ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.109.2010:56
sp. zn. 3 Ads 109/2010 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: Michelské
pekárny a.s., se sídlem Pekárenská 1151/10, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Podlipským,
advokátem se sídlem Pod Višňovkou 33/1661, Praha 4, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 18. 8. 2009, č. j. 323-9010-20.7.2009-1527/Ha, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, č. j. 12 Ad 1/2010 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, č. j. 12 Ad 1/2010 – 29 (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 8. 2009,
č. j. 323-9010-20.7.2009-1527/Ha (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto
odvolání a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení, územní pracoviště
Praha 8 (dále také jen „PSSZ“) ze dne 11. 6. 2009, č. 315/993/09 (dále také jen „platební
výměr“). Tímto platebním výměrem PSSZ uložila stěžovatelce povinnost uhradit dlužné pojistné
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 103 040 Kč a penále
z tohoto pojistného ve výši 18 919 Kč.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že PSSZ provedla u stěžovatelky
kontrolu pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění
za kontrolované období od 1. 5. 2007 do 31. 12. 2008. Při kontrole správnosti vyměřovacích
základů pro odvod pojistného zjistila, že stěžovatelka do vyměřovacích základů
pro odvod pojistného v měsících listopadu 2007 a prosinci 2008 nezahrnula hodnotu
nepeněžního daru - vánočních kolekcí, které byly zaměstnancům poskytnuty na základě
kolektivní smlouvy, čímž vznikl nedoplatek na pojistném. PSSZ posoudila výše uvedené plnění
jako příjem, který byl zaměstnancům zúčtován v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast
na nemocenském pojištění a které je předmětem daně z příjmů fyzických osob ve smyslu
ustanovení §6 zákona č. 586/1992 Sb., v platném znění, není od této daně osvobozen,
a proto měl být zahrnut do vyměřovacího základu pro odvod pojistného zaměstnance
i organizace dle ustanovení §5 odst. 1 a 6 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění platném
k 31. 12. 2008. Žalovaná dále citovala toto ustanovení ve znění do 31. 12. 2007 a ve znění
platném do 31. 12. 2008 a vyložila i ustanovení §6 odst. 9 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb.,
ve znění platném do 31. 12. 2008, podle něhož je od daně osvobozena hodnota nepeněžních darů
poskytovaných z fondu kulturních a sociálních potřeb podle příslušného předpisu (vyhláška
č. 114/2002 Sb., vztahující se primárně pouze na zaměstnavatele uvedené v ustanovení §1
této vyhlášky, tj. organizační složky státu, státní příspěvkové organizace a příspěvkové organizace
zřízené územními samosprávnými celky, pozn. NSS, viz dále v textu). U zaměstnavatelů,
na které se tento předpis nevztahuje, hodnota nepeněžních darů poskytovaných za obdobných
podmínek ze sociálních fondů nebo ze zisku po jeho zdanění, anebo na vrub výdajů (nákladů),
které nejsou výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to až do úhrnné výše
2000 Kč ročně u každého zaměstnance. Podle ustanovení §14 odst. 1 citované vyhlášky
lze zaměstnancům poskytovat věcné nebo peněžní dary pouze v taxativně stanovených případech
(příležitostech). Osvobození od daně se podle žalované vztahuje pouze na dary poskytované
zaměstnavatelem zaměstnanci v nepeněžní formě a při příležitostech definovaných v tomto
ustanovení citované vyhlášky. Stěžovatelka však poskytla nepeněžní plnění při jiných
příležitostech, než jsou definovány v uvedené vyhlášce. Jedná se proto o zdanitelný příjem,
který se zahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného. K námitkám stěžovatelky
žalovaná uvedla, že tvrzenou mimořádnou aktivitu zaměstnanců stěžovatelky nelze považovat
za mimořádnou aktivitu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 114/2002 Sb.,
ve znění platném do 31. 12. 2008, což potvrzuje i samotná kolektivní smlouva, podle níž nejsou
vánoční kolekce poskytované zaměstnancům podmiňovány jejich mimořádnými výkony,
ale je v ní pouze uvedeno, že „každý zaměstnanec v pracovním poměru obdrží vánoční kolekci“.
K výkladu formulace „za obdobných podmínek“ užité v ustanovení §6 odst. 9 písm. g) zákona
č. 586/1992 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2008 žalovaná uvedla, že pro posouzení toho,
zda je dané plnění osvobozeno od daně z příjmu ve smyslu výše uvedeného zákona,
je rozhodující samotná povaha těchto benefitů, která v daném případě dle názoru žalované
není podmíněna žádnou z obdobných činností uvedených v ustanovení §14 odst. 1 písm. a)
citované vyhlášky. Jelikož v této věci byla hodnota vánočních kolekcí zdanitelným příjmem
zaměstnanců, bylo třeba ji zahrnout do vyměřovacího základu pro odvod pojistného.
K procesním námitkám stěžovatelky žalovaná uvedla, že řízení ve věci vydání platebního výměru
podléhá režimu speciální právní úpravy a právní úpravy zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
v platném znění a řádným opravným prostředkem proti platebnímu výměru je odvolání. Práva
podat námitky podle zákona o státní kontrole stěžovatelka nebyla zbavena. Platební výměr
má všechny náležitosti, které správní řád vyžaduje v ustanovení §69, přičemž odůvodnění týkající
se nezahrnutí hodnoty vánočních kolekcí do úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců
pro odvod pojistného je uvedeno v protokolu o kontrole č. 993/09 ze dne 11. 6. 2009.
Skutečnost, že platební výměr i napadené rozhodnutí byly podepsány za pověřenou osobu
osobami zastupujícími, nemá podle žalované zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí a nezpůsobuje
jeho nicotnost.
V žalobě stěžovatelka předně namítla, že poskytla svým zaměstnancům za mimořádnou
aktivitu v předvánoční době nepeněžní dar v podobě vánoční kolekce, který osvobodila od daně
z příjmu v souladu s ustanovením §6 odst. 9 písm. ch) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
ve znění platném v roce 2007, resp. podle písm. g) téhož ustanovení ve znění citovaného zákona
platném v roce 2008. Stěžovatelka upozornila na to, že jedině řádný výklad tohoto ustanovení
může vést ke správnému rozhodnutí o tom, zda uvedený nepeněžitý příjem podléhá odvodu
sociálního pojištění; tato úvaha však v prvoinstančním rozhodnutí chybí. Podle ustanovení §5
odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. se nezahrnuje takovéto osvobozené plnění do vyměřovacího
základu zaměstnance jako započitatelný příjem. Platební výměr byl vydán na základě zprávy
o kontrole čj. 993/09 a byl doručen stěžovatelce zároveň s protokolem o kontrole,
což bylo ovšem v rozporu s poučením uvedeným v protokolu o kontrole, a tedy i s §17 zákona
č. 552/1991 Sb. Kontrolní orgán neumožnil podat stěžovatelce námitky a rozhodl dříve,
než seznámil společnost s výsledky kontroly. Stěžovatelka dále namítla, že považuje platební
výměr i napadené rozhodnutí za nicotná, neboť platební výměr byl podepsán
jinou než oprávněnou osobou. Správní úvaha kontrolního orgánu navíc nebyla odůvodněna,
jak to požaduje stanovení §68 odst. 2 správního řádu. Konečně, stěžovatelka zpochybnila závěr
žalované o tom, že dar nebyl poskytnut v souladu s vyhláškou č. 114/2002 Sb., a to s poukazem
na výklad sousloví „obdobných podmínek“ uvedené v citovaném §6 odst. 9 písm. ch) zákona
č. 586/1992 Sb. Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i prvoinstančního
rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
Městský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem a žádnému z účastníků nepřiznal
náhradu nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se nejprve zabýval
námitkou procesního pochybení žalované spočívající v nicotnosti platebního výměru
i napadeného rozhodnutí. Městský soud uvedl, že platební výměr ani napadené rozhodnutí
nevykazovaly nedostatky náležitostí stanovených v §68 – 69 správního řádu. Odůvodnění
platebního výměru je uvedeno v protokolu o kontrole č. j. 993/09, na nějž platební výměr
odkazuje. Protokol o kontrole je součástí platebního výměru, takže nelze platebnímu výměru
vytknout nedostatek odůvodnění. Stran podpisu uvedeného na platebním výměru i rozhodnutí
žalované, který měl patřit jiné osobě než té, která byla oprávněna k podpisu rozhodnutí, městský
soud vyjádřil názor, že se nejedná o porušení procesních předpisů. S poukazem na ustanovení
§69 odst. 1 správního řádu městský soud konstatoval, že tato skutečnost nemůže způsobit
nicotnost napadeného rozhodnutí nebo platebního výměru, protože rozhodnutí je vydáno
příslušným správním orgánem, nikoliv určitou úřední osobou. Podpis jiné osoby,
která podepisuje rozhodnutí v zastoupení, nelze vykládat jako vadu rozhodnutí způsobující
jeho nicotnost. Městský soud tedy tuto námitku neshledal jako důvodnou. K námitkám
směřujícím do merita napadeného rozhodnutí žalované městský soud uvedl, že podstatou sporu
je otázka, zda lze nepeněžité plnění ve formě vánočních kolekcí, které dostali zaměstnanci
v hlavním pracovním poměru za mimořádnou aktivitu již v předvánoční době, podřadit
pod ustanovení §6 odst. 9 písm. ch) zákona č. 586/1992 Sb. jako nepeněžní dar poskytnutý
z fondu kulturních a sociálních potřeb podle vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních
a sociálních potřeb, ve znění platném do 31. 12. 2008 jako příjem osvobozený od daně z příjmu.
Městský soud vycházel z ustanovení §6 odst. 9 písm. ch) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění platném do 31. 12. 2008, na které je odkazováno pod čarou ve vztahu k bodu 4
§5 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. a podle něhož platí, že od daně z příjmu je osvobozena
hodnota nepeněžních darů poskytovaných z fondu kulturních a sociálních potřeb
podle příslušného předpisu, u zaměstnavatelů, na které se tento předpis nevztahuje, hodnota
nepeněžních darů poskytovaných za obdobných podmínek ze sociálních fondů nebo ze zisku
(příjmu) po jeho zdanění, anebo na vrub výdajů (nákladů), které nejsou výdaji (náklady)
na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to až do úhrnné výše 2000 Kč ročně u každého
zaměstnance. Městský soud dále uvedl, že sporný je výklad formulace „od daně z příjmu
jsou osvobozeny dary poskytnuté za obdobných podmínek ze sociálních fondů“. Podle §14
odst. 1 vyhlášky č. 114/2002 Sb. lze z fondů poskytovat zaměstnancům věcné nebo peněžní dary
a) za mimořádnou aktivitu ve prospěch zaměstnavatele při poskytnutí osobní pomoci při požáru,
živelní události a v jiných mimořádných případech a za aktivitu humanitárního a sociálního
charakteru a péči o zaměstnance a jejich rodinné příslušníky, b) při pracovních výročích 20
a každých dalších 5 let trvání pracovního nebo služebního poměru u zaměstnavatele;
do pracovního výročí lze započítat i dobu trvání pracovního poměru u jiných zaměstnavatelů.
Do pracovních výročí nelze zahrnout dobu výkonu práce konané na základě dohody o provedení
práce konané mimo pracovní poměr, c) při životním výročí 50 let a každých dalších 5 let věku,
d) při prvním odchodu do starobního nebo plného invalidního důchodu. Městský soud
se ztotožnil se závěry obou správních orgánů. Je sice pravdou, že zákonodárce umožnil určitou
volnost pro zaměstnavatele při stanovení různých výhod poskytnutých zaměstnancům, na druhé
straně však výklad nelze rozšiřovat. Spojení slov „jiné mimořádné případy“, které zákonodárce
použil v předmětném ustanovení vyhlášky č. 114/2002 Sb., je třeba posuzovat s ohledem
na předchozí případy, které zákonodárce v tomto ustanovení příkladmo uvádí, a to, že dar
lze zaměstnanci věnovat při poskytnutí osobní pomoci při požáru a živelní události. Tyto události
lze označit za mimořádné, mezi ně podle názoru soudu nelze podřadit mimořádný výkon
zaměstnanců v předvánoční době. Tato situace nastává každý rok a nejde tedy o mimořádnou
situaci ve smyslu uvedené vyhlášky. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že zaměstnanci
mají v kolektivní smlouvě sjednáno, že každý zaměstnanec v pracovním poměru obdrží vánoční
kolekce. Tento nepeněžitý dar tedy není podmíněn nějakým mimořádným výkonem. Městský
soud zároveň posuzovanou věc odlišil od svého předchozího rozsudku ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. 12 Cad 17/2007. V tomto rozsudku šlo o jinou situaci, neboť meritem sporu byla otázka,
zda poskytnuté poukázky na nákup zboží lze považovat za nepeněžité plnění. Navíc
tyto poukázky byly poskytnuty vybraným nejlepším pracovníkům, tedy nikoliv všem
zaměstnancům jako v posuzované věci. Z uvedených důvodů městský soud žalobu zamítl.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku podané s odkazem na důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
stěžovatelka uvedla následující námitky: Předně namítla, že městský soud se v napadeném
rozsudku vůbec nevypořádal s žalobním bodem, jímž stěžovatelka namítala nesprávný procesní
postup pracovníka správního orgánu prvního stupně, který vydal rozhodnutí, aniž ji předtím
seznámil se svou právní úvahou a výsledkem kontroly a následně jí neumožnil podat námitky
ve smyslu ustanovení §17 zákona o státní kontrole. Kontrolní orgán neumožnil stěžovatelce
podat námitky a rozhodl dříve, než seznámil společnost s výsledky kontroly. Dále stěžovatelka
nesouhlasí se závěry městského soudu stran podpisu oprávněné osoby na stejnopisu platebního
výměru. Podle ustanovení §69 odst. 1 správního řádu je tento údaj povinnou součástí rozhodnutí
správního orgánu. Z těchto důvodů je třeba považovat platební výměr i rozhodnutí žalované
za nicotné. Stěžovatelka namítla i absenci správní úvahy (výkladu) odůvodňující závěr uvedený
v platebním výměru prvoinstančním orgánem, že se na dané plnění nevztahuje osvobození.
Stěžovatelka dále namítla nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. Stěžovatelka
proúčtovala dar svým zaměstnancům na vrub nákladů, které nejsou náklady na dosažení, zajištění
a udržení příjmů (tj. sociálního fondu) a osvobodila tyto nepeněžní příjmy (ve výši nižší
než 2000 Kč na 1 zaměstnance) od daně z příjmů v souladu s ustanovením §6 odst. 9 písm. ch)
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění platném v roce 2007), resp. v souladu s §6
odst. 9 písm. g) téhož zákona ve znění platném v roce 2008. Další nepeněžní dary nad rámec
2000 Kč by již osvobození nepodléhaly. Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.
se nezahrnuje takovéto pojistné plnění do vyměřovacího základu zaměstnance jako započitatelný
příjem. Podle stěžovatelky bylo pouze na ní, jak si upraví vnitřními předpisy založení sociálního
fondu a nakládání s prostředky tohoto fondu. Tato pravidla stěžovatelka upravila vnitřními
předpisy a kolektivní smlouvou. Postup stěžovatelky tedy nebyl rozšiřující, jak uvedl městský
soud. Zákon o daních z příjmu v ustanovení §6 odst. 9 písm. ch) osvobozuje dary poskytnuté
z fondu sociálních a kulturních potřeb zaměstnanci do výše 2000 Kč (vyhláška č. 114/2002 Sb.).
U zaměstnavatelů, na které se vyhláška č. 114/2002 Sb. nevztahuje, se posuzuje poskytnutí daru
podle obdobných podmínek ze sociálního fondu nebo ze zisku po jeho zdanění, anebo na vrub
nedaňových nákladů. Stěžovatelka zastává názor, že poskytnutý dar (vánoční kolekce)
lze podřadit pod dar poskytnutý podle §14 odst. 1 písm. a) jako dar poskytnutý při jiných
mimořádných případech. Dále zákon o daních z příjmů obsahuje ve výše zmíněném §6 formulaci
„poskytovaných za obdobných podmínek.“ Zákonodárce v tomto ustanovení použil formulaci
„obdobné podmínky“, nikoliv „stejné podmínky“. Z toho lze jednoznačně dovodit,
že zákonodárce umožnil určitou volnost pro zaměstnavatele při stanovení různých výhod
poskytnutých zaměstnancům s tím, že zaměstnavatel může postupovat obdobně, jak je uvedeno
ve vyhlášce č. 114/2002 Sb., ale nemusí postupovat stejně. V posuzované věci byl poskytnut
nepeněžitý dar v souladu s kolektivní smlouvou v době mimořádné zvýšené aktivity zaměstnanců
společnosti před vánočními svátky. Stěžovatelka poukázala na to, že jedině řádný výklad
ustanovení §6 odst. 9 písm. ch) zákona o dani z příjmu může vést ke správnému rozhodnutí
o tom, zda uvedený nepeněžitý příjem podléhá sociálnímu pojištění. Výklad městského soudu
je v rozporu se zněním uvedeného ustanovení. Naopak, stěžovatelka se domnívá, že pojem „jiný
mimořádný případ“ je jasně oddělen od případů požárů či živelných katastrof. „Jiný mimořádný
případ“ je podle stěžovatelky tzv. neurčitý pojem. Nelze tedy jednoznačně říci, že opakované
poskytnutí daru ve smyslu kolektivní smlouvy ztrácí smysl mimořádnosti. Jde o to, že je třeba
posoudit, v jakém kontextu je dar poskytován, a to s ohledem na zvláštnosti provozu žalobkyně.
Pekárenský provoz se vyznačuje tím, že právě v době před vánocemi se jedná o velmi
abnormální, náročný a nadprůměrný výkon všech zaměstnanců. Stěžovatelka konečně poukázala
na to, že v pochybnostech má být rozhodováno mírněji (in dubio mitius). Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně odvolává na odůvodnění
uvedené v napadeném rozhodnutí a na vyjádření k žalobě proti uvedenému rozhodnutí ze dne
26. 2. 2010. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
Ze správního spisu žalované a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující
skutečnosti:
Z protokolu o kontrole č. 993/09 ze dne 11. 6. 2009 vyplývá, že při kontrole plnění
povinností v nemocenském pojištění, v důchodovém pojištění a při odvodu pojistného,
bylo mj. zjištěno, že došlo k nedoplatku na pojistném, neboť podle kolektivní smlouvy
zaměstnavatel poskytuje všem svým zaměstnancům v hlavním pracovním poměru po 1 ks
vánoční kolekce á 245 Kč. Jedná se o hodnotu, která byla v nepeněžní formě poskytnuta
zaměstnanci a hodnota této kolekce měla být všem zaměstnancům zahrnuta do úhrnu
vyměřovacího základu pro odvod pojistného. Nedoplatek pojistného za měsíc listopad 2007
z tohoto titulu činil 43 723 Kč. PSSZ shledala, že uvedeným postupem stěžovatelky
bylo porušeno ustanovení §5 odst. 6 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění platném od 1. 1. 2007
do 31. 12. 2007, neboť stěžovatelka nezahrnula do úhrnu vyměřovacích základů částky,
které poskytla svým zaměstnancům na rekreaci dětí a hodnotu kolekce předané zaměstnanci,
která podléhá dani z příjmu (nejedná se o nezapočitatelný příjem ve smyslu ustanovení §5 odst. 2
zákona č. 589/1992 Sb.). Stejného pochybení se stěžovatelka dopustila v měsíci prosinec 2008,
v němž poskytla zaměstnancům po 1 ks kolekce v hodnotě á 226,34 Kč. Výsledný nedoplatek
pojistného z tohoto titulu činil 41 041 Kč. Celkový nedoplatek stěžovatelky na pojistném
za kontrolovaná období, který vznikl i z jiných důvodů, činil 103 040 Kč. Stěžovatelce navíc
vznikla povinnost zaplatit penále ve výši 18 919 Kč, jehož vyčíslení bylo rovněž odůvodněno
v protokolu o kontrole odkazem na ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., pojistném
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů. Podle poučení uvedeného na str. 12 tohoto protokolu byla stěžovatelka oprávněna
podat proti obsahu protokolu písemné a zdůvodněné námitky, a to ve lhůtě pěti dnů ode dne
seznámení se s protokolem o kontrole.
Platebním výměrem PSSZ ze dne 11. 6. 2009, č. j. 41071/310-9014/2009/315/993/bou,
č. 315/993/09 byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti zjištěné za kontrolované období
od 1. 5. 2007 do 31. 12. 2008 a penále z tohoto dlužného pojistného vypočtené k datu vydání
tohoto platebního výměru. V odůvodnění PSSZ pouze odkázala na odůvodnění platebního
výměru uvedené v protokolu o kontrole č. 993/09, který je nedílnou součástí tohoto výměru.
Místo vedoucího územního pracoviště (PSSZ – územní pracoviště Praha 8) je na písemném
vyhotovení platebního výměru podepsána „J. B.“ jako „zmocněná osoba“.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“); vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud kvalifikoval kasační námitky vznesené stěžovatelkou pod kasační
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a posoudil je následujícím způsobem:
Nejprve věnoval Nejvyšší správní soud pozornost námitce podřaditelné pod důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž by Nejvyšší správní soud musel
přihlédnout v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. i bez návrhu. V námitce podřaditelné tomuto důvodu
stěžovatelka namítla nicotnost platebního výměru i napadeného rozhodnutí žalované.
Tento závěr stěžovatelka zdůvodňuje tak, že písemné vyhotovení platebního výměru nebylo
opatřeno podpisem oprávněné úřední osoby. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud názoru
stěžovatelky nepřisvědčil. Podle ustanovení §77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů platí, že „(1) Nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec
věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost
z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné
rozhodnutí vydal. (2) Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným
nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí
správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního“. Jak Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře již dříve dovodil, formální nedostatky písemného vyhotovení
napadeného rozhodnutí (např. podpis oprávněné úřední osoby či podpis úřední osoby
za správnost) nemohou způsobit nicotnost správního rozhodnutí. Za nicotné by mohlo být
rozhodnutí považováno pouze v případě, kdyby absence podpisu oprávněné osoby odrážela fakt,
že rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí této osoby a že se tedy ve svém důsledku vůbec
o projev vůle správního orgánu nejedná (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70, dále rozsudek ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 3 Azs 277/2004 - 70 a rozsudek ze dne 21. 4. 2004, č. j. 2 Azs 5/2004 - 48, přístupné
na www.nssoud.cz). Za určitých okolností může takový nedostatek představovat vadu mající
za následek nezákonnost rozhodnutí jako takového, to však nebylo předmětem posouzení
v předmětné věci (stěžovatelka to nenamítala ani v žalobě, ani v kasační stížnosti). Městský soud
tedy posoudil žalobní námitku stěžovatelky správně, pokud dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí ani platební výměr nebyly nicotné z toho důvodu, že na stejnopisu platebního výměru
byla podepsána jiná úřední osoba v zastoupení vedoucího územního pracoviště.
I kdyby tato úřední osoba neměla oprávnění k podpisu platebního výměru, neměl by takový
nedostatek za následek jeho nicotnost.
Další námitku stěžovatelky je třeba podřadit rovněž pod kasační důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka tvrdí, že městský soud se nevypořádal s její námitkou stran postupu pracovníka
prvoinstančního orgánu, který měl „vydat rozhodnutí, aniž ji předtím seznámil se svou správní úvahou
a výsledkem kontroly a následně jí neumožnil podat námitky ve smyslu ustanovení §17 zákona o státní
kontrole“. K obsahu této námitky Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že je třeba rozlišovat
mezi řízením podle zákona o státní kontrole, jehož výstupem je protokol o kontrole, s nímž byli
odpovědní pracovníci stěžovatelky seznámeni a podepsali ho, a řízení o nedoplatku na pojistném
vedeném podle ustanoveních §104a a násl. zákona č. 582/1991 Sb. Toto řízení se zahajuje
ex offo na základě zjištění obsažených v kontrolním protokolu, který je pro jeho zahájení nutným
podkladem, přičemž v souladu s ustanovením §104c odst. 2 téhož zákona není třeba zahájení
řízení účastníku oznamovat. Proti protokolu samotnému je možno v souladu s ustanovením §17
zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, podat písemné a zdůvodněné námitky, a to ve lhůtě
pěti dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li kontrolní pracovník lhůtu delší.
Dle poučení uvedeného v protokolu o kontrole na str. 12 v bodě 9 byla stěžovatelka o tomto
právu poučena. Vzhledem k tomu, že se jedná o odlišná řízení ukončená jinými správními akty,
PSSZ nebyla povinna sečkat s vydáním platebního výměru až na uplynutí lhůty k podání námitek,
nýbrž mohla provést řízení o nedoplatku na pojistném a vydat platební výměr dříve. Samotná
ochrana veřejných subjektivních práv stěžovatelky tímto postupem nebyla dotčena,
neboť proti případnému rozhodnutí o námitkách dle §18 zákona o státní kontrole,
pokud by byly podány, není přípustný řádný opravný prostředek (§18 odst. 3 tohoto zákona)
a dle ustálené judikatorní praxe není proti tomuto rozhodnutí (na jehož vydání se nevztahuje
správní řád) přípustná ani správní žaloba (viz k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 2. 2004, č. j. 5 A 55/2001 - 68, přístupné na www.nssoud.cz).
Na druhé straně ovšem nelze z procesního hlediska přehlédnout, že platební výměr
byl vydán téhož dne, kdy zároveň byla stěžovatelka seznámena se samotným protokolem
o kontrole, což v situaci, kdy protokol o kontrole je stěžejním podkladem pro vydání platebního
výměru, působí zásadní pochybnosti o tom, jakým způsobem bylo vedeno správní řízení
o nedoplatku na pojistném. Obdobnou situací se již dříve zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 19. 4. 2006, č. j. 6 Ads 18/2005 – 65, přístupný na www.nssoud.cz,
v němž dovodil, že pokud bylo „řízení o uložení povinnosti uhradit doplatek pojistného bylo zahájeno
a skončeno v tentýž den , kdy byl stěžovatel seznámen s protokolem o kontrole ...., procesní
obrana stěžovatele tak byla značně ztížena, zvláště vezme-li se například v úvahu, že výše penále byla stanovena
pouze souhrnně po jednotlivých měsících v rekapitulaci na rubu první dvoustrany protokolu o kontrole - navíc
nebylo vůbec věcí kontroly vyčíslovat penále z dlužného pojistného, kontrola měla přestat na zjištěních ve vztahu
k vyměřovacím základům a nedoplatkům pojistného“. V tomtéž rozsudku Nejvyšší správní soud
ve vztahu k této otázce dále dovodil, že takový postup je „hrubým porušením procesních zásad“.
Podle ustanovení §108 zákona č. 582/1991 Sb. platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění
a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti správní řád, nestanoví-li tento zvláštní zákon něco jiného. V řízeních o pojistném
podle ustanovení §104c zákona č. 582/1991 Sb. (je-li vydáván platební výměr) je tak nutno
uplatnit i ustanovení §36 odst. 3 správního řádu, které zakládá oprávnění účastníka vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí, neboť ustanovení §104c odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb. vylučuje pouze uplatnění ustanovení §46 a §47 správního řádu, které upravují
oznámení o zahájení řízení z moci úřední. Vzhledem k tomu, že úprava daného správního řízení
v zákoně č. 582/1991 Sb. je v zásadě fragmentární a neobsahuje tedy komplexní speciální úpravu
pro řízení o pojistném, je zapotřebí výjimku uvedenou v ustanovení §104c odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb. vykládat restriktivně a nerozšiřovat její aplikaci na další instituty správního řádu.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud zjistil, že postup prvoinstančního orgánu
(PSSZ) byl po procesní stránce obdobný jako ve věci řešené v citovaném rozsudku šestého
senátu zdejšího soudu, neboť stěžovatelce v rámci řízení o nedoplatku na pojistném,
které bylo redukováno pouze na vydání platebního výměru, tak nebyl dán žádný prostor
k uplatnění jejího práva vyjádřit se k podkladům pro vydání platebního výměru, tzn. ke zjištěním
obsaženým v protokolu o kontrole. Ve shodě s citovaným právním názorem zaujatým v rozsudku
ze dne 19. 4. 2006, č. j. 6 Ads 18/2005 – 65 je třeba uvedenou procesní vadu vyhodnotit
jako vadu řízení před prvoinstančním orgánem, na níž měla reagovat i žalovaná v napadeném
rozhodnutí o odvolání, což neučinila. Stěžovatelka ovšem z tohoto procesního pochybení
ani v žalobě, ani v kasační stížnosti, byť na ně v obou případech poukázala, nedovozovala žádné
důsledky vzhledem ke zjištění skutkového stavu, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], ani vzhledem k zákonnosti rozhodnutí o věci samé [§76
odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Je třeba dát za pravdu stěžovatelce v tom, že městský soud
se k této žalobní námitce skutečně nevyjádřil a dopustil se tak rovněž vady řízení,
jelikož se nevypořádal s žalobou stěžovatelky v mezích všech uplatněných žalobních bodů,
jak mu ukládá ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud však z výše uvedených
důvodů dospěl k závěru, že předmětnou procesní vadu je třeba posoudit jako jinou vadu řízení,
která nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) in fine s. ř. s.]
a není tak důvodem pro zrušení napadeného rozsudku (srov. k tomu obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 As 6/2010 - 63). Tato vada řízení navíc
nijak nebránila městskému soudu ve správném posouzení merita věci (viz dále).
K předmětnému platebnímu výměru PSSZ se váže i další námitka stěžovatelky,
že v odůvodnění platebního výměru chyběla správní úvaha odůvodňující závěr uvedený
v platebním výměru. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že náležitosti platebního výměru
jsou modifikovány oproti obecné úpravě náležitostí správního rozhodnutí uvedené ve správním
řádu v ustanovení §68. Odchylka od obecné úpravy je uvedena v ustanovení §104c odst. 1
zákona č. 582/1992 Sb., podle něhož platební výměr musí obsahovat též označení zaměstnavatele,
kterému se pojistné, penále nebo přirážka k pojistnému na sociální zabezpečení předepisuje, a poučení
o vykonatelnosti. Platební výměr na pojistné nebo na zálohy na pojistné musí obsahovat též poučení o povinnosti
platit penále. Dále však odůvodnění platebního výměru musí mít náležitosti rozhodnutí
podle ustanovení §68 odst. 3 správního řádu, tzn. musí obsahovat v přiměřeném rozsahu důvody
výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.
I z odůvodnění platebního výměru tedy musí být patrny skutkové a právní důvody jeho vydání,
tedy v tomto případě zjištění nedoplatku na pojistném a právní základ pro uložení povinnosti
dlužné pojistné uhradit. V předmětném platebním výměru PSSZ pouze odkázala na protokol
o kontrole č. 993/09, který je nedílnou součástí tohoto výměru. Jak Nejvyšší správní soud
dovodil již ve výše citovaném rozsudku ze dne 19. 4. 2006, č. j. 6 Ads 18/2005 – 65,
taková metoda odůvodnění platebního výměru (tzn. odkaz na protokol o kontrole)
není v přímém rozporu se správním řádem, ovšem ze samé podstaty věci plyne, že nemůže
jít o metodu dostatečnou, jestliže vedle dlužného pojistného se ukládá i povinnost k zaplacení
penále. Nárok na zaplacení penále sice vzniká nositeli pojištění vůči plátci pojistného ex lege,
nicméně musí o něm být rozhodnuto deklaratorním výrokem, kterým je penále spolu s dlužným
pojistným předepsáno plátci pojistného k úhradě. Není věcí kontroly vyčíslovat penále
z dlužného pojistného, nýbrž toto rozhodnutí včetně svého řádného odůvodnění musí být
obsaženo v platebním výměru, nerozhoduje-li ovšem správní orgán výkazem nedoplatků
dle §104g zákona č. 582/1991 Sb., na nějž se nevztahuje správní řád.
V posuzované věci ovšem stěžovatelka namítala nedostatky odůvodnění platebního
výměru pouze obecně, přičemž ve vztahu k vyčíslení penále a jeho odůvodnění žádnou námitku
nevznesla, a to ani v žalobě, ani následně v kasační stížnosti. Pokud byla povinnost k zaplacení
penále vzniklá dle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti odůvodněna pouze v protokolu
o kontrole jako podkladu pro vedení řízení o pojistném, a nikoliv v samotném platebním výměru,
pak se sice jednalo o vadu platebního výměru, ale tato vada by mohla být zohledněna
pouze k námitce stěžovatelky uplatněné v žalobě. Jestliže stěžovatelka namítala nedostatky
odůvodnění platebního výměru pouze v obecné rovině, a to jak v odvolání, tak posléze i v žalobě,
pak nelze považovat za pochybení městského soudu, že tuto vadu v souladu s dispoziční zásadou
ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu neposoudil bez námitky, tj. ex offo
(srv. k tomu rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, přístupné na www.nssoud.cz). Ani tuto kasační námitku Nejvyšší správní
soud neshledal jako důvodnou, neboť ve vztahu k uplatněné námitce stran vad odůvodnění
platebního výměru názor městského soudu obstojí, a ve vztahu k vyčíslení penále tato námitka
nesměřovala a městský soud tak nebyl povinen v tomto ohledu napadené rozhodnutí žalované
přezkoumat.
Poté, co se Nejvyšší správní soud vypořádal s procesními námitkami stěžovatelky,
mohl přejít k posouzení samotného merita věci. Jedná se o problém započitatelnosti
nepeněžitého plnění, které stěžovatelka poskytla ve formě vánočních kolekcí zaměstnancům
v hlavním pracovním poměru jako dar za mimořádnou aktivitu v předvánoční době,
do vyměřovacího základu zaměstnanců, potažmo samotné stěžovatelky pro účely odvodu
pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (§5 zákona
č. 589/1992 Sb.). Klíčovou právní otázkou případu je problém, zda poskytnutí zaměstnaneckých
benefitů v podobě vánočních kolekcí všem zaměstnancům, k němuž je navíc zaměstnavatel
zavázán v kolektivní smlouvě, lze kvalifikovat jako jednu ze situací, kterou upravuje vyhláška
č. 114/2002 Sb., o fondu sociálních a kulturních potřeb v ustanovení §14 upravujícím
poskytování darů z tohoto fondu. Jak vyplývá ze skutkových okolností případu, byly nepeněžní
dary ve formě vánočních kolekcí v kontrolovaném období poskytnuty zaměstnancům
stěžovatelky dvakrát, a to v listopadu roku 2007 a v prosinci roku 2008. Proto jsou pro daný
případ rozhodná znění zákona č. 589/1992 Sb. účinná do 31. 12. 2007 a do 31. 12. 2008.
Ustanovení §5 odst. 1 ve znění účinném do 31. 12. 2007 upravovalo vyměřovací základ
pro pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti
takto:„Vyměřovacím základem
zaměstnance je úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob
podle zákona o daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel
zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění.
Zúčtovaným příjmem se pro účely věty první rozumí plnění, jehož hodnota je na příslušném účtu
zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní
nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předá no v jeho prospěch.
Totéž ustanovení znělo s účinností do 31. 12. 2008 následovně: „Vyměřovacím základem zaměstnance
je úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o
daních z příjmů a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti
se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění. Zúčtovaným příjmem
se pro účely věty první rozumí plnění, které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě nebo formou
výhody poskytnuto zaměstnavatelem zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch,
popřípadě připsáno k jeho dobru anebo spočívá v jiné formě plnění prováděné
zaměstnavatelem za zaměstnance.
Rozhodným pro určení charakteru tohoto příjmu je tedy výklad právní úpravy příjmů
ze závislé činnosti a funkčních požitků osvobozených od daně z příjmu. Zákon o daních z příjmů
upravoval s účinností do 31. 12. 2007 tyto druhy příjmů ze závislé činnosti a funkční požitky
v ustanovení §6 odst. 9 písm. ch) pravidlem, že od daně je, kromě příjmů uvedených v §4
tohoto zákona, dále osvobozena i hodnota nepeněžních darů poskytovaných z fondu kulturních
a sociálních potřeb podle příslušného předpisu, u zaměstnavatelů, na které se tento předpis
nevztahuje, hodnota nepeněžních darů poskytovaných za obdobných podmínek
ze sociálních fondů nebo ze zisku (příjmu) po jeho zdanění, anebo na vrub výdajů
(nákladů), které nejsou výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů,
a to až do úhrnné výše 2000 Kč ročně u každého zaměstnance. S účinností od 1. 1. 2008
bylo toto pravidlo zakotveno v modifikované podobě v ustanovení §6 odst. 9 písm. g) zákona
o daních z příjmů v tom znění, že od daně je, kromě příjmů uvedených v §4 tohoto zákona,
dále osvobozena hodnota nepeněžních darů poskytovaných z fondu kulturních a sociálních
potřeb podle příslušného předpisu, u zaměstnavatelů, na které se tento předpis nevztahuje,
hodnota nepeněžních darů poskytovaných za obdobných podmínek ze sociálních fondů
nebo ze zisku (příjmu) po jeho zdanění, anebo na vrub výdajů (nákladů), které nejsou
výdaji (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, a to až do úhrnné výše 2000 Kč
ročně u každého zaměstnance. „Příslušným předpisem“, na nějž citované ustanovení odkazuje,
je v souladu s poznámkou 6a) uvedenou pod čarou vyhláška č. 114/2002 Sb., o fondu sociálních
a kulturních potřeb, ve znění pozdějších předpisů, která upravuje poskytování darů z fondu
v ustanovení §14, kde jsou taxativním výčtem uvedeny situace, v nichž lze z fondu poskytovat
věcné i peněžní dary zaměstnancům. Těmito vyhláškou definovanými situacemi jsou mimořádná
aktivita ve prospěch zaměstnavatele při poskytnutí osobní pomoci při požáru, živelní události
a při jiných mimořádných případech, dále aktivita humanitárního a sociálního charakteru a péči
o zaměstnance a jejich rodinné příslušníky, pracovní výročí 20 a každých dalších 5 let trvání
pracovního nebo služebního poměru u zaměstnavatele (do pracovního výročí lze započítat i dobu
trvání pracovního poměru u jiných zaměstnavatelů, avšak nelze zahrnout dobu výkonu práce
konané na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr), životní výročí 50 let a každých
dalších 5 let věku a konečně první odchodu do starobního nebo plného invalidního důchodu.
Předně je zapotřebí podotknout, že citovaná vyhláška se vztahuje primárně pouze
na zaměstnavatele uvedené v ustanovení §1 této vyhlášky, tj. organizační složky státu, státní
příspěvkové organizace a příspěvkové organizace zřízené územními samosprávnými celky.
Stěžovatelka tyto znaky nesplňuje, neboť je akciovou společností bez jakékoliv přímé
ekonomické vazby na rozpočtové či příspěvkové organizace. Aplikovatelnost vyhlášky
na posuzovanou věc je tedy dána právě odkazem uvedeným v ustanovení §6 odst. 9 písm. g),
resp. do 31. 12. 2007 písm. ch) zákona o daních z příjmů. Termínem „za obdobných podmínek“
je třeba v tomto případě rozumět zákonný příkaz použití analogie legis; tzn. příkaz aplikovat §14
citované vyhlášky obdobně i na případ poskytování zaměstnaneckých darů zaměstnavatele
nespadajícího pod osobní rozsah citované vyhlášky č. 114/2002 Sb. Jak uvádějí Legislativní
pravidla vlády ČR, výraz „obdobně“ užitý v textu právního předpisu znamená, že toto ustanovení
se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu, zatímco při užití termínu „přiměřeně“
jde o volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy.
1
Je tedy plně
na místě dovodit, že zákonodárce se zřetelem k dikci zákonného textu zamýšlel stanovit pro účely
osvobození určitých darů zaměstnavatele od daně z příjmu stejné podmínky a stejný rozsah
tohoto osvobození u zaměstnavatelů soukromého sektoru (tzv. výrobní sféry)
jako u zaměstnavatelů veřejného sektoru (tzv. nevýrobní či rozpočtové sféry). Tento výklad
potvrzuje i zohlednění ústavněprávního rámce zákonné právní úpravy. Z hlediska cíle
sledovaného právní úpravou institutu osvobození určitých příjmů od daně není na místě
předpokládat, že by zákonodárce zamýšlel založit jakoukoliv odlišnost v postavení zaměstnanců
1
Čl. 41 usnesení vlády č. 188 ze dne 1998 ve znění pozdějších změn a doplnění, přístupná
na http://www.vlada.cz/assets/ppov/lrv/legislativn__pravidla_vl_dy.pdf.
organizačních složek státu, příspěvkových organizací a týchž organizací územních samosprávných
celků na straně jedné, a na straně druhé zaměstnanci soukromého sektoru. Naopak,
takový přístup by znamenal nedůvodnou diskriminaci z hlediska práva na vlastnictví a principu
rovnosti před zákonem (čl. 11, čl. 1, 3 a 4 odst. 3 Listiny). Jazykově-logický i teleologický výklad
zde tedy vedou ke stejnému závěru. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že citované
ustanovení §14 vyhlášky č. 114/2002 Sb. bylo v obou rozhodných obdobích let 2007 a 2008,
kdy měly vzniknout předmětné nedoplatky stěžovatelky na pojistném, nutno vykládat tak,
že se pro účely institutu osvobození od daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků
vztahuje stejně na poskytování darů zaměstnavateli, kteří vytváří fond sociálních a kulturních
potřeb (tzn. zaměstnavatelé veřejného sektoru), tak i ostatními zaměstnavateli, tj. i stěžovatelkou.
Městský soud dále správně posuzoval, zda není možno posuzovaný případ podřadit
pod neurčitý pojem „jiný mimořádný případ“, který je uveden v ustanovení §14 odst. 1 písm. a)
citované vyhlášky, jehož výklad umožňuje rozšířit situace uvedené výslovně v tomto ustanovení
o jiné svou povahou obdobné či souměřitelné situace, které zároveň musí splňovat pojmový znak
„mimořádnosti“. V napadeném rozsudku městský soud vyložil tento pojem tak, že je zapotřebí
jeho význam posuzovat s ohledem na ty mimořádné případy, které byly v tomto ustanovení
konkrétně vyjmenovány (tzv. poskytnutí osobní pomoci při požáru a živelní události, aktivita
humanitárního a sociálního charakteru a péči o zaměstnance a jejich rodinné příslušníky).
Nejvyšší správní soud se s tímto výkladem ztotožňuje a dodává, že v kontextu takto nastaveného
významu „mimořádnosti“ případu obdarování zaměstnance nemůže za použití argumentu a simile
a ani z pohledu systematického výkladu obstát závěr, že by jako obdobnou situaci
(„jiný mimořádný případ“) bylo možno kvalifikovat obdarování zaměstnance vánoční kolekcí
za mimořádný pracovní výkon v předvánoční době. Kromě argumentů uvedených městským
soudem, s nimiž se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje, lze poukázat také na to, že situace
uvedené v písm. a) citovaného ustanovení nesouvisejí vůbec se samotným výkonem práce
pro zaměstnavatele; naproti tomu právě „mimořádný výkon práce“ byl důvodem,
proč byli zaměstnanci stěžovatelky v listopadu 2007 a v prosinci 2008 obdarováni vánočními
kolekcemi. Je proto zřejmé, že mimořádné pracovní úsilí zaměstnanců bez ohledu na roční
období, kdy k němu došlo, či na jiné okolnosti, není případem, který by svou povahou
korespondoval s mimořádnými případy uvedenými v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) citované
vyhlášky. K obdobnému právnímu závěru dospěla judikatura správních soudů již dříve
za účinnosti předchozí vyhlášky upravující fond sociálních a kulturních potřeb zaměstnanců,
tzn. vyhlášky Ministerstva financí č. 310/1995 Sb., o fondu sociálních a kulturních potřeb,
účinné do 30. 4. 2002 (viz k tomu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001,
sp. zn. 44 Ca 139/2000, publikován v Právo a zaměstnání, 11/2001, s. 23 an., identifikační
č. v ASPI JUD22656CZ).
Nejvyšší správní soud má proto za to, že žalovaná i městský soud posoudily tuto právní
otázku správně, pokud dospěly k závěru, že poskytnutí vánočních kolekcí zaměstnancům
nebylo možno právně kvalifikovat jako nepeněžní dar osvobozený od daně z příjmu v souladu
s ustanovením §6 odst. 9 písm. g), resp. písm. ch) zákona o daních z příjmů. Z toho důvodu
měla být hodnota těchto darů zahrnuta i do vyměřovacího základu pro odvod pojistného
na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §5 odst. 1 zákona
č. 589/1992 Sb. v tehdy platném znění, neboť se jednalo o příjem v nepeněžní formě,
který stěžovatelka svým zaměstnancům zúčtovala v rozhodném období měsíců listopadu 2007
a prosince 2008 v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském
nebo důchodovém pojištění.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu
nákladů řízení, nevznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, navíc je orgánem
nemocenského pojištění, kterému nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu