ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.68.2010:107
sp. zn. 2 As 68/2010 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Lom Horní
Pole, s. r. o., se sídlem Horní Pole 56, Strmilov, zast. JUDr. Miloslavem Voborníkem,
advokátem se sídlem Židovská 31, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje,
se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 12. 2009, č. j. KUJCK/28731/2009/OZZL/Hk/O-87/09, za účasti osob zúčastněných
na řízení: 1) RNDr. B. V., 2) M. V., 3) obec Klatovec, se sídlem Klatovec 37, Batelov, 4) obec
Studená, se sídlem náměstí Sv. J. Nepomuckého 18, Studená, 5) občanské sdružení Za Rusko
krásnější, se sídlem Tyršova 80, Studená, 6) ZO ČSOP Vysočina, se sídlem Bedřicha Smetany
130, Dačice III, 7) občanské sdružení Jihočeské matky, se sídlem Nová 12, České Budějovice,
8) R. Š., 9) V.Š., v řízení o kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení 1) – 5), všech
zast. JUDr. Ing. Zdeňkem Brunou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Stavbařů 41, proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2010, č. j. 10 A 13/2010 - 48,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2010,
č. j. 10 A 13/2010 - 48, se z r u š u je .
II. Žaloba ze dne 11. 2. 2010 se o dm í t á .
III. Stěžovatelům se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Odůvodnění:
Osoby zúčastněné na řízení 1) – 5) jako stěžovatelé společně podanou kasační stížností
napadli shora uvedený rozsudek, kterým bylo zrušeno výše označené rozhodnutí žalovaného
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Svým zrušeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí
Městského úřadu Dačice ze dne 30. 7. 2009, č. j. OŽP/19410-09/272-03/MULJ, a to tak,
že do jeho výroku byl doplněn odkaz na ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. d) nařízení Jihočeského
kraje č. 15/2004, o přírodním parku Javořická vrchovina, ze dne 19. 10. 2004. Ve zbytku zůstalo
prvostupňové rozhodnutí nezměněno. Prvostupňovým rozhodnutím byl vydán nesouhlas podle
§12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, s otvírkou lomu Horní Pole dle
předloženého plánu otvírky, přípravy a dobývání ložiska Horní Pole z důvodu negativního
ovlivnění krajinného rázu.
Krajský soud v Českých Budějovicích vyšel ve svém rozhodnutí z toho, že není zřejmé,
jakým způsobem žalovaný postupoval při hodnocení důkazů, v důsledku čehož není
přezkoumatelné zjištění o tom, že záměr představuje silný zásah do podstatných hodnot
krajinného rázu. Dále krajský soud uvedl, že v průběhu řízení zůstalo neúplným také
projednávání námitky podjatosti blíže označeného zaměstnance správního orgánu prvního
stupně.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítají tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uvádějí, že správní orgány obou stupňů se vypořádaly
s hodnocením důkazů předložených žalobcem i dalšími účastníky. To, jak byly posuzovány
jednotlivé důkazy, je zřetelné i z odůvodnění napadených rozhodnutí. Rovněž námitka žalobce
o podjatosti zaměstnance Městského úřadu v Dačicích je neopodstatněná a posouzení této otázky
krajským soudem nesprávné, neboť otázka podjatosti tohoto zaměstnance byla již vyřízena
definitivně v roce 2004 a sám žalobce jeho podjatost nikdy neprokázal. K tomu, že je úřední
osoba podjatá, by neměl stačit pouhý subjektivní pocit.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelé v kasační stížnosti navrhují, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje se závěry
stěžovatelů, které jsou prezentovány v kasační stížnosti. Na podporu tohoto tvrzení cituje
ze zrušeného rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by sh ora uvedený zaměstnanec byl
podjatý.
Žalobce nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že kasační stížnost byla podána i osobami
zúčastněnými na řízení 6), 8), 9). Řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení 6) bylo
zastaveno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2010,
č. j. 10 A 13/2010 - 86, neboť zmíněná osoba zúčastněná na řízení, přes výzvu a poučení,
nezaplatila soudní poplatek za řízení (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Ze stejného důvodu bylo usnesením krajského soudu ze dne 25. 6. 2010, č. j. 10 A 13/2010 - 89,
zastaveno řízení i o kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení 8) a 9). Usnesení byla doručena
dne 28. 6. 2010 v souladu s §42 odst. 5 s. ř. s., §50b odst. 1, §50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád.
Proti těmto pravomocným usnesením nebyly podány kasační stížnosti.
Zdejší soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti ve vztahu k osobám
zúčastněným na řízení o žalobě 1) – 5) a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelé jsou zastoupeni
advokátem.
Před posouzením vlastních námitek kasační stížnosti se zdejší soud zabýval ex offo (§109
odst. 3 s. ř. s.), zda nebyly naplněny důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení je mj. třeba zkoumat, zda v řízení před krajským soudem nechyběly
podmínky řízení. Je vždy třeba, aby ten, kdo podá žalobu ve smyslu §65 a násl. s. ř. s., splnil
podmínky vyplývající z tohoto ustanovení ve spojení s ustanovením §2 s. ř. s. Je tedy nutné,
aby žalobce tvrdil, že byl na svých (veřejných subjektivních) právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (pro takový úkon s. ř. s.
utváří legislativního zkratku „rozhodnutí“). Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. pak dále říká,
že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.
S ohledem na vymezení v §2 s. ř. s. a použitou legislativní zkratku v §65 odst. 1 s. ř. s. lze
dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu posledně citovaného ustanovení lze považovat jen takové
úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti,
a jen proti takovýmto rozhodnutím je žalobce legitimován brojit postupem podle §65 a násl.
s. ř. s. Rozhodnutím napadeným žalobou v předmětné věci však není rozhodováno o právech
a povinnostech ani se jím práva či povinnosti závazně neurčují.
Žalobou je napadeno rozhodnutí o odvolání proti závaznému stanovisku vydanému
podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Závazná stanoviska podle zákona
o ochraně přírody a krajiny jsou dle §90 odst. 1 tohoto zákona vydávána jako tzv. podkladová
závazná stanoviska. K jejich charakteru se blíže vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 2 As 75/2009. Zde je uvedeno, že z legislativní
činnosti zákonodárce lze vypozorovat snahu o komplexní řešení problematiky vydávání
a přezkumu závazných stanovisek. Novelizace právního prostředí upravující otázku závazných
stanovisek zavedla kromě samotné definice závazného stanoviska a mechanismu jeho přezkumu
také ustanovení, která v některých případech ex lege konstatují, že dané závazné stanovisko
je samostatným rozhodnutím ve smyslu §67 správního řádu z roku 2004. Závazná stanoviska,
která jsou ex lege rozhodnutími, jsou v rámci samostatně vymezeného předmětu řízení
s to zasáhnout do subjektivních práv. Vztahují se na ně ustanovení týkající se správního řízení
a řádných opravných prostředků. Ustanovení, která určují, že má správní orgán vydat závazné
stanovisko v konkrétním případě ve formě samostatného rozhodnutí, jsou obsažena v některých
zvláštních zákonech (např. §44a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči).
Závazná stanoviska vydaná dle §149 správního řádu z roku 2004, mezi které je třeba řadit
závazné stanovisko dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale nejsou rozhodnutími
ve smyslu §67 správního řádu ani §65 s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší
nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Zákonodárce zavedením §149 správního řádu
upřednostnil zásadu ekonomie řízení. Soudní přezkum je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny
umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle §75 odst. 2 s. ř. s. Na toto nemá vliv
ani skutečnost, zda žádost o vydání závazného stanoviska byla podána subjektem před zahájením
hlavního řízení nebo v jeho průběhu či že žádné hlavní (typicky územní) řízení nemusí v případě
vydání negativního závazného stanoviska již následovat. Blíže viz celé odůvodnění rozsudku
rozšířeného senátu, které je dostupné na www.nssoud.cz.
Jak již bylo podáno shora, jsou podle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu
vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími ve smyslu výše uvedené definice,
tj. úkony, které nezasahují sféru práv (byť z formálně právního hlediska jako rozhodnutí
označeny jsou). Takovými akty jsou i podkladová závazná stanoviska dle §12 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny. Ze shora uvedených důvodů krajský soud pochybil, když žalobu jako
nepřípustnou neodmítl [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Proto Nejvyšší správní soud současně
se zrušením nezákonného rozsudku krajského soudu sám podanou žalobu odmítl podle §110
odst. 1 s. ř. s., neboť již v řízení před krajským soudem byl důvod pro odmítnutí návrhu
pro nepřípustnost vyplývající z kompetenční výluky ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a žaloba byla
odmítnuta, rozhodoval Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem (§110 odst. 2 s. ř. s.). Podle §60 odst. 3 s. ř. s. v případě odmítnutí
žaloby nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Podle §60 odst. 1, §120
s. ř. s. platí (v případě nákladů řízení o kasační stížnosti), že nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé ovšem ve věci plný
úspěch neměli (navrhovali sice zrušení rozsudku krajského soudu, ale nikoliv již odmítnutí
žaloby), navíc se jejich úspěch nikterak neprojevil ve vztahu k neúspěšnému žalobci. Proto soud
v souladu s výše uvedeným ustanovením s. ř. s. rozhodl, že se stěžovatelům náhrada nákladů
řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu