ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.119.2011:76
sp. zn. 3 Ads 119/2011 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: J. H.,
zastoupený JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem Špitálka 41, Brno, proti
žalovanému: Policie ČR, policejní prezidium ČR, se sídlem Strojnická 27, Praha 7,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2008, č.j. PPR-1256/K-PK-2007, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011,
č. j. 6 Ca 109/2008 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2880 Kč, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
advokáta JUDr. Františka Mozgy.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 10. 3. 2011, č. j. 6 Ca 109/2008 - 47
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2008,
č.j. PPR-1256/K-PK-2007 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje ve věcech
služebního poměru ze dne 18. 12. 2003, č. SJMK–2530/2003 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce
zařazen do 7. platové třídy podle přílohy k nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví
katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády a platových poměrech
zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení
č. 469/2002 Sb.“).
V napadeném rozhodnutí stěžovatel uvedl, že se zabýval námitkami žalobce i právním
názorem uvedeným v rozhodnutí ministra vnitra v přezkumném řízení a rozsudkem městského
soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 9 Ca 30/2006 – 62. Stěžovatel vycházel z části 3.2.1 katalogu prací
obsaženého v příloze nařízení č. 469/2002 Sb., podle něhož se do 7. platové třídy zařadí
zaměstnanec (policista), který plní základní úkoly policie v oblasti dohledu nad veřejným
pořádkem a bezpečností, dopravou, režimem ochrany státní hranice, vstupem a pobytem cizinců
na území ČR s případným odhalováním a vyřizováním přestupků svěřených do působnosti
policie v blokovém řízení a případným využitím služebního psa (hlídková služba). Do 8. platové
třídy se podle katalogu prací se zařadí zaměstnanec (policista), který vykonává službu policie
při zabezpečování dohledu nad veřejným pořádkem a bezpečností, dopravou, režimem ochrany
státní hranice, zbraněmi, střelivem, výbušninami, vstupem a pobytem cizinců na území ČR
s možným využíváním technických pomůcek, prostředků nebo služebních zvířat, jehož součástí
je odhalování, objasňování a vyřizováním přestupků svěřených do působnosti policie. Stěžovatel
dovodil, že používání přidělených technických prostředků nebo pomůcek není a nemůže být
samoúčelné, nýbrž je spojeno s činnostmi uvedenými v charakteristice 8. platové třídy v příloze
k nařízení vlády č. 469/2002 Sb. Podle dikce odst. 1 charakteristiky 8. platové třídy právní úprava
počítá jejich možným využíváním. Jedná se o zvláštní a specifické technické prostředky
a pomůcky vztahující se k výkonu služby policie při zabezpečování dohledu nad veřejným
pořádkem a bezpečností, dopravou a režimem ochrany státní hranice, zbraněmi, střelivem
a výbušninami, vstupem a pobytem cizinců na území ČR, jehož součástí je odhalování,
objasňování a vyřizování přestupků svěřených do působnosti policie. Oproti tomu při plnění
základních úkolů policie podle charakteristiky 7. platové třídy není možnost využívání
technických prostředků a pomůcek zmíněna. Podle stěžovatele to však neznamená,
že by policista zařazený do 7. platové třídy při plnění základních úkolů policie nevyužíval
přidělené technické prostředky a pomůcky. Podle stěžovatele se jedná o obecné a běžné technické
prostředky a pomůcky, které slouží jak k plnění základních úkolů policie, tak i případnému
odhalování a vyřizování přestupků svěřených do působnosti policie v blokovém řízení. Policista
zařazený do 7. platové třídy nepochybně též využívá základní technické prostředky a pomůcky,
přičemž může navíc využívat v 8. platové třídě speciální technické prostředky a pomůcky,
a to v rámci odhalování, objasňování a vyřizování přestupků svěřených do působnosti policie.
Stěžovatel z toho dovodil, že výkon služby policie podle 8. platové třídy spočívající v odhalování,
objasňování a vyřizování přestupků, je činnost kvalitativně odlišná a náročnější, než je odhalování
a vyřizování přestupků svěřených do působnosti policie v blokovém řízení, které provádějí
policisté zařazení v 7. platové třídě. Přidělené technické prostředky a pomůcky žalobce používal
při odhalování a vyřizování přestupků pouze v rámci blokového řízení, a to konkrétně Gesig
Travimo, R7CCD, váhy nápravových tlaků HAENNI, videotechnikou, přenosným PC
s pátráním po osobách a motorových vozidlech, alkotester Dräger). Bez těchto prostředků
by tomuto úkolu nebyl s to dostát. Přisvědčit argumentaci žalobce by znamenalo absurdní závěr,
podle něhož by policista zařazený v 7. platové třídě nemohl tyto běžné pomůcky používat
a skutkový stav by nemohl být spolehlivě zjištěn. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 113/2007 – 78. Z uvedených důvodů stěžovatel dospěl
k závěru, že zařazení žalobce do 7. platové třídy bylo nejen v souladu s organizačním řádem
Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje a platnou systemizací služebních míst, popisem funkce,
ale i s charakteristikou platové třídy a katalogem prací, který je přílohou nařízení vlády
č. 469/2002 Sb. Stěžovatel dále poukázal na příklady prací uvedené v §3 odst. 1 nařízení vlády
č. 330/2003 Sb., které jsou porovnatelné z hlediska složitosti, odpovědnosti, psychické či fyzické
náročnosti.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uvedl, že v souvislosti s přechodem
na šestnáctitřídní platový systém stanovený nařízením vlády č. 330/2003 Sb., o platových
poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, byl prvostupňovým rozhodnutím žalobce
zařazen do 7. platové třídy. Dne 9. 1. 2004 převzal žalobce i náplň služební činnosti ze dne
8. 1. 2004, které stanovuje platové zařazení třídu 8.01 a kde bylo mj. uvedeno, že jde o výkon
služby policie při zabezpečování dohledu nad veřejným pořádkem, bezpečností a dopravou
a s možným využíváním technických prostředků. Dne 9. 5. 2005 převzal žalobce novou náplň
služební činnosti, kde v prvním odstavci bylo uvedeno „plnění základních úkolů policie
při zabezpečování dohledu nad veřejným pořádkem, bezpečností a dopravou s možným
využíváním technických prostředků“, avšak fakticky nedošlo k žádné změně při plnění služebních
úkolů žalobcem. Žalobce především poukazoval na to, že zařazení do vyšší platové třídy
nelze podmiňovat pouze skutečností používání technických prostředků při výkonu služby,
neboť tyto jsou využívány i v nižších platových třídách, a znovu opakuje, že podstatnou
skutečností pro zařazení do platové třídy je posouzení celkové náročnosti požadovaného výkonu
služby. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že není rozhodující, zda žalobce používá
technické pomůcky nebo prostředky, a proto využívání technických prostředků není možné
považovat za kritérium pro zařazení do 8. platové třídy. To je ovšem v rozporu s názorem
poradní komise ministra vnitra, že z katalogu prací nevyplývá, že by technické prostředky byly
využívány při výkonu služby i v nižších platových třídách. Žalobce tvrdil, že při výkonu služby
prováděl veškerou výkonnou činnost spojenou s činností dopravní policie, a to s využíváním
technických pomůcek a prostředků dle Závazného pokynu policejního prezidenta č. 22 ze dne
1. 3. 2001 k jednotnému používání a postupu při dokumentování dopravních přestupků a dalších
metodických pokynů, tzn. používal přístroje Alcotest 7410 a tiskárny Alcotest 7410,
elektromagnetické váhy HAENNI AND Cie AG CH-3303 JEGENSTORF a radiolokační měřič
RAMER 7 CCD, jakož i systém LOOK pro rozpoznávání státních poznávacích značek.
Stěžovatel v napadeném rozhodnutí také nevysvětlil, v čem spočívá rozdíl mezi plněním
základních úkolů dopravní policie a výkonem služby dopravní policie. Z dikce nařízení vlády
č. 469/2002 Sb. je zřejmé, že policejní inspektor zařazený v 7. platové třídě může při plnění
základních úkolů policie odhalovat a vyřizovat přestupky v blokovém řízení, kdežto
pro policejního inspektora zařazeného v 8. platové třídě je odhalování, objasňování a vyřizování
přestupků součástí jeho výkonu služby, při kterém může využívat technické pomůcky
a prostředky. Žalobce vykonává od 1. 1. 2004 dosud stále stejnou činnost bez ohledu
na to, jak je uvedena v náplni služební činnosti ze dne 8. 1. 2004, kterou žalobce převzal
dne 9. 1. 2004 nebo v náplni služební činnosti ze dne 9. 5. 2005, kterou žalobce převzal
dne 9. 5. 2005. Obě náplně služební činnosti se liší kromě dat pouze v tom, že místo původní
platové třídy 8.01 bylo v nové náplni napsáno „7.01“ a místo slov výkon služby policie se nově
uvádí plnění základních úkolů policie. V době vydání prvostupňového rozhodnutí ředitele PČR
Správy Jihomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 18. 12. 2003 platila náplň
práce ze dne 8. 1. 2004, tzn. třída 8.01 a výkon služby policie. Žalobce naproti tomu neprováděl
komplexní dokumentační činnosti při šetření dopravních nehod, neboť tím byli pověření
policejní inspektoři zařazení u dálničních oddělení (9. platová třída). Žalobce poukázal na §3
nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách
a správě a rozkaz stěžovatele č. 78/2000, jímž byla vydána „Vzorová systemizace pracovních
míst Policie ČR správy krajů k zabezpečení jednotného postupu při zpracování návrhů
změn v systemizaci pracovních míst Policie ČR správ krajů (dále jen „vzorová systemizace“).
Podle této systemizace byl žalobce zařazen do 7. platové třídy, což žalobce považuje ve shodě
s právním názorem uvedeným v rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 11. 2005, č. 236/2005
za systémovou chybu. Žalobce dále odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu č. j. 9 Ca
30/2006 ze dne 27. 9. 2007, v němž soud uložil stěžovateli, aby se vypořádal s rozdílem
mezi plněním základních úkolů dopravní policie a výkonem služby dopravní policie, rozporem
mezi zařazením policisty do platové třídy a zněním katalogu prací, rozporem mezi zařazením
policisty do platové třídy a jeho pracovní náplní a praktickými požadavky na výkon jeho služby,
a také aby provedl výklad pojmu technický prostředek a technická pomůcka. Stěžovatel
však v novém (nyní napadeném) rozhodnutí opětovně zamítl odvolání žalobce s odkazem
na judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 113/2007 – 78. Žalobce závěrem znovu
poukázal na absentující výklad pojmu „výkon služby policie“ a také na rozpor mezi zařazením
policisty do platové třídy a jeho pracovní náplní a praktickými požadavky na výkon jeho služby.
V tomto kontextu žalobce odkázal na princip in dubio mitius vyplývající z judikatury Ústavního
soudu. Jelikož žalobce používá technických prostředků zařazených v 8. platové třídě, má být
podle svého názoru rovněž zařazen do 8. platové třídy. Proto navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Městský soud v napadeném rozsudku napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení, a to na základě následujících důvodů. Vzhledem k předcházejícímu
rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 9 Ca 30/2006 – 62, se městský soud zaměřil
zejména na to, zda stěžovatel v potřebném rozsahu respektoval právní názor vyslovený soudem.
Dospěl přitom k názoru, že tomu tak nebylo. Shrnul právní úpravu v příloze nařízení 469/2002 Sb. pro 7. a 8. platovou třídu a dále poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jíž bylo
vysloveno, že používání různých technických prostředků nelze samo o sobě považovat
za činnost, jenž by představovala druh práce ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb.
Za klíčový faktor při zařazování do určité platové třídy je nutno považovat nejnáročnější
práci, která má být konkrétně policistou vykonávána. Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 3 Ads 113/2007 - 82 uvedl, že důvodem pro zařazení policisty do 7. platové třídy je zejména
jeho činnost v souvislosti s přestupky v blokovém řízení. Pro tuto činnost pak nezbytně
musí využívat přidělené technické prostředky a pomůcky. Městský soud k tomu uvedl,
že jeho předchozí rozsudek sice byl vydán dříve než rozsudky Nejvyššího správního soudu
v obdobných případech, a proto také stěžovateli uložil i opravu nedostatečného odůvodnění
problematiky využívání technických prostředků a pomůcek žalobcem a dopadu tohoto využívání
na zařazení policisty do příslušné platové třídy. Na druhé straně ovšem městský soud zohlednil,
že kromě toho bylo stěžovateli uloženo, aby se zabýval porovnáním žalobcem skutečně
vykonávané práce se stanoveným popisem jeho činnosti. Stěžovatel v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zdůraznil, že žalobce odhaluje a vyřizuje přestupky svěřené do působnosti policie
v blokovém řízení, což znamená, že vykonává činnost spadající do 7. platové třídy. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí však podle městského soudu nebylo zřejmé, zda a s jakým závěrem
stěžovatel rozebral konkrétní činnosti žalobce se zaměřením na to, zda všechna zjištění
o porušení předpisů, získaná případně za pomoci předmětných technických prostředků
a pomůcek, končí vyřízením v blokovém řízení, a pokud tomu tak není, jakým způsobem
je ve věci dále postupováno. Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl,
zda dochází k případům, kdy žalobce odhalí při své činnosti přestupky svěřené do působnosti
policie, jakým způsobem je s takovým zjištěním dále v rámci policie naloženo, a nevyslovil úvahu,
zda pro zařazení do 8. platové třídy postačuje samotné odhalení takového přestupku, anebo
zda je třeba v souvislosti takovým odhalením i další činnost policisty (objasnění, vyřízení).
Za této situace se jeví v této oblasti napadené rozhodnutí jako nedostatečně odůvodněné,
tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto městský soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Uložil stěžovateli, aby se znovu zabýval zařazením
žalobce do platové třídy s důrazem na to, jaké faktické činnosti žalobce v příslušné době
vykonával, a aby postavil na jisto, že žalobce nevykonával žádnou práci, která by představovala
činnost spadající do 8. platové třídy.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatel namítal jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel
tvrdil, že žalobce byl zařazen ve skupině silničního dohledu, odboru dopravní policie, Policie ČR
Správy Jihomoravského kraje, přičemž podle náplně služební činnosti bylo po žalobci
mj. požadováno šetření a vyřizování přestupků v blokovém řízení, popřípadě zpracovávání
oznámení o přestupku a sdělení o přestupku. Žalobce byl tedy oprávněn pouze k vyřizování
přestupků v blokovém řízení. Jestliže dopravní přestupek nebylo možno projednat z důvodů,
že přestupce s přestupkem nesouhlasí a odmítá pokutu zaplatit, nebo pokud žalobce vzhledem
k závažnosti spáchaného přestupku a okolnostem jeho spáchání považoval uložení blokové
pokuty za nedostatečné, měl žalobce povinnost sepsat oznámení o přestupku a zaslat
jej příslušnému správnímu orgánu k projednání. Takovou činnost ovšem podle názoru
stěžovatele nelze zařadit pod pojem objasňování přestupku, které spočívá v činnosti, která
za pomoci procesních prostředků uplatněných ve správním řízení umožní vyvodit právní závěry,
na nichž lze přestupek vyřídit (tzn. o něm rozhodnout). Pokud žalobce nevykonával činnost
označenou jako objasňování přestupku, žádné právní závěry nevyvozoval, a to i s ohledem
na právní úpravu pravomoci při vyřizování přestupků ve správním řízení. Objasňování přestupku
je činností kvalifikovanou, na jejímž základě je vydáno rozhodnutí o přestupku, žalobcem sepsané
oznámení je tak pouze podkladem posuzovaným při objasňování přestupku a nemůže být
hodnoceno jako nejnáročnější činnost. Oproti tomu se odhalování přestupků odehrává mimo
rámec správního řízení, zejména při kontrolní činnosti prováděné orgány policie. Součástí
žalobcovy činnosti tedy nemohlo být odhalování, objasňování a vyřizování přestupků svěřených
do působnosti policie jako celek tak, jak to vyžaduje definice 8. platové třídy. Stěžovatel zároveň
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 6 Ads 93/2010,
který byl vydán ve skutkově obdobné věci jiných žalobců, kde Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že pokud není policistovi svěřeno objasňování a vyřizování přestupků, pak jejich
zařazení odpovídá 7. platové třídě. Stěžovatel závěrem poukázal na další judikaturu Nejvyššího
správního soudu v obdobných věcech, konkrétně rozsudky ze dne 29. 11. 2007, č. j. 3 Ads
113/2007 – 78, ze dne 19. 2. 2008, č. j. 4 Ads 111/2007 - 80, ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads
117/2007 – 79, ze dne 23. 4. 2008, č. j. 3 Ads 11/2008 - 73, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 6 Ads
130/2007 - 84, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 6 Ads 93/2008 – 107 atd. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení zpět stěžovateli k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že ve věci je zásadním problémem
to, že žalobce neřešil specifikovanými technickými prostředky jen přestupky řešené
v blokovém řízení, ale i ty, které se následně vyřizují i mimo blokové řízení. Žalobce vyřizoval
pouze přestupky v blokovém řízení, stejně jako policisté v jiných platových třídách 8. či 9.
Pokud se dopravní přestupek nevyřídí v blokovém řízení, sepíše se oznámení o přestupku
a toto je prostřednictvím nadřízeného pracovníka odesláno na příslušný obecní úřad. Žalobce
řešil např. přestupky podle ustanovení §22 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění
do 30. 6. 2006, uvedené v odst. 1 písm. a), b), e), f) jak v blokovém řízení, tak ve standardním
správním řízení (tzn. vykonával zcela shodnou činnost, kterou provádí i policejní inspektor
v 8. platové třídě nezbytnou k tomu, aby příslušný správní orgán mohl na základě jím zjištěných
podkladů rozhodnout). Žalobce zcela prokazatelně prováděl veškerou výkonnou činnost
spojenou s činností dopravní policie, a to právě s využitím technických pomůcek a prostředků
vztahujících se k 8. platové třídě. Konkrétně žalobce používal radiolokační měřiče rychlosti
RAMER 7 CCD podle Metodického pokynu ředitele služby dopravní policie Policejního prezidia
ČR č. 3 ze dne 19. 2. 2001, kterým se upravuje postup příslušníků Policie ČR při používání
radiolokačního měřiče rychlosti RAMER 7 CCD. Tato technická pomůcka slouží k vyřizování
přestupku uvedeného v ustanovení §22 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích ve znění
do 30. 6. 2006, spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti stanovené zvláštním
právním předpisem nebo dopravní značkou, kdy jde o přestupek, jenž byl do 30. 6. 2006
vyřizován jak v rámci blokového řízení, tak v rámci standardního řízení, po 30. 6. 2006 je možno
jej vyřizovat pouze v rámci standardního správního řízení. Zcela shodná situace je u technického
prostředku TACHOSCAN (kontrola digitálního tachografu), GESIG TRAVIMO (video zařízení
pro měření rychlosti), HAENI (elektromagnetické váhy) a další. Policista se zařadí do takové
platové třídy, do níž náleží na něm požadovaná nejnáročnější práce. Mezi hlavní úkoly žalobce
patří také výkon služby policie při zabezpečování dohledu nad veřejným pořádkem, bezpečností
a dopravou s možným využíváním technických pomůcek, prostředků, tzn. činnost, která
se popisem shoduje s jednou z činností, které jsou zařazeny podle bodu 3.2.1 katalogu prací
do 8. platové třídy. Žalobce dále poukázal na to, že ze správního spisu totiž vyplývá totožný výčet
činností žalobce před přijetím nařízení vlády č. 330/2003 Sb., jakož i po něm, přičemž přijetím
nové právní úpravy se nic nezměnilo. Žalobce podpůrně poukázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 Ads 11/2008 – 73 a č. j. 6 Ads 130/2007 – 84. Z uvedených důvodů
navrhl zamítnutí kasační stížnosti a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení.
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil následující okolnosti
relevantní pro posouzení věci. V prvé řadě je třeba podotknout, že věc žalobce byla již několikrát
předmětem rozhodování orgánů Policie ČR, ministra vnitra i městského soudu.
Je třeba připomenout, že věc byla posuzována mj. v přezkumném řízení ve smyslu §136
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Rozhodnutím ze dne
11. 11. 2005, č. 236/2005 (dále jen „přezkumné rozhodnutí“) zrušil ministr vnitra rozhodnutí
policejního prezidenta č. 287/2004 ze dne 17. 5. 2004, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
proti prvotnímu prvostupňovému rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Jihomoravského kraje
ze dne 18. 12. 2003, č. SJMK-2530/2003. Tímto rozhodnutím byl žalobce zařazen v souvislosti
se zavedením 16. třídní platové soustavy dnem 1. 1. 2004 do 7. platové třídy, povolání 3. 2. 1,
policejní inspektor, podle přílohy k nařízení vlády č. 469/2002 Sb. V tomto přezkumném
rozhodnutí ministr vnitra dospěl k závěru, že za „technické pomůcky“ nebo „technické
prostředky“ ve smyslu katalogu prací je třeba považovat taková technická zařízení,
prostřednictvím nichž se provádí konkrétní výkon služební činnosti a jejichž používání a užití
výstupů je v důsledku jejich technické složitosti i složitosti obsluhy na nezbytnosti jednotné
interpretace výsledků z hlediska jejich právních dopadů upraveno interními akty řízení. Zjištění
získaná prostřednictvím technických pomůcek a technických prostředků musí mít přímé dopady
na občany v oblasti přestupkové, správní nebo trestněprávní. Za technické pomůcky a technické
prostředky ve smyslu katalogu prací tedy nelze považovat zařízení sloužící podpůrně k výkonu
služby, např. běžné vysílačky, mobilní telefony, běžnou výpočetní techniku sloužící k písemné
dokumentaci úkonů, služební vozidla a motocykly, ani detekční trubičku, byť z nepřesně
formulovaného znění čl. 16 odst. 3 věty druhé závazného pokynu vyplývá, že by za technický
prostředek mohla být považována. Ministr vnitra uzavřel, že napadené rozhodnutí policejního
prezidenta ve věcech služebního poměru jakož i prvotní prvostupňové rozhodnutí bylo
v rozporu s právními předpisy, který spatřoval v tom, že ani jedno z těchto rozhodnutí neřešilo
důsledně rozpor mezi zařazením policisty do platové třídy a zněním katalogu prací, rozpor mezi
zařazením policisty do platové třídy a jeho pracovní náplní a praktickými požadavky na výkon
jeho služby.
Proti novému rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 11. 1. 2006, č. 102 vydanému
po zrušení jeho původního rozhodnutí o odvolání žalobce, kterým policejní prezident opětovně
zamítl odvolání žalobce, podal tento žalobu, o níž rozhodl městský soud rozsudkem ze dne
27. 9. 2007, č. j. 9 Ca 20/2006 - 62. Městský soud tímto rozsudkem zrušil označené druhotné
rozhodnutí policejního prezidenta o odvolání a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění
dospěl k právnímu názoru, že žalovaný policejní prezident nerespektoval právní názor ministra
vnitra, kterým byl vázán, zejména nevysvětlil rozdíl mezi plněním základních úkolů dopravní
policie a výkonem služby dopravní policie, a to v intencích závazného pokynu policejního
prezidenta č. 22. Městský soud vyložil katalog prací tak, že dopravní policisté, v jejichž náplni
služební činnosti je jen plnění základních úkolů policie a případně také řeší přestupky v blokovém
řízení, mají být zařazení v 7. platové třídě, oproti těm, po nichž je vyžadován i výkon služby
náročnější, k jejímuž plnění je nezbytné užívat i technické prostředky náročnější na obsluhu
a vyhodnocení výstupů. V projednávané věci ovšem městský soud vzal za prokázané,
že 7. platová třída neodpovídá činnosti, kterou měl žalobce podle náplně převzaté dne 8. 1. 2004
a dne 9. 5. 2005 stanovenou, a to i přesto, že pracovní náplň konkrétně uvádí „plnění základních
úkolů policie“, neboť v dalším textu je uvedeno, že žalobce ve „zvýšené míře využívá přidělené
technické prostředky“. Faktický výkon těchto činností městský soud prokázal i listinnými důkazy
dokumentujícími výkon služby (kopie hlídkových knížek inspektora, evidence práce SDH, knihy
denních instruktáží). Městský soud proto dospěl k závěru shodnému s právním názorem ministra
vnitra uvedeného v přezkumném rozhodnutí, že stran vzorové systemizace pracovních míst
Policie ČR (rozkaz policejního prezidenta č. 150/2003 ), která řadí všechny policisty správy kraje,
odboru dopravní policie, skupiny silničního dohledu do platové třídy č. 7, se jedná o systémovou
chybu, anebo je nutno takové systemizaci podřídit organizační změny ve faktické náplni
této policejní složky. Závěrem městský soud odmítl názor žalovaného, že možné využití
technických prostředků a pomůcek nelze považovat za kritérium pro zařazení do 8. platové třídy,
neboť žalobce technická zařízení mající povahu technických prostředků a pomůcek dle 8. platové
třídy při své činnosti fakticky užíval.
Ve spisu jsou rovněž založeny listiny „Popis práce“ (převzata žalobcem dne 27. 5. 2003)
a „Náplň služební činnosti“, které žalobce převzal dne 9. 1. 2004 a 9. 5. 2005, které jsou
obsahově v zásadě totožné, ale uvádějí odlišná označení platové třídy (8.01. v náplni služební
činnosti ze dne 9. 1. 2004 a 7.01 v náplni služební činnosti ze dne 9. 5. 2005). Dále je v nich
uvedeno, že žalobce se účastní plnění základních úkolů policie v oblasti dohledu nad veřejným
pořádkem a bezpečností, dopravou s případným odhalováním a vyřizováním přestupků
svěřených do působnosti policie v blokovém řízení, a dále také to, že využívá ke své činnosti
„ve zvýšené míře přidělené technické prostředky Gesig Travimo, R7F, R7CCD, váhy
nápravových tlaků HAENNI, videotechniku, přenosná PC s pátráním po osobách a motorových
vozidlech a alkotester Dräger.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3
s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné osvětlit význam namítaného
kasačního důvodu, a to nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tato vada může
spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný
právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může
jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Právní úpravu posuzované věci představoval jednak §4 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb.,
o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích
a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platí, že „zaměstnanec se zařadí do platové třídy
na základě druhu práce a v jeho rámci na něm požadovaných nejnáročnějších prací a plnění kvalifikačních
předpokladů, popřípadě kvalifikačních požadavků, pokud zaměstnavatel stanovil kvalifikační požadavky
vnitřním platovým předpisem.“ Konkrétní pravidla pro zařazení předmětných druhů práce
do příslušných platových tříd a stupňů upravovaly prováděcí nařízení vlády č. 469/2002 Sb.
(tzv. katalog prací), účinné od 1. 1. 2004 a zrušené ke dni 1. 1. 2011, a dále také nařízení
č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, rovněž
účinné od 1. 1. 2004, které bylo zrušeno ke dni 1. 1. 2007 (v souvislosti s nabytím účinnosti
nového zákoníku práce). Podle §3 odst. 1 nového nařízení vlády č. 330/2003 Sb. „zařadí
zaměstnavatel zaměstnance podle §4 odst. 1 zákona o platu a odměně do platové třídy, ve které je v katalogu
prací zařazena nejnáročnější práce, jejíž výkon zaměstnavatel na zaměstnanci požaduje. Pokud není tato práce
v katalogu prací uvedena, zařadí zaměstnavatel zaměstnance do platové třídy, ve které jsou v katalogu prací
zahrnuty příklady prací porovnatelné s ní z hlediska složitosti, odpovědnosti a psychické a fyzické náročnosti;
při porovnání vychází z obecné charakteristiky platové třídy uvedené v zákoně“. Podle katalogu prací byla
pro druh práce „policejní inspektor“ (bod 3.2.1 přílohy vyhlášky č. 469/2002 Sb. stanovena
7.-9. platová třída. Policejní inspektor v 7. platové třídě měl za úkol mj. „plnění základních úkolů
policie v oblasti dohledu nad veřejným pořádkem a bezpečností, dopravou, režimem ochrany státní hranice, vstupem
a pobytem cizinců na území České republiky s případným odhalováním a vyřizováním přestupků svěřených
do působnosti policie v blokovém řízení a s případným využitím služebního psa (hlídková služba)“. Policejní
inspektor v 8. platové třídě měl za úkol mj. „výkon služby policie při zabezpečování dohledu nad veřejným
pořádkem a bezpečností, dopravou, režimem ochrany státní hranice, zbraněmi, střelivem a výbušninami, vstupem
a pobytem cizinců na území České republiky s možným využíváním technických pomůcek, prostředků
nebo služebních zvířat, jehož součástí je odhalování, objasňování a vyřizování přestupků svěřených do působnosti
policie (obchůzková služba, dozorčí služba, vedení směn hlídkové služby)“, a dále také „provádění komplexních
dokumentačních činností při šetření dopravních nehod“.
Ke zpochybnění výkladu těchto právních předpisů městským soudem také mířily
stěžovatelovy hlavní námitky, především pak námitka předchozí judikaturou Nejvyššího
správního soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 3 Ads 113/2007 – 77,
přístupným na www.nssoud.cz. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že „využíváním technických prostředků a pomůcek uvedených v 8. platové třídě podle přílohy k nařízení vlády
č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády
o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, se rozumí využívání speciálních technických
prostředků a pomůcek vztahujících se k charakteristice prací uvedených v této třídě, a nikoliv využívání
jakýchkoliv, tj. i zcela běžně užívaných, technických prostředků a pomůcek, které jsou užívány i policisty
zařazenými v nižších platových třídách. Důvodem pro zařazení policisty do 8. platové třídy není
sama o sobě skutečnost, že využívá jakékoliv přidělené technické prostředky a pomůcky,
ale užívání speciálních a náročnějších technick ých prostředků a pomůcek
konkretizovaných ve větě první “. Na tento právní názor navázala i další obsahově vnitřně
bezrozporná judikatura Nejvyššího správního soudu, konkrétně např. rozsudky ze dne
19. 2. 2008, č. j. 4 Ads 111/2007 – 80, a dále ze dne 13. 8. 2008, č. j. 6 Ads 130/2007.
Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že městský soud vzal tento právní názor
při svém rozhodování v potaz a nijak ho nezpochybnil. Navíc ani prvotní rozsudek městského
soudu, ani nyní napadený rozsudek městského soudu nezavazují žalovaného k právnímu závěru,
že žalobce měl být zařazen do 8. platové třídy, nýbrž k tomu, aby stěžovatel vyložil důvody,
pro něž byl žalobce – přes zjevné rozpory v podkladech pro rozhodování, především v pracovní
náplních žalobce – zařazen k do 7. platové třídy.
Rozhodovací důvod napadeného rozsudku tedy nespočívá ve vyslovení
jednoznačného právního názoru na výklad dotčených ustanovení právních předpisů,
nýbrž v nepřezkoumatelnosti postupu správních orgánů obou stupňů ve věci samé. Nejvyšší
správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek rovněž z pohledu jeho přezkoumatelnosti
[tzn. zda městský soud zrušil a vrátil napadené rozhodnutí žalovaného na základě oprávněných
důvodů, anebo nikoliv <§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. >]. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud
odkazuje na svůj dřívější rozsudek ze dne 23. 4. 2008, č. j. 3 Ads 11/2008 – 73 (přístupný
na www.nssoud.cz), v němž řešil obdobný případ přeřazení policisty do 7. platové třídy.
Napadená správní rozhodnutí byla v této věci opřena pouze o jediný důvod, a to změnu právní
úpravy systému platových tříd v důsledku přijetí nařízení č. 330/2003 Sb. Nejvyšší správní soud
k tomu dovodil, že „legislativní změna, kterou správní orgán prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí
a ze které i žalovaný bez dalšího při svém přezkumu vycházel, se žádným způsobem nedotkla právního postavení
žalobce, a jelikož uváděný důvod neobstojí a jiné relevantní neobsahují, trpí obě správní rozhodnutí faktickou
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Pokud pak žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil,
proč považuje zařazení žalobce do 7. platové třídy za adekvátní, stále zůstává nezodpovězena otázka, co jej vedlo
k onomu přehodnocení, resp. na základě čeho se rozhodl považovat práci vykonávanou žalobcem napříště
za příslušející do 7. platové třídy, když za týchž skutkových i právních okolností ji dříve považoval za náležející
do 8. platové třídy“.
Jelikož posuzovaná věc je skutkově i právně naprosto obdobná a Nejvyšší správní soud
nemá žádný důvod odchýlit se od svého předchozího právního názoru vysloveného v rozsudku
ze dne 23. 4. 2008, č. j. 3 Ads 11/2008 – 73, shledal, že jeho závěry je třeba plně aplikovat
i na posuzovaný případ. Prvostupňové rozhodnutí bylo odůvodněno poukazem na změnu
systému platových tříd, přičemž žalovaný ani po několikerém zrušení a vrácení věci k novému
rozhodnutí neodůvodnil, na základě jakého důvodu byl žalobce přeřazen do 7. platové třídy,
ačkoliv jeho pracovní náplň se prakticky nezměnila. Nejvyšší správní soud se tak naprosto
ztotožnil s právním názorem městského soudu, že napadené rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť v něm není náležitě vyloženo, z jakých
důvodů byl výkon žalobcovy práce nově posouzen jako výkon práce příslušející do 7. platové
třídy, ačkoliv za týchž skutkových i právních okolností ji dříve považoval za náležející
do 8. platové třídy. Napadený rozsudek je tedy zcela správný a žalovaný bude povinen
v dalším řízení realizovat pokyn, k němuž ho městský soud zavázal již prvotním rozsudkem
ze dne 27. 9. 2007, č. j. 9 Ca 20/2006 - 62 a potvrdil jej i v napadeném rozsudku, a to znovu
se zabývat zařazením žalobce do 7. platové třídy s důrazem na to, jaké faktické činnosti
žalobce v příslušné době vykonával, a aby postavil na jisto, že žalobce nevykonával práci,
která by představovala činnost spadající do 8. platové třídy.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Nejvyšší správní soud přiznal žalobci náhradu
nákladů právního zastoupení. Jelikož zástupce žalobce požadovanou výši náhrady soudu nesdělil,
vycházel Nejvyšší správní soud ze úkonů zřejmých ze spisu a přiznal žalobci podle ustanovení §9
odst. 3 písm. f) ve spojení s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů, 2100 Kč za jeden zjištěný úkon právní služby (podání vyjádření
ke kasační stížnosti ze dne 14. 7. 2011). Dále přiznal i náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč.
Jelikož je ze spisu zřejmé, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznal
Nejvyšší správní soud i zvýšení náhrady nákladů řízení o částku 480 Kč (20 % z 2400 Kč).
Celkem tedy náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu