ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.129.2011:66
sp. zn. 3 Ads 129/2011 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: L. M., zast.
JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem ul. 28. října 184, Příbram, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze
dne 4. 1. 2011, č.j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 8. 6. 2011, č. j. 42 Ad 22/2011 - 40
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 8. 6. 2011, č. j. 42 Ad 22/2011 – 40
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 4. 1. 2011, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím byly
zamítnuty námitky proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2010, č. j. X (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o tom, že stěžovateli náleží od 22. 9. 2010 invalidní
důchod pro invaliditu druhého stupně namísto invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně.
Výše invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně nadále náleží ve výši invalidního
důchodu podle ustanovení čl. II. bodu 13 věty první zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění
zákon č. 155/1995 Sb. a některé další zákony.
V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle posudku Okresní
správy sociálního zabezpečení v Příbrami (dále jen „OSSZ v Příbrami“) ze dne 4. 3. 2010
již stěžovatel není podle §39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 155/1995 Sb.“), invalidní pro invaliditu třetího
stupně. Podle tohoto posudku byl stěžovatel uznán invalidním pouze pro invaliditu druhého
stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost
poklesla o 50 %. Z tohoto důvodu náleží namísto invalidního důchodu pro invaliditu třetího
stupně invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Žalovaná odkázala na kontrolní lékařskou
prohlídku ze dne 4. 3. 2010, na níž bylo zjištěno, že je stěžovatel nadále invalidní pouze
ve druhém stupni invalidity.
V námitkách podaných proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že nesouhlasí
s posudkem o invaliditě ze dne 4. 3. 2010, neboť jeho zdravotní stav zůstává dlouhodobě
neměnný, či se spíše zhoršuje. Stěžovatel především poukázal na velmi intenzívní bolesti, které
pociťuje v oblastech postižených dopravní nehodou. Jako důkaz svých tvrzení předložil lékařské
zprávy Oblastní nemocnice Příbram, a.s. ze dne 14. 10. 2009, 6. 11. 2009, 15. 2. 2010, 9. 7. 2010,
24. 5. 2010 a dále lékařské zprávy soukromé ortopedické ambulance MUDr. T. K. ze dne
4. 9. 2009 a 15. 3. 2010, z nichž jednoznačně vyplývá, že u stěžovatele nedošlo k žádnému
zlepšení zdravotního stavu, které by mohlo odůvodňovat změnu stupně invalidity. Z uvedených
důvodů navrhl, aby žalovaná změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovateli náleží i nadále
invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.
V řízení o námitkách žalovaná nechala nově posoudit zdravotní stav stěžovatele lékařem
LPS MUDr. J. R., který vycházel z nálezu ošetřující lékařky MUDr. P. ze dne 9. 9. 2009,
neurologického vyšetření ze dne 9. 9. 2009 a 15. 2. 2010, jakož i z nálezů doložených
stěžovatelem při podání námitek. Posudkový lékař dospěl k závěru, že zdravotní stav i stupeň
invalidity (pokles pracovní schopnosti) byl posouzen v souladu se zákonem č. 155/1995 Sb.
a vyhláškou č. 359/2009 Sb. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
shledal stav po polytraumatu vzniklém při poranění hlavy a levého kyčelního kloubu
při autonehodě, s následnou poúrazovou artrózou kyčelního kloubu vlevo a chronické bolesti
hlavy se závratěmi. Podle posudkového závěru lékaře LPS ČSSZ zdravotní stav stěžovatele
k datu 4. 3. 2010 (a tedy i k datu vydání prvostupňového rozhodnutí dne 4. 8. 2010) neodpovídal
invaliditě III. stupně, ale pouze invaliditě II. stupně. V procentuálním hodnocení bylo
přihlédnuto i k profesi stěžovatele. Jednalo se o postižení uvedené v kapitole XV., oddílu A,
položce 7, písm. c) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které byla stanovena míra poklesu
pracovní schopnosti 60 %.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaná plně odkázala na tento přezkumný
posudek zdravotního stavu stěžovatele. K jednotlivým námitkám uvedla, že posudkový lékař
hodnotil v přezkumném posudku i nálezy doložené stěžovatelem v námitkovém řízení. Zdravotní
stav stěžovatele po polytraumatu se přitom postupně konsoliduje. Z dostatečně doložené
zdravotní dokumentace nevyplývá posudkově významná progrese při zhoršování zdravotního
stavu. Na základě provedeného přezkumu posudkového závěru lékaře LPS OSSZ v Příbrami
ze dne 4. 3. 2010 žalovaná dovodila, že k datu vydání napadeného rozhodnutí (4. 8. 2010) i k datu
4. 3. 2010 zdravotní stav stěžovatele neodpovídal invaliditě třetího stupně, ale pouze invaliditě
druhého stupně. Z uvedených důvodů žalovaná námitky stěžovatele zamítla a potvrdila
své prvostupňové rozhodnutí.
Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž požadoval zrušení
napadeného i prvostupňového rozhodnutí žalované, protože posudkový lékař OSSZ v Příbrami
MUDr. R. S. v rámci posudku o invaliditě ze dne 4. 3. 2010 neuvedl, jaká skutková zjištění ho
vedla k hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 %. Ani
prvostupňové, ani napadené rozhodnutí žalované tak nevycházelo z faktického zdravotního stavu
stěžovatele. Stěžovatel proto navrhl důkaz výslechem znalce z oboru zdravotnictví
pro předmětné zdravotní postižení.
Krajský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel především z posudku Posudkové komise MPSV,
pracoviště v Praze (dále jen „PK MPSV v Praze“) ze dne 18. 4. 2011. Z obsahu tohoto posudku
zjistil, že k datu vydání napadeného rozhodnutí stěžovatel byl invalidní podle ustanovení §39
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. následkem úrazu ze dne 11. 2. 2004. Jednalo se o invaliditu
druhého stupně podle §39 odst. 2 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ale nešlo o invaliditu třetího
stupně ve smyslu §39 odst. 2 písm. c) zákona. Z posudkového hodnocení vyplývá, že stěžovatel
byl posuzován jako dělník. Dne 11. 2. 2004 utrpěl úraz levého kyčelního kloubu a hlavy
(roztříštěnou zlomeninu zadního okraje kloubní jamky, vymknutí levé kyčle vzad, kostní trhlinu
dutiny nosní v čelní kosti vpravo, ránu tržně-zhmožděnou na hlavě. Stav v oblasti levého
kyčelního kloubu byl řešen operační cestou s následným dobrým postavením a dlouhodobě
neměnným nálezem, i když jeden ze šroubů byl zlomený. Poté se rozvinula artróza kyčelního
kloubu III. stupně podle RTG nálezu se zkrácením končetiny o 1,5 cm a funkčním omezením
středně těžkého stupně s výhledem plánované implantace náhradního kloubu. Na krční páteři
byly dokumentovány podle RTG a magnetické rezonance degenerativní změny. Funkční omezení
při těchto změnách a při svalové dysbalanci byly lehčího stupně, a to bez kořenové
symptomatologie (zde posudek poukázal na vnitřní rozpor neurologických nálezů, které ve svých
závěrech kořenovou symptomatologii uváděly, avšak neměla oporu v objektivním vyšetření
stěžovatele ani při přešetření jeho zdravotního stavu při jednání PK MPSV). Lehké omezení
hybnosti ramenního kloubu ani přítomnost prosté alimentární obezity nehodnotila PK MPSV
v Praze jako natolik významná zdravotní postižení, která by měla vliv na stanovení rozhodující
příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za tu PK MPSV v Praze označila stav
po traumatu se středně těžkými funkčními následky. Tento dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
hodnotila PK MPSV v Praze jako zdravotní postižení uvedené v kapitole XV, oddílu A, položce
7 písm. b) vyhlášky č. 359/2009 Sb. Hodnocení podle jiného písmene téže položky zdůvodnila
tím, že pro takové hodnocení chyběly poznatky z lékařských vyšetření a vyšetření při jednání
komise. Celková hodnota míry poklesu pracovní schopnosti činila 50 %, neboť PK MPSV
v Praze použila ustanovení §3 odst. 2 vyhlášky a zvýšila horní hranici procentního rozmezí,
a to s ohledem na psychickou komplikaci s možným dalším pokračováním i v budoucnosti.
K datu napadeného rozhodnutí se u stěžovatele nejednalo o invaliditu I. nebo III. stupně,
ale o invaliditu II. stupně. Stěžovatel tedy byl schopen vykonávat výdělečnou činnost s menšími
nároky na tělesné schopnosti, s omezeními stran prací s trvalým přetěžováním nosných kloubů
dolních končetin a páteře, trvale velkou fyzickou námahou, trvalým nošením a zvedáním těžkých
břemen, strnulých polohách a trvalou chůzí či stáním. Mohl vykonávat práce sedavého charakteru
s občasným přecházením a byl shledán schopným rekvalifikace.
Krajský soud shledal posudek PK MPSV v Praze jako nedostatečný z hlediska
odůvodnění zlepšení či alespoň stabilizace zdravotního stavu stěžovatele, na němž bylo založeno
napadené rozhodnutí žalované, a proto vyžádal od PK MPSV v Praze doplnění jejího posudku.
PK MPSV v Praze v tomto doplňujícím posudku ze dne 9. 5. 2011 uvedla, že s odstupem 6 let
v době posouzení zdravotního stavu PK MPSV se již jednalo o stabilizovaný stav, který se ustálil
na funkčním omezení spočívajícím v hybnosti středně těžkého stupně levého kyčelního kloubu
pro poúrazový vývoj artrózy a zkratu končetiny o 1,5 cm. Od stavu po úrazu, který vedl
k přiznání invalidity došlo ke zlepšení zdravotního stavu a další zlepšení lze předpokládat
ve spojitosti s plánovanou implantací náhradního kloubu. Přiznání plné invalidity pro stav
po úrazu s předpokládaným delším hojením do funkčně uspokojivé úpravy nelze hodnotit
jako posudkový omyl, ale jako stav, který posuzovanému výrazně snižoval pracovní potenciál
a na tuto dobu byl přechodně ošetřen přiznáním plného invalidního důchodu. Vzhledem
k nynějšímu stavu, kdy již nelze předpokládat výraznější zlepšení (kromě již zmíněné další léčebné
možnosti implantace náhradního kloubu) lze stav hodnotit jako trvalý, stabilizovaný a stěžovatel
je na tento stav již adaptován. Stabilizace a zlepšení zdravotního stavu je doložena odbornými
nálezy, zejména nálezy ortopedickými, které dokládají dlouhodobě funkčně stejný stav, RTG
nález byl shledán beze změn ve srovnání s předchozími nálezy a zároveň bez průkazu
eventuálních dalších nových komplikací. Výrazné subjektivně uváděné potíže nebyly v korelaci
s objektivními nálezy. Ostatní uvedené choroby neměly podstatný vliv na pracovní potenciál
stěžovatele. K datu vydání napadeného rozhodnutí žalované (tzn. dne 4. 1. 2011) se u stěžovatele
jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl stav po traumatu
se středně těžkými funkčními následky, který byl stabilizovaný a od prvního přiznání invalidity
se zlepšil, přičemž stěžovatel byl na tento stav již adaptován. Míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byla hodnocena shodně jako v předchozím posudku ze dne 18. 4. 2011
jako 50 % pokles, shodně vyzněla i pracovní rekomandace stěžovatele.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále citoval ustanovení §39 zákona
č. 155/1995 Sb. s účinností od 1. 1. 2010 a dále ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 359/2009 Sb.
účinné od 1. 1. 2010. Krajský soud dále uvedl, že subjektivní pocit stěžovatele o tom, že mu měl
být přiznán invalidní důchod III. stupně pro zjištěné zdravotní potíže, nemůže být důvodem
pro přiznání tohoto důchodu, není-li podložen objektivně zjištěným zdravotním stavem.
Invaliditu lze pojištěnci přiznat pouze tehdy, jestliže vyplývá z výsledků lékařských vyšetření.
Přiznání invalidity není vázáno na situaci na trhu práce, nemožnost najít si vhodné zaměstnání
v místě bydliště anebo na finanční, sociální a rodinnou situaci stěžovatele. Krajský soud vycházel
ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, tzn. ke dni 4. 1. 2011.
Shledal posudkové závěry PK MPSV v Praze jako přesvědčivé, neboť v posudku je řádně
stanovena hlavní příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, je popsána
míra funkčního postižení vyplývající z jeho onemocnění, řádně odůvodněn posudkový závěr
a stanoveno pracovní omezení, které však stěžovatele nevylučuje zcela z možnosti výkonu
zdravotně vhodného zaměstnání. Nejvyšší přiznaný pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti (60 %) stejně nedosahoval požadovaných 70 % pro invaliditu třetího stupně podle
předpisů platných od 1. 1. 2010. Posudek PK MPSV ze dne 18. 4. 2011 doplněný posudkem
téže komise ze dne 9. 5. 2011 krajský soud vyhodnotil jako úplný a vyčerpávající, neboť byl
vypracován za účasti odborných lékařů z oboru, kam spadá hlavní zdravotní postižení
stěžovatele, po zhodnocení veškeré zdravotnické dokumentace stěžovatele a při vypracování
posudkových závěrů bylo vycházeno ze zjištěných. Krajský soud přitom poukázal zejména
na doplňující posudek PK MPSV v Praze, který zdůraznil stabilizaci a zlepšení zdravotního stavu
stěžovatele, který je na tento stav již adaptován. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
V kasační stížnosti brojil stěžovatel proti napadenému rozsudku z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) zákona č 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Stěžovatel soustředil své námitky proti procesnímu postupu
krajského soudu, který nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na přibrání znalce a pořízení
znaleckého posudku, ale nechal si vyhotovit pouze posudek PK MPSV v Praze. Tento posudek
podle názoru stěžovatele nelze považovat za nosný při konstrukci závěrů o zdravotním stavu
stěžovatele, neboť se nejedná o důkaz znaleckým posudkem ve smyslu příslušného ustanovení
§127 o. s. ř. Stěžovatel již před krajským soudem vyjádřil pochybnosti o nestrannosti PK MPSV
v Praze a poukazoval na provázanost žalované s MPSV. Předmětný posudek tak nelze brát
za nestranný důkaz, z něhož by bylo možno při konstrukci závěrů o zdravotním stavu stěžovatele
vycházet. Stěžovatel tak i nadále trvá na provedení skutečně nezávislého znaleckého posudku
znalce z oboru zdravotnictví, podobor neurologie s konzultací znalce z oboru ortopedie, který
by na základě úplné zdravotnické dokumentace stěžovatele vypracoval nový znalecký posudek.
Stěžovatel dále poukázal na to, že je od své dopravní nehody prakticky zcela pracovně
nepoužitelný. Zkoušel pracovat jako pracovník plnící prázdné krabičky tužkami a pastelkami.
I této velmi triviální práce musel stěžovatel nakonec zanechat, neboť nebyl této práce schopen.
Musí stále užívat léky tlumící bolest a život se pro něho stává nesnesitelným. Z uvedených
důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení krajskému
soudu.
Ze správního spisu OSSZ v Příbrami, žalované a zdravotnické dokumentace Nejvyšší
správní soud zjistil následující skutečnosti relevantní pro posouzení věci.
Stěžovateli byla přiznána plná invalidita v souvislosti s následky autonehody, kterou utrpěl
dne 11. 2. 2004. Podle posudku lékaře OSSZ v Příbrami ze dne 25. 10. 2004 se vznik plné
invalidity datuje ke dni 20. 9. 2004. V posudkovém hodnocení bylo uvedeno, že jde o zatím
nedoléčený stav, který byl srovnatelný s postižením uvedeným v kapitole XV, oddílu H, položce 1
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. a míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
činila 70 %. Na základě kontrolní lékařské prohlídky byl stěžovatel opětovně shledán plně
invalidním v roce 2005.
Z lékařských zpráv a nálezů z října 2009 nevyplývá jednoznačný závěr o intenzitě
nepříznivosti zdravotního stavu stěžovatele. MUDr. K. ve svém nálezu při vyšetření v Oblastní
nemocnici Příbram ze dne 9. 9. 2009, 14. 10. 2009 a 15. 2. 2010 uvádí, že stěžovatel trpěl stále
posttraumatickou cefaleou a byla mu také diagnostikována pravostranná
brachyalgie při vertebrogenním algickém syndromu C páteře s radikulárním syndromem C6, 7,
ostechondróza C5/8 a C8/7 a foraminostenosou v obou etážích. Naproti tomu MUDr. K.
při vyšetření v Oblastní nemocnici Příbram ve svém lékařském nálezu ze dne 27. 10. 2009 uvedl,
že se jedná o dekompenzaci vertebrogenního alogického syndromu aktivního s pseudoradikulární
iritací do pravé dolní končetiny bez objektivních známek kořenové léze. Tento závěr je potvrzen
i dalším lékařským nálezem MUDr. K. ze dne 6. 11. 2009.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3
s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě považuje za vhodné shrnout význam uplatněných
kasačních důvodů [§103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]. Nesprávné posouzení právní otázky může
spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný
právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může
jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
K významu vady uvedené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí,
že se jedná za prvé o situaci, v níž došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový
materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým
závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-
li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž
tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Za druhé dopadá
tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit. K této situaci Nejvyšší správní
soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem musí být v přímé souvislosti
s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá citovaným ustanovením
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
V posuzované věci ovšem stěžovatel uplatnil námitky kvalifikovatelné spíše
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Touto vadou by se ovšem Nejvyšší správní soud musel zabývat z úřední povinnosti, pokud
by shledal, že jsou z tohoto důvodu splněny podmínky pro zrušení napadeného rozsudku
a vrácení napadeného rozsudku.
Podle přechodných ustanovení čl. II. bodu 8, 10 zákona č. 306/2008 Sb. kterým se mění
zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „zákon č. 306/2008 Sb.“) platí, že plná invalidita, která trvá ke dni
31. prosince 2009, se považuje od 1. ledna 2010 za invaliditu třetího stupně. Plný invalidní
důchod, na který vznikl nárok před 1. lednem 2010, se ve výši, v jaké náležel ke dni 31. prosince
2009, považuje od 1. ledna 2010 za invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.
Tato ustanovení však platí jen tehdy, pokud není na základě kontrolní lékařské prohlídky konané
po 31. prosinci 2009 stanoven jiný stupeň invalidity a vydáno rozhodnutí o invalidním důchodu
pro jiný stupeň invalidity. Posuzování invalidity u invalidních důchodů uvedených v bodě 8 větě
první a druhé se od 1. ledna 2010 řídí právními předpisy účinnými od tohoto dne.
Ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění ve znění platném a účinném
po 31. 12. 2009 upravuje tři stupně invalidity. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně. Pokud se jedná
o pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu
druhého stupně, a konečně v případě poklesu o nejméně o 70 % se jedná o invaliditu třetího
stupně. Při určování poklesu pracovní schopnosti se mj. bere v úvahu, zda jde o zdravotní
postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o tzv. stabilizovaný zdravotní stav
a zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován. Pojmy „stabilizace“ a „adaptace“
jsou legálně definovány v ustanovení §39 odst. 6, 7 zákona č. 155/1995 Sb. Za stabilizovaný
se považuje takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat
výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace
zdravotního stavu může být přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních
omezení. Pojištěnec se také považuje za adaptovaného na své zdravotní postižení, jestliže nabyl,
popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, které mu spolu se zachovanými tělesnými,
smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení
zdravotního stavu vlivem takové činnosti.
Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném
lékařském posouzení. Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní stav
a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového
pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení) posuzuje ministerstvo
práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku
okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku,
neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek posudkové komise MPSV soud
hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak s ohledem
na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech,
kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li
tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být
zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá
pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi,
které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila.
Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 v ustanovení §7 vyhláška
č. 359/2009 Sb. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo formálních náležitostí rovněž účel
posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet
rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení
vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění,
ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní
schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti
se stanovením zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míry poklesu
pracovní schopnosti, stupně invalidity, dne vzniku invalidity, dne změny stupně invalidity
nebo dne zániku invalidity, schopnosti využití zachované pracovní schopnosti podle §5
u pojištěnce, jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %,
a zda je pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné
činnosti za zcela mimořádných podmínek. Obligatorní náležitostí posudku je rovněž odůvodnění
výsledku posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. V případě, že se jedná
o odnímání pobírané dávky důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem nebo obdobně také přiznání nižšího stupně invalidity, je posudková
komise MPSV ČR povinna přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení nebo stabilizace
zdravotního stavu pojištěnce při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána,
případně zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu (viz k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. 3 Ads 45/2008 - 46, přístupný
na www.nssoud.cz).
V projednávaném případě PK MPSV v Praze zasedající v řádném složení v posudku
ze dne jednoznačně vymezila rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatele jako stav po traumatu vzniklém následkem dopravní nehody se středně těžkými
funkčními následky. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovila podle zdravotního
postižení uvedeného v kapitole XV, oddílu A, položce 7 písm. b) vyhlášky č. 359/2009 Sb.
a určila jeho výši nad horní hranicí uvedeného rozpětí (25 - 40 %) s přihlédnutím k §3 odst. 2
této vyhlášky (10 % zvýšení poklesu pracovní schopnosti). Krajský soud dospěl k názoru, že
tento posudek dostatečně neodůvodňuje, proč byla u stěžovatele shledána pouze invalidita
II. stupně, a nikoliv III. stupně, která by odpovídala původnímu hodnocení zdravotního stavu
jako plné invalidity (do 31. 12. 2009), a proto správně vyžádal doplňující posudek od PK MPSV
v Praze ze dne 9. 5. 2011. V doplňujícím posudku PK MPSV v Praze přesvědčivě zdůvodnila,
z jakých důvodů považuje zdravotní stav stěžovatele za stabilizovaný a stěžovatele samotného
za adaptovaného na jeho zdravotní postižení ve smyslu ustanovení §39 odst. 6, 7 zákona
č. 155/1995 Sb. Za nejpodstatnější považuje Nejvyšší správní soud přezkoumatelnou
a přesvědčivou posudkovou úvahu v tom směru, že přiznání plné invalidity pro stav po úrazu
s předpokládaným delším hojením do funkčně uspokojivé úpravy je třeba chápat jako stav,
který posuzovanému výrazně snižoval pracovní potenciál a na tuto dobu byl přechodně ošetřen
přiznáním plného invalidního důchodu. Funkční omezení při těchto změnách a při svalové
dysbalanci byly lehčího stupně, a to bez kořenové symptomatologie, kterou sice některé nálezy
(zejména MUDr. K. z Okresní nemocnice v Příbrami z roku 2009) opakovaně uváděly,
avšak neexistovala pro takové závěry opora v objektivních výsledcích prováděných vyšetření.
Stabilizace a zlepšení zdravotního stavu je doložena odbornými nálezy, zejména nálezy
ortopedickými, které dokládají dlouhodobě funkčně stejný stav, RTG nález byl shledán beze
změn ve srovnání s předchozími nálezy a zároveň bez průkazu eventuálních dalších nových
komplikací. Výrazné subjektivně uváděné potíže nebyly v korelaci s objektivními nálezy.
Hodnocení míry poklesu pracovní schopnosti se přitom mezi jednotlivými posudky LPS MPSV
zásadně nelišilo, pouze v řízení o námitkách posudkový lékař ČSSZ kvalifikoval postižení
stěžovatele pod jiným písmenem téže položky citované vyhlášky č. 359/2009 Sb. a dovodil pokles
pracovní schopnosti o 10 % vyšší. Nicméně ani takové hodnocení nedostačuje k překvalifikovaní
zdravotního stavu stěžovatele na invaliditu III. stupně.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu
ve věcech invalidních důchodů, v níž se již dříve vyslovil k otázkám stabilizace zdravotního stavu
pojištěnce a podmínek provádění důkazu znaleckým posudkem, které stěžovatel požadoval.
Důvodem zániku plné invalidity nemusí být vždy jen zlepšení zdravotního stavu, ale i stabilizace
zdravotního stavu, neboť sama stabilizace dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu spojená
s adaptací člověka na situaci vyvolanou například zdravotním postižením může vést k obnovení
pracovní schopnosti ve vymezeném rozsahu (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 8. 2003, č. j. 3 Ads 7/2003 - 42, přístupné na www.nssoud.cz). Pokud tedy
PK MPSV v Praze ve svých posudcích ze dne 18. 4. 2011 a 9. 5. 2011 přesvědčivě odůvodnila,
proč shledala stěžovatelův zdravotní stav jako stabilizovaný, krajský soud postupoval správně,
pokud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu. Důkaz znaleckým posudkem je na místě
provést tehdy, pokud by dokazování posudky PK MPSV v Praze nevedlo k jednoznačnému
závěru o stupni invalidity stěžovatele, anebo tehdy, pokud by již pořízené znalecké posudky byly
vzájemně v rozporu (tzv. revizní znalecký posudek, viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 20/2008 - 141, přístupný na www.nssoud.cz).
V posuzované věci však k takové procesní situaci nedošlo, a proto se krajský soud nedopustil
procesního pochybení, pokud návrh stěžovatele na přibrání znalce a pořízení znaleckého
posudku zamítl.
Nejvyšší správní soud proto závěrem konstatuje, že krajský soud posoudil věc správně,
pokud vyhodnotil posudek PK MPSV v Praze jako přesvědčivý a úplný. Zdravotní stav
stěžovatele ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované, potažmo k datu vydání
prvostupňového rozhodnutí zjištěný na základě posudkového hodnocení OSSZ v Příbrami,
lékaře ČSSZ a PK MPSV v Praze tak nenaplňoval status invalidity III. stupně, jak je vymezen
v ustanovení §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Pokud bude mít stěžovatel
v budoucnu k dispozici lékařské zprávy prokazující radikulární syndrom či celkové zhoršení
jeho zdravotního stavu, nic mu nebrání v podání nové žádosti o přiznání invalidního důchodu
pro invaliditu III. stupně. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu