ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.10.2011:45
sp. zn. 2 Azs 10/2011 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: O. S., zastoupené Mgr. Markem Čechovským,
advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 12. 2010, č. j. 56 Az 73/2010 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 5. 2010, č. j. OAM-174/ZA-06-ZA12-2010 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) rozhodl žalovaný o tom, že se žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu zamítá jako
zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neboť žalobkyně neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo §14a zákona o azylu . Rozhodnutí žalovaného
napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně, který žalobu rozsudkem ze dne 28. 12. 2010,
č. j. 56 Az 73/2010 - 20, zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že námitky porušení jednotlivých
ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), nejsou důvodné. Ze správního spisu zjistil, že žalobkyně ve vlasti žila celý život ve městě
Benin City a nikdy tam neměla žádné problémy. V srpnu 2008 se v Lagosu provdala za občana
České republiky. V červnu 2009 odjela za manželem do ČR. Přechodný pobyt v ČR jí však udělen
nebyl, neboť policie zjistila, že žalobkyně nežije s manželem ve společné domácnosti. V žádosti
o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně uvedla, že se do vlasti vrátit nechce, protože tam
již nemá žádné zázemí; její rodina byla v únoru 2010 zabita při nepokojích v městě Jos (rodina
se tam přestěhovala po jejím odchodu z vlasti, neboť její otec byl katolický kněz).
Z hlediska hodnocení azylových důvodů se krajský soud ztotožnil se žalovaným v tom,
že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily o možnosti jejího pronásledování
nebo ohrožení vážnou újmou, ve smyslu zákona o azylu. Žalobkyně pouze uvedla, že se již nemá
kam vrátit, neboť její rodina byla zabita při nepokojích v městě Jos. Sama však ve správním řízení
vůbec neuvedla, že by měla v případě návratu strach ze zabití tak, jako se to stalo jejím rodinným
příslušníkům. V žalobě pak uváděla, že v případě návratu do vlasti by se musela vrátit do místa
posledního pobytu, kterým je město Jos, kde došlo k zabití celé její rodiny a kde je i nadále
nestabilní situace. Rovněž uvedla, že by byl v případě návratu ohrožen její život s ohledem na její
víru. Zde krajský soud upozornil na rozpory v tvrzení žalobkyně. Ve správním řízení totiž
netvrdila, že by před svým odjezdem žila ve městě Jos; naopak výslovně uvedla, že po celou dobu
žila s rodiči v Benin City a že teprve po jejím odjezdu do ČR se rodina přestěhovala do města Jos.
Krajský soud konstatoval, že místem posledního pobytu žalobkyně nebyl Jos a že tedy v žalobě
uváděla nepravdivé údaje. Žalovaný neměl žádný důvod se ve správním řízení zabývat situací
ve městě Jos a krajský soud taktéž neshledal důvod pro to, aby v tomto směru doplnil
dokazování. Žalobkyně dále uvedla, že je křesťankou; ve správním řízení však netvrdila,
že by měla kvůli své víře nějaké problémy ve vlasti, že by pociťovala diskriminaci nebo že by byl
její život z tohoto důvodu ohrožen. Z toho důvodu neměl žalovaný povinnost zabývat se situací
křesťanů v zemi původu žalobkyně.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka především namítá, že i v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné je žalovaný povinen přesvědčivě vypořádat
otázku možného udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a to s ohledem
na zásadu non-refoulement. V tomto směru považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí, v části
týkající se doplňkové ochrany, za naprosto nedostatečné, neboť z něj není zřejmé, jakými
úvahami se žalovaný řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu. Skutková podstata, ze které žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise, při jejím
zjišťování tak byl porušen zákon v ustanovení o řízení. Ve skutečnosti je skutkový stav takový,
že celá její rodina byla ve městě Jos zabita, přičemž se evidentně nejednalo o běžné kriminální
jednání. Stěžovatelka by byla v případě návratu do vlasti tíž zcela bez prostředků. Rozporuje
též postup krajského soudu, který v napadeném rozsudku pouze konstatoval, že stěžovatelka
neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by jí v zemi původu hrozilo nebezpečí
vážné újmy podle §14a zákona o azylu a uvedl, že „Správní orgán není povinen rozhodnout o udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, jestliže žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta dle
§16 citovaného zákona.“ Stěžovatelka neshledává ve svých tvrzeních žádné rozpory neboť uvedla,
že její rodina byla zabita v městě Jos; již tato skutečnost odůvodňuje stěžovatelčiny obavy
z návratu do vlasti.
Dále stěžovatelka poukazuje na to, že se žalovaný vůbec nezabýval možností udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu; důvody hodné zvláštního zřetele vůbec
nezjišťoval. Žalovaný nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka nemá v zemi původu žádné zázemí,
a to nikoliv její vinou; v zemi původu nemá nikoho, u koho by mohla hledat alespoň přechodné
útočiště. Stěžovatelka přicestovala do ČR ve věku 22 let a poté byla vyvražděna její rodina,
což uvedla již ve správním řízení. Lze předpokládat, že motivem vraždy jejích rodinných
příslušníků byly náboženské důvody (otec byl pastor). Z těchto důvodů má stěžovatelka za to,
že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu. Je přesvědčena, že je nehumánní
jí humanitární azyl neposkytnout. Pro absenci vypořádání otázky humanitárního azylu
je napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka konečně tvrdí, že si žalovaný neopatřil dostatečné množství podkladů,
aby mohl v její věci objektivně rozhodnout; shromážděné podklady pak nesprávně interpretoval.
Má za to, že vyvinula maximální úsilí, aby svá tvrzení doložila. Dále namítá porušení §3
správního řádu a uvádí, že důkazní břemeno je rovnoměrně rozděleno mezi stěžovatelku
a žalovaného.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů. Zákonný
pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například
v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů
stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad
rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo
na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany žalovaného
a s tím související tvrzení stěžovatelky, že si žalovaný neopatřil dostatečné množství podkladů
pro objektivní rozhodnutí ve věci, je nutno uvést, že ve smyslu ustálené judikatury leželo
břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů ve správním řízení především na stěžovatelce (viz
například rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 - 37; všechna citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Za situace, kdy stěžovatelka fakticky
žádné azylově relevantní důvody ve smyslu §12 zákona o azylu neuváděla a ve své žádosti o azyl
(a na ni navazující výpovědi ve správním řízení) se zmiňovala pouze o snaze legalizovat si v ČR
pobyt, aby mohla žít se svým manželem, nelze bez dalšího hovořit ani o důkazní nouzi, potřebě
blíže objasnit stěžovatelkou uváděné skutečnosti, či přechodu důkazního břemene na správní
orgán. Na tomto místě lze odkázat například na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dle kterého „absence tvrzení azylově relevantních
skutečností ze strany žadatele o azyl může být jen stěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak
získanými (...) Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních
důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach),
nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická,
nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“ Na případ stěžovatelky dopadají
též závěry vyslovené v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném pod
č. 181/2004 Sb. NSS, kde se uvádí, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. (…) Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32
spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Stěžovatelka
tvrdila, že žalovaný shromážděné podklady nesprávně interpretoval; toto tvrzení však nijak
konkrétně nerozvedla v tom smyslu, které podklady byly nesprávně interpretovány a proč. Touto
námitkou se proto Nejvyšší správní soud nemohl ani nijak blíže zabývat.
Stěžovatelka dále namítala, že se žalovaný nedostatečným způsobem vypořádal s otázkou
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu; v tomto kontextu napadá i rozsudek krajského
soudu. Žalovaný se k otázce doplňkové ochrany v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil;
vycházel přitom z toho, co stěžovatelka tvrdila ve správním řízení. Krajský soud jeho úvahu
přezkoumal (viz str. 3 a 4 napadeného rozsudku), poukázal na rozpory mezi tvrzeními
stěžovatelky ve správním řízení a v žalobě, a uzavřel, že žalovaný nebyl povinen při úvaze
o doplňkové ochraně brát v potaz zabití stěžovatelčiných rodičů ve městě Jos, neboť k tomu
došlo až po stěžovatelčině odchodu z vlasti a stěžovatelka sama v tomto městě nikdy nežila
a ve správním řízení sama uvedla, že celý život žila v Benin City, kde neměla žádné problémy.
Proto se v případě návratu do vlasti nemusí obávat vážné újmy, neboť by se vracela do města
Benin City, ve kterém nikdy žádné problémy neměla. Krajský soud proto považoval úvahu
žalovaného o neudělení doplňkové ochrany za dostačující. Z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, (na který kasační stížnost ostatně též
poukazuje) se podává, že „v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat s otázkou možného
udělení doplňkové ochrany. Nepostačí totiž pouhé zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky §16 odst. 2
zákona o azylu – jestliže byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, nedošlo ve smyslu
§28 odst. 2 zákona o azylu k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Podle téhož ustanovení má v tomto
případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však
odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody tvrzeny,
s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti zjistit
(ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě
návratu do země původu. Ze zásady non-refoulement totiž vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele
reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu zjistit si příslušné
skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění zásady non-refoulement tedy musí správní orgán
vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah vyhledávací aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy,
jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení do země původu hrozit.“ Z uvedeného je
zřejmé, že judikatura dovozuje povinnost správního orgánu o (ne)udělení doplňkové ochrany
rozhodnout vždy a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; krajský soud shledal
tuto podmínku za splněnou a v odůvodnění rozsudku vyložil proč. Obecně lze dodat, že ustálená
judikatura zdejšího soudu k §14a zákona o azylu (viz například rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný pod 1849/2009 Sb. NSS) vyhrazuje doplňkovou ochranu
pouze pro nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení života a zdraví žadatele o mezinárodní
ochranu. Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že krajský
soud v rozsudku uvedl, že žalovaný nebyl povinen se při rozhodování podle §16 zákona o azylu
doplňkovou ochranou zabývat; právě naopak krajský soud pečlivě a vyčerpávajícím způsobem
úvahu žalovaného v tomto směru přezkoumal.
Stěžovatelka rovněž namítla, že žalovaný zcela opomenul vypořádat možnost udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a uvedla skutkové důvody, na základě kterých
má za to, že podmínky tohoto azylu splňuje. Stěžovatelce je nutno dát za pravdu v tom,
že žalovaný byl povinen v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodné vypořádat i otázku humanitárního azylu (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107); tato úvaha
v napadeném rozhodnutí vskutku absentuje. Nelze však přehlédnout, že stěžovatelka
humanitárním azylem vůbec neargumentovala v žalobě. Nyní se proto v kasačním řízení jedná
o nepřípustně uplatněný kasační důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení o žalobě,
ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.). Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, vyplývá, že „[k]rajský soud je oprávněn zrušit
rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání
přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.).“ Pokud tedy krajský soud provedl
přezkum napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (disposiční zásada) a otázkou
humanitárního azylu se nezabýval, neboť takový žalobní bod nebyl stěžovatelkou vznesen,
přičemž současně absence této právní úvahy v napadeném rozhodnutí jej nečinila
nepřezkoumatelným v mezích žalobních bodů, postupoval zcela v intencích ustálené soudní
judikatury.
Zdejší soud by mohl k nově uplatněným důvodům a skutečnostem přihlížet toliko tehdy,
pokud „by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný
nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta.
(…) Pokud tedy soud má k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou
ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement
a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být
žalobou výslovně namítána.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84). O takový případ se však nejedná, neboť důvody, s nimiž
stěžovatelka spojuje splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu, nedosahují takové
intenzity, aby je bylo možno podřadit pod zásadu non-refoulement, a s ní spojenou doplňkovou
ochranu (k tomu srov. již podaný výklad shora, týkající se doplňkové ochrany). Nejvyšší správní
soud proto může jen zopakovat, že námitka stěžovatelky o absenci vypořádání otázky
humanitárního azylu v napadeném rozhodnutí není podle §104 odst. 4 s. ř. s. meritorně
projednatelná, neboť ji stěžovatelka v rozporu s dispoziční zásadou a se zásadou koncentrace
řízení uplatnila nepřípustně až v kasační stížnosti, přičemž obsahově tato tvrzení nemohou
aktivovat ani již zmiňovanou zásadu non-refoulement, která jediná tyto principy kasačního přezkumu
v daném typu řízení prolamuje.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud tvrzené důvody přijatelnosti kasační stížnosti nepovažoval
za důvodné, neboť neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu ani neshledal jeho
závažné procesní pochybení, a stěžovatelka sama žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační
stížnosti netvrdila, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
ustanovení §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu