ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.80.2011:151
sp. zn. 2 As 80/2011 - 151
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: B. V., zast.
JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Ohrazenice 119, Turnov, proti žalovanému:
Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, za
účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ing. J. V., 2) Ing. S. V., proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 30. 7. 2009, č. j. 16387/09- 13300-A, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Ca 348/2009 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Pfajfra se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2009, č. j. 16387/09- 13300-A. Tímto rozhodnutím žalovaný
podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“) zamítl odvolání M. P., ing. H. M. a B. V. a potvrdil rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Jablonec nad Nisou (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 16.
3. 2009, č. j. 9001/70/2009.
Rozhodnutím pozemkového úřadu byl schválen návrh komplexních pozemkových úprav
(dále též „KPÚ“) v katastrálním území Jenišovice u Jablonce nad Nisou, zpracovaný firmou
Ateliér krajinné ekologie - AKE, spol. s r. o., č. zakázky 1/2003-9001, datovaný 10/2008.
Ve vztahu ke stěžovatelce žalovaný v odvolacím rozhodnutí řešil její námitky, že návrh KPÚ maří
její záměry a znevýhodňuje pozemky pro zemědělskou výrobu. Požadovala zachování p ozemků
v původním místě, aby mohla sama využít svého práva rozhodovat svobodně o svém majetku.
Zabýval se i jejími námitkami proti umístění pozemků ve v ztahu k jednotlivým lokalitám
a kritikou způsobu zpracování i projednání návrhu. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí popsal
průběh řízení včetně skutečnosti, že stěžovatelka se zařazením pozemků do KPÚ souhlasila.
Při pozemkových úpravách byly celkově dodrženy zákonné limity odchylek mezi původním
a navrhovaným stavem co do výměry, ceny i co do vzdálenosti. Žalo vaný popřel stěžovatelčinu
námitku o umístění sloupů elektrického vedení i o snaze obce získat vlastnictví parcel k obci
přilehlých, stejně tak jako námitky o horším přístupu k pozemkům.
Městský soud v napadeném rozsudku porovnal postup žalovaného při projednání
pozemkových úprav se zákonem a dospěl k závěru, že k jeho porušení nedošlo. Zdůraznil,
že žalobkyně, která je vlastnicí či podílovou spoluvlastnicí pozemků mj. dotčených pozemkovými
úpravami v daném katastrálním území, vyslovila se zahrnutím pozem ků do pozemkových úprav
souhlas ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových
úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dá le jen „zákon o pozemkových
úpravách“ nebo „nový zákon o pozemkových úpravách“). Stejně tak byl dodržen předepsaný
souhlas kvalifikované většiny řešených pozemků. Soud tak odmítl obecný nesouhlas žalobkyně
s novým uspořádáním pozemků. Rovněž porovnal její vstupní nároky a jejich vykrytí dle
schváleného návrhu a dospěl k závěru, že jsou v toleranci stanovené v §10 zákona
o pozemkových úpravách. Poukázal na mapové podklady, z nichž je zřejmé, že nové pozemky
žalobkyně jsou v podstatné části v místě původních pozemků. Městský soud podrobně popsal
průběh řízení, obsah žalobkyní podaných námitek a jejich vyřízení. Uzavřel, že jejím nárokům
vzneseným v průběhu projednání bylo vyhověno vždy tam, kde se nestřetávaly s požadavky
spoluvlastníků a záměrem úprav jako celku. Její námitky byly zodpovědně řešeny, a pokud jim
nebylo možno vyhovět, vždy bylo dostatečně objasněno, z jakých důvodů. Odmítl i námitku,
že KPÚ jsou nepřípustným zásahem do jejího vlastnického práva.
Stěžovatelka kasační stížností v prvé řadě namítá, že ne byla k jednání soudu přizvána
a tudíž nemohla vyjádřit svůj názor k projednávané věci. V doplnění kasační stížnosti upřesnila,
že kasační stížnost opírá o §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Rozsudek městského soudu
považuje především za nepřezkoumatelný, a to pro vadu řízení, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Soud totiž rozhodl bez jednání, aniž byly splněny podmínky
stanovené v §51 s. ř. s. Stěžovatelka nikdy od soudu neobdržela výzvu k vyjádření souhlasu
k rozhodnutí věci bez jednání; tím bylo porušeno její základní právo na projednání věci soudem
veřejně a za její účasti. Toto pochybení nepovažuje za formální; předpokládala, že bude mít
možnost soudu vysvětlit důvody žaloby a že bude moci pokládáním otázek žalovan ému osvětlit
situaci. Ve skutečnosti totiž návrh nebyl tvořen na základě jejího souhlasu, ale pod vlivem nátlaku
nekorektní projektantky. Stěžovatelka popírá údaje uvedené na doručence o doručení výzvy dne
18. 3. 2010 ve 12.45 hod. Stěžovatelka zná doručov atelku, ví, kdy chodí doručovat a vzpomíná si,
že ten den byla přítomna se svou dcerou I . V. u branky plotu, na níž je umístěna schránka.
V tvrzený den a hodinu ke vhození obálky do schránky nedošlo. To může potvrdit i její další
dcera G. P., která byla v té době v domě. K prokázání navrhuje výslech svůj i uvedených dvou
dcer. Stěžovatelka žádá soud, aby prověřil z dokladů založených ve spise, zda doručení
odpovídalo právním předpisům, aby si vyžádal vyjádření pracovníků podatelny soudu, stanovisko
České pošty, pobočky Turnov, včetně dokladů, které má pošta k dispozici a které se vztahují
k prokázání doručení této výzvy.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje v tom, že správní orgán nemá
ve spise k dispozici souhlas stěžovatelky ohledně pozemků nacházejících se v zastavěném,
či zastavitelném území, který je podmínkou pro řešení pozemkových úprav. Prohlášen í
jí podepsané není souhlasem ve smyslu §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách, ale pouze
souhlasem ke vstupu na pozemky ke zjišťování hranic. Stěžovatelka upozorňuje na to,
že pozemkové úpravy byly zahájeny za účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. a v souladu
s přechodným ustanovením §24 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb. byl na řízení aplikován tento
nový zákon. Návrh KPÚ byl podle §11 odst. 1 vystaven k veřejnému nahlédnutí až
od 4. 11. 2008 do 4. 12. 2008. Řada pozemků se nachází v zastavěném a zastavitelném území
obce Jenišovice, což je zřejmé z územního plánu a doloženo vyjádřením Městského úřadu
v Turnově. Jde o pozemky p. p. č. 138/1 , 138/2, 140/1, 140/2, 144/1, 147/1, 147/2, 149/3,
149/6, 155 zapsané na LV 663 a p. p. č. 149/1 zapsaný na LV 199; stěžovatelka je jejich
spoluvlastnicí. Takové pozemky lze řešit pouze se souhlasem vlastníků. Stěžovatelka nikdy
výslovný souhlas nedala, a tudíž se nemůže nacházet ve spise.
Podle stěžovatelčina názoru správní orgán v řízení nedostatečně zjistil skutečný stav v ěci
a neprovedl důkazy jí navrhované. Poukazuje na své námitky ze dne 9. 11. 2008 a důkazy
navržené v odvolání ze dne 5. 4. a 6. 4. 2009 i na obecné námitky nesouhlasu se změnou
uspořádání jejích pozemků. Nedostatky ve zjišťování skutečného stavu ji znevýh odnily
při porovnávání vstupního a vykrývajícího stavu. Všechna tato svá předchozí vyjádření činí
stěžovatelka obsahem své kasační stížnosti. Stěžovatelka, stejně jako další ze spoluvlastnic paní
A., od samého počátku žádá o ponechání pozemků na původních místech a v původních
výměrách tak, jak byly přebrány po předcích. Nerozumí tomu, k čemu jsou tyto úpravy dobré,
když např. pozemek č. 352 je ubrán ve velkém rozsahu kvůli cestě, která není potřebná, dále
se jí nedostalo vysvětlení k lokalitě KRSKOVNA, kterou chtěla ponechat jako v době záboru
JZD. Dále konkretizuje své požadavky ohledně jednotlivých pozemků, jimž nebylo vyhověno.
Nezákonnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v tom, že soud nesprávně
vyložil právní úpravu, když zcela pominul nedostatek souhlasu stěžovatelky podle §3 odst. 3
zákona o pozemkových úpravách ve vztahu k zastavěným a zastavitelným pozemkům.
Výsledkem byl nezákonný zásah do jejího vlastnického práva, za nějž se jí ani nedostalo náhrady
v odpovídajícím rozsahu. Cítí se poškozena umístěním nových pozemků, jejich výměrou,
kulturou, přístupností, možností obhospodařování, hodnotou a prodejností. Ze všech uvedených
důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti popírá stěžovatelčino tvrzení
o souhlasu vztahujícím se na dílčí pozemkové úpravy. V průběhu celého řízení stěžovatelka trvala
na zachování pozemků na stávajícím místě a v této míře s pozemkovými úpravami nesouhlasila.
Souhlas podle §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách zpochybňuje nově a nepravdivě, což
je doloženo spisovou dokumentací. Žalovaný odkazuje na spis a na své vyjádření k žalobě.
Osoby zúčastněné na řízení shodně namítají, že stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí
pouze skutečnosti, s nimiž se žalovaný i městský soud již řádně vypořádali. Nelze předp okládat,
že by při osobní účasti při jednání uvedla něco navíc. Argument, že nechce ponechat cizím
pozemky po předcích, nemůže obstát; smyslem pozemkových úprav je rovné rozložení pozemků
umožňující všem jejich lepší a racionální využití. Navrhují odmítnut í kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Namítány jsou důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Především je třeba se zabývat kasačním důvodem podle §103 odst. písm. d) s. ř. s.; pokud
by se totiž městský soud dopustil tvrzené vady, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, byl by to důvod ke zrušení rozsudku, aniž by bylo nutné vážit ostatní
kasační důvody.
Stěžovatelka tvrdí, že nebyly splněny podmínky §51 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud
může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím
souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří- li účastník do dvou týdnů od
doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být
ve výzvě poučen.
Městský soud o věci rozhodl bez jednání při v ýslovném souhlasu žalovaného.
U stěžovatelky vycházel ze souhlasu fiktivního; podstat né tedy je, zda byly splněny jeho
podmínky. Ze soudního spisu, ze záznamu na dodejce (doručence) na č. l. 36, bylo z jištěno,
že městský soud doručoval stěžovatelce v jedné obálce písemnosti: „10 Ca 348/2009 –35, 36, 37
usnes., žádost, inf. + vzor 060“. Při tom č. 35 se vztahuje k usnesení, jímž byla stěžovatelka
vyzvána k odstranění vad kasační stížnosti, č. 36 je výzvou k vyplnění současně zasílaného
formuláře potřebného ke zjištění osobních a majetkovýc h poměrů a č. 37 je informací
o rozhodujícím senátu, obsahující rovněž poučení o možnosti vznesení námitky podjatosti
a informaci o možnosti rozhodnutí věci podle §51 odst. 1 s. ř. s., včetně poučení o důsledcích
nevyjádření se a výzvy ke sdělení požadavku na naříz ení jednání. Podle datovaného
a podepsaného záznamu poštovní doručovatelky byla obálka s těmito písemnostmi vložena
do stěžovatelčiny poštovní schránky dne 18. 3. 2010 ve 12. 45 hod. Takový postup je možný
podle §50 odst. 1 občanského soudního řádu, užitého podle §42 odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatelka netvrdí, že zásilku obdržela a že jejím obs ahem nebylo poučení
č. j. 10 Ca 348/2009 - 37; tvrdí, že jí v uvedený den nebyla vložena do schránky vůbec žádná
zásilka, neboť v rozhodnou dobu byla v její blízkosti i se svou dcerou. Navrhuje prokázání
tohoto tvrzení svědeckými výpověďmi a opatřením dalších dokladů k doručení.
Nejvyšší správní soud rozhodl, že navržené důkazy neprovede, neboť tvrzení
stěžovatelky neshledal věrohodnými. V záznamu poštovní doručovatelky je totiž uvedeno datum
odpovídající datovým razítkům pošty a korespondující datu odeslání zásilky z městského soudu
i vrácení doručenky poštou soudu. Podstatné však je, že stěžovate lka na ostatní písemnosti
jí ve stejné zásilce zaslané řádně reagovala. Tak podáním ze dne 2 8. 3. 2010, doručeným
městskému soudu dne 30. 3. 2010 doplnila žalobu o důvody a vyjádření k některým bodům
výzvy, rovněž soudu předložila vyplněné a dnem 20. 3. 2010 datované potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, které doplnila kopií
dvou oznámení České správy sociálního zabezpečení o invaliditě a výši důchodu. Přitom soudu
nesdělila, že by obálka neobsahovala některou z písemností na ní vyznačených jako obsah zásilky,
a to ani při osobní návštěvě soudu dne 30. 3. 2010, kdy do spisu nahlížela a kdy byla informace
s výzvou podle §51 s. ř. s. posledním listem spisu; přitom se k obsahu spisu písemně vyjadřovala.
Pokud by tedy předmětná zásilka obsahující informaci s poučením podle §51 s. ř. s. nebyla vůbec
vhozena do stěžovatelčiny schránky, je vyloučeno, aby v návaznosti a před nahlédnutím do spisu
řádně reagovala na ostatní v ní obsažené písemnosti.
Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že městský soud neporušil zákon rozhodnutím věci bez
nařízení jednání a nedopustil se vady řízení, která by se mohla projevit na zákonnosti napadeného
rozsudku.
Nejvyšší správní soud tak mohl přistoupit k posouzení ostatních kasačních námitek.
Ty ovšem musel nejdříve hodnotit z hlediska jejich přípustnosti. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není
přípustná kasační stížnost opírající se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. To je tak é logické - kasační stížnost
je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu, jemu vytýká pochybení, jehož se měl
při rozhodování dopustit a nelze mu vytýkat, že se nevypořádal s námitkou, která v řízení
před soudem nebyla řádně uplatněna. V daném případě stěžovatelka v žalobě včetně jejího
doplnění namítala porušení práva rozhodovat sama o svém majetku a tvrdila, že nedala souhlas
se změnami v umístění pozemků. Pouze obecně poukázala na porovnání stávajících parcel s nově
navrhovanými. Porovnáním žalobních důvodů s důvody kasačními je zřejmé, že žalobkyně
žalobou nebrojila proti nedostatečnému dokazování a proti neprovedení navržených důkazů,
jak činí v kasační stížnosti; stejně tak není rozhodné, že za součást kasační stížnosti označila svá
předchozí podání učiněná ve správním řízení. Tyto námitky nebyly uplatněny v žalobě, ač tomu
nic nebránilo, a tudíž se jedná o kasační námitky nepř ípustné, jimiž se Nejvyšší správní soud
zabývat nemůže.
Podstatnou kasační námitkou je, že součástí spisu není so uhlas podle §3 odst. 3zákona
o pozemkových úpravách, a zejména, že stěžovatelka takový souhlas ani nikdy nedala.
Komplexní pozemkové úpravy byly v daném případě zahájeny za účinnosti zákona
o pozemkových úpravách z r. 1991, ovšem s ohledem na to, že za jeho účinnosti nedošlo
k vystavení návrhu k veřejnému nahlédnutí, bylo podle §24 odst. 2 nového zákona
o pozemkových úpravách po 1. 1. 2003 dále postupováno podle tohoto nového zákona
(č. 139/2002 Sb.).
Ustanovení §3 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách činí předmětem pozemkových
úprav všechny pozemky v obvodu pozemkových úprav bez ohledu na dosavadní způsob
využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim. Pokud se jedná o pozemky v zastavěném
území či v zastavitelných plochách, lze je podle odst. 3 téhož ustanovení řešit v rámci
pozemkových úprav jen se souhlasem jejich vlastníka. Podle zákona o pozemkových úpravách
z r. 1991 byly pozemky určené k zastavění z pozemkových úprav vyloučeny. Změna tak spočívala
v tom, že účinností nového zákona o pozemkových úpravách již bylo možné tyto pozemky
do pozemkových úprav zahrnout, vyslovil-li s tím souhlas jejich vlastník. Podle zprávy Městsk ého
úřadu Turnov ze dne 19. 4. 2011, vydané k žádosti stěžovatelky, patří mezi pozemky
v zastavitelných plochách zcela či zčásti tyto: p. p. č. 138/1, 140/1, 140/2, 144/1, 147/1, 147/2,
p. p. č. 149/3 a 155 jsou zčásti i v zastavěném území a p. p. č. 149/1 a 149/6 jsou celé součástí
zastavěného území (to vše v k. ú. Jenišovice). Součástmi zastavěných území či zastavitelných
ploch se přitom staly na základě územního plánu z r. 1999 či jeho změny z r. 2003. Oproti tomu
stěžovatelkou označená parcela č. 138/2 podle této zprávy není v zastaveném území obce
ani součástí vymezených zastavitelných ploch.
Řízení o komplexních pozemkových úpravách v obci probíhalo od r. 1995. Ve vztahu
k této kasační námitce je však rozhodné, zda v období po 1. 1. 2003 do rozhodnutí o jejich
schválení dala stěžovatelka souhlas k zahrnutí pozemků v zastavěném území či v zastavitelných
plochách, jejichž byla spoluvlastnicí, do těchto úprav. Existenci souhlasu konstatuje jak žalovaný,
tak městský soud; stěžovatelka však tvrdí, že se nejednalo o souhlas ve smyslu §3 odst. 3 zákona
o pozemkových úpravách.
K tomu Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, že v něm je, ve složce obsahující
doklady z roku 2003, založen jednak seznam vlastníků pro projednání souhlasu se zařazením
zastavitelných ploch z ÚPD Jenišovice do KPÚ Jenišovice, jednak prohlášení vlastníků
obsahující citaci znění §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. Ve vztahu ke stěžovatelce
je uveden LV 199 – p .p. č. 149/1 a LV. 663 – p. p. č. 138/1, 138/2, 140/1, 140/ 2, 144/1, 147/1,
147/2, 149/3, 149/6, 155. V rubrice vymezené pro souhlas či nesouhlas vlastníka je uvedeno
„souhlasím“ a podpis „V.“. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit v námitce, že spis neobsahuje její
souhlas, ani v námitce, že souhlas k řešení pozemků tomuto souhlasu podléhající nikdy nedala. Je
pravdou, že spis obsahuje též doklady i o dalších jednáních s vlastníky, z nichž některá se týkala
zjišťování průběhu vlastnických hranic; k záměně souhlasu žalovaným či soudem však zjevně
nedošlo. Stěžovatelka v průběhu řízení aktivně uplatňovala připomínky a námitky, sama
poukazuje zejména na své obsáhlé námitky ze dne 9. 11. 2008 a na své odvolání; přitom
v žádném z těchto podání neuvedla, že předmětné pozemky nemohou být do KPÚ zařazeny pro
nedostatek jejího souhlasu. Naopak v podání ze dne 9. 11. 2008 se k jejich změnám věcně
vyjadřuje; uvádí např., že pozemek č. 149/1 chce zachovat v původním rozsahu, pozemek č. 138
rovněž pouze „ s přidáním směrem dolů“, a také že souhlasí s mírným posunutím pozemku č.
155. V podání ze dne 3. 3. 2009 pak obecně poukazuje na své předchozí připomínky, vytýká
pozemkovému úřadu jejich nerespektování a celkový postoj k jejím nárokům, které jsou
opomíjeny. V těchto ani v jiných podáních nezaznělo, že nedala souhlas k řešení předmětných
parcel v rámci KPÚ, spíše vyjadřovala nesouhlas s mezemi konkrétních úprav. Stejně tak
v odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu vyjádřila pouze konkrétní nesouhlas
se schválenými úpravami, ve vztahu k p. p. č. 149/1 uvádí, že je nyní menší a ž e požaduje
zachování původní výměry, ve vztahu k p. p. č. 155 kritizuje existenci nových lomových bodů.
Stěžovatelka tedy jednak prokazatelně dala souhlas podle §3 odst. 3 zákona, jednak v řízení
uplatňovala věcné námitky k úpravám, které se předmětných pozemků dotkly. Její nesouhlas pak
byl vždy směřován proti navrhovanému či schválenému věcnému řešení, nikoliv proti nedostatku
podmínek pro zahrnutí pozemků do těchto úprav. Z tohoto hlediska tedy nebyly naplněny
tvrzené kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž konkrétně poukazuje na změny v umístění pozemků s tím,
že od počátku požaduje jejich ponechání v původních místech a výměrách. Tuto kasační námitku
je však třeba rovněž vnímat v porovnání s námitkami vznesenými v žalobě. Tam pouze
nekonkrétně uvedla, že nesouhlasí se vším, co její majetek mění a že tento nesouhlas vznesla
opakovaně v řízení před pozemkovým úřadem. Městský soud také konstatoval obecnost této
žalobní námitky. Přesto ji posoudil; vzal v úvahu námitky jí ve správním řízení uplatněné, jakož
i vyjádření pozemkového úřadu k námitkám včetně případného promítnutí do jednotlivých verzí
návrhu, stejně tak jako hodnotil, jak se žalovaný s těmito námitkami vypořádal v odvolacím
rozhodnutí. Dospěl k závěru, že řízení proběhlo v souladu se zákonem. Stěžovatelka nevznáší
námitky, které by cílily proti tomuto závěru soudu. Přesto, že kasační stížnost je opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu, nenamítá, že by tímto postupem či závěrem městský soud
porušil zákon. Její kasační námitky kopírují námitky uplatněné ve správním řízení a jsou
vyjádřením postoje stěžovatelky k výsledku pozemkových úprav, jímž se cítí být poškozena.
Podobně je tomu i u kasační námitky nevýhodnosti pozemkových úprav, které ji ve svém
výsledku poškozují. I tuto námitku stěžovatelka uvedla v žalobě velmi obecně tak, že chce,
aby byly porovnány stávající a nově navrhované parcely. Soud však je oprávněn posuzovat pouze
zákonnost postupu a rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů [§71 odst. 1
písm. d), §75 odst. 2 s. ř. s.]. Zde tedy městský soud v mezích dané obecné žalobní námitky mohl
ve vztahu k umístění pozemků rovněž pouze obecně poukázat na mapové podklady a zjevné
minimální rozdíly v umístění pozemků a na bilanční vypořádání vstupních nároků a jejich vykrytí,
které seznal odpovídající zákonným limitům. Stěžovatelka ani v žalobě ani nyní netvrdí, že by tyto
limity vůči ní nebyly respektovány, pouze obecně poukazuje na nevyhovění některým jejím
požadavkům a na subjektivní pocit nespokojenosti.
Účelem pozemkových úprav je podle §2 zákona o pozemkových úpravách veřejný zájem
na prostorovém a funkčním uspořádání pozemků, na jejich scelení nebo rozdělení tak,
aby se zabezpečila jejich přístupnost, využití, vyrovnání jejich hranic – to vše k vytvoření
podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Současně se jimi zajišťují podmínky
pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství
a zvýšení ekologické stability krajiny. To znamená, že při poz emkových úpravách se střetává řada
požadavků a řada zájmů, přičemž lze obtížně zajistit, aby byly zohledněny požadavky a zájmy
všech vlastníků na konkrétním uspořádání, neboť ty jsou mnohdy vzájemně rozporné,
či odporující zájmu veřejnému. Proto také zákon o pozemkových úpravách stanovil v §11
odst. 4, že pozemkové úpravy lze schválit, pokud s nimi vysloví souhlas vlastníci alespoň
tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou pozemkovými úpravami řešeny. Individuální
nesouhlas stěžovatelky s částí schválených úprav proto pozemkové úpravy jako celek nemůže
zmařit. Zákon současně poskytuje záruky proti tomu, aby vůči některému z vlastníků nebyl
výsledek pozemkových úprav nepřiměřeně znevýhodňující. K tomu upravuje v §8 způsob
soupisu nároků zohledňující kriteria ceny, výměry, vzdálenosti a druhu pozemků a v §10 odst. 1
ukládá pozemkovému úřadu, aby vlastníkům pozemků navrhl nové pozemky tak, aby odpovídaly
jejich původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem
pozemku. Porovnání těchto kritérii se přitom provádí ve vztahu ke všem pozemkům vlastníka
řešeným v rámci pozemkových úprav - nikoliv tedy ve vztahu k jednotlivým pozemkům,
jak má tendenci činit stěžovatelka. Přiměřenost není ponechána na úvaze pozemkového úřadu
(ani na posouzení vlastníků samotných), ale je limitována zákonnými mezemi. V §10 odst. 2 jsou
stanoveny meze přiměřenosti ceny rozdílem 4%, v odst. 3 téhož ustanovení jsou stanoveny meze
přiměřenosti výměry pozemků rozdílem 10 % a v odst. 4 téhož ustanovení jsou stanoveny meze
přiměřenosti rozdílů ve vzdálenosti pozemků ve výši 20%. Tyto m eze jsou překročitelné pouze
se souhlasem vlastníků. Dodržení těchto mezí přípustných odchylek mezi původním stavem
a stavem novým je v průběhu řízení vyhodnocováno a v daném případě je ve spise založen
bilanční soupis, z něhož je zřejmé, že hodnoty odchylek mezi vstupním a navrhovaným stavem
u stěžovatelčiných pozemků jim odpovídají a nejsou ani hranič ní. Stěžovatelka ani netvrdí,
a netvrdila ani v žalobě, že v komplexu všech jejich řešených pozemků je bilance jiná a že některý
ze zákonných limitů byl překročen.
Nejvyšší správní soud ve vztahu k pozemkovým úpravám vyslovil již v rozsudku ze dne
13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007 - 278 (dostupný na www.nssoud.cz), že „(k)aždý vlastník nemovitostí
vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo- li ho dosaženo správným procesním
postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omeze ní a regulativy (§10 zákona
č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech). Nesouhlas účastníka řízení (zde vlastníka
pozemků dotčených pozemkovou úpravou) s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové
úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jejím schválení (§11 odst. 4 téhož zákona), neopírá -li
se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků“ . Od tohoto závěru není důvod se v dané
věci odchýlit.
Vyústěním stěžovatelčiny námitky o nepřiměřenosti zásahů do jejího vlastnictví je závěr,
že do něho nemělo být zasaženo vůbec, neboť požadovala zachování pozemků původních.
Jakékoliv změny pociťuje jako osobní újmu, znevažující úctu k majetku zděděnému po předcích
a nepřípustný zásah do vlastnického práva nekompenzovaný ani žádnou náhradou.
Podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek a podle
odst. 4 tohoto ustanovení je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné
ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. V daném případě zákon o pozemkových
úpravách vychází z existence veřejného zájmu na určitém optimálním uspořádání pozemků
a zásahy do vlastnického práva na jeho základě učiněné jsou tedy přípustným zásahem na základě
zákona. Zákon také stanoví limity, jejichž respektov ání zaručuje, že tento zásah není nepřiměřený.
Nejvyšší správní soud neshledal důvod k přerušení řízení podle §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona o pozemkových úpravách či jeho části
tyto limity stanovující; ostatně stěžovatelka to ani nepožadovala. Obecně sice nelze vyloučit,
že v některých případech mohou být vlastníci pozemků konečn ým spořádáním znevýhodněni
a je pravdou, že zákon náhradu této škody neupravuje, stejně tak ani podmínky vyrovnání mezi
vlastníky, pokud jiní byli v mezích limitů naopak zvýhodněni. Úhradu rozdílu v ceně zákon
předpokládá jen u vlastníka, který byl nadlimitně zvýhodněn v ceně nových pozemků (§10
odst. 2). Zákon o pozemkových úpravách tak vychází z předpokladu, že zájem na uspořádání
pozemků je vyšší hodnotou než dílčí a limitovaná možná újma něk terého z dotčených vlastníků.
I tak ovšem není vyloučeno, aby vlastník konkrétní náhradu škody uplatnil proti státu na základě
přímé aplikace Listiny. Takové případné řízení však nesouvisí s tímto kasačním řízení. Soudy
ve správním soudnictví se otázkou náhrady škody způsobené pozemkovými úpravami nemohou
zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění žádné z tvrzených kasačních námitek,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty první před středníkem jako nedůvodnou
zamítl.
Stěžovatelka podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastupována soudem ustanoveným advokátem;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ustanovený advokát k výzvě soudu výši nákladů nevyúčtoval ani nesdělil, zda je plátcem DPH.
Nejvyšší správní soud proto ustanovenému advokátovi podle obsahu spisu přiznává odměnu
za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a podání kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 1 77/1996 Sb., advokátní tarif]
a náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 4800 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil plnění žádné povinnosti, a tedy nemají
právo na náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 5, §120 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalobci
náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu