravila studijní
povinnosti studenta. SZŘ OU přitom zcela transparentně a předvídatelným způsobem stanovil
maximální dobu studia, která je 6 let, a v souvislosti a v kontextu dalších ustanovení zákona
a ustanovení studijního řádu je jednoznačný i pojem „časový limit“.
V. Závěr
18. Lze tak uzavřít, že se krajský soud pojmem „časový limit“ zabýval dostatečným způsobem
a v souladu se zněním i smyslem příslušných ustanovení zákona o vysokých školách i vnitřních
předpisů žalovaného, když konstatoval, že tento pojem nelze vyložit jinak než v kontextu limitů
doby studia upravených v čl. 3 SZŘ OU. Pokud totiž platí, že akademický rok začíná 1. 9. a končí
31. 8. následujícího kalendářního roku (čl. 4 odst. 1 cit. vnitřního předpisu), je s ohledem na shora
vyložené zřejmé, že stěžovatelka již nemohla být připuštěna ke státním závěrečným zkouškám,
jejichž termín byl stanoven až na květen 2010, jelikož v tomto termínu již uplynul šestiletý
časový limit.
19. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
20. Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a žalovanému náklady řízení nad rámec plnění jeho běžných činností nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu