ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.103.2010:50
sp. zn. 3 Ads 103/2010 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: M. S.,
zastoupené JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Burzovní palác, Rybná
682/14, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2009, č. j. x, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 2 Cad 100/2009 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 5. 5. 2010,
č. j. 2 Cad 100/2009 - 30 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky
proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2009, č. j. x, kterým jí byl dnem 2. 9. 2009 odňat plný
invalidní důchod.
V žalobě namítala, že s rozhodnutím žalované s ohledem na svůj zdravotní stav
nesouhlasí, její zdravotní stav nebyl náležitě zhodnocen, neboť se od 18 let léčí na lupénku,
od havárie v roce 1993 trpí silnými depresivními migrenosními záchvaty, a v roce 1998
onemocněla diabetesem melitus, pro který si indikuje inzulín čtyřikrát denně.
Napadeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl,
že z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 7. 2009, č. j. x bylo zjištěno, že
tímto rozhodnutím byl žalobkyni dnem 2. 9. 2009 odňat plný invalidní důchod na základě
posouzení lékařem Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 6. 2009. V přezkumném
řízení si městský soud vyžádal posudek posudkové komise MPSV v Praze. Tímto posudkem, ze
dne 23. 2. 2010, byl zdravotní stav žalobkyně posouzen jako odpovídající částečné invaliditě dle §
44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nikoliv plné invaliditě dle §39 zákona č. 155/1995 Sb., neboť
šlo u ní o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nejméně o 33 %, v daném případě šlo o 50 %. Pokles však nedosahoval 66 %
odpovídajících plné invaliditě, a nešlo ani o neschopnost vykonávat pro zdravotní postižení
soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Posudková komise
posoudila předchozí posouzení zdravotního stavu žalobkyně jako nadhodnocené. Při jednání
městského soudu dne 5. 5. 2010 žalobkyně prohlásila, že s posudkem vypracovaným posudkovou
komisí MPSV ze dne 23. 2. 2010 nesouhlasí, avšak zároveň uvedla, že nemá dalších návrhů na
provádění důkazního řízení. Namítla však, že s ohledem na její zdravotní postižení ji nikdo
nezaměstná. Městský soud po podrobné rekapitulaci posudkového hodnocení, jeho posouzení a
posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že lékařské posudky,
z nichž Česká správa sociálního zabezpečení v napadeném rozhodnutí vycházela, jsou věcně
nesprávné, a proto porušují správní řád, resp. zákon č. 582/1991 Sb., v platném znění.
Stěžovatelka v řízení před ČSSZ, resp. později před Městským soudem v Praze prokázala
svou invaliditu. V důsledku chybného lékařského posouzení bylo tedy zdravotní postižení
stěžovatelky nesprávně hodnoceno dle kapitoly IV. položky 1 písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
ve znění ke dni vydání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 7. 2009.
Protože Městský soud v Praze měl pro důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 7. 7. 2009, č. j. x zrušit, stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Ze zdravotní dokumentace stěžovatelky vyplývá, že dlouhodobě trpí alergií, v r. 1993
prodělala autohavárii s kontuzí páteře, dále trpí psoriazou a od r. 1998 diabetem mellitus,
4 x denně si podává inzulin. Od r. 1999 se léčí na psychiatrii, od r. 2007 po tragickém úmrtí dcery,
uvádí zhoršení zdravotního stavu. Podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení
ze dne 7. 7. 1999 její zdravotní stav odpovídal postižení uvedenému v kapitole IV, položka 1,
písm. b), tj. 40 % dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění. Vzhledem
k dalšímu postižení se podle §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, tato hodnota
zvýšila o 10 %, takže celková hodnota činila 50 %. Návazně byla stěžovatelka rozhodnutím
Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 7. 1999 uznána částečně invalidní podle §44
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. Při jednání posudkové komise Pražské správy
sociálního zabezpečení dne 6. 6. 2000 byl stěžovatelce změněn stupeň invalidity z částečné
na plnou. Bylo konstatováno, že od minulé kontroly došlo ke zhoršení zdravotního stavu,
proběhla panická porucha a přetrvává úzkostně depresivní syndrom při DM I. typu,
nekompenzovaný, a artrotické psoritické potíže. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav odpovídá
postižením uvedeným v kapitole V, polož. 3, písm. c), tj. 70 % dle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb., v platném znění. Následně stěžovatelka prošla několika kontrolními
prohlídkami. Při kontrolní prohlídce u posudkového lékaře Pražské správy sociálního
zabezpečení dne 23. 6. 2005 bylo konstatováno, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
stěžovatelky odpovídá postižením uvedeným v kapitole IV, pol. 1, písm. c), tj. 70 % dle přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění. Při mimořádné kontrole vyvolané z podnětu
MPSV po provedené kontrole posudků v LPS Praha 2, která proběhla dne 17. 6. 2009,
byla stěžovatelka na základě výsledků lékařských vyšetření: T 4000 vyplnila MUDr. Š. 1. 4. 2009,
PL Praha 2, int. 31. 3. 2009, psych. nález MUDr. B. 19. 3. 2009, prop. Zpráva z neurol. Kliniky
VFN ze dne 15. 5. 2009, kontrolní ambulantní neurol. vyšetření VFN MUDr. B., interní vyšetření
31. 3. 2009 III. Int. Klinika VFN MUDr. H. 31. 3. 2009, oční vyšetření MUDr. K. 22. 4. 2009,
posouzena jako částečně invalidní. V posudkovém zhodnocení posudkový lékař Pražské správy
sociálního zabezpečení uvedl, že se u stěžovatelky jedná o diabetes mellitus insulinodependentní
od r. 1998, dlouhodobě neuspokojivě komp. s počínajícími komplikacemi (vegetativní DM
neuropatie, počínající DM retinopatie) s tendencí ke kolísání glykémie s častějšími
hypoglykémiemi, s omezenou schopností soustavné výdělečné činnosti. Míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stanovil v horní hranici základní sazby vzhledem k incip.
komplikacím, a ke kolísání glykémie s častějšími hypoglykémiemi. Dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav odpovídá postižení uvedenému v kapitole IV, pol. 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., v platném znění, tj. 40 %. Na základě tohoto posudkového hodnocení pak bylo
vydáno žalobou napadené rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2009, č. j. x, kterým byl stěžovatelce
dnem 2. 9. 2009 odňat plný invalidní důchod.
Městský soud v Praze po obdržení žaloby požádal posudkovou komisi MPSV v Praze
o vypracování odborného lékařského posudku ve věci zdravotního stavu stěžovatelky. Posudek
byl zpracován dne 23. 2. 2010, při vypracování posudku posudková komise vycházela ze spisové
dokumentace LPS Praha, kompletní zdravotnické dokumentace ošetřující praktické lékařky
MUDr. Š. a kompletní interní-diabetologické dokumentace VFN Praha 2, Prof. MUDr. H.,
Dr.Sc. Posudková komise dále měla k dispozici zprávu z hospitalizace v Revmatologickém ústavu
Na Slupi, Praha 2, od 18. 8. do 1. 9. 2009, a dále zprávu z psychiatrického vyšetření ze dne
7. 12. 2009. Stěžovatelka byla při jednání posudkové komise vyšetřena přísedícím psychiatrem
MUDr. Č., a v nepřítomnosti byla projednána posudkovou komisí za účasti přísedícího internisty
MUDr. P. Posudková komise dospěla k závěru, že k datu rozhodnutí žalované šlo u stěžovatelky
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl diabetes mellitus s
metabolickým kolísáním s nepříliš rozvinutými komplikacemi. Šlo o zdravotní postižení, které je
uvedeno v kapitole IV, pol. 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění,
kde míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je stanovena v rozmezí 25-40 %.
Posudková komise stanovila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 40 %.
Vzhledem k dalšímu zdravotnímu postižení, úzkostné a depresivní poruše, zvýšila posudková
komise MPSV tuto hodnotu dle §6 odst. 4 o 10 %, takže celková míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti činila 50 %. Posudková komise nehodnotila dle písm. c) daného
stanovení citované přílohy vyhlášky, neboť u posuzované nebyly shledány rozvinuté diabetické
komplikace, a to ani při předchozím posouzení. Proto považuje posudková komise předchozí
posouzení za nadhodnocené. Kožní projevy lupénky nebyly generalizovány, chronické kloubní
postižení nepřineslo další omezení schopnosti soustavné výdělečné činnosti, zánět kyčelních
kloubů není chronického rázu, je zatím v léčení a nemá prozatím charakter dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu. Posudková komise MPSV uzavřela, že stěžovatelka k datu
napadeného rozhodnutí byla částečně invalidní, nebyla plně invalidní.
Při jednání městského soudu dne 5. 5. 2010 stěžovatelka prohlásila, že s posudkem
vypracovaným posudkovou komisí MPSV ze dne 23. 2. 2010 nesouhlasí, avšak zároveň uvedla,
že nemá dalších návrhů na provádění důkazního řízení. Namítla však, že s ohledem
na její zdravotní postižení ji nikdo nezaměstná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti jednak namítala věcnou nesprávnost lékařských posudků,
z nichž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela, s tím, že v řízení před žalovaným, a později
před Městským soudem v Praze, prokázala svou invaliditu. Uvedla, že v důsledku chybného
lékařského posouzení bylo její zdravotní postižení nesprávně hodnoceno dle kapitoly IV,
položky 1, písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb., ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí
žalované. Dále stěžovatelka namítala, že pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí žalované
měl městský soud rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka uváděné důvody kasační stížnosti výslovně
nepodřadila jmenovitým zákonným ustanovením (§103 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
nicméně z obsahu kasační stížnosti usoudil, že stěžovatelka míří na důvody kasační stížnosti,
uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Těmito důvody jsou vady řízení před správním orgánem
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Těžiště posouzení této věci Nejvyšším správním soudem spočívá tedy ve zhodnocení
postupu městského soudu při dokazování skutkového stavu věci. Krajský soud je povinen
v souladu s ustanovením §77 odst. 2 s. ř. s. hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu
i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjít
ze skutkového stavu takto zjištěného. V řízení o žalobě proti rozhodnutí ČSSZ o odnětí plného
invalidního důchodu je klíčovým důkazním prostředkem odborné posouzení zdravotního stavu
žalobkyně. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje Ministerstvo práce a sociálních
věcí (též „MPSV“) zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení
soudního ve věcech důchodového pojištění. Za tímto účelem zřizuje MPSV své posudkové
komise. Jak Nejvyšší správní soud již dříve vícekrát judikoval, s posudkem posudkové komise
MPSV může soud nakládat jako s důkazem stěžejním za předpokladu, že tento posudek splňuje
požadavky přesvědčivosti, úplnosti a objektivity (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 – 50, přístupné na www.nssoud.cz). Je ustáleným právním
názorem Nejvyššího správního soudu, že ve věcech týkajících se posouzení invalidity
posudkovými komisemi MPSV soud neprovádí další důkazy, je-li z posudku PK MPSV zřejmý
zdravotní stav a jeho ohodnocení vzhledem k podmínkám invalidity posuzovaného účastníka
řízení. Případné další důkazy (tj. zejména přibrání znalce z příslušného oboru medicíny)
jsou zapotřebí pouze tehdy, nesplňuje-li posudek požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48,
dále rozsudek ze dne 25. 6. 2003, č. j. 2 Ads 9/2003 - 50, viz www.nssoud.cz). V posudku
uvedené posudkové komise v případě řízení o odnětí plného či částečného invalidního důchodu
musí být uvedeno a přesvědčivě odůvodněno, v čem došlo od doby přiznání dávky ke zlepšení
či alespoň posudkově významné stabilizaci zdravotního stavu pojištěnce, event. co jinak vedlo
posudkovou komisi k závěru, že jej již nepokládá za plně či částečně invalidního (např. v případě
předchozího posudkového omylu). Nejvyšší správní soud proto v posuzované věci hodnotil,
zda městský soud řádně zjistil skutkový stav věci k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované
a zda takto zjištěný skutkový stav správně vyhodnotil.
V posuzované věci je tedy třeba posoudit, zda zejména posudek posudkové komise
MPSV v Praze ze dne 23. 2. 2010 byl dostatečně úplný, přesvědčivý a souladný s lékařskou
dokumentací obsaženou ve správním spisu a mohl pro městský soud představovat stěžejní důkaz
prokazující zdravotní stav stěžovatelky i přesto, že tato vyjádřila s posouzením svého zdravotního
stavu nesouhlas. Posudek posudkové komise MPSV, jak nejvyšší správní soud zjistil, vychází
ze spisové dokumentace LPS Praha, kompletní zdravotnické dokumentace ošetřující praktické
lékařky MUDr. Š. a kompletní interní-diabetologické dokumentace VFN Praha 2. Posudková
komise dále čerpala ze zprávy z hospitalizace v Revmatologickém ústavu Na Slupi, Praha 2, od
18. 8. do 1. 9. 2009, a dále ze zprávy z psychiatrického vyšetření ze dne 7. 12. 2009. Stěžovatelka
byla při jednání posudkové komise také vyšetřena přísedícím psychiatrem MUDr. Č., a podle
údaje v posudku byla v nepřítomnosti projednána posudkovou komisí za účasti přísedícího
internisty MUDr. P. Z podkladů, jež měla posudková komise MPSV k dispozici vyplývalo, že
stěžovatelka dlouhodobě trpí alergií, v r. 1993 prodělala autohavárii s kontuzí páteře, dále trpí
psoriazou a od r. 1998 diabetem mellitus, 4 x denně si podává inzulin. Od r. 1999 se léčí na
psychiatrii, od r. 2007 po tragickém úmrtí dcery, uvádí zhoršení zdravotního stavu. Posudková
komise dospěla k závěru, že k datu rozhodnutí žalované šlo u stěžovatelky o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl diabetes mellitus s metabolickým
kolísáním s nepříliš rozvinutými komplikacemi. Šlo o zdravotní postižení, které je uvedeno v
kapitole IV, pol. 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, kde míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je stanovena v rozmezí 25-40 %. Posudková
komise přitom míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila na horní hranici
uvedeného rozpětí, tj. na 40 %. Vzhledem k dalšímu zdravotnímu postižení, úzkostné a
depresivní poruše, posudková komise MPSV tuto hodnotu ještě dle §6 odst. 4 zvýšila o 10 %,
takže celková míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činila 50 %. Posudková
komise výslovně poznamenala, že nehodnotila zdravotní stav stěžovatelky dle daného ustanovení
písm. c) citované přílohy vyhlášky, neboť u posuzované nebyly shledány rozvinuté diabetické
komplikace, a to ani při předchozím posouzení. Z tohoto důvodu považovala posudková komise
předchozí posouzení za nadhodnocené. Podle zjištění posudkové komise MPSV nebyly kožní
projevy lupénky generalizovány, chronické kloubní postižení nepřineslo další omezení schopnosti
soustavné výdělečné činnosti, zánět kyčelních kloubů není chronického rázu, je zatím v léčení a
nemá prozatím charakter dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Pro posouzení míry přesvědčivosti tohoto posudku je zapotřebí zkoumat především
jeho právní a skutkový kontext. Aplikované ustanovení kap. IV., pol. 1, písm. b) přílohy č. 2
cit. vyhlášky, podle něhož byl zhodnocen zdravotní stav stěžovatelky, postihuje tato zdravotní
postižení: Diabetes mellitus …. Kompenzovatelný dietou, inzulínem nebo perorálními antidiabetiky, s občasným
metabolickým kolísáním, s počínajícími komplikacemi, čemuž odpovídá zjištění a doložení zdravotního
stavu z interní-diabetologické dokumentace VFN Praha 2, z níž posudková komise vycházela.
Citovaná úprava pak přiřazuje takovým postižením míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti ve výši 25–40 %. Posudková komise stanovila míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, jak bylo poznamenáno, na horní hranici tohoto rozpětí, tj. na 40 %.
Vzhledem k dalšímu zdravotnímu postižení, úzkostné a depresivní poruše, zvýšila posudková
komise MPSV tuto hodnotu dle §6 odst. 4 o 10 %, takže celková míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti činila 50 %. Z posudku se současně podává, že posudková komise
nehodnotila zdravotní stav stěžovatelky dle písm. c) citované přílohy vyhlášky,
neboť u posuzované nebyly shledány rozvinuté diabetické komplikace, a to ani při předchozím
posouzení. Toto ustanovení postihuje zdravotní postižení: Diabetes mellitus …. těžko
kompenzovatelný inzulínem nebo perorálními antidiabetiky, s opakovanými stavy metabolického kolísání
a rozvinutými diabetickými komplikacemi. Tím také posudková komise zejména odůvodnila,
proč považuje předchozí posouzení za nadhodnocené. Navíc posudková komise, jak již také bylo
poznamenáno, podle lékařských nálezů stran dalšího zdravotního postižení zjistila a konstatovala,
že kožní projevy lupénky nebyly generalizovány, chronické kloubní postižení nepřineslo
další omezení schopnosti soustavné výdělečné činnosti, zánět kyčelních kloubů není chronického
rázu, je zatím v léčení a nemá prozatím charakter dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší správní soud předmětný posudek posudkové komise
MPSV za přesvědčivý.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že z posudku posudkové komise MPSV v Praze
ze dne 23. 2. 2010 bylo možno vycházet jako ze stěžejního důkazu prokazujícího zdravotní stav
stěžovatelky, neboť v kontextu ostatních zjištění pramenících z lékařské dokumentace vyplývá,
že její zdravotní stav v době rozhodnutí žalované neodpovídal plné invaliditě. Hodnocení
posudkové komise MPSV v Praze bylo založeno na funkčním hodnocení zdravotního postižení
stěžovatelky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované, nikoliv jen jeho formálním
popisu, což je plně v souladu se zásadami posudkového hodnocení, jehož cílem je zhodnotit
dopad zdravotního postižení na schopnost soustavné výdělečné schopnosti žadatele
o důchodovou dávku, nikoliv pouze diagnostikovat jeho zdravotní stav. Pro argumenty
stěžovatelky, že její zdravotní stav nebyl posouzen správně, či byl posouzen neúplně, nelze najít
oporu ve spisu, neboť významnější zdravotní potíže nedokládá žádný ze stěžovatelčiných
lékařských nálezů. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za této situace městský soud
nepochybil, když již nepokládal za potřebné a účelné vyžádat další posudek (ostatně i stěžovatelka
při jednání městského soudu přes svůj nesouhlas s posudkovým hodnocením uvedla, že nemá
dalších návrhů na provádění důkazního řízení), neboť lékařská dokumentace byla s posudkovým
závěrem posudkové komise MPSV plně v souladu. Městský soud v Praze tedy vyhodnotil
provedené důkazy správně a dovodil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby z posudkového závěru
posudkové komise MPSV v kontextu celé spisové dokumentace. V řízení bylo bezpečně ověřeno,
že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované nebyla stěžovatelka plně invalidní.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze, ani řízení jemu předcházející, netrpí žádnou stěžovatelkou
namítanou vadou, a ani takovou vadou, pro kterou by Nejvyšší správní soud musel zrušit
napadený rozsudek ex offo (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná, a proto
ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud je stěžovatelka přesvědčena,
že její současný zdravotní stav odpovídá plné invaliditě, může prostřednictvím nové žádosti
o důchodovou dávku dosáhnout nového posouzení svého aktuálního zdravotního stavu.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalované nelze náklady řízení o kasační stížnosti
přiznat v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu